OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na hraně stínu 6

12.09.2019 (18:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 925×

Srdce temnoty

„Kde u žen končí ďábel a kde začíná anděl?“

(Heinrich Heine)

Čekala jsem, že se mi promítne před očima můj dosavadní život jako film. Že těsně předtím, než umřu, uvidím všechny ty důležité okamžiky. Ale když se archanděl Michael, jeden z mých strýců, dosmál a namířil na mě svým ohnivým mečem, žádná vzpomínka se mi do mysli nevnutila.

Jazyk se mi lepil k patru, jak mi vyschlo v ústech, cítila jsem ledové kapičky potu, jak mi sjíždějí pod košilí i bundou po zádech dolů, třásly se mi ruce, zrychleně jsem dýchala a srdce se zase mohlo zbláznit. „Proč já?“ hlesla jsem odevzdaně. „Čemu jsem se prohřešila já? Jen tím, že jsem se narodila?“

K mému nemalému překvapení sebou trhnul, jako kdyby ho uštknul had, a sálající horko z planoucí čepele se mi hodně nepříjemně přiblížilo ke krku. Vypadalo to, že jsem uhodila hřebík na hlavičku. Nepochybovala jsem o tom, že jsem nežila zrovna příkladný život, ale upřímně, kdo z mojí generace mohl tvrdit, že následoval do puntíku Boží desatero? I v porovnání s některými mými přáteli a kolegy jsem na tom musela být ještě poměrně slušně.

„Zbytečně zdržuješ nevyhnutelné,“ odpověděl mi.

„Proč Lilith, strýčku?“ prohlásila jsem uštěpačně, schválně s důrazem na oslovení.

„Je hloupá a zaslepená,“ odsekl. „Postradatelná.“

„Takže ji jen využíváš pro svou špinavou práci…“ pochopila jsem, a i když jsem k ní nikdy žádnou sympatii cítit nechtěla, mužem přede mnou jsem přímo opovrhovala. Neměli náhodou andělé být dobří už z podstaty? Neměli to mít jednoduše v popisu práce? Sluníčko, duha, jednorožci… Ne vraždění, intriky a svatou válku. Zatraceně špatná verze Hry o trůny. Být v jejím středu teď rozhodně nebyl žádnej med.

„Lilith má svoje vlastní cíle, takové, jež, ač to nerad přiznávám, hrají v můj prospěch,“ ucedil vztekle. Jeho oči ale těkly k sedícímu za mými zády. „Pokud je někdo ustavičně nenarušuje.“

„To ty… tys zavraždil mého prvního anděla strážného,“ vydechla jsem, jak si v mém unaveném, strachy zkoprnělém mozečku začínal cestu nacházet i jakýsi zbytek dedukce, který mi zbýval. „Rhys říkal, že na jeho zabití byla potřeba velká síla. Taková, kterou by Lilith nemohla nikdy mít.“

„Bystrá,“ okomentoval to Michael skoro uvolněně. „Vy lidé máte podivný zvyk se ze svých hříchů pořád zpovídat… Pokračuj, ulev své duši, než ji pošlu tam, kam patří.“

Ignorovala jsem, jak mě iritoval tón jeho hlasu, jímž si ze mě naprosto jasně utahoval a dával mi najevo, že jsem míň než šváb pod jeho nohama. Potřebovala jsem odpovědi. Musela jsem vědět, proti čemu stojím – a získat čas, abych mohla vymyslet, jak z téhle bryndy ven.

Proto jsem se zhluboka nadechla, než jsem promluvila.

„A pak mě Lilith zabila.“

Na pár setin vteřiny se mezi námi rozhostilo absolutní ticho. Camael za mými zády sykl, zatímco archanděli přede mnou se na rtech rozlil úsměv. „Až na to, že tě nezabila, nemám pravdu?“ Nadzvedl obočí. „Jinak bys tu nestála a nebránila mi v tom dodělat moji práci.“

„Ó ne,“ zasmála jsem se skřípavě, „myslím, že jsem musela být mrtvá. Nebo alespoň tak blízko smrti, aby se tam objevil Camael.“

Ledová záře ve strýcových očích se nedala s ničím splést. Ovládl ji téměř ihned, jako kdyby se tam ani nemihla, ale prozradila ho. Možná mi měli radši říkat Hercule Poirot. Moje šedé buňky mozkové asi po tomhle nechám pozlatit. Teda… za předpokladu, že se teleportuju pryč.

„Řekl jsi to sám… jestli je andělem smrti, musí pomáhat duším tam… nahoru,“ dodala jsem váhavě, protože o existenci Nebe jsem ještě před dvěma dny pochybovala, a jeho jediný obraz, jehož se mi od té doby dostalo, se koupal v potocích krve.

„Až na to, že tobě nepomohl,“ plivl po nás rozezleně. „Nesplnil svoji povinnost. Naopak tě zachránil.“

Na detailech už jsem nebazírovala. Buď budu mít možnost to z Camaela vypáčit později, nebo už se to nikdy nedozvím. Ale tak jako tak, najednou jsem chápala, proč stojím mezi svým andělem strážným a jeho šéfem. Bylo to jasné jako facka. Nepotřebovala jsem ho znát a přesvědčit se. Nejspíš jsem ani nepotřebovala Michaelovo ujištění, jelikož jsem prostě tušila, že přesně takhle to má být. Dluhy se vážně musely platit. A nezáleželo na tom jak.

„Nech ho odejít.“ Nebyla to prosba, pravděpodobně to mělo spíš blíž k rozkazu, ale víc zdržovat už jsem to nemohla. Rhys, přes to přese všechno, co mi slíbil, se mohl pokusit udělat nějakou pitomost. A já nehodlala mít na svědomí další život. Ti dva už toho kvůli mně obětovali příliš. „Nech ho svobodně odejít a pak se děj vůle Boží.“

Michaelův souhlas se skoro ztratil v Camaelově dalším nesouhlasu, ale nevšímala jsem si ho. Neotočila jsem se na něj. Byla jsem si jistá, že kdybych se na něj podívala, výraz jeho tváře by mi zlomil srdce. Místo toho jsem odhodila pálku a zavřela oči. Za víčky se mi mihl Rhysův úsměv a otevřela jsem je v okamžiku, kdy se můj strýc rozmáchl svým ohnivým mečem, aby ukončil moji bezcennou pozemskou existenci jednou provždy.

Už jsem cítila horko, které se mi mělo zakousnout do těla, když se celou kostnicí rozezněl ohlušující třesk a země se pod mýma nohama zatřásla.

V jeden moment jsem čelila smrti a v ten druhý se přede mnou zhmotnil ramenatý muž a jeho meč, jenž vypadal od nerozeznání od toho Michaelova, zabránil neštěstí. „Jak si dovoluješ!“ zahřmělo kobkou rozezleně a pan Freddie, tedy můj strýc Gabriel, mě zaštítil vlastním tělem. „Svoji vlastní neteř! Styď se, bratře!“ Rychle se na mě otočil, jakmile se mu podařilo archanděla vyvést z rovnováhy. „Vezmi svého ochránce a běž. Rhys potřebuje tvoji pomoc.“

Nepotřebovala jsem zrovna dvakrát pobízet. Podepřela jsem Camaela a s mojí pomocí byl schopen vstát. Klopýtali jsme spolu přes kosti i lebky, daleko od bojujících mužů, kteří si stihli v zápalu boje vyměňovat peprná slůvka, až k východu z krypty. Svému oblíbenějšímu příbuznému jsem ještě věnovala poslední pohled, než mě kývnutím, které mělo snad znamenat, že bude v pořádku, propustil.

Kostel byl zvláštně ztichlý. Slyšela jsem jen náš dech, jak jsme se belhali směrem pryč. „Cel-“ pokusil se anděl něco říct.

„Teď ne. Doma. Potom. Až to skončí,“ odsekávala jsem jednotlivá slova a snažila se nevšímat si toho, jak je těžký. Mělo mi lichotit, jak pěkně stavěné muže na mou ochranu Nebe i Peklo poslaly, ale momentálně mi všechna ta tíha připomněla bájného obra Atlanta, co na svých ramenou držel celou nebeskou klenbu.

Už už jsem se radovala, že to nejhorší bude za námi, ale stalo se pověstné nechval dne před večerem. Nepřivítala mě tichá tma noci a Rhysova dokonalá náruč, do níž jsem nějakým zázrakem pasovala, jako kdyby ji pro mě někdo stvořil, ale andělé v mojí hlavě, kteří doteď uctivě mlčeli, se rozkřičeli děsem, jakmile spatřili skrz moje oči tu hrůzostrašnou scénu.

Ulice před kostelem hořela.

Byla posetá těly hadů a zubatých příšer, které se sem přišly podívat na skok z Pekla, a uprostřed toho všeho stál Rhys. Pokožka mu temně zářila, ale složité tetování jako by umdlévalo. I na takovou dálku jsem viděla, jak ztěžka oddechuje. Naproti tomu Lilith nevypadala, že by měla jediný škrábanec. Kolem nohou se jí plazil další Nagini a skrz plameny přicházely hordy a hordy démonů.

„Kurva,“ zaklel anděl v mojí náruči a nohy mu vypověděly službu, tudíž se sesunul na kostelní schody. Můj ďábel nás zaslechl a obezřetně k nám couval, až se jeho paty dotkly kamenného kvádru, na němž seděl Camael.

„Měl by sis dávat pozor na to, co říkáš, příteli, zkazíš nám dítě,“ prohlásil s úšklebkem.

„Slyšel jsem, že ses v mojí nepřítomnosti činil v podobném duchu,“ oplatil mu jízlivě, ale ne nepřátelsky.

Rhys po mně blýsknul úsměvem a mávl rukou, takže před námi vyšlehl ze země další gigantický táborák a skryl nás před zraky nepřátel. „Rád bych se podělil o detaily, ale asi nebudeme mít tolik času. Je jich příliš a já jsem zraněný,“ poukázal na ránu ve svém boku, která strašidelně krvácela, „potřebuju, abys ji odtud odnesl.“

Camael se zachmuřil a ukázal mu svoje dlaně. Ty slabě, na pár vteřin, probleskly ledově čarovnou mocí, ale pak bylo po všem. „Ten parchant mi vzal skoro veškerou milost… nemám dost šťávy na to, abych ji odnesl do bezpečí. Nemůžu ani vstát.“

Chvíli bylo mezi námi ticho. Jako kdyby démoni nesyčeli zpoza plamenů, abychom si přiŠšlli zahrrrRát. Rhysovy prsty mě popadly za paži a přitáhly mě k němu blízko, až mě jeho dech zašimral na tváři. „Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo, Cel,“ sdělil mi upřímně. „Přál jsem si…“

„Oceňuju, že jí chceš vyznat svoji nehynoucí lásku, Romeo,“ zavrčel anděl ze země, „nech si to na potom.“

„Jen žárlí,“ zazubil se ďábel. „Věc se má tak – pokud dostaneme Lilith zpátky do Pekla, je tu šance, že tohle pro nás dobře skončí.“

„Co znamená dostat Lilith zpátky?“ optala jsem se a špatné tušení sílilo. Anděl prudce sevřel čelisti, čímž mě ujistil, že nehodlá odpovědět. Rhys na pár okamžiků uhnul pohledem. Teď jsem svého vnitřního detektiva proklela. „Musíš se vrátit s ní, že jo?“ došlo mi. „Budeš ji muset protáhnout Nicotou, protože je malá šance, že se do ní vrátí sama.“

Oba kývli. „Ale vlastně je to bezpředmětná diskuze, Celestino. Přes její armádu se k ní nedokáže přiblížit ani na metr,“ ucedila ta troska, co byla mým andělem strážným a já ho zatoužila nakopnout. Ať jeho špatnou náladu způsobilo cokoliv, nehodila se.

„Nechci tě ztratit,“ namítla jsem a ignorovala pana katastrofu u svých nohou.

Rhysův palec mi přejel po spodním rtu. „Nikoho neztrácíš, srdíčko.“

Jeho oslovení mě roztřáslo až po konečky prstů, změkla mi kolena, hlava se mi zamotala a ten můj zbabělý orgán vynechal jeden, nebo dva údery.

Srdce…

Camael řekl, že pokud přijmu svou temnotu, Michael nevyhraje. Otcovy vzpomínky Gabriel schovával celou tu dobu v Conradově Srdci temnoty. A Luciferova Temnota tu přede mnou stála a právě mi otevřela svoje nitro, abych do něj nahlédla a pochopila, že celá ta léta, co mi tiše a neviditelně stojí po boku, cítí něco, co bylo přespříliš lidské a k němu se nemělo vůbec hodit.

Jsem dcera vládce pekel.

A jako taková bych se tedy měla chovat.

„Came, můžeš ujít pár kroků sám?“ zeptala jsem se neslyšně a shlédla na něj. Pomalu, jen s malou pomocí od svého nejlepšího přítele, se postavil a zkusmo udělal krok. „Potřebuju, abys použil ten zbytek moci, co máš, a šel za mnou. Pokud mě alespoň na chvíli ozáří tvoje milost, možná to na ni zapůsobí.“ Anděl kývl.

„Co potřebuješ ode mě?“

„Tvoji tmu,“ odpověděla jsem zkroušeně. „Camael nesmí být vidět… musí to vypadat, jako bych…“

„Zvládneš to, Cel,“ pošeptal mi anděl, když se ďábel neměl k odpovědi a jeho oči zářily vnitřním soubojem, kdy pochopil, o co se chci pokusit.

Netuším, jestli to vážně vypadalo, jak jsem si představovala.

Vím, že jsem prošla ohněm k Lilith, aniž by mě popálil, obalená ve stínech se zářící svatozáří nad hlavou. Stačilo to na to, aby démoni kolem té mrchy zmlkli a pár jich dokonce couvlo o několik kroků vzad. I v její tváři, než ovládla svůj výraz, se mihlo cosi, co by se dalo považovat za obavy.

Jenže já si byla vědoma toho, jak Camael napadá na jednu nohu, jak jeho dech bolestivě zrychluje, stejně jako Rhys nevědomky lehce zasténal bolestí, když se postavil vedle mě.

„Řekla vám Lilith, na koho útočíte?“ dotazovala jsem se příšer a snažila se nedat nijak najevo, jak málo mám celou situaci pod kontrolou. „Nebo ji jen slepě posloucháte?“

„Mlč!“ vykřikla ta křehká dívka naproti mně a v očích jí zaplála zloba.

Pokynula dlaní a plaz u jejích nohou vystartoval kupředu, společně s pár následovníky. Nedostali se ani na polovinu vzdálenosti, jelikož Rhysovy plameny, chytře zamaskované za moje gesto, je usmažily na popel.

„Jsem Luciferova dcera,“ pokračovala jsem, aniž bych nějak prozradila, že jsem si všimla, jak se Lilith začínají vzteky třást ruce, „co myslíte, že se s vámi stane, až se váš pán dozví, koho chcete připravit o život?“

Adamova první žena zaječela, snad aby mě konečně umlčela, a bez rozmyslu se vrhla směrem k nám, zatímco monstra, jež očividně při názorné demonstraci mé pseudomoci pochopila, jaké sdělení jsem jim právě komunikovala, se neměla vůbec k pohybu.

Vyprovokovali jsme ji.

Výborně.

Adrenalin způsobil, že mi připadalo, jako kdybych cítila svůj zběsilý tep po celém těle. Hrudník se mi sevřel jakýmsi podivně radostným očekáváním, které by se za jiných okolností dalo považovat za ochromující paniku.

A mě, pokud bychom se zabývali jádrem celé věci, ztráta mého ďábla doopravdy děsila.

Do té míry, že jsem k němu bezděčně natáhla svoji ruku, abych mu zabránila udělat to, na čem jsme se domluvili.

Nenechal mě.

Za čarodějnicí se otevřel časoprostor. Vyvalila se z něj čerň a přesně v ten moment si Rhys stoupl do cesty. Rychlostí, která by téměř neměla být možná, popadl Lilith za hrdlo, a než spolu zmizeli ve tmě, otočil se, aby mi věnoval poslední úsměv. Ten ale k rudě planoucím duhovkám nedorazil.

Rozplynuli se.

Vypadalo to, jako kdyby někdo zhasl reflektory.

Ulici její armáda poničila, sloupce dýmu se valily do všech stran, někde v dálce jsem slyšela sirény a realita se přese mě přelila v jedné obrovské vlně tsunami. Což doprovodil i anděl, který se z ničeho nic začal hroutit na zem, a já byla jen tolik duchapřítomná k tomu, abych se ho pokusila zachytit. Pádu jsem nezabránila, jen ho zmírnila.

Zešedla mu tvář.

Kolem úst se mu prohloubily vrásky bolesti a tmavé oči překryla jakási mlha. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a pokoušela se na něj mluvit, ale nevypadalo to, že by vnímal, co mu říkám. „Ne… ne, teď ne, nemůžu přijít o vás oba,“ drmolila jsem zoufale a ignorovala obrazy, které se mi opět tlačily do mysli. Mrtví andělé vypadali všichni stejně.

Věděla jsem, co se děje, ale nemohla jsem… nechtěla jsem…

„Cel,“ povedlo se mu promluvit a v nějakém posledním vzdorovitém pokusu se mu zrak projasnil. „Neplač, hvězdičko. Jsme na tebe oba pyšní.“ Jeho prsty se dotkly mého líčka a já si uvědomila, že fakt bulím.

Tolik ke statečnosti Satanova dítěte.

„Nesmíš umřít, andělé přece nemají umírat,“ vzlykla jsem.

„Z anděla toho ve mně už příliš nezbylo,“ ušklíbl se. „Měla bys jít… Rhys… až to vyřeší tam u nich, najde si tě. Postará se o tebe místo mě.“

„To není fér,“ hlesla jsem. „Nic z toho, co se děje, není spravedlivý.“

„Spravedlnost bývá slepá,“ povzdechl si. „Mrzí mě, že jsem s tebou nemohl strávit víc času.“ Pousmál se. Obličej mu rozzářil upřímný, láskyplný úsměv. „Jsi nádherná,“ zašeptal. „Nádhernější než hvězdy samy. Kdybych mohl, strávil bych v tvojí záři celou svou existenci.“

Začínal mluvit z cesty, to bylo evidentní. Nic nádherného na mně nezůstalo – byla jsem upocená, špinavá, zakrvácená, a o nějaké záři být řeč opravdu nemohla, všechno kolem se zdálo mdle fádní. „Came, já-“ snažila jsem se marně najít slova, doufajíc, že ty sirény tu budou každou chvíli, protože to znamenalo lékařskou pomoc. Sice jsem pochybovala, že by existovala nějaká jednotka intenzivní péče pro nebeské bytosti, ale upínala jsem se k myšlence, že se stane zázrak a přinejmenším někomu se podaří Camaela zachránit.

„Můžu mít poslední přání?“ zeptal se mě a jeho temně safírové oči prozrazovaly, že skutečně o svoje já bojuje už z posledních sil.

Rozbrečela jsem se nanovo, ale kývla jsem.

„Dej mi pusu, prosím.“

Sklonila jsem se k němu a přitiskla svoje rty na ty jeho.

Jako kdybych ochutnala beznaděj.

Od toho jediného, téměř nevinného doteku, se mi po těle šířil mráz. Byl tak ledový, až nepříjemně štípal. Až vlastně pálil, uvědomila jsem si v momentě, kdy se mi za víčky rozlilo oslepující světlo.

Andělé v mojí hlavě, kteří mě doteď seznamovali s utrpením a bolestí, stáli tiše a pokorně. Vzhlíželi ke stojícímu muži s respektem, někteří z nich patrně až s fanatickým zaujetím, a já si byla jistá, že by za ním šli kamkoliv.

Lucifer měl v mojí vizi stále svá úchvatná křídla. Nesledoval svoje následovníky, ale díval se na cosi do obrovského zrcadla a v obličeji se mu zračil takový smutek, že mě zabolelo u srdce.

Pochopila jsem, co mi Gabriel říkal – někdy existují věci, které už nemůžeme zastavit. Můžeme pouze jít vpřed a doufat, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách.

Lucifer byl zlomený dávno předtím, než ho Michael svrhl do Nicoty.

Odpouštím ti, tati. Jestli to alespoň něco znamená, odpouštím ti. Chybovat je lidské. A já doufám, že někdy někdo odpustí i mně za to, co jsem tu rozpoutala.

Dotek Camaelových rtů na těch mých se vytrácel, ale záře, která mě celou pohltila, zesílila natolik, až jsem nedokázala vnímat nic jiného.

A potom…

… jsem ztratila samu sebe.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na hraně stínu 6: