OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Naděje v budoucnost - 1. kapitola

04.08.2014 (15:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 953×

Kapitola první - Královský rozkaz

Z chodby se ozývaly hlasité zvuky, které by probudily nejspíš i mrtvého. Muž ležící na posteli se neklidně překulil z boku na záda a neochotně otevřel oči. Původně si myslel, že se mu něco zdálo, ale jakmile si uvědomil, že to nebylo ve snu, byl při smyslech jako v pravé poledne. Andrew se na posteli rychle napřímil a sáhnul po domácím plášti, který přes sebe ve spěchu přehodil. Došel ke dveřím, které následně prudce otevřel, a zahleděl se na chodbu a na osoby v ní stojící. Byl zde vysoký muž oblečený do cestovního pláště a služebná Lora, která na svého pána upírala ustrašený a zároveň omluvný pohled. Příchozí muž si posměšně odfrknul a podíval se nedůvěřivě na Loru. Poté jeho pohled dopadl na Andrewa a v očích se mu odráželo vítězství, které očekával.

„Co se to tu děje?“ zeptal se Andrew nasupeným tónem. Po noci strávené u hvězdářského dalekohledu a sestavováním horoskopu pro krále se domníval, že bude mít dostatek času, aby se vyspal a odpoledne zašel ke králi i s výsledkem svého nočního snažení.

„Pane, já… omlouvám se. Říkala jsem tomu muži, že ještě spíte, protože jste v noci dlouho pracoval, ale on si nedal říct. Prý s vámi musí nutně mluvit,“ začala Lora vyplašeně. Andrew jí věnoval pohled, ze kterého bylo jasně znát, že jí nic nevyčítá. Poté přejel pohledem na muže, se kterým se Lora hádala. Ten muž měl na sobě drahé šaty, boty z kvalitní kůže a na plášti měl královský znak. Andrew nakonec doputoval pohledem k obličeji příchozího. Zadíval se na něj přimhouřenýma očima a uvědomil si, že toho muže zná z královského dvora, kde se často vyskytoval v králově společnosti. Musel to tedy být jeden z králových nejbližších strážných. Andrew kývnul na hosta, aby šel za ním. Ještě však stačil zachytit pohled, který věnoval Loře. Byl v něm znát výsměch a opovržení. Andrew věděl, že to nemůže nechat jen tak.

Andrew zavedl hosta do knihovny a ukázal na židli před stolem, aby se posadil. Sám si sednul za stůl. Složil si ruce na hrudi a sledoval, jak muž zvažuje, jestli má nabízenou židli přijmout či nikoli. Nakonec ji však přijal a posadil se. Ruce si složil do klína a svůj pohled věnoval jen jim.

„Král s vámi chce mluvit,“ začal rozvážně. „Naléhavě,“ dodal urychleně a zvedl pohled z klína.

„To jsem si domyslel. Proč?“ zeptal se Andrew podrážděně. V očích příchozího muže hrálo pobavení, nejspíš nad tím, jak musí být hvězdář nevyspalý.

„Včera zatkli dívku, která je podezřelá z provozování černé magie. Jelikož si král není jistý a soud ji nedokáže z ničeho usvědčit, chce ji král pouze ocejchovat. Král si přeje, abyste sestavil příhodné datum pro toto ocejchování, ale víc vám jistě řekne sám,“ vysvětloval samolibým tónem královských přisluhovačů. Tato samolibost vyplývala z jejich nedotknutelnosti. Andrew by se nejraději ušklíbl odporem, protože z téhle samolibosti se mu vždy zvedal žaludek.

„Dobře. Vyřiďte králi, že se za ním odpoledne zastavím,“ pronesl Andrew rozhodně. Unaveně si promnul kořen nosu. Ruku nechal sklouznout po své tváři pod bradu, o kterou se prsty zapřel. Věděl, že za králem stejně musí kvůli horoskopu, který po něm král chtěl, tak si říkal, že to spojí dohromady. Host však vypadal nejistě a… nespokojeně.

„Král chce, abyste přišel hned,“ pronesl úsečně, ale na očích mu bylo vidět, jak je nejistý. Spousta lidí s Andrewem nerada vyjednávala, protože si myslela, že by jim snad mohl nějak ublížit. Proboha! Vždyť sestavoval horoskopy a dělal mastičky z bylinek a sádla, nikoli žádná kouzla! Za ta léta si na to však už zvyknul, takže mu to nepřipadalo nenormální. Andrew se zájmem upřel na muže svůj pátravý pohled, který měl na většinu lidí stejný účinek. Muž se po chvíli začal nervózně rozhlížet po knihovně, aby se vyhnul hvězdářovu pohledu. Ano, přesně takový měl Andrewův pátravý pohled účinek na ostatní lidi.

„Vyřiďte králi, že za ním přijdu odpoledne. Původně jsme byli kvůli horoskopu na odpoledne domluvení, tak proč to měnit,“ odvětil pevně. Muž se nervózně podrbal na předloktí a rozhlídnul se ještě jednou po knihovně, jako by čekal, že se někde objeví král, aby mu z téhle situace pomohl.

Adrewa spíš zaujal pohyb jeho paží než jeho pátravý pohled. Pamatoval si, jak mu Marmara, jeho nejstarší a vlastně taky jediná přítelkyně, vyprávěla o muži z královského dvora, který za ní přišel kvůli svědivé vyrážce na ruce. Dávala mu na to nejrůznější mastičky proti svědění a červeným skvrnám, které se mu na kůži tvořily, ale žádná z nich nezabrala. Muž si jemně povytáhl rukáv, aby se mohl lépe poškrabat, čímž odhalil rudé skvrny, o kterých mluvila Marmara. Už věděl, odkud mu je muž povědomý.

„Král nebude spokojený,“ poznamenal host. Andrew na to nijak nereagoval, protože neměla jak. Rozhodl se jít za králem odpoledne a jeho rozhodnutí by už nejspíš nikdo nezměnil. Snad jen samotný král, kdyby přišel, ale to se nestalo, takže ta situace nebyla nijak zvlášť naléhavá. Když muž zjistil, že je to hvězdářovo poslední rozhodnutí, zvedl se ze židle a zamířil ke dveřím. Andrew se pomalu také zvednul a opřel se rukama o stůl.

„A doporučím vám jedno, pane. Nezkoušejte svoji aroganci na moje služebné. Králi by se jistě nelíbilo, kdyby se dozvěděl, jak se chováte mimo dvůr,“ varoval hosta stojícího ve dveřích. Ten se po hvězdáři jen úkosem podíval a raději bez jediného slova urychleně odešel…

&&&

Bylo krátce po poledni a Andrew kráčel přes starý hradní komplex k paláci. Bývalé hradní křídlo bylo ponecháno v původní podobě a sloužilo jako obytné budovy pro všechny, které musel mít král neustále po ruce – služebné, sloužící, kuchaře, strážné a další. I Andrew dostal nabídku bydlet zde, ale nakonec ji odmítl a koupil si malý dům v podhradí, protože netoužil žít zde, tak blízko krále. Nepřipadal by si tu dostatečně volný a neměl by tu tak velký klid na práci, jako má ve svém domku s vysokou věží.

Ve zdejší části královských budov bylo rušno prakticky neustále. Pořád někdo běhal sem a tam a pořád někdo na někoho dalšího něco křičel. Andrewovi to však bylo jedno. Tato cesta představovala nejkratší spojení mezi jeho domem a královským palácem. Byl zvyklý na úsečné pohledy a šeptavé narážky, které na něj zdejší lidé měli, ale dnes to bylo jiné. Dnes se na něj všichni koukali s opovržením a naprostým znechucením. Andrew si to neuměl pořádně vysvětlit, ale bylo mu to opravdu nepříjemné, takže přidal do kroku, aby byl odsud co nejrychleji pryč.

Když dorazil k paláci, čekalo ho stejné přivítání jako v části, kterou před chvílí procházel – nevraživé, opovržlivé pohledy plné znechucení. Marně si nad tím lámal hlavu, ale stejně si to nedokázal vysvětlit. To ho však trápilo jen do chvíle, než se dostal ke králi. Tam okamžitě přišel na jiné myšlenky. Musel si rychle vzpomenout na důvod, proč sem přišel. A ten nebyl zrovna nejveselejší.

Královský komoří zavedl Andrewa do salónku, kde král seděl u stolku a hrál s jedním ze svých rádců šachy. Král byl do hry tak zahloubaný, že si ani nevšiml hvězdářova příchodu. Na ten jej však upozornil komoří, který mu to šeptem oznámil. Král jej gestem ruky poslal pryč. Dalším obsáhlým gestem ukázal na volnou židli vedle stolku, aby se na ni Andrew posadil. Ten neváhal a krále poslechl.

„Můj posel ti jistě vyřídil, co od tebe chci,“ začal král nezúčastněně. Pohled měl upřený na šachovnici a sledoval tah svého protihráče.

„Zajisté, Veličenstvo. Chcete, abych sestavil datum ocejchování mladé dívky, která je podezřelá z provozování černé magie,“ odpověděl dotazovaný neutrálně. Andrew sledoval královu hru a našel v ní už několik chyb.

„Ano, přesně to chci. A chci, aby tohle datum bylo co nejdříve,“ poznamenal jako malé rozmazlené dítě a udělal další chybný tah. Králův spoluhráč vydal nepatrný povzdech a nenápadně protočil očima. Andrew se této reakci jen v duchu pousmál.

„Výsosti, víte moc dobře, že to takhle nefunguje. Hvězdy jsou nevyzpytatelné. Ale pokusím se vám vyhovět a sestavit to nejbližší vhodné datum,“ odsouhlasil. Král najednou zvedl hlavu a upřeně se na hvězdáře podíval. Po chvíli, bez jediného slova, ji zase sklopil ke hře.

„Dobře. Můžeš jít,“ pronesl po chvíli. Král hvězdáři nevěnoval další sebekratší pohled a věnoval se pouze hře. Andrew moc dobře věděl, že je zbytečné čekat na něco dalšího, takže se bez okolků zvedl, uklonil a odešel.

Andrew vyšel na nádvoří a začal uvažovat, kam by se měl vydat. V hlavě mu vířila spousta otázek, na které neznal odpověď, a přitom pochyboval, že by na ně ve své knihovně odpověď nalezl. Věděl, že odpověď nalezne na jediném místě – u kořenářky Marmary, jejíž krámek se nachází jenom kousek od jeho domu. Pomalu se odlepil od dlažebních kostek, ale vzápětí zůstal stát, jako by ho někdo polil vědrem té nejledovější vody. Přímo před jeho očima se odehrála scéna, kterou by nejraději nikdy neviděl.

Z malých dveří na jižní straně nádvoří se vypotácel menší muž ve zbroji. Andrew si nejprve pomyslel, že si již časně po obědě dopřál víc piva, než dokázal snést, ale zmýlil se. V rukou pevně svíral paže mladé dívky, která sebou házela ze strany na stranu ve snaze vyprostit se z jeho sevření, avšak nedařilo se jí to. Dívka kolem sebe kopala a házela nohama, ale bylo to marné. Strážný měl větší sílu než ta nebohá dívenka. Pohledem prosila lidi kolem sebe, aby jí pomohli, ale ti si raději hleděli svého, než aby pomohli zajatkyni. Kdyby to šlo, jistě by i křičela, ale v ústech měla roubík z nějakého ušmudlaného hadru. Dívka se najednou zarazila a věnovala prosebný pohled Andrewovi, který tam jen tak nehnutě stál. To však byla příležitost pro strážného, aby jí uštědřil ránu do spánku a dívka ztratila vědomí. Strážný si její bezvládné tělo přehodil přes rameno jako pytel brambor a zamířil s ním k západnímu okraji nádvoří, kde se jistě nacházelo vězení.

Andrew ještě hodnou chvíli stál bez pohnutí a nemohl spustit oči z nádvoří. Před očima se mu stále vybavovala scéna, již byl svědkem, i když nádvoří už bylo prázdné. Ze všeho nejvíce si však uvědomoval ten prosebný pohled zelených očí, které mu nebyly úplně cizí. Věděl, že už je viděl. Vídal je ve škole pro hvězdáře, kde studoval a kde ta dívka taktéž studovala, avšak na bylinkářku. Pamatoval si její temperamentní a výbušnou povahu. Pamatoval si, jak vždycky měla problém s autoritami, ale nikdy by se nepokusila o sebelehčí kouzlo z oblasti černé magie. Andrew teď palčivěji než předtím pociťoval nutkání dojít k Marmaře a se vším se jí svěřit. 

Tak co myslíte, má smysl pokračovat, nebo je to vážně ztracené? 

Vaše Ali =)

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje v budoucnost - 1. kapitola: