Napotřetí to dokážu!!! 23. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

"Přímé spojení přerušeno" Je to žalostně krátké! Ale já už nevím, jak to mám dál natahovat. Odpusťte mi to. Ale možná že to bude docela sranda, aspoň jsem se o to snažila x) Jinak, pokud vám příjde chování Lis trošku přiťápnutý, tak se tomu moc nedivte. Já se takhle chovám v jednom kuse...

01.11.2009 (16:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1071×

Zabrala jsem za kliku a zprudka jsem otevřela dveře. Asi dvě vteřiny jsem zírala do ložnice a pak jsem je zase rychle s prásknutím zavřela. Do obličeje se mi nahrnula krev, cítila jsem jak rudnu. Tak to dopadá, když jeden neklepe.

Abych se vůbec dostala k jádru věci. Vy byste možná chtěli vědět, co mi vehnalo ruměnec do tváře, co za těmi dveřmi bylo tak strašného, že jsem zrudla. Víte, nedoporučovala bych vám to vědět, nejspíš byste se o to neměli vůbec zajímat. Ale dobrá, je to vaše volba, já vám to nenutila.

Za těmi dveřmi stál Peter Petigrew. Což je samo o sobě dost strašné. Vám by taky nebylo příjemný, kdybyste vešli do místnosti, kde jste čekali, že bude Remus, a najednou BUM! a na koukáte do obličeje někomu malému a věčně pocitnanému od jídla. Ale ono to ještě nebylo všechno.

Peter Petigrew tam stál před zrcadlem.... bez kalhot!!! Prohlížel si svůj odraz ze všech možných stran a zřejmě se snažil přijít na to, na kterých místech mu tělo trošku povyrostlo. Nemusím doufám zdúrazňovat, na jakou část těla se zaměřoval.

Během těch dvou vteřin, kdy jsem zírala na toho malého červíčka v místech, kde by kluci měli mít... však víte co, mi tváří přeběhlo snad sto různých výrazů. Jako první to byla zaraženost. Potom následovalo rozhořčení, jaktože tu Remus není, když jsem přišla za ním. Nakonec jsem se přes stud, neodvolatelnou touhu se rozesmát a znechucení dostala až k výrazu, jaký mají lidé pár minut před tím, než hodí šavli. Už jsem slyšela kluky, jak na Petigrewa volají Červíčku nebo Červe. No, teď už aspoň vím, jak na to přišli.

Ještě dlouho jsem to rozdejchávala. Pár dlouhých minut jsem jenom stála a soustředila se na pravidelné nádechy a výdechy. Když jsem se dostatečně uklidnila a do mozku se mi dostalo dostatečné množství vzduchu, uvědomila jsem si, co jsem právě viděla a začala jsem se strašně nahlas chechtat. Ten smích se neustále stupňoval, nepřestával. Vždycky, když už to vypadalo, že budu zase schopná se narovnat a odejít mně zachvátila další vlna smíchu a já se znovu ohnula v pase. Bránice už mě bolela. Nakonec jsem snahu udržet se na nohou vzdala a svalila jsem se na zem. Musela jsem vypadat jako naprostý idiot.

Asi po deseti minutách mi konečně došly zásoby hýkání, chrochtání a kejchání (zvuky vydávané mnou při smíchu) a s uslzenýma očima jsem si sedla na paty. Občas jsem se ještě uchechtla ale bylo to lepší. Utřela jsem si oči, posbírala jsem se ze země a chtěla jsem odejít. Jak jsem se ale rychle postavila, zamotala se mi hlava a málem bych se zřítila k zemi, kdyby mě něčí silné paže včas nezachytily.

Přejela jsem pohledem od prstů přes zápěstí, loket a rameno, až jsem se dostala k obličeji. Sirius!... a hned za ním James. Chodí ti dva vůbec někdy někam jeden bez druhého? Začínám mít podezření, že společně dokonce i čůrají do jedné mušle a spí v jedné posteli. Jak jsem na to pomyslela, začaly mi sukat koutky. To nebylo dobré...

"Není ti něco?" zeptal se Sirius. Normálně bych si ta slova mohla vyložit jako projev starosti o mě, to by je ale nemohl pronést, jako by mluvil s mentálně retardovaným dítětem.

Chvilku jsem na něj jenom zírala s otevřenou pusou. Po tom se ke mě naklonil James a posvítil mi hůlkou do oka. Nevím proč, ale připadalo mi to strašně vtipný. Chápete? Normálně se říká baterkou do oka. Aspoň teda v mém mulovském světě se to říká. Zase jsem se začala chichotat, tentokrát už ne tak nahlas. O to víc jsem musela vypadat jako totální psycho.

James znalecky zakýval hlavou. "Jojo, je to jasný." Luskl mi před očima prsty a když jsem nereagovala, dodal. "Brácho, ta holka je na vejletě."

"Jasně. Úplně mimo" přitakal Sirius.

Jak na mě oba dva zírali a tvářili se, že spolkli všechnu moudrost světa, přicházely další a další otřesy smíchu. Opravdu jsem musela mít vzezření šíleného magora.

"Co sis to prosimtě šlehla, Danielsová?" zeptal se mě James. Trvalo mi, než mi došlo, že tím myslí mě.

Chachacha

"Já bych to viděl na nějaký bobule" polemizoval Sirius...

Chichichi

James mě cvrnkul do nosu. Opět se nedočkal žádné adekvátní reakce. "Ty vole, s tou bysme si mohli dělat úplně cokoliv."

"Jo, třeba ji vyhodit z okna" dodal svoje Sirius.

"A co takhle ji hodit Červoj do postele? Schválně, jestli by ji přešel smích."

"Já bych řek, že určitě. A nebo se propašujem do zmijozelský a hodíme ji do postele Snapeovi"

"Neblbni, vždyť z toho bude mít psychický trauma."

"Kdo? Snape nebo Danielsová?"

Aby toho nebylo málo, tak se tam došoural ještě Remus. Zřejmě zapomněl, že se se mnou nebaví a s hrůzou v očích řekl: "Proboha, co jste jí dali vy dva?"

Sirius i James se zatvářili jako dva andělíčci. "Nic" pronesli unisono.

Chááááchacha....

"Lis, seš v pohodě?" Remus se ke mě naklonil blíž, nejspíš aby zkontroloval vzniklé škody. V tu chvíli mě smích přešel. Naklonila jsem hlavu na stranu a nakrčila obočí, jako to občas dělají psi, když chtějí ochutnat něco z vašeho talíře. Akorát ti u toho vypadají roztomile, zato já vypadala jako mimoň, tím jsem si jistá.

Teď vyprskl smíchem prozměnu James. Bylo příjemné slyšet, že i jiní lidé jsou trošku veselejší. "Tak mám pocit, brácho, že máš žhavou konkurenci" Pobaveně dloubnul Siriuse do žeber. Ten akorát do Jamese strčil aby zmlknul, vzal Remuse za rukáv hábitu a odtáhnul ho do ložnice.

Chtěla jsem za nimi zavolat, ať raději předem zaklepou.

"Počkejte, já být vámi tak nejdřív-..." Pozdě!

"Červe, ty hovado jedno!" ozvalo se z druhé strany dveří... No, aspoň tady nemám duševní újmu jenom já.

Pomalu, velmi opatrně jsem sešla schody. Bála jsem se, že mě nohy nebudou poslouchat, ale nakonec jsem těch několik zrádných schodů zdolala celkem bez obtíží. Pokud nepočítám ten karambol v mezipatře, kdy jsem mále sejmula nějakého prváka, ale k tomu se odmítám vyjadřovat.

Další kapitola

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Napotřetí to dokážu!!! 23. kapitola:

8. Sasanka

03.11.2009 [15:56]

Jé, staršně mOOOOOOc vám děkuju Emoticon Takový chvály, to si nezasloužim :)

7. angbee přispěvatel

02.11.2009 [20:18]

zaručila jsi mi veselou náladu a občasné výbuchy smíchu na celý večer a možná ještě déle! Blahopřeji! To už se mi nějakou dobu nestalo, musíš být geniální Emoticon