OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nejsem Katharine 1. kapitola

30.08.2012 (12:00) • Katharine • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 687×

1. kapitola

28. 7. 2009

Dnes jsou to přesně dva měsíce od nehody mých rodičů. Snažím se být silná kvůli Jeremymu, a tetě Jeně, ale myslím si, že to nezvládám. Jako by se ode mě očekávalo, že budu silná. Je to moje vina. Kdybych se tenkrát neopila, máma s tátou by pro mě nemuseli jezdit, a teď by tu byli se mnou. Kdybych se tam jen mohla utopit já, místo nich. Všichni mi říkali, že jsem za to nemohla, že to byla jen strašlivá tragédie. Ale mohla jsem za to. Všichni se mě ptají jak se mám. Když se mě lidé ptají jak se mám, nechtějí to vlastně vědět. Nechtějí vědět pravdu, aby se nemuseli ptát, proč se mám špatně. Chybíte mi. Každopádně, já na vás nikdy nezapomenu milí rodičové. Miluju vás, vaše Elena.

Zapsala jsem do deníku svůj každodenní zápis, a podívala se z okna. Venku bylo pěkně. Jako by už zapomněli, co se stalo. Venku si hráli rozesmáté děti, ptáci zpívali své uklidňující písně. Kolem našeho domu, se všechno vrátilo do normálu. Ale náš dům byl, je a bude výjimkou. Ale pravdou je, že já nemůžu být pořád ta smutná holčička, co přišla o rodiče. Od teď začnu znova. Řekla jsem si. Všechno zlý zametám pod koberec, a začínám žít. Ale jestli se chci cítit normálně, musím se tak i začít chovat. Musela jsem se tedy omluvit za pár věcí. Musím se omluvit Bonnie, Caroline i Mattovi. Od toho okamžiku, když se naposledy u našich dveří po dlouhé době objevil Stefan, dalo mi to jiskřičku naděje, že vše může být zase tak jako dřív. I když, ne tak docela. Stefana miluju, ale v tuhle chvíli, a v téhle situaci, se nemůžu u jeho dveří objevit. Po přeměně do normálního života, se za ním zastavím. Slíbila jsem si.

Vzala jsem z nočního stolku mobil a vytočila už dávno zapomenuté číslo. Bonnie. Vyzvánění netrvalo dlouho, a já uslyšela Bonniin dětský hlásek.

„Bože můj, Eleno, ahoj,“ řekla překvapeně do mobilu na druhé straně. Moje nejlepší kamarádka. Tedy byla. Po nehodě pro mě přestali přátelé existovat.

„Ahoj, Bonnie. Ráda tě slyším. Víš, říkala jsem si, jestli bys nechtěla jít si popovídat do Grilu. Vezmi sebou třeba i Caroline i Matta. Chtěla bych začít znova,“ zašeptala jsem.

„To je skvělý nápad, Eleno. Jasně obvolám. Spolehni se. Tak v osm?“ zeptala se úplně v šoku. To mi chybělo. „Jasně, Bonnie. Děkuju.“

„Nemáš zač, Eleno. Tak v osm.“ Zavěsila. Bylo teprve pět hodin, což bylo ještě hodně času na přípravy. Ale za poslední dva měsíce jsem pocítila to dilema. Co si k sakru vzít na sebe?

Nejdříve jsem ale zaběhla dolů, abych se pochlubila tetě Jeně, které se o nás stará. Ale byla zrovna na odchodu. „Ehm, Eleno, jdu pryč,“ zašeptala roztržitým hlasem.

„To vidím. Já jen, že já tu od osmi taky nebudu. Jdu s Bonnie, Caroline a Mattem do Grilu,“ zašeptala jsem, a Jeně se rozzářily oči.

„To je úžasný nápad, zlato. Neboj, já přijdu hned. Tak pá,“ odpověděla a pevně za sebou zabouchla dveře. A co teď budu dělat?

Autor: Katharine, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem Katharine 1. kapitola: