Na křídlech osudu - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další pokráčko :D V této kapitole Emily s Amber vyruší telefon :) Prosím o komentíky :)

27.08.2009 (16:00) • Luciii • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 713×

Na křídlech osudu - 2. kapitola

„Tak můžeme začít s pouštěním filmů?“ zeptala se mě Emily, protože už chtěla začít. „Mno tak co si dneska pustíme? Máš už nějakej film vybranej Emm? Nebo čekáš na mě?“ otočila jsem se na Emm s plnou pusou brambůrek. „Vlastně jsem čekala na tebe,ale mám pár návrhů.“ Vzala mě za ruku a vedla k počítači,kde začala projíždět různé stránky s filmy. „Tak ještě než vybereme donesu něco na pití a ještě popcorn jo?“ řekla a už šla do kuchyně. „Počkej na mě jdu s tebou“ rychle jsem se za ní rozeběhla. Rychle jsem běžela po schodech a když jsem dorazila k Emily už tam něco chystala.

„Crrrr.“ Telefon na miniaturním stolečku v předsíni se rozzvonil a já jsem se otočila na Emily,protože se nechystala ho zrovna zvednout. „Ty ho nezvedneš Emm?“ podívala jsem se na Emily se zmateným výrazem ve tváři,protože telefon pořád zvonil. „Vlastně ne, je to určitě jenom něco pracovního pro rodiče.“ Na tuhle odpověď jsem jen přikývla. V tu chvíli se ozvalo pípnutí záznamníku. V telefonu se ozval starý hlas. „Marie prosím tě mohla bys za mnou přijet? To jsem já, Paul. Potřeboval bych od tebe pomoc. Je to nutné. Prosím co nejrychleji. Víš ještě pořád kde bydlím? Je to na Walter Street ,je to ten zelený domek s velkou zahradou. A prosím pozdravuj Emily a řekni jí,že se mi po ní stýská a ,že ji mám rád.“ Marie byla Emilyna máma, nikdy moc neměla na Emily čas, protože byla většinu dobu v práci. Její táta Peter byl její kolega v práci,takže na tom byl podobně. Emily proto zůstávala většinou sama doma. Emily zbystřila a podívala se na mě s udiveným výrazem. Já jsem asi tak musela vypadat stejně, protože se mě Emily rychle zeptala „Kdo myslíš,že to mohl být? A proč ho neznám, když on zná mě?“. Na tuhle otázku jsem nedokázala odpovědět ani já. „ Emm to fakt nemám tušení.“ Odpověděla jsem ještě pořád udivené Emily. „Myslíš,že bychom se za ním mohly jít podívat, když nám řekl i adresu? Určitě nebude zlej. A pořád ještě nechápu jakto ,že mě zná,protože já žádnýho Paula neznám.“ Emily šla rychle k telefonu aby si pustila znovu ten vzkaz. „Ani podle hlasu ho nepoznávám“ konstatovala asi po pěti minutách přemýšlení a poslouchání toho podivnýho vzkazu. „Emily, já si nemyslím, že je to dobrej nápad jít za ním. Vždyť ho ani neznáme. A navíc ten vzkaz byl určenej pro tvoji mámu.“ Obešla jsem velkou dřevěnou židli a namířila si to směrem k Emily a k telefonu.

„Prosím Amber, půjdeš tam teda se mnou? Prosííííím. Já tam nechci jít sama a chci vědět kdo to je a proč mě zná a proč já neznám jeho. Prosííím.“ Emily se na mě podívala psím pohledem asi už po padesátý a já už nemohla odolat, protože jsem byla taky docela zvědavá kdo to může být. „No tak jo Emm, ale musíme být opatrní jasný?“ ,řekla jsem to vlastně jen proto,protože jsme tam ani nechtěla Emily poslat samotnou, protože kdyby se jí něco stalo tak bych si to asi nikdy neodpustila. Emily se na mě povalila s radostným výrazem ve tváři až jsme obě dvě málem spadly. „No jo,no jo tak mě nemusíš aspoň rozmačkat samou radostí.“ Zakřičela jsem na Emily se smíchem.

„Tak já se jdu převlíct a můžeme vyrazit jasný?“ otočila se na mě ještě pořád se smíchem, když mě Emily přestala objímat samou radostí. „Jasný Emm, já zatím počkám tady.“ Řekla jsem a začala jsem si prohlížet jejich nádherný ručně dělaný a velmi drahý a cenný koberec. Jejich máma ho dostala od italského bohatého obchodníka, který jí ho dal, protože mu pomohla s nějakou velmi důležitou věcí. Je to krásný červený koberec s černými ornamenty okolo velkého černého draka (nebo co to je) uprostřed koberce. Jejich koberec obdivuju už docela dlouho , protože z něho mám zvláštní hřejivý pocit bezpečí. Je to docela zvláštní,protože je to přece jen koberec a já nikdy z takových věcí žádný takový pocit neměla.

Z mého rozjímání mě probrala až Emily scházející po jejich dřevěných schodech dolů a volající „Tak už jsem hotová, můžeme vyrazit.“

Autor: Luciii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování