OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 18. kapitola

"Co myslíš, měla jsem chodit?" ptala jsem se vousatý báby. Ta se ovšem jen taktně usmála a nevšímala si mě.

"Já myslím, že jo." pokračovala jsem. Vousatá bába jen prokroutila panenky a odešla do jiného obrazu. Fajn, když nechce poslouchat, její věc. Ale možná lepší, když vypadla. Bůhví, čeho by byla svědkem. Pokud ovšem Sirius vůbec dorazí. Nervózně jsem se koukla na hodinky, které ukazovaly devět hodin a pět minut. Uklidňovala jsem sama sebe, že přece pět minut zpoždění, to nic neznamená. Třeba zabloudil...

"Ale co když nedorazí?"

"..." ozvalo se ze všech okolních podobizen.

"Ale to víš, že dorazí. Pozval tě sem, ne?"

"Ale co když doopravdy nedorazí?"

"Vsadím se, že je teď schovaný někde za rohem a směje se mé naivitě. No jo, koukněte na to, ta Danielsová je vážně slepice, ona si vážně myslí, že ji Black žere, to je ale trubka."

"Dvacet minut zpoždění. To není normální... Připadám si jako úplná husa."

"Hele Siriusi. Jestli jseš tady někde schovanej, tak vylez, nebo dostaneš po čuni, jasný?"

***

"Tak co, jaký to bylo?" zeptala se mě Kate hned, jak jsem se vrátila do ložnice. Bylo asi třičtvrtě na deset, všude tma jako v ranci.

"Jo, bylo to fajn" odpověděla jsem zdráhavě. nechtělo se mi vyrukovat s pravdou. Někdy je totiž nepravda mnohem zajímavější.

"Vážně?" ozvala se Lily z druhé strany místnosti. Studovala zamyšleně můj výraz a přidom zvedla jedno obočí. tenhle její výraz nesnáším. Používá ho vždycky, když čmuchá nějakou špatnost. V mém případě fakt, že lžu, až se mi od huby práší. "Kdyby to bylo opravdu fajn, rozhodně by ses nevrátila zpátky během čtyřiceti minut. Tak s pravdou ven. Dělal zase drsnýho frajera?"

"No, víš..." soukala jsem ze sebe. Připadale jsem asi celkem trapně. "On tam vůbec nepřišel."

"Kecáš!" řekly Lily s Kate unisono.

"Ne" musela jsem připustit. "Nechal mě tam čekat a vůbec nedorazil. Celou dobu tam na mě koukali ty všichni slavní kouzelníci a čarodějky z obrazů a smáli se mi. V životě jsem se necítila tak ztrapněná. Ani když jsme na přemněňování měli z brambory udělat křečka, a já vykouzlila myš k počítači. Dokonce ani když jsem odnášela jídlo z Velké síně pro nemocnou Lucy Kingovou z Havraspáru a povedlo se mi ve dveřích narazit do Brumbála a polít mu hábit krupicovou kaší."

Kate se začala chechtat. "Tos byla tenkrát ty? A já pořád myslela, že mu někdo udělal moc ošklivou kanadu. Podezřívala jsem McGonagallovou."

"Starou Mecky?" podivila jsem se. Představa profesorky McGonagallové, jak ve svém přísně staženém drdolu bloumá po hradu s lihovkou v ruce a kreslí učitelům na odličeje kočičí nosy i s fousky, mi přišla poněkud... přinejmenším zvláštní.

"No jen se na ní koukni" argumentovala Kate. "Pořád se tváří kdovíjak není přísná, ale podle mě je to pěkná divoška. Věř mi, tyhle typy já moc dobře znám."

"Kate, to je absurdní" vložila se do debaty Lily. "Poslouchej se, co říkáš."

"Já nechápu, co ti na tom přijde abs-"začakla Kate ale větu nedokončila, protože si všimla mého výrazu (výraz totální bezmoci) a výrazu Lily (výraz, s jakým se koukáte na šílence v blázinci). "Dobře, tak McGonagallka to nebyla, no..."

Lily si odkašlala, tím teď-mi-všichni-venujte-pozornost způsobem. "Nemyslím si," začala a už bylo jasné, že se chystá proslov na x stránek. "Že by teď Lis nějak hrozně moc zajímaly tvoje úvahy o rebelství profesorky McGonagallové, Kate. Nic proti, určitě k tomu máš svoje důvody, ale můžeme to řešit někdy jindy, prosím?" usmála se a obrátila svou pozornost na mě. "Nemám pravdu? Teď jsi přednější než nějaká pošahaná učitelka a ještě pošahanější páťačka... Víš, to co ti Black udělal bylo hnusný. Ale třeba vážně nemohl. Co ty víš, třeba dostal školní trest. Nebo se mu udělalo špatně. Je taky možný, že zapomněl nebo si špatně pamatoval, na kdy se s tebou domluvil. Třeba tam stepuje teď on, v duchu je na sto procent přesvědčený, že jste se měli sejít v deset a nadává, že máš strašné zpoždění. Nemusí to nutně znamenat, že se na tebe vykašlal."

Když to vypadalo, že skončila, trochu jsem si její slova převracela v hlavě a snažila se vymyslet z nich něco, co by dalo alespoň minimální smysl. Musela jsem při tom vypadat opravdu velmi inteligentně.

"Fajn" řekla jsem, když se mi podařilo dopracovat se k nějakému závěru. "Jdu to tam omrknout" Zvedla jsem se z postele a chtěla jsem jít ven z ložnice, ale Lily mi cestu zatarasila štítovým kouzlem.

"Ne, nemůžeš tam teď jít. Už dávno máme spát a kdyby tě nachytal Filch, tak tě v tom lepším případě jenom pověsí ve svém kumbálu za kotníky hlavou dolů. A až ráno by tě předal některému z učitelů, který by tě ještě navíc potrestal po svém."

"Asi máš pravdu" povzdechla jsem si.

"Takže co s tím tedy uděláme?"

"Nakopeme Blackovi prdel, jóó!!" řekla Kate a rukou zatnutou v pěst vystřelila vzhůru ve vítězném gestu

"Kate!" okřikla ji Lily a pohoršeně protočila oči. "Ignoruj ji. Prostě si zejtra počkáš, až k tomu bude příležitost a normálně se ho zeptáš, kde včera byl. A kdyby se tě ptal, jak dlouho jsi tam na něj čekala, musíš mu odpovědět, že nevíš přesně, protože ses na čas moc nekoukala, ale určitě to nebylo víc než jenom pár minut. Aby si nemyslel, že za ním hned polezeš, jako to mají ve zvyku všechny ostatní holky. Jasné?"

"Jasné" odpověděla jsem jí a tím jsem vyčerpala svůj dnešní příděl konverzace. Umyla jsem se a zalehla, ale usnout se mi nedařilo. Buď mě budil vítr, který foukal venku a lomcoval okny, nebo Katino mumlání ze spaní. A když už jsem usnula, zdál se mi dost živý sen o McGonagallové, jak sprejem na bradavické zdi vykresluje sprosté obrazce.

Říká se sice, ráno moudřejší večera, ale u mě to tak asi neplatí. Když jsem se ráno vzbudila, měla jsem v hlavě ještě větší guláš než předtím. A taky jsem měla přeležené vlasy, na levé straně mi trčely snad kilometr od hlavy. Hlavně jsem si nebyla jistá, jestli to, co se mi zálo, náhodou nebyla pravda. Bylo to tak realistické.

Oblékla jsem se a zamířila jsem do koupelny, abyc ze sebe udělala člověka. Naštěstí nemám vůbec špatnou pleť, takže nemusím používat makeup a podobné blbosti, ale oči mám tak nevýrazné, že bez trochy řasenky by si jich spousta lidí nejspíš vůbec nevšimla. Jistě, mohla bych používat kouzelné kosmetické přípravky jako třeba Kate, ale já dál zůstávala věrná své oblíbené mudlovské značce. Přece jen, byl to můj obličej, který bych si se svou šikovností nějak pokazila, pokud bych se chtěla spoléhat na své kouzelnické dovednosti, které byly celkem nevalné.

Poté jsem zamířila do Velké síně na snídani. Většinou (respektive prakticky pořád) chodíme s Lily a Kate spolu, ale dneska jsem chtěla odlapit Siriuse a "promluvit" si s ním. Měla jsem přesně nacvičený monolog, i když upřímně nechápu proč. Jako bych se neznala, stejně nakonec začnu říkat přesně to, co mi vlítne na jazyk. Nadechla jsem se a...

Nebyl tam. Sakra, prošvihla jsem ho. Tak snad později.

První hodinu jsme měli mít přeměňování, moje živá noční můra. Navíc se mi pořád bude před očima ukazovat sprejerské nadání naší milé paní profesorky. Jestli udržím vážnou tvář, budu muset zažádat o Nobelovu cenu míru. No uznejte, že bych tím určitě pomohla uchovat mír ve třídě.

Když hodina skončila, řekla ještě stará Mecky "Děkuji, můžete jít. Až na slečnu Danielsovou." Jako zázrakem se mi povedlo nechat zmizet myš (i když později jsem pod stolem našla ocásek, ale hned jsem ho nechala zmizet taky, takže se to dá počítat, ne?), takže jsem téměř jistě počítala s pochvalou. Znáte to přísloví Pozdě bycha honiti? Tak teď by se dalo taky použít, akorát jsem honila bycha moc brzo. A jediné, co jsem chytila, byla rýma (ten den to hradem strašně protahovalo).

"Ano paní profesorko?" zeptala jsem se, když všichni ostatní už odešli. Sirius se mi ztratil v davu a já kvůli téhle sprejerce frajerce přišla o možnost si s ním v klidu popovídat. Byl by to tak klidný rozhovor, že už by ho nestihli odnést na oštřovnu.

"Můžete mi říct, slečno Danielsová, co jste dělala včera večer na chodbách hradu?"

"A do pr..." uklouzlo mi, ale v zápětí jsem se zastavila. "Jak to víte?"

"Řekla mi to Vousatá Bá-... Ehm, chci říci, podobizna lady Edinburgové v devátém patře."

Jak je možné, že McGonagallka ví, jak se mezi studenty tomu obrazu říká? Copak tajně odposlouchává rozhovory?

"No, víte paní profesorko, já jsem jen tak bloumala po hradu a vůbec mi nedošlo, kolik je hodin. Když jsem to zjistila, chtěla jsem se hned vrátit do nebelvírské věže, ale nemohla jsem si zaboha vybavit, v které části hradu se nacházím. Proto jsem tam taky zůstala chvíli bezradně stát, dokud mě jeden milý plešatý děda z takového malého a celkem špinavého obrazu nenavedl správným směrem."

"Tím plešatým dědou myslíte zřejmně sira Edgara, který v pátém století vymyslel kouzlo aguamenti. Velmi významná formule."

"Jo, přesně toho"

"Ale jen tak náhodou jste se na to místo nedostala. Nemyslete si, že nevím, za jakým účelem se tam studenti po večerech schází. Já jsem do téhle školy chodila taky, nezapomínejte. A některé věci se prostě nemění."

Teď jsem byla tak trošku mimo. O čem to proboha žvaní. "Nejsem si jistá, co tím myslíte, paní profesorko."

"Ale no tak, Lis" všimla jsem si, že mě oslovila křestním jménem. To ještě nikdy neudělala. "Je mi jasné, že vás někdo pozval na schůzku. Smím vědět kdo to byl?"

Nelíbil se mi směr, kterým se náš rozhovor ubíral. Taková informace mi připadala moc důverná, než abych ji sdělovala učitelce. Ale copak jí můžu říct, že jí to neprozradím? Sakra, je to učitelka!

McGonagallové to naštěstí došlo. "Chápu, nechce se vám svěřovat." usmála se na půl pusy. Vypadalo to legračně, protože jí to posunulo drdol nakřivo, takže vypadala mírně retardovaně. Doufám, že neumí číst myšlenky. "Tak teď už běžte, ať nezmeškáte další hodinu, slečno Danielsová."

"Jistě, paní profesorko." odpověděla jsem. Byla jsem ráda, že už to mám za sebou. Z učebny jsem napůl vyšla a napůl vyběhla, ale ještě ve dveřích mě zarazil její hlas.

"Abych nezapomněla na své profesorské povinnosti. V sobotu v osm hodin večer si u mě odpykáte školní trest za nedovolené opouštění kolejních prostor v nočních hodinách. Budu se na vás těšit v kabinetu, a teď už běžte."

Tak to je dobrý. Nejdřív se ze mně snaží vydolovat, s kým randím a pak mi napaří trest. Nejspíš ji štve, že už je stará a nikdo ji nechce, kdežto o mě, jakožto o mladý zboží, je pořád zájem. Není nijak velký, ale přece jen. No viděli jste někdy někoho, kdo by chtěl zbalit McGonagallovou? Já teda ne.

Za dveřma učebny stál Sirius a opíral se zády o stěnu. Dveře byly pootevřené, takže nejspíš všechno slyšel. Výborně, to mi tak scházelo.

"Ahoj" pozdravil mě. Měla bych mu za to přidat body k dobru, ale nemůžu, protože měl při tom ruce v kapse. To už všichni gentlemani vymřeli, nebo co?

"Ani na mě nemluv" uzemnila jsem ho. "Mám kvůli tobě problémy a docela velký."

"Ale já přece nemůžu za to, že si půl hodiny stepovala v noci na chodbě" řekl a samolibě se usmál.

To, co jsem mu odpověděla byse možná dalo vyjádřit jako "Aaarrrgghhhhh!" Ale {@€|\đĐ[]łŁ}{@&#b→§*! bude asi mnohem přesnější.

Je to idiot.

Ale má nádherný oči...

A pusu taky...

Já ho tak nesnášim...

...

..