OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 12.kapitola

Bylo pozdě večer a všichni okolo mě už spali, jenom já jsem nepřestávala zírat do stropu nad sebou. Závěsy kolem postele jsem měla zatažené, aby na mě nikdo neviděl a nikdo se nemohl vyptávat, ale bylo to docela zbytečně, protože já jsem byla nejspíš jediný bdící člověk široko daleko. Doufám, že Kate neslyšela nic z toho, co jsem řekla, ať už jsem řekla cokoliv. Připadala jsem si přinejmenším trapně. Jak je možné, že se mi zdálo o Remusovi? Vždyť to měl být Sirius, te, kterého bych ve snu líbala, můj princ na bílém koni. Malou útěchou mi může být fakt, že to, co se nám zdá, je málokdy to, co doopravdy chceme.

Ale proč zrovna Remus? Nechápu to. Vždyť jsme jenom kamarádi, tak to je, bylo a bude. Koneč, šmitec hotovo. Nebudu se tím zbytečně zabývat, vždyť už za devět dní mám skoro-rande se Siriusem. To jsem vždycky chtěla, teď to mám, takže nic víc řešit nemusím. Doufám, že to Rem nebude zbytečně rozpitvávat, už tak mi hrozí celonárodní ostuda. Panebože... Snad to brzo vyšumí

***

Dobře, tak to nevyšumí. Druhý den po snídani si na mě remus počkal před velkou síní, a když jsem procházela kolem nemilosrdně mě zastavil. Při představě, co bude následeovat za rozhovor jsem se málem poblinkala.

"Lis, můžu se tě na něco zeptat?"

"Tak za prvé, proč se ptáš, když si to právě teď udělal? A ta druhé, zeptat se můžeš, za ptaní se netrastá. Ovšem nikdo ti nezaručí, že ti odpovím," řekla jsem.

"Tak mi slib, že odpovíš popravdě" naléhal Remus.

"Ne, to teda neslíbím. Ani náhodou..." snažila jsem se z toho vykroutit. Právě jsem se chystala vzít nohy na ramena a jít se schovat kdo Hagridovy hájenky.

"Lis, prosím" naléhal Remus ještě víc. No a já prostě povolila...

"Tak dobře.." řekla jsem poraženecky a v duchu jsem sama sobě nadávala za svou pitomost.

"Co se ti to včera večer zdálo?" Nastala ta nejhorší situace, která mohla nastat. Opravdu to nenechá plavat.

"ne, to ti neřeknu. Cokoliv ale tohle ne" Snažila jsem se zařadit zpátečku.

"Slíbilas to." nedal se Remus odradit.

Rozhlédla jsem se kolem.Hledala jsem něco, cokoliv, co by mě dostalo z téhle kaše. Byla bych ráda za jakýkoíliv zuáchranný bod. Zatímco jsem promýšlela strategii úniku a propočítávala vzdálenosti k jednotlivým dveřím, snažila jsem se nahnat co možná nejvíc času.

"A co jsem vlastně říkala?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli to chci opravdu slyšet.

"Pořád jsi dokola opakovala moje jméno." Aspoň že jsem neříkala to slovo na M. "A potom jsi řekla: Dobrý večer, paní profesorko" Není to tak zlé.

"No, já... totiž" koktala jsem. Jsi v loji, Danielsová, probliklo mi dutinou lebeční.

A potom se přiblížila moje záchrana.

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Kattlebury, starý a poněkud popletený učitel péče o kouzelné tvory, bude spásnou osobou. V tu chvíli jsem ho viděla vážně velice ráda.

"No tak, bando, už dávno máte být ve třídě" řekl přísným tónem profesor, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.

"Ano, pane profesore.! Odpověděla jsem mu pokorně, načež jsem se šupito-presto přesunula před učebnu lektvarů tempem, které by mohlo hrdě konurovat závodním košťatům. Dřív, než stihl Remus jakkoliv zareagovat, jsem už byla v čudu.

No vážení, jestli z tohohle nebudu mít posttraumaiký šok, tak už z ničeho...

***

Během lektvarů jsem se nemohla soustředit vůbec na nic, takže jsem všechno nechala na Kate. Nakonec byl lektvar temně modrý, což se tyrkysovému zbarvení blíží rozhodně víc, než růžová břečka Pottera a Siriuse, která páchla po zkažených vejcích. Do konce hodiny už zbývalo sotva pět minut, když se stalo něco, co by nejspíš každý z nás pokládal za holý výmysl nebo za špatný pokus o vtip. Ale vezmu to popořádku, tak jak to bylo...

Lily jako obvykle seděla se Snapem, jenže se nejspíš nějak nepohodli, či co a za celou hodinu jsem neviděla, že by spolu promluvili. Oba dělali své úkoly automaticky a jako roboti, Nezptali se, co mají udělat jako první, nic. Začala jsem je podezřívat z telepatie. A zatímco Snape krájel výkonky jakési rostliny, kterou jsem vůbec neznala a jejíž název rozhodně v učebnici lektvarů ani jednou nezazněl se to stalo. Lily se zvedla a šla ke skříni s pomůckami, odkud vzala něco malého, vešlo se jí to do dlaně. Potom se vrátila ke kotlíku a beze slova to vhodila do vroucího lektvaru zbarveného do é doby do světle modré.

V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Jako ve zpomaleném filmu jsem viděla malé kuličky podobné oříškům dopadat na hladinu lektvaru. Všimla jsem si Snapeova výrazu. Chtěl něco říct, ale jakoby si v poslední chvíli vzpomněl, že se s Lily nebaví a radši zavřel pusu, jenže v oších se mu zračil naprostý šok a nenápadně se odklonil od stolku co nejdál to šlo. Dál jsem koutkem oka zahlédla, jak Sirius nutí Petigrewovi vypít kousek toho jejich humusu, který bych přirovnala ke kříženci cukrové vaty a cementu.

Potom to bouchlo....

Ne, nemyslím Petigrewa, ale Lilyin lektvar. Snape se stihl včas schovat pod stůl, ale Lily to zasáhlo plnou silou. Kotlík explodoval a nezbyla z něj žádný kousek větší než nehet na malíčku. Lektvar změnil barvu na ohořelou černou a rozstříkl se všude po učebně, kde se táhl jako odporný sliz. Visel z poliček, na klice, na zdi... Ale nejvíc ho měla Lily ve vlasech. Obličej měla celý ožahlý, a byla nejspíš v takovém šoku, že nebyla schopná hnout se ani o píď.

Všichni jsme jenom zaraženě seděli (někteří i stáli - Zmijozelští, kterí si nenechali ujít tu příležitost vidět Lily Evansovou takto ztrapněnou). Najednou začal Lilyin hábit hořet. Vystřelila jsem ze židle a utíkala k Lily. Snažila jsem se oheň zastavit, jenže můj pokus o udušení plamenu mým hábitem dopadl naprosto katastrofálně, ještě víc jsem ho rozfoukala. Načež mě kdosi odstrčil zvedl hůlku a zamumlal "Aguamenti". Z hůlky vystříkl proud vody a oheň uhasil. Že mě to hned nenapadlo, jsem čarodějka a mám hůlku. Ne, já se musela snižovat k takovým ubohým praktikám.