OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 21. kapitola

Dneska máme velkou kouli...

Náš malý chlupatý problém...

Možná bych do toho neměla šťourat, měla bych je nechat, ať si v klidu oholí nožky nějakou novinkou od Veet (pocit hebkosti... na dlouho), ale já si prostě nemohla pomoct. Sama sobě jsem to odůvodňovala tím, že přece musím zabránit náhodnému vykrvácení, kdyby se rozhodli vzít si na to žiletku. Nejsem si jistá, zda by to neznamenalo konec jejich kouzelnické, a vůbec celkově životní, kariéry. Dobrá, jako odůvodnění to není zrovna geniální myšlenka, ale přece nemůžu sama sobě přiznat, že jsem prostě zvědavá drbna. To přece nejde.

No a právě proto se zrovna krčím ve společenské místnosti za jedním z křesel tak, abych byla ostatním co nejméně na očích a čekám, až se tu zjeví někdo z naší silné čtyřky. Bylo to dost dlouhé čekání. Nevěděla jsem, co má kdy přijít a tak jsem se tu schovávala už od sedmi hodin. Teď už na věři odbíjela devátá hodina a já pomalu chytala křeče do nohou, na kterých jsem si klečela. Protože už byl květen a dny se tímpádem rapidně prodlužovaly, začínalo se teprvě teď pořádně smrákat. Už jsem to chtěla vzdát a vrátit se zpátky nahoru, ale najednou se z klučíčich ložnic vynořila banda čtyř puberťáků a šli přímo k východu ze společenky. Nechystají se snad jít ven, že ne?

No, právě že chystají... Hned jak se za nimi podobnizna buclaté dámy zavřela, vystartovala jsem ze svého úkrytu. Pár lidí mě v té chvíli zaregistrovalo. Aby taky ne, když jsem se jim zjevila za opěradlem. Vyšla jsem ven na chodbu-.. a nikde nikdo. Koukla jsem se doleva, tam bylo prázdno. Vpravo taktéž. Nemohli přece stihnout tak rychle proběhnout celou chodbu a na jejím konci zahnout. Ani kdyby běželi, nemohli se mi ze zorného pole vytratit takovou rychlostí. Tady něco nehraje pomyslela jsem si. Pak jsem ale na pravé straně zaslechla něčí kroky a tak jsem se vydala za nimi. Jenom jsem doufala, že to není některý z profesorů. Třeba taková McGonagallová by určitě vyváděla, kdyby zjistila, že hned druhý den po trestu s ní se zase potuluju po chodbách v dobu, kdy tam nemám vůbec co dělat. Co by si na mě vymyslela tentokrát, musela bych krmit tlustočervy mateří kašičkou?

Po chvilce kroky zahly a já pokračovalá dál za nimi. Snažila jsem se přijít na to, odkud ty kroky zní. Pokud nejsou z mé hlavy, nebo se éterem nevznášejí naprosto samovolně, musí být jejich malitel buď neviditelný. chvilku jsem přemýšlela, jestli nás už učili nějaké kouzlo neviditelnosti a na žádné jsem si nevzpomněla (což mě osobně nijak nepřekvapilo, vás snad jo?). To ale nemusí nic znamenat. Přeměnu ve velikého černého psa plného blech nás taky nikdo neučil a jak to Sirius zvládá bravurně.

Potom kroky zase změnily směr a já šla znovu za nimi. Byla sjem si celkem jistá, že tam někde přede mnou uhánějí neviditelní Pobertové, jakkoliv to zní praštěně. Všechno tomu nasvědčovalo, navíc to i znělo jako čtyři páry uhánějících nohou.

Na chvilinku jsem si představila, jak by to asi vypadalo, kdyby se jim kouzlo nějak vymklo z ruky a zneviditelnělo jim jenom oblečení. Při představě Remuse, Jamese, Siriuse a Petigrewa stojících vedle sebe, všichni čtyři nazí... Se mi udělalo trošku špatně (to v případě Petera), zároveň se dostavila nutkavá potřeba rozchechtat se na plné kolo (to pokud jde o Jamese) ale taky jsem tak trošku zrudla (V případě Siriuse a Remuse). Stop, nesmím se nechat unášet fantazií do příliš riskantních mezí. Už takhle mm docela problém se všemi temnými stíny. Co všechno by se tam mohlo schovávat... A když si k tomu ještě přimyslím nahátého Pottera, je to už doopravdy děsuplné.

Ale zpátky na tu chodbu. Ti čtyři malomyslní magoři mě dovedli až ven! Vyplížila jsem se za nimi branou na školní pozemky a vůbec mi nedošlo, co všechno si tím můžu způsobit. Vždyť by mě klidně mohli vyloučit ze školy. Ale jakmile se mi nad hlavou rozprostírala téměř ingoustová noční obloha, bylo trošku pozdě o tom uvažovat.

Neviditelní Pobertové nejspíš zapomněli dávat pozor na svou neviditelnost, protože jim najednou byly vidět až po kotníky nohy. Dost spěchali, musela sjem běžet, abych jim stačila. Museli si mě už dávno všimnout, tak jsem vzdala jakékoliv sledování. "Počkejte!" zavolala jsem na ně.

Najednou se kroky zastavily a nohy zase skryla neviditelnost. Jaké kouzlo to zatraceně používají? Nějaký neviditelný hábit nebo co?

"Já chápu, že sem vás neměla takhle sledovat, ale když už jste mě vytáhli až se, mohli byste se mi aspoň ukázat."

Z druhé strany se ozval šepot, nejspíš se dohadovali, jestli se skutečně ukáží. Pak něco vpravo ode mě blesklo. Sotva jsem se za tím stihla otočit a už to bylo pryč. Když jsem se podívala zpátky, už přede mnou stáli v plné kráse pánové Black, Lupin, Potter a Petigrew (naštěstí oblečení).Tím zábleskem nejspíš chtěli odpoutat mou pozornost, abych náhodou neodhalila jejich tajemství.

"Běž zpátky do hradu, Lis" zakřičel na mě Remus. Ten jeho tón se mi moc nelíbil. Navíc se mi ani moc nelíbilo jak vypadal - už zase měl ve tváři ten ztrhaný výraz dlouho nemocného člověka.

Ušklíbla jsem se. "To asi těžko, brána se za mnou zabouchla. Dovnitř se už nedostanu. Budete mě muset vzít s sebou."

"To nepřipadá v úvahu." řekl Sirius. A řekl to dost ostrým tónem.

Všichni se tvářili jako strašní bohové pomsty. Co jim to přelítlo přes nos? To všichni jedou v nějaké mafii, nebo co dělají tak strašného, že nemůžu jít s nimi? Taky jsem se jich na to hned zeptala. "A vy jste jako co? Bradavická mafie? Drogoví dealeři? Provozujete černý trh s bílým masem? Proč nemůžu jít s váma?"

Opět se do toho vložil Remus. "Poslyš Lis, nejde o to, že nechceme abys s náma šla. Ty s náma jít nemůžeš. Už kvůli sobě ne. Vrať se prosím zpátky do hradu." Mluvil dost rychle a hodně naléhavě. "Prosím..."

Došlo mi, že je opravdu důležité, abych se vrítila zpátky do hradu, ale nešlo to. "Ty vrata se vážně zavřeli, vůbec nevím, jak bych se měla dovnitř dostat. Nejde to..."

Najednou vyšel měsíc zpoza mraků a mě se v té chvíli naskytl ten nejhorší pohled v mém životě.

Jakmile měsíční paprsky dopadly na Remusovu kůži, začaly se dít divné věci. Nejdřív se prohnul v zádech a zatvářil se, jako by ho někdo píchl do zad nožem. Pak se zlomil v pase a zavrčel. Celý se klepal. Myslela sjem si, že je to epileptický záchvat, ale nebyla jsem schopná udělat krok směrem k němu, abych mu pomohla. Začaly se mu prodlužovat ruce i nohy, tělo se pomalu ohýbalo v páteři, až bylo úplně shrbené. Obličej se mu protáhl v čumák. Na prstech mu vyrostly hrozivě vypadající drápy a celé jeho tělo pokryla srst. Rost pořád dál, až na něm popraskalo oblečení i boty. Ze začátku nahlas křičel, ale postupně přešel až ve vytí.

Když celá promněna skončila, nezůstalo na něm moc lidských znaků. Vlkodlaky jsme probírali na konci třetího ročníku a tak mi nědělalo problémy poznat, že jsem právě byla svědkem přemněny jednoho z nich.

Remus-vlkodlak po mě blýskl zlýma očima. Matně jsem si z obrany proti černé magii pamatovala, že za úplňku jsou vlkodlaci schopní ublížit i svým nejmilejším. V tu chvíli neznají lásku, slitování. Jsou už naprogramování zabíjet a ubližovat. Každý rozumný člověk na mém místě by vzal nohy na ramena, ale já dál stála a zírala na Remuse.

Potom se stalo několik věcí najednou...

Petigrew zmizel. Ztratil se před očima a zůstala po něm jen hromádka šatstva. Remus hlasitě zavrčel. Sirius se proměnil v psa a James (k mému překvapení) v nádherného jelena. Remus se přikrčil a přichystal se ke skoku... Odrazil se od země a skočil směrem ke mě. Ve stejnou chvíli se od země odrazili i Sirius a James ve svých zvířecích podobách a strhli ho k zemi.

Velký černý pes na mě zaštěkal. Ačkoliv jsem dosud byla jako omámená, došlo mi, co to znamená. Sebrala jsem nohy na ramena a utíkala jsem do hradu seč mi síly stačily.

Tak proto jsem nemohla jít s nimi. Proto všichni trvali na tom, že se musím vrátit do hradu...

Remus je vlkodlak! Poplašné světlo v hlavě se mi rozsvítilo. Já chodím pět let do školy s vlkodlakem?!? Pět let spolu sedáváme v jedné učebně, spíme ve stejné věži a jíme u stejného stolu? Pět let?!?!?????

Srdce mi bušilo jako zběsilé ještě dlouho potom, co jsem ulehla do postele (brána už byla zase otevřená - kdo ji otevřel to nevím). Dlouho jsem nemohla usnout a když jsem si konečně na chvilinku zdřímla, vzbudila mě během pár minut noční můra.