OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nedůvěřuj vzhledu - část 2.



Nedůvěřuj vzhledu - část 2.Tak, další díl:) Tentokrát z pohledu As,ikdyž Ar se tam taky někdy zamotá:)

2.Když jsme tam konečně doběhli, upozornila mě Ar.

,,Vypadáme pořád stejně.“

,,No a?“ Koukla sem na ní dost nechápavě, ale Arye zase zmizelo z očí bělmo i duhovky jí zčernaly. Zavřela oči a její rudé vlasy se změnily na ještě tmavší odstín. Rty jí také lehce zčernaly a pleť zbledla. Potom zase oči otevřela. Konečně jsem pochopila co měla namysli.

,,Ok. Ať mě nikdo nevidí,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že za tímhle rohem nás nikdo neuvidí. Zavřela jsem oči. Během pár vteřin jsem měla blonďaté vlasy temně černé. Jediné stejné na nich zůstal tlustý růžoví pramen. Rty sem místo růžového odstínu měla rudé a pleť bělejší než Ar. Když jsem otevřela oči, samozřejmě mi v nich také chybělo bělmo.

 

,,Tak kde se má něco dít?“ Vykročila jsem zpoza rohu a rozhlédla se po celkem klidném centru.

,,Já nevím.“ Odsekla a zkroutila pusu ve stylu ,nemůžu vědět všechno‘.

,,Trochu soustředění prosím.“ Zasmála jsem se.

,,Dobře.“ Spravila si batoh a začala se soustředit. Ten batoh nosila skoro všude, kromě školy. Měla v něm dýky a meče, s kterými se vášnivě učila bojovat a taky jsme do toho batohu strkali všelijaké věci z bylinek.

 

Přišlo mi, že oči jí černali ještě víc. Vypadala děsně zamyšleně a mě se chtělo smát. Ale udržela sem se. Jenom jsem poslušně čekala co nám její schopnost poví. Občas jsem jí to záviděla. Prostě jí najednou přepadl ten intuitivní pocit a věděla plno věcí. Ale její druhá schopnost byla ještě lepší. Hodila se nám k útěku, třeba jako před chvílí. Tohle já bych udělat nemohla.

,,Někde támhle,“ promluvila konečně a ukázala k obchodu s nápisem Herbs and teas.

,,V obchodě s čajema?“

,,Asi jo,“ pokrčila rameny.

,,Fajn, jdeme.“

Bylo to asi padesát kroků, takže jsme tam byli poměrně rychle. Ehm.. hned. Zastavila jsem u vchodových dveří.

,,Jdeme dovnitř?“ Zeptala se Ar.

,,Počkej, zkusím zjistit co se děje vevnitř.“

Oči se mi zuřivě měnili na rudou a z rudé zpátky na černou, jak jsem se snažila. Moc mi to nešlo. Nejdřív sem slyšela jen takové divné zvuky. Zrychlený tlukot srdce. Pak se mi podařilo zachytit něčí strach.

 

,,Proboha.. Co když mě zabijou? A kdo ksakru jsou? Proč by chtěli vykrást zrovna mě?! Vždyt tu nic nemám.. Hlavně ať mě nezabijou.. Ne..“

,,Jak nenávidím lidi co se pitvaj v magii! A ještě pomáhá těm odpornejm vědmám a prodává bylinky.. Rozhodně je dobře, že ji ostatní našli, abychom jí zabili!“

,,Jak zahladit stopy? Nemůžeme jí jen probodnout a utýct pryč, jak minule.. I když.. Použít moc taky nemůžeme..“

Teď bylo víc než jisté, že uvnitř je někdo kdo chce zabýt prodavačku z toho obchodu.

,,Jdeme,“ rychle jsem otevřela dveře a vpadla dovnitř. Všichni v obchodě se na nás obrátili.

,,Měls zavřít Tode!“ zakřičel jeden z mužů v černé kápy na druhého.

,,Já zavřel,“ hájil se, ,,jenom sem nezamknul,“ odpověděl druhý.

Na zemi seděla skrčená žena a třásla se. Arya se k ní rozběhla a muž co nebyl Tod kývl hlavou směrem ke mně. Tod se na mě podíval, zvedl ruku a já najednou letěla přes celou místnost a narazila sem do regálu s bylinkama. Parádně jsem si narazila ruku a spadla jsem.

,,Neměli jste sem chodit krasotinky´. Tedˇ zabijem i vás.“ Asi mu ještě stále nedošlo, že nejsme jenom oybčejní lidi. Nenapadlo ho. kouknout se nám do očí. Ale tím líp. Zvedla jsem se a stoupla jsem před ně.

,,Vy nikoho nezabijete.“

,,Že ne?“ Na důkaz své pravdy vytáhl Tedovi z kapsy dýku. Parádně ostrou a dlouhou dýku.

,,Ne,“ řekla jsem, ale nejistě jsem couvla.

Zasmáli se. Pak se rozběhl s dýkou nasměrovanou na mě.

,,Ary?!“ Vykřikla jsem zoufale.

 

Stála jsem tam nehnutně. Zapoměla jsem, že mám nějakou moc. Jediné na co jsem se vzmohla byl ten výkřik.

Už jsem viděla nůž ve svým břiše, ale Arya najednou vyskočila, natáhla ruku, nadechla se a z dlaně jí vyletěl modrý blesk energie, který ho odrazil na druhý konec krámu. Upustil i tu dýku.

,,Co? Taky zaklínačky?“ Vykřikl překvapeně Ted. Sáhla jsem si do kapsy, vytáhla jsem prášek, který jsem si včera pracně smíchala z bylin, vyhodila jsem ho do vzduchu a foukla ho na Teda, který odletěl ke svému spojenci.

Stoupla jsem si s Ar nad ně.

,,Nejsme zaklínačky, ale ochránkyně, pitomci,“ řekli jsme nastejno.

,,Zničíme je?“

,,Jasně,“ souhlasila jsem s ní.

Arya sáhla do batohu a chystala se vytáhnout jeden ze svých mečů, ale najednou se Tedův kumpán vzpamatoval a podkopl Arye nohy. Padala dozadu, ale stihla natáhnout ruce a dopadla do takového zvláštního mostu. Jenom batoh s věcma jí sjel z ramene. Ted k němu rychle vyběhl. Asi ho chtěl sebrat, ale já stoupla na řemínek toho batohu, takže ho zvednout nemohl. Vražedně se na mě podíval. Sáhl si do druhé kapsy a vytáhl dýku. Měla snad delší čepel, než ta předchozí.

 

Arya se mezitím zvedla a stála naproti tomu druhému. On neměl dýku, ona neměl meč. Byli zatím vyrovnaní, ale byla otázka vteřin, než jí něco bude chtít udělat. Potřebovala jsem rychle ten batoh, abych jí ho hodila. Koukla jsem se na Teda. Konečně jsem byla schopná vzpomenout si na ty své proklaté schopnosti. Dívala jsem se mu na hrudník, na místo kde měl srdce. Začala jsem si čím dál víc přesněji představovat, jak mu to srdce rvu z těla a jak se mu vaří. Vykřikl.

,,Co to děláš?!“ A s touhle otázkou padl k zemi a stlačoval si hruď. Pomalu jsem se začala ohybat pro batoh, ale nezpouštěla jsem oči z jeho srdce. Když jsem konečně nahmatala batoh, vytáhla jsem meč a koukla se na Aryu.

,,Chytej princezno,“ a s těma slovama jsem hodila meč. I kdyby mě neslyšela, intuice by jí řekla, že na ní něco letí.

 

Ani jsem se nemusela otáčet. Jenom jsem natáhla ruku a přistál mi do ní meč. On zatím sebral ze země tu dýku, o které vůbec nevím kde se tam vzala.

 

,,Kdo z koho princezno,“ řekl hrozivě a rozběhl se na mě. Uhla jsem a dýka mě minula. Pochopil, že takhle to asi nepůje, tak jí chytil jinak. Šel mi po krku. A doslova. Než mi stihl přeříznout tepnu, kryla jsem se mečem a jeho chabé pokusy seknout mě, jsem odrážela.


 

Slyšela jsem jen jak o sebe cinká kov. Ar s ním bojovala skvěle. Koukala jsem na ně, ale..

 

,,Teď jí zabiju.. Naivka.. Ani mě neuvidí“

 

Tahle myšlenka mnou projela jako ostří. Otočila jsem se a v poslední sekundě jsem uhla Tedovi. Nenapadlo by mě, že někdo kdo měl před chvílí zástavu srdce, bude tak vytrvalý. A navíc mě úžasně vyděsil. Naštvaně jsem se zase zaměřila na jeho srdce. Vařící srdce.. Je jako v ohni.. Zrychluje, zrychluje, zrychluje.. Skoro puká.. On jen s výkřikem padl zase k zemi, pustil dýku, chytl si hrudník.. Šla jsem k němu blíž.. Oheň.. Máš srdce jak v ohni. Už jen pár vteřin a nevydržíš.. Hoříš..

,,Vuáá,“ ozval se jeho zoufalý a poslední výkřik. Pak byl v ohni. Doslova. Plameny ho pomalu pohltili a on zmizel. Oddechla jsem si a šla k vyděšené majitelce.

,,Jste v pořádku?“ Natáhla jsem k ní ruku, ale ona na mě koukala stejně vyděšeně jako na ně.

,,Nejsem zlá. Vstaňte,“ stále jsem k ní natahovala ruku a ona konečně vstala.

 


 

Viděla jsem, že ten druhej zmizel. Bylo po něm. A já netoužila po ničem jinym, než se zbavit i tohohle. Měla jsem toho po krk. Díky intuici jsem vždycky věděla, kam jeho dýka míří. Bylo to marné a už mě to začínalo nudit.

Levá ruka. Zvedla jsem levou ruku a on mě zase minul.

Hrudník. Chce mě bodnout do srdce? A dost! Napřáhla jsem se a vrazila do něj celý meč. Byl skrz naskrz propíchlý. Nezačal krvácet, jen se kolem něj objevili plameny a.. Zmizel.

 


 

,,Tak co Ar?“ Viděla jsem jak meč vrací zpátky do batohu.

,,V pohodě. Co ty?“

,,Jo, žiju,“ usmála jsem se.

,,A ona?“ Koukla na prodavačku, která zrovna pila vodu ze sklenice a pořád se třásla.

,,Taky žije. Bude ok.“

Když položila sklenici, podívala se na nás.

,,Nevím jak vám poděkovat. Zachránili jste mi život a..“ rozhlédla se kolem.

,,Zničili krám?“ Řekla jsem po té co jsem se rozhlédla také a viděla tu spoušť.

,,Né, to nevadí. Uklidím to. Zachránili jste mi život a zákazníky. Kdyby tu teď někdo nakupoval byl by mrtvý nebo by alespon kazil mou pověst v nejbližších novinách.“ Rozhlédla se znova.

,,Co teď vůbec budete dělat vy?“

,,No neplánujeme jít s tímhle do novin,“ řekla kousavě Ar.

,,A doufáme, že udržíte naše tajemství,“ mrkla jsem na ní.

,,Oh, zajisté, zajisté,“ usmála se.

,,Dobře. Za udržení tajemství vám pomůžeme i s tím bincem tady.“

Arya se na mě vražedně koukla. Nensášel úklid na pokoji, natož u někoho cizího.

,,Máš snad v plánu něco lepšího?“

,,No, stejně máme dneska celý den volno od školy,“ pokrčila rameny a naráz jsme se rozesmáli.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nedůvěřuj vzhledu - část 2.:

2. lysithea20 přispěvatel
28.08.2012 [8:51]

lysithea20 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Denda přispěvatel
13.03.2009 [11:26]

DendaVelmi zajímavé a ráda si počkám na pokračování..:)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!