OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nájemný vrah 1. kapitola

05.10.2013 (17:00) • myskova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 790×

1. kapitola

„Ne! Nechte ho slyšíte?“ řvala jsem z plných plic.

Nemohla jsem se na to dál koukat, bylo to hnusné a ubohé. Tohle může dělat jen někdo bez citu. Někdo kdo nemá srdce. Neposlouchali mě a dál mlátili toho ubožáka. Ležel na zemi celý od krve a při každém brutálním kopu, mu z pusy vyteklo pár dalších kapek krve.

„Klid‘ se z cesty holka,“ křikl na mě jeden z těch tří.

Kopali do něj, jako do fotbalového míče. Byla to hrozná podívaná a já se začínala opravdu hodně bát. Nebála jsem se ani tak o sebe, i když trochu jo. Hlavně jsem se bála o toho kluka, který vypadal, že moc dlouho nevydrží. Snad ho nezabijí, musejí mít aspoň nějaký rozum.

Když ani po minutě nepřestali, začínala jsem přemýšlet a hlavně jednat. Vytáhla jsem z kabelky můj růžový mobil a zadala číslo 158.

„Jestli okamžitě nepřestanete, volám policajty.“ Nadzvedla jsem ruku, aby viděli můj mobil.

„Zatracená holko, nevíš, co děláš, on…“ ukázal na pomláceného kluka, „je nebezpečný, nevyplatí se ti to.“ Mračil se na mě druhý kluk.

Měl černé vlasy a modré oči, vypadal fantasticky, až jsem se divila, jak může být někdo tak krásný. Ty dva další byli blonďáci a byli si dost podobní. Dvojčata? Kdoví.

„Prostě vypadněte!“ vyštěkla jsem na něj.

Ten černovlasý nadzvedl ruce, aby mi dokázal svoji prohru.

„Jak chceš, holčičko, varoval jsem tě.“ Kývnul na ty dva a každý se rozeběhnul jinam.

Když jsem si byla jistá, že jsou pryč, rozeběhla jsem se k nehybné postavě na zemi. Dýchal a já si úlevně oddychla. Dělalo se mi ze vší tý krve špatně a tak jsem se na chvíli zadívala jinam. Můj pohled zabloudil na papírek asi tři metry ode mě. Sebrala jsem ho a přečetla dvě slova, z kterých mi běhal mráz po zádech.

Nájemný vrah. Tam stálo tučným písmem a pod ním číslo.

„To si snad děláte srandu,“ vydechla jsem strachy a nemohla uvěřit tomu, že jsem se postavila do cesty nájemnému vrahovi.

Jedna věc mi ale nedávala smysl. Jaktože mě nechali na živu? A proč mě poslechli a nezabili toho kluka? Strčila jsem si papírek do kapsy a nechala svoje otázky nezodpovězeny.

Zaslechla jsem kašlání od toho kluka a hned jsem se k němu rozeběhla.

„Jsi v pořádku? Mám zavolat sanitku?“ klekla jsem si k němu a starostlivě mu otírala krev z čela a pusy.

„Ne…“ zasípal a vykašlal další krev.

„Já myslím, že bych měla.“ Otřela jsem mu krev z čela.

„Prosím ne, oni si pro mě přijdou, vem mě někam do bezpečí…“ úpěnlivě se na mě zahleděl.

Nedokázala jsem mu to odepřít.

„Dobře, vezmu tě k sobě, ale všechno mi vysvětlíš.“ Pomohla jsem mu vstát.

„Děkuju, moc ti děkuju,“ vypravil ze sebe, když jsem mu pomohla na zadní sedadlo. Zkřivil rty bolestí a pak upadl do spánku.

„Není zač,“ zašeptala jsem do ticha a nastartovala auto.

„Mami jsem doma,“ zahulákala jsem hned, jak jsem přišla domů.

Sundala jsem kabelku a hodila ji na zem, vedle mých bot.

„To je dobře miláčku, uděláš dnes večeři? Táta není doma a já musím do práce na noční,“ ozvalo se z ložnice.

„Žádný problém.“ Otevřela jsem dveře, abych se mrkla na mamku, co dělá.

„Téda… vypadáš úžasně mami.“ Z mojí ušmudlané mamky se stala kráska.

„Děkuju, ale není to přehnané?“ koukala se na sebe kriticky do zrcadla.

„Perfektní do práce,“ okomentovala jsem to.

Pomalu jsem začínala být nervózní, nebyla jsem si ani tak jistá čím to je. Jen jsme měla menší tušení, tak dobře, větší tušení.

„Ehm… neměla by si už jít?“ přerušila jsem její zírání do zrcadla. Ostře po mě střelila pohledem.

„Bože, slyšíš to? Moje dcera mě vyhání z vlastního domu,“ zasmála se.

Někdy si říkám, proč mám zrovna já tak cáklou mamku.

„Nikdo tě přece nevyhání, už je 7 hodin, nic víc,“ bránila jsem se.

„Já vím, měj se zlato.“ Dala mi pusu na čelo a odkráčela na svých dvaceticentimetrových podpatcích.

S údivem jsem na svojí mamku zírala, jak dokáže chodit na takových botech?

Proplížila jsem se k oknu a odhrnula závěsy. Mamka zrovna startovala a za chvíli byla pryč.

Úlevou jsem vydechla a svižným krokem jsem vyšla ven. Otevřela jsem kufr a zadívala se na kluka, který tam ležel.

„Vzduch je čistý,“ oznámila jsem mu.

„Děkuju, že tohle pro mě děláš, nezasloužím si to.“ Díval se na mě těma hnědýma očima.

„Každý může dostat druhou šanci, jen jí nepropásnout.“ Chvíli bylo ticho, protože nejsem moc komunikativní.

„Pojď.“ Pomohla jsem mu, se zvednout a dotáhla jsem ho až k sobě do pokoje.

„Zvládneš se umýt? Takhle tady nemůžeš být, jsi celý od krve.“ Starostlivě jsem se na něj zadívala.

„Budu v pohodě, kde je koupelna?“ zeptal se a začal ze sebe sundávat ty krvavé hadry.

„Tam, mám ji celou pro sebe, takže můžeš být v klidu.“ Podala jsem mu modrý ručník a snažila se na něj tolik nezírat.

Stál přede mnou jen v boxerkách a měl neuvěřitelně sexy tělo.

Když se za ním zabouchly dveře od koupelny, svalila jsem se na postel. Musela jsem se opravdu zbláznit. Je to cizí člověk, může to být zloděj, nebo klidně vrah. Snad by mi nic neudělal. Vypadal docela nevině, ale zdání může klamat.

Nechtěla jsem na to moc myslet, a proto jsem sešla dolů, udělat večeři. Rozhodla jsem se pro lasagne, protože je všichni v rodině milujeme. Když byly skoro hotový, zavrzaly schody. Lekla jsem se tak moc, až jsem se praštila o polici.

„Au,“ zaúpěla jsem.

„Jsi tam?“ zeptal se známý hlas a já vydechla úlevou.

Na neznámého kluka jsem úplně zapomněla.

„Jo jsem tady, můžeš jít klidně dolů.“ Vytáhla jsem z trouby lasagne a začala je servírovat na dva talíře, jelikož táta a máma byli v práci a sestra lítala po večírcích.

„Hezky to voní.“ Posadil se za stůl a prohlížel si místnost.

Když jsme oba seděli a před náma večeře, pustili jsme se v tichosti do jídla. To ticho bylo tak nepříjemný, že jsem se nakonec musela na něco zeptat.

„Není to oblečení mého táty?“ podivila jsem se.

„Jo promiň, něco jsem si půjčil, to moje bylo špinavý.“ Prohlížel si tepláky, které mu byly menší, protože rozdíl mezi ním a tátou byl obrovský.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ optal se a začal mě vrtat pohledem.

„Já… Sandra. Jsem Sandra Bullocková, a ty jsi co zač a co znamená tohle?“ vytáhla jsem lísteček s nájemným vrahem.

Ukrutně moc jsem se snažila zakrýt svůj vystrašený hlas, ale nebylo to nic platného, beztak už ho postřehl. Těžce si oddechl a prudce položil příbor.

„Fajn, jak chceš, jsem Samuel, jsem nájemný vrah a zabíjím lidi, stačí??!“ vykřikl na mě.

Hrůzou jsem přestala dýchat.

„Co, ale to není možný…“ postavila jsem se a couvala dál od něj.

„Bohužel je,“ odsekl a šel blíž ke mně.

V tu chvíli ale praskla všude okna a sklo se sesypalo na zem. Některé střepy dolétly až na mě, takže jsem byla pořezaná.

„Našli mě,“ povzdechl si Samuel.

Dovnitř se soukalo plno ozbrojených lidí. Šokem jsem přestala dýchat. Tohle se děje jen ve špatných filmech.

Autor: myskova, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nájemný vrah 1. kapitola: