03.01.2010 (13:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1614×
Nenechali mě ani dojít na snídani. Hned ve společenské místnosti se na mě sesypal dav lidí a všichni chtěli vědět, co se stalo v noci. Vykřikovali na mě miliardu miliónů otázek a chtěli na ně miliardu miliónů odpovědí. Problém byl, že jsem neznala skoro žádnou, ale vysvětlete to novinářům, kteří zřejmě nechápou význam slov no comment! Ehm, možná jsem se do té své role mediální hvězdy trochu moc vžila.
Už už jsem všem těm trotlům utekla, schovala jsem se za brnění, za kterým byla tajná chodba. Bohužel byla v půlce té chodby propadlá podlaha, takže nikam nevedla, ale schovávalo se tam dobře.
"Ehm, ehm," ozvalo se za mnou.
Stál tam Charlie Audry, vysoký, šlachovitý kluk z Mrzimoru, myslím, že ze šestého ročníku. Nikdy dřív jsem s ním nemluvila, ale říkalo se o něm, že vykrádá kabinet lektvarů a tajně si vaří posilňující lektvar (trochu konkrétněji - všechny známé druhy posilňujících lektvarů, a i nějaké neznámé). Na zkoušky NKÚ prý přišel a byl nadopovaný nějakým lektvarem na posilnění mozkové aktivity. Od zkoušek ho vyhodili a musel dělat nápravný v srpnu. Moc bych za to nedala, že tu zase něco vaří, ale nikde žádný kotlík ani tak.
"Ty jsi Lis Danielsová?" řekl a přistoupil o krok ke mě. Strašně z něho zase něco táhlo, těžko říct co. A taky se zřejmě moc často nemyje. "Ty jsi ta ztracená, co se našla!"
Takže od všetečných a dotěrných otázek jsem neutekla. Sakrblé!
"Všichni mluví o tom, že tě našli v lese! Ale nikdo už neříká, kdo tě našel. Dostala ses odtamtud snad sama? Pomohla ti nějaká temná síla? Vyvedlo tě ven znamení osudu?"
Audry nemá moc přátel. Dřív jsem se tomu divila, připadal mi jako normální a celkem sympatický kluk. Teď už se tomu nedivím. Ten člověk je naprostý šílenec. Jak mluvil, postupoval pomalu směrem ke mě, já jsem dělala to samé. Pohybovala jsem se úplně stejným směrem jako on - to jest pro mě dozadu, co nejdál od toho monstra. Možná bych si stokrát raději dala znovu rande s kentaurama.
"Našli mě tam Potter a Black a odvedli mě do hradu." odpověděla jsem mu, ale zřejmě mě vůbec neposlouchal.
"Jaká temná síla ti radila jít do toho lesa? Žádný normální člověk tam ani prstem nohy nevkročí. Ani ve dne, natož v noci. Les je zrádný a plný záhad, které ostatní lidé nechápou." Mluvil strašně tlumeně a tak jako chraptivě šeptal. Panebože, zachraň mě! Kéž by se tu teď objevil velký černý chlupatý pes!
"Nebo ti to snad Pán poručil? No tak, poručil ti to ON?"
O čem to, u všech kotlíků s lektvarem, plácá? Nepřeskočilo mu trochu?
"Jen se nedělej, Danielsová. Mám tě prokouknutou. To jak se neustále objevuješ ve tmě na chodbách je až podezřelé. Škoda, že Pán nikdy nemluví o svých dalších služebnících. Zachováva jejich anonymitu. Přitom mě - jeho nejvěrnějšímu - by to mohl prozradit. Pomohl bych ti s tvým úkolem, kdybys chtěla. Já jsem našemu Pánovi zcela oddán."
Ušklíbla jsem se. "Jsi cvok, nejspíš trpíš halucinacemi," oznámila jsem mu. "Netuším, co to tady plácáš a už vůbec mě nezajímá, co to tady plácáš. Jsi mi ukradenej, a teď mi dej pokoj."
Potom mě ten surovec silně popadl za levou paži a vyhrnul mi rukáv. Když si prohlédl mé předloktí, naštvaně zasyčel (vážně zasyčel, úplně jako had), otočil se na podpatku a odešel směrem k té propadlině v chodbě. Ozvalo se přesně dvacet dva dunivých zvuků, které se pomalu vzdalovaly. To byly jeho kroky, jak odcházel pryč. Potom něco zavrzalo, Charlie Audry zaječel a pak se chodbou rozlehl dunivý zvuk dopadu. Měla bych někoho zavolat, ať mu pomůžou... Ale co. Ať si poprosí toho svého Pána. Pošuk...
***
Myslela jsem, že se na můj noční výlet zapomene ještě ten den, ale to jsem se škaredě spletla. Všichni o tom pořád mluvili ještě dalších pět dní a mluvili by o tom dál, kdyby nepřišlo zajímavější téma - konec školního roku, prázdniny, léto, volno. Všechno se to rapidně blížilo. Vlak měl odjíždět přesně za 72 hodin (plus mínus nějaký ty drobný) - pokud by se vám nechtělo počítat, tak jsou to rovné tři dny. Tak málo nám zbývá do chvíle, kdy na dva krásné a sluncem provoněné měsíce opustíme tenhle ústav.
A víte, co to taky znamenalo? Ten den jsem oficiálně vstoupila do světa šestnáctiletých. Zase o rok starší. Zase o rok dospělejší, hezčí, chytřejší a vyspělejší. Krásný pocit. I když to znamená, že jsem taky o rok blíž k důchodu a že mi zase utekl další rok mého bezstarostného mládí, aniž by se stalo něco extrózního. Je deset hodin dopoledne, sobota, já v pondělí odjíždím na dva měsíce nudy a mám přesně tři hodiny na to, abych začilo něco super mega hustýho... Dokud jsem ještě patnáctiletá. Tak co to bude? Pověsíme Filche za kotníky ke stropu? Podpálíme Brumlovi fousy? Vymácháme Snapeovu hlavu v záchodový míse? Nějak nevím, která z těch možností se mi zamlouvá nejvíc, ale ta poslední přece jen o něco málo převažuje.
Nejhorší ale je, že narozeniny mám už deset hodin a zatím mi nikdo nepopřál, nedostala jsem žádný dárek a dokonce neměl žádný učitel u snídaně gratulovací proslov. Všichni na mě z vysoka...
Šla jsem bezmyšlenkovitě po chodbě a narážela naschvál do brnění, protože se mi líbilo, jak to vždycky zařinčí.
Pak ke mě kdosi zezadu přiskočil a dal mi ruce na oči, staré známe 'Hádej, kdo?'... V tu chvíli jsem se strašně lekla a nechala za sebe fungovat svoje pudy. Jenom menší upozornění pro vtipálky - všiměte si ve slově pudy toho U. Žádné R tam není, to jen, aby bylo hned od začátku jasno.
Vyrazila jsem dozadu loktem a bouchla útočníka do břicha. Ten zaúpěl a sehnul se, ale ruce mi z očí nesundal. Načutla jsem ho tedy do holeně a ještě pro jistotu jsem mu dupla na nohu (zalitovala jsem, že nenosím podpatky). Když mě konečně pustil, a já se mohla kouknout, kdo to je, válel se přede mnou na zemi Remus a držel se za břicho.
"A do prdele!" uteklo mi z pusy. "Promiň, Reme, vážně promiň. Já se strašně lekla a tys nic neříkal a já nevěděla, kdo to je. Já jsem tě nechtěla praštit, vážně ne. Promiiiň, promiň, promiň, promiň. Omlouvám se, já vážně nerada. Bolí to moc? Nechceš nějak pomoct?"
A žvanila bych dál, kdyby Remus nezvedl ruku a nezacpal mi pusu.
"Já ti chtěl jenom popřát k narozeninám," řekl Remus a tvářil se u toho strašně provinile. "A taky ti dát tohle." Vyndal z kapsy malý dáreček.
Muselo to vypadat vážně k pokukání - Remus a já sedíme uprostřed chodby na zemi a povídáme si. Vzala jsem dárek opatrně do ruky, jako bych se bála, že ho rozbiju. Strhla jsem z něho papír, s mašličkou jsem se nijak nezabývala. Uvnitř byla krabička, v té krabičce vodička, ve vodičce rybička... Ne, moment, to je zase něco jinýho. Uvnitř byla krabička a v ní...
V ní byl úplně nádherný stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru srdíčka. Roztekla jsem se jako želatina na sluníčku, i když nevím, jestli se želatina na sluníčku rozpouští. Ale kdyby se rozpouštěla, určitě by to vypadalo přesně tak, jako já v tu chvíli tam na chodbě s Remusem.
"Páni, děkuju moc." bylo jediné, co jsem řekla, protože žádná jiná slova mi v hlavě neuvízla. A přitom obyčejné 'děkuju' ani zdaleka nestačilo.
"Tak jo. To je všechno, co jsem chtěl. Asi zase půjdu." zabrumlal Remus, zvedl se a odcházel. A v tom pohledu, v té větě... Nebyl v tom jediný náznak emocí. Jako by mi teď nedal srdíčkový řetízek, ale zadání domácího úkolu.
Zamrkala jsem... a byl pryč. Rozčileně jsem vyběhla za ním liduprázdnou chodbu.
S povzdechem se otočil a zatvářil se trošku netrpělivě. To má jako schůzku s prezidentem nebo co, že na mě nemá čas? No ale aspoň nějaká emoce.
"Co ještě chceš?" zeptal se dost nevrle, ale já věřím, že to nemyslel nijak zle. Nejspíš jsem mu jenom trošku začínala lézt na nervy.
Honem rychle vymyslet nějakou pádnou odpověď... "Já... já... totiž-." Hm, to bylo tedy opravdu pádné.
Zase pokračoval v cestě chodbou. A jak tak šel, hábit za ním vlál... No, v tu chvíli mi najednou všechno bylo jasnější než předtím.
Znáte takový ty kreslený filmy pro malý děti, kde se všem možnejm zvířátkům objeví nad hlavou žárovka, kolečko, vykřičník a podoně, když dostanou nějaký spásný nápad? Tak kdybych já žila v kreslené pohádce, nejspíš bych měla nad hlavou všechny ty symboloy dohromady. Panebože, jak jsem mohla celou dobu být tak slepá?!!!
Nechtěla jsem, aby odešel. A netýkalo se to pouze téhle situace, tohoto momentu. Z paměti jsem lovila střípky minulosti - vzpomínku na vánoční ples, několikahodinové pátrání v knihovně, společný smích nad úkoly, to jak mě utěšoval, když Sirius s Jamesem venku bojovali s kentaury. Vždycky to tak bylo, jenom jsem to neviděla. Nemohla jsem to vidět, protože se mi před očima vznášel obrázek Siriuse Blacka.
Rozeběhla jsem se, ačkoliv jsem vědomě svým nohám žádný příkaz neposlala. To byla jen podvědomá reakce na nově zjištěnou skutečnost. Remus, zřejmě překvapený zvukem mých klopýtajících nohou, se otočil, aby zjistil, co se děje.
Nemyslela jsem na možné následky. Bylo mi jedno, jestli to, co dělám, je správné nebo není. Dokonce mi bylo naprosto jedno, že se na druhé straně chodby vyloupl dav prvňáčků. Veškerý rozum si nejspíš vzal dovolenou.
Objala jsem Remuse, jak nejpevněji jsem to dokázala. Chvíli jsme tam jenom tak stáli bez hnutí a já vdechovala vůni jeho kůže. Pak mě Remus taky objal, možná ještě silněji než já jeho, a obličej mi zabořil do vlasů.
"Miluju tě." Zašeptala jsem. Sama jsem se těm slovům podivila. Cože ho? A jak jsem na to přišla?
"Ale to já už dávno vím, ty trumbero," zasmál se Remus láskyplně a pak jsme se vydali na dlouhou, opravdu dlouhou vycházku do malé ale roztomilé vesničky jménem Líbalov...
Epilog
Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Napotřetí to dokážu!!! 33. kapitola:
"Hádej, kdo" je poslední kapitola, která skončí přesně tak, jak většina z vás očekávala. Napíšu ještě epilog, protože mi přijde nefér to takhle useknout, protože potom byste si mohli domýšlet jiné konce, jiná pokračování. A já jsem moc sobecká, než abych cizím lidem dovolila vymýšlet nové osudy pro MOJE postavy XD Užijte si kapitolu a děkuju, moc moc děkuju za komentáře. xoxo ___ Sasanka
Sdílet
), Grazias a tak dále... XD Fakt, nepočítala jsem s tím, že s eta povídka bude líbit tolika lidem.
Z toho jsem vůbec nemohla a chlámala jsem se tomu, jak pominutá
Absolutně úúúžasná povídka 
uuužasná povídka!!mám ji uplně rááda protože úžasně píšeš a vždycky se u toho nehorázně směju
Sasanka: tak to ti potom děkujem, protože budem nesmrtelní
, jinak to nebyl jen pokus o romantiku, ale o romantiku se vážně jednalo, protože jsem rudla v obličeji (což mi bylo řečeno mamkou, která stála vedle mě a o něčem mi vykládala)...škoda že NTD končí...ale těším se na epilog
angbella: jen se směj, smích prodlužuje život. Ale jo, je to v tom mym psaní. Kdo by se takový hovadině nesmál, že? Tohle byl akorát chabej pokus o romantiku a zatím je z toho strašná fraška :D