OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 27. kapitola



Napotřetí to dokážu!!! 27. kapitola"Za všechno může Barnabáš Hrozivý" Kapitola dodaná se spožděním a tak trochu s křížkem po funuse. Moc se omlouvám ještě jednou všem, že v tom dělám takový zmatek.

"V roce 1548 se vůdce řeckých skřetů, Alfons Hopopukla (1526 - 1548), vydal na vedklé vojenské tažení proti tureckým skřetům, v jejichž čele stál Achama Pachama (1502 - 1548). Důvodem pro jejich napadení byly pravděpodobně dlouholeté spory o právoplatné vlastnictví skřetí zbroje pocházející z konce dvanáctého století nebo počátku třináctého. K osudné bitvě došlo nedaleko Istanbulu, která skončila ve prospěch... ve prospěch... Sakra..." rychle jsem zalistovala poznámkama. "Ve prospěch řecké strany, avšak zmíněné brnění, kvůli kterému k tomuto konfiktu došlo, nebylo nikdy nalezeno, proto není jisté, zda motivem útoku nebyl nějaký jiný podnět."
Lily pomalu kývla hlavou. Seděly jsme ve společence na našich obvyklých křeslech a opakovaly jsme si dějiny čar a kouzel. S blížícím se datumem zkoušek NKÚ se nakupila neuvěřitelná hromada učení.
"Tak dál." řekla Lily. "Konfikty v jižním Španělsku na začátku šestnáctého století."
"Eeeehm... To je s tím Barnabášem Hrozivým? Jak jim chtěl lohnout ty korunovační klenoty?"
Ticho...
Druhý pokus. "Nechtěl jim lohnout korunovační klenoty?"
Ticho...
"Sakra Lily, poraď mi, já vážně nevím. Jak si to mám všechno pamatovat, vždyť ty skřeti nikdy nedělali nic jinýho, než že se neustále mydlili mezi sebou kvůli nějakejm debilním cetkám. Koho to zajímá, že se někdy ve Španělsku skřeti napůl vyvraždili."
"No mě rozhodně ne, ale dej si pozor, abys to nikdy neřekla před jedním z nich. A navíc - na začátku šestnáctého století v jižním Španělsku žádní skřeti nebyli. Tenkrát tam šlo o hony na vlkodlaky, Lis."
"Kurnik šopa!!"
Lily se protáhla a zazívala. "No tak já už půjdu spát, jsem strašně unavená."
"Dobře, já si to tady ještě párkrát pročtu a taky už půjdu. Dobrou noc."
"Dobrou." odpověděla Lily a odporoučela se do ložnice.
Tak ještě jednou. Nalistovala jsem si v knížce příslušnou stranu a potichu jsem si brumlala pod fousy (který samozřejmě nemám, to jenom abyste nepropadli dojmu, že jsem nějaká mužatka či co) "1932 - bitva u Velkého jezera. Skřeti proti ministerstvu kouzel. Důvod - skřeti porušovali zákon o utajení kouzel. Výsledek - celá skřetí skupina zmasakrovaná." O pár stránek jinde. "28. 11. 1945 - povstání skřetů v Londýně. Důvod - skřeti měli pocit, že jsou utlačování ministerstvem kouzel. Výsledek - povstání rozehnáno bez ztrátě na životech. 18. 6. 1349 - Válka proti obrům v severní Kanadě..."
"Lis? Co tady děláš?."
Postupně jsem rozlepila jedno oko a potom i to druhé. Zamžourala jsem do světla. Kdo to tam stojí a co po mě chce?
Zjistila jsem, že sedím zhroucená na jednu stranu v křesle a v klíně mi leží otevřená knížka o skřetí historii. Nejspíš jsem během toho zábavného čtení usnula - jaká tragédie.
"Jsou dvě ráno, co tady prosimtě děláš?" zeptala se ta postava. Snažila jsem se trošku zaostřit a po asi desátém pokusu jsem v obrysu rozeznala Siriuse. Co ten tady dělá?
"Co tady děláš?"
"Na to jsem se ptal já tebe."
"Dávám si rande s Barnabášem Hrozivým."
"Cože?"
Zakoulela jsem očima nad jeho tupostí. "Učila jsem se a asi jsem u toho usnula. Teď ty."
"Byl sem na pravidelný obchůzce nočních Bradavic a teď se vracím zpátky."
Kdybych to uměla, zvedla bych jedno obočí, ale bohužel tohle umění neovládám, takže jsem zvedla obě, i když vím, že přitom vypadám jako opičí mutant.
"Co na mě tak civíš?" zeptal se Sirius.
Když už jsme u toho civění - ty roztrhaný rifle mu strašně slušely. Ne, mlč! Tenhle kluk je špína, horčí než blechy a vši. Ale sakra hezká blecha nebo veš. Pochybuju, že by nějaký prarazit mohl v džínách vypadat tak dobře. Sklapni!!!
"Asi bych si měla příště ustlat někde jinde." prohodila jsem a zvedala jsem se z křesla. Ale vstala jsem moc rychle a zamotala se mi hlava, navíc se mi levá noha připletla do pravé nohavice. Podlaha hrozila extrémě rychlým přiblížením se k mému obličeji - popsáno normálním jazykem: vypadalo to, že si dám na tlamu.
3, 2, 1... Ale žádný bum! Sirius mě chytil dřív, než jsem svůj vzácný čuchometr seznámila s kobercem. Páni, má pěkně svalnatý ruce...
No, neměla bych nad tím přemýšlet, rozhodně neměla. Ale ono se o nich těžko nepřemýšlí, když je má kolem mě. Proč mě drží tak pevně?
"Tvoje nohy tě jednou zabijou." řekl, když mě opět vrátil do vertikální polohy. "Seš nebezpečná sama sobě, měla by sis pronajmout nějakýho bodyguarda."
"Hmmmm" bylo jediné, co jsem mohla odpovědět, protože ačkoliv už mě nesvíral v náručí, měl dlaně pořád na mých bocích a obličej tak blízko... Doprdele, Danielsová. Vzpamatuj se! Cítila jsem jak rudnu, to mi moc nepomůže!
Sirius povytáhnul obočí a jenom jedno! Proč to on umí a já ne? "Docela ti to i sluší, když máš takovouhle rajčecí barvu."
Malinko jsem se zasekla nad slovem rajčecí - přiznávám, trošku mi trvalo, než jsem pochopila, že tím myslí červenou.
"Docela?" zeptala jsem se po chvilce usilovného namáhání mozkových závitů. "Docela i sluší??" Jak si to dovoluje? To je skoro jako kdyby řekl 'no, mohlo to být i horší', a to já rozhodně nepovažuju za pochvalu.
Všimla jsem si, že mě pořád drží za pas. "A mohl bys mě, prosím, pustit?" Dala jsem velký důraz na slovo prosím, aby to vyznělo co nejironičtěji. "Nerada bych strávila noc v tvém obětí, ačkoliv by za to spousta jiných dala první poslední."
"Vážně, Danielsová?" zeptal se zvedal obočí kamsi k nebesům... Jestli ho s další otázkou zvedne ještě o kousíček výš, bude ho mít už nad čelem. "Vážně nechceš?"
"Ne, nechci" vykřikla jsem, ale vzápětí mi došlo, že to není tak úplně pravda. Líbilo se mi, jak mě držel. Bylo to skoro jako by mě chtěl před něčím ochránit. Jako by mu na mě doopravdy záleželo.
"Fakt?" zašeptal a přitáhl si mě blíž.
V krku se mi udělal knedlík. Mysli, Danielsová!! MYSLI! Spolkla jsem knedlík, ale odpovědět jsem mu už nestačila, protože najednou jsem měla jeho jazyk v puse. To všem přeskočilo? Teď mi ještě vyzná lásku Snape a bude to všechno. Ne, ještě jsem zapomněla na Pettigrewa a jeho dlouhý.... nos. Proč mě najednou chtějí všichni líbat? To jsou hvězdy v nějaké konstelaci, ve které mám nesnesitelně smyslné rty, nebo co proboha.
A víte, co jsem v tu chvíli udělala? Měla jsem ho odstrčit, krknout mu do pusy, kopnout ho do rozkroku - prostě ho nějak dodstat od sebe. Ale já blbka jsem zavřela oči, přitáhla si Siriuse blíž k sobě, chytla jsem ho kolem krku a začala mu stejnou měrou oplácet. Ano, jsem úplně vypatlaná. Ano, neměla bych to dělat a ano, jsem si vědoma toho, jakýho hajzla teď líbám. Ale je těžké odolat kouzlu Siriuse Blacka.
Těžko říct, jak dlouho jsme tam stáli. Když někomu ochutnáváte madle, nekoukáte na hodinky. Jenže po chvilce se mi začínal dobývat pod tričko. V hlavě se mi rozsvítila poplašná kontrolka Pozor! Vzpomněla jsem si na všechny ty věci, co říkal ten večer před mým prvním setkáním s chlupatou podobou Remuse.
"Já to úplně vypustil. Sorry kluci, ale už mám něco dohodnutýho s Danielsovou."
"A ty si myslíš, že ti dneska už konečně dá?"
"Prosimtě. Kdybych chtěl, tak by mi dala už dávno. Ta mi zobe z ruky."
To sebestředný hovado! Takže on si vážně myslí, že jsem neustále připravená stáhnout si kalhoty, kdykoliv ho uvidím! Vytáhla jsem mu ruku zpod mého tílka, ale během vtěřiny tam byla zas. Tak jsem ji vytáhla znovu, důrazněji.
"Co blbneš?" zašeptal mi Sirius do pusy a dál pracoval na odstraňování mých svršků.
Chtěla jsem ho odstrčit, aby dal konečně pokoj, ale nejspíš si můj chabý pokus vyložil jako projev vášně, či co. A pak mě napadlo jediné možné řešení. Vší silou, kterou jsem v sobě našla, jsem ho kousla do jazyka. V puse jsem okamžitě ucítila pachuť krve. Žaludek se mi trošku zahoupal.
Sirius byl během vteřinky něco přes půl druhého metru ode mě.
"Ty kuávo, ho děuáf?" hulákal na mě a držel se za pusu.
"Víš, brouku, ne každá holka ti hupsne do postele jenom proto, že se na ní hezky usměješ." odsekla jsem. "A já už vůbec ne."
"Dopudele, tak fi me nemufela koufat do jafyka ne?" zahuhlal. "Ftafilo žíct"
"Co to povídáš? Nějak jsem ti nerozumněla."
Ze schodů vedoucích k dívčím ložnicím se přišourala Amy z šestého ročníku. "Co se to tady děje?" řekla. Bylo slyšet, že jsem ji vzbudili. "Nemusíte snad budit celý Nebelvír."
"Ale nic." řekla jsem. "To jenom Sirius by potřeboval lekce líbání. Kouše u toho jako vzteklý pes."

Odpověděl jakési huhly huhly. Myslíte, že jsem ho ještě poslouchala? Proklouzla jsem vedle Amy nahoru do ložnice a celou cestu jsem se musela potichu smát.

Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Napotřetí to dokážu!!! 27. kapitola:

2. CarollineCullen
08.12.2009 [17:24]

Hu, hu, hu, hu, hu!!!

1. angbee přispěvatel
06.12.2009 [18:54]

angbeeGéniusi! Ten konec s tím Siriusem je opravdu žúžasnej!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!