OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 20. kapitola

Víte, co to bylo? Konkrétně to, do čeho jsem si v noci tak krásně sedla? To čvachtavé, mlaskavé, lepivé cosi, kam jsem položila zadek poté, co na mě baflo něco neviditelného? Vylitý superlepivý lektvar od Taškáře. I když musím uznat, že zákazník může být nadmíru spokojený, protože za svých sedmnáct svrčků dostane skutečně stoprocentně spolehlivé lepidlo, které chytne a už nepustí, já jsem byla poněkud rozladěná. Ty ryfle byly celkem nové a neobnošené, a teď jsou na vyhození. Dokonce ani Lily se nepodařilo z nich ten sajrajt oddělat.

"Jak se ti to vůbec povedlo?" ptala se mě, zatímco hůlkou mířila na mé kalhoty a snažila se je očistit.

"Normálně jdu po chodbě a najednou do něčeho vrazím. Ale největší sranda na tom je, že jsem vrazila do něčeho, co nebylo vidět, nešlo to nahmatat a mluvilo to!" vysvětlovala jsem jí záhadu předchozího večera (nebo spíš noci, protože bylo vážně pozdě). "A co to skusit strčit do pračky?" Dodala jsem ještě, protože mě na moment osvítil Duch Svatý.

"Myslíš, že to odolává jenom kouzelným způsobům čistění?" zamumlala Lily. "Je to možné, protože ten, kdo lepivý lektvar vynalezl, vůbec nemusel o existenci praček a podobných mudlovských zařízení vědět."

"Ale je tu malý háček. V okruhu několika mil není jediná pračka" podotkla jsem.

"Stejně si nejsem jistá, jestli by si prací prášek poradil s něčím takovým" řekla Lily a dala dost velký důraz na slovo takovým, jako by moje gatě byly něco odporného nebo dokonce nechutného.

"Myslíš jako Vanish, skvrn a špíny se zbavíš?"

V tu chvíli se do rozhovoru zapojila i Kate "O čem to tady proboha žvaníte? A co je to ten Vanish proboha?"

"No přece taková ta růžová flanděra plná zázračný aviváže, co vypere i špíny od trávy, bláta, kečupu a krve." poučila jsem ji. Ale nevím, jestli to nějak extra hodně pomohlo, protože jsem jí spíš ještě víc zamotala hlavu. Chudák se tvářila, jako když miminku seberou dudlík.

Nakonec jsem kalhoty poslala na očistku domů, možná si s tím nejnovější Persil poradí líp, než hůlka mé zrzavé přítelkyně. I když o tom dost pochybuju.

Když jsem se vrátila celá zadýchaná ze sovince (ty schody by měli zakázat) byl akorát tak čas na oběd. Ráno jsem si místo snídaně radši užila toho, že je neděle, a trošku jsem si po náročném trestu přispala, takže už jsem měla docela velkej hlad.

Sedli jsme si vedle Pobertů, protože už nikde jinde volno nebylo. Sice jsem měla v plánu Siriuse okázale ignorovat, ale jako obvykle jsem vyměkla. Nechala jsem ho všechno mi vysvětlit a domluvili jsme se na dnešní večer. Prý mi chce něco ukázat. Zajímalo by mě, co zajímavého mi ještě může ukázat, to se umí měnit i v netopýra s růžovýma ušima? Radši nad tím nebudu přemýšlet a nechám se překvapit, ačkoliv všeobecně nemám ráda nečekaná překvapení.

Záměrně jsem od stolu odešla prakticky v závěsu za Siriusem, o hodně dřív, než Lily a Kate vůbec stihly dojíst. Chtěla jsem slyšet, jestli se o mě třeba bude zmiňovat. Že se většinou vážně nevyplácí poslouchat za dveřmi, to mi nikdo neřekl.

"Doufám, že sis na dnešek nic nedomluvil, ty náš Cassanovo" zaslechla jsem Remuse. Řekla bych, že Siriusův výraz byl jednoznačný, protože Rem hned porkačoval dál "Copak si zapomněl, co je dneska za den?"

"Coby, neděle osmýho května." odtušil Sirius.

James ho šťouchnul do žeber. "Ty pako jedno! Dneska máme velkou kouli. Náš malý chlupatý problém." O čem to žvaní? To mu totálně přeskočilo, nebo má jenom chvilkové zatmnění mozku? Co má znamenat ten chlupatý problém? To si jako všichni společně půjdou holit nohy, nebo co?

"A do pr..." začal Sirius, ale nedořekl. Myslím, že není tak těžké udělat si celkem jasnou představu o tom, co chtěl původně říct. "Já to úplně vypustil. Sorry kluci, ale už mám něco dohodnutýho s Danielsovou."

Trošku se mě teda dotklo, že mě mezi nima oslovuje příjmením, ale to by nebylo tak strašný. Přece jenom, asi chce dělat machry. Ale to co následovalo, se mě nedotklo trošku ale naprosto totálně maximálně.

"A ty si myslíš, že ti dneska už konečně dá?" zeptal se James.

Sirius si frajersky odfrkl a řekl: "Prosimtě. Kdybych chtěl, tak by mi dala už dávno. Ta mi zobe z ruky."

"Takže to dneska večer platí?" zeptal se James.

"Si piš" řekl Sirius. "Však ona to nějak vydrží. Nakonec stejně zase přileze zpátky, všechny přilezou."

Co si to dovoluje? Chtěla jsem tam jít a jednu mu vrazit, ale to by vypadalo moc histericky a navíc nechci, aby věděl, že jsem je šmírovala. Copak jsem nějaká dávajka? Mluví tam o mě, jako bych byla věc ve vitríně. Ruce jsem zaťala v pěst a zavřela jsem oči. Musela jsem se hodně zhluboka nadechnout, abych nezačala ječet na plný volume. Jenže i to stačilo, aby mě Remus zaslechl. Otočil se a když mě zahlédl, rychle se obrátil zpátky k Jamesovi a Siriusovi "Hele, já si teď vzpomněl, že ještě musím jít do knihovny, tak se uvidíme ve věži. Zatím"

"Jasně, zatím!" zamumlali ti dva unisono. Remus se od nich odpojil, ale místo do knihovny provedl sto osmdesáti stupňový obrat a namířil si to rovnou za mou maličkostí.

"Já vám neposlouchala!" vyhrkla jsem na něj, dřív, než stihl cokoliv říct.

"Poslouchej, Lis-..."

Nenechala jsem ho domluvit a dál jsem si žvanila to své. "Já vás vážně neposlouchala, jsem tady jenom náhodou. Úplná náhoda to je. Vlastně tady vůbec nejsem, když se to tak vezme. Je to skoro jako bych byla někde úplně jinde, akorát s tím rozdílem, že nejsem někde jinde, ale tady, což ovšem vůbec nemusí znamenat, že jsem ás poslouchala." Jo, tohle dělám často. Když mě něco vykolejí, tak prostě melu a melu a melu. Do očí se mi začaly hrnout slzy a tohle byl dobrý způsob jak jim zabránit vytrysknout. Když se dostatečně zaměstnám vymýšlením fylozofických úvah o pohybu v časoprostoru, nebudu už stíhat přemýšlet o tom, co teď Sirius říkal. A já husa pitomá jsem si fakt myslela, že se mu třeba líbím. Nebo že mě má možná trošku rád. Aspoň malilinko. Jestli si ale myslí, že mu budu dělat matračku, tak se plete. Nejsem nějaká rozhoďnožka.

"Nemohla bys přestat žvanit nesmysly?" poprosil mě Remus, zjevně znuděný těma blábolama, který produkuju.

"Ale já vás vážně neposlouchala..." trvala jsem na svém, ale to už první slza opouštěla oko.

"Možná by fakt bylo lepší, kdybys to neslyšela" přitakal Remus.

"Sem blbá a naivní, že sem mu na to skočila, přesně jak si tenkrát říkal." druhá slza...

"Ne, nejseš. Sirius tohle prostě umí a už jinej nebude."

"A ty pořád trváš na tom, že si zasloužím někoho lepšího? I potom, co sem naletěla největšímu děvkaři v Bradavicích?" třetí slza...

"Jo, pořád si to myslím"

Uchechtla jsem se, ačkoliv nevím proč. Prostě se mi chtělo. "Tak ti dík" Otřela jsem slzy a narovnala jsem se. Nenechám si jedním namachrovaným tupcem zkazit neděli, ne? "A když už tě tady mám, můžu se tě na něco zeptat?"

Remus trochu znejistěl.

"Co přesně myslel James tím malým chlupatým problémem?"

Rem se usmál (už jsem se zmínila, že když se směje, tak mu to docela i sluší?) a řekl: "Vždyť si nás přece neposlouchala." S tím odešel a nechal mě stát na půlce chodby.