OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na hraně stínu 4

29.08.2019 (14:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1016×

Luciferův efekt

„Slušný ďábel je nejďábelštější.“

(Elizabeth Barrett Browning)

Probudil mě chlad. Plížil se pomalu, od konečků prstů se rozlézal a nutil mě se třást. Tak moc, že jsem začala drkotat zuby a přitáhla si přikrývku blíž. Pamatovala jsem si vážně hodně matně, jak jsem se dostala do postele. Rhys se vrátil a našel mě ležet na zemi, napůl v bezvědomí, a odnesl mě do sprchy. Vím, že jsem chabě protestovala, když mě posadil do vany a stahoval ze mě zakrvácené oblečení, snažila jsem se ho odstrčit, ale nenechal se. Brečela jsem, když mi ošetřoval ránu na hlavě, protože to zatraceně moc bolelo, když mi tam vylil dezinfekci, a připadala si jako největší zbabělec na planetě, protože jsem ho prosila, ať už tohle všechno skončí.

Totálně jsem se mu tam sesypala a v tu chvíli mi bylo fuk, že mě vidí nahou. Vlastně mi bylo všechno jedno. Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem od toho všeho pryč. Od hlasů v mojí hlavě. Od bolesti – té psychické, ale i fyzické. Co nejdál od té noční můry, která trvala už několik desítek hodin a zcela mi převrátila život.

A co udělal ďábel? Muž vládnoucí pekelnými plameny, silou takovou, že i Lilith si na něj musela sehnat malou armádu příšer? Chlap, co se neustále tvářil, jako kdyby mu patřil celý svět?

Přitisknul si mě k sobě, bylo mu ukradený, že ho celého zmáčím, a počkal, až přestanu bulet. Potom mi dal mokré vlasy za uši a povzbudivě se na mě usmál. „Usušíme tě a odpočineš si,“ slíbil mi šeptem, zatímco mě zabalil do velké osušky, jako kdybych byla dítě a ne dospělá ženská, a přenesl mě zpátky do motelového pokoje. Tam mě nechal, ať se obleču, jelikož jsem se po tom panickém výstupu cítila už tak dost trapně. Pomohl mi přes rozbitou hlavu přetáhnout obří tričko, jež jsem rozhodně nevlastnila a mělo mi suplovat noční košili.

„Omlouvám se,“ pokračoval, „máš tělo samou modřinu a na obličeji ti zůstane jizva.“

„Mohlo to dopadnout hůř,“ zamumlala jsem.

„Dřív bych se tě pouze dotknul,“ jeho prsty mi přejely po spodní čelisti, „a uzdravil bych tě. Je mi líto, že to neumím líp. Camael by-“

„Já jsem ti vděčná, Rhysi,“ skočila jsem mu do řeči. „Jen bych si přála, aby to všechno bylo jinak.“

„Zkus si odpočinout, Cel,“ pousmál se, „budu držet hlídku, jsme daleko za městem, budeme v pořádku.“

Poslechla jsem ho, schovala se mezi peřiny, zatímco on zhasnul a šel se posadit do křesla naproti posteli. Mezi námi se rozhostilo ticho, slyšela jsem jen svůj vlastní dech, takže jsem se na něj pokoušela soustředit, abych něčím přebila to třeštění hlavy. Netušila jsem, do jaké míry jej způsobuje ta autonehoda, a co jsou otcovy vzpomínky. Ať to bylo cokoliv, nedokázala jsem se uklidnit.

„Je to zvláštní, že?“ promluvila jsem nakonec.

„Co je zvláštní?“ odpověděl otázkou.

„Jak… můžu cítit zodpovědnost za někoho, koho jsem nikdy nepotkala. S kým jsem v životě nemluvila. A kdo pro mě ještě před několika hodinami ani neexistoval.“ Sama jsem si nebyla jistá, o kom mluvím – o Luciferovi, nebo svém anděli strážném?

Pár okamžiků nemluvil. „Myslím, že bys měla vědět, že tvůj otec toho opravdu litoval.“

„Čeho? Války? Nebo mě?“ odsekla jsem. „V nedělní škole nám říkali, že mu připadalo nemyslitelné, aby se klaněl před lidmi jen proto, že to Bůh řekl. A podívej se, jak to dopadlo. Vrátil se na zem, jen aby se vyspal se smrtelnicí. A co z toho? Mě. To je fakt výhra.“

Ucítila jsem, jak se matrace prohnula, když se posadil na dosah. Jeho hřejivá dlaň našla na přikrývce tu moji. „Ty jsi výhra, Cel,“ zašeptal vroucně a já si tolik přála mu věřit, až mi přišlo ostudný, že mě zase štípou ty zpropadené slzy v očích.

„Jsem k ničemu,“ popotáhla jsem. „Gabriel řekl, že Camaela nezachráníme, dokud ze mě bude jen obyčejný člověk. Málem jsi prohrál s Lilith, protože jsem bezbranná. Prosila jsem, aby mi pomohli… a nikdo nepřišel, nikdo mi ani neřekl, ať si trhnu nohou,“ cedila jsem vztekle, že moje modlitby nikdo nevyslyšel.

Stisk jeho prstů kolem mojí ruky zesílil. „Celestina, kterou znám já, si vždycky se vším poradí. Ať je situace jakkoliv zoufalá. Dostala jsi nás do bezpečí, protože já bych váhal, kdybys mi nedala svolení. Nicota není zrovna oblíbený dopravní prostředek.“

„Nicota…“ zopakovala jsem po něm tiše.

„Je toho ještě hodně, co nevíš a budeš se muset naučit,“ zareagoval klidně a jeho palec mi cosi nakreslil na hřbet dlaně, ale nebyla jsem s to to rozeznat. „Měla bys spát.“

„Ne,“ vyhrkla jsem příliš rychle a zaryla mu nehty do ruky, aby se neodtáhl. „Když se mnou mluvíš, ty hlasy v mojí hlavě mě nepřivádějí k šílenství. Prosím, pokračuj. Říkej… cokoliv.“

„Cokoliv?“ opáčil s lehkým pobavením v hlase. „Mohlo by se ti to vymstít.“

„Myslíš?“ odfrkla jsem si.

„Myslím,“ potvrdil mi to. „Mohl bych mluvit o tom, že až budeš v pořádku, budu trvat na tom, abych se do té vany vešel s tebou.“ Cítila jsem ruměnec. Horko mi vystoupalo do tváří a já byla ráda, že je tma, takže mě nemůže vidět. „Když se červenáš, jsi tak krásná,“ vyvedl mě z omylu hned nato a já si uvědomila, že skrývat se před někým, kdo temnotě vládl, je mi platné asi jako mrtvému zimník.

„Lichotníku,“ zakrákorala jsem, protože mi vyschlo v krku, ale odmítla jsem se ho pustit. „Vsadím se, že máte v Pekle nějaké školení na to, jak svádět nevinné duše k hříchu. Něco jako rychlokurz, jak dostat do kolen kohokoliv, na koho si vzpomenete.“

„Vážně chceš mluvit o tomhle?“ uchechtl se, ale pak jeho hlas škádlivě zhrubl: „Zvlášť, kdybych ti to mohl ukázat?“

„Chci slyšet o Lilith,“ požádala jsem ho, v rámci zachování zdravého rozumu. „Jak to, že poslala jen jednoho hada, když jich měla celou armádu, kterou na nás mohla vypustit už v momentě, co chytla Camaela?“

„Byl to jen zvěd. Předsunutá jednotka. Zkoušela, jak moc opatrní jsme. A jak moc blízko jsem já. Hrála o čas, stejně jako o něj teď hrajeme my. Zlomit anděla trvá…“ Chvíli mlčel, zřejmě přemýšlel, jak z téhle šlamastyky ven. „Lilith… nikdy nebyla anděl. Adamova první žena, jež se mu odmítla podřídit. Proto poprosil Boha, aby mu ji vrátil, když od něj odešla. Tví strýcové byli posláni, aby ji přivedli zpět, ale ona odmítla. Tou dobou už byla milenkou démonů – některých mých padlých bratří, některých hříšných duší, které se démony staly. Vyhrožovali jí. Ona ale neposlechla a propadla tak Peklu.“

„Proč si ji otec nechal?“

„Byla mocná, chytrá a oddaná. Myslím, že je do Lucifera svým způsobem zamilovaná, ale on o ni v tomhle smyslu nikdy nejevil zájem. A zhrzená žena je ten největší nepřítel, kterého si dovedu představit.“

„Muselo se to zhoršit, když jsem se narodila,“ odtušila jsem a začínal mě přemáhat spánek.

„Ano,“ souhlasil Rhys. „Dal přednost lidské, obyčejné ženě před ní. To na tom ale nebylo to nejhorší. Od té doby, co jsi na světě… vidím v něm, co jsem považoval dávno za ztracené. Po těch tisíciletích zatrpklosti a hořkosti cítí naději. A Lilith se nikdy nedokáže smířit s andělskou podstatou tvého otce. Vidí ji jako slabost. A jestli něco nenávidí, tak je to právě ta.“

„Společně se zklamáním, že můj otec není takový, jakým si ho vysnila,“ podotkla jsem.

„Lilith není schopna milovat, Cel. Nezůstalo v ní už nic dobrého.“

„Tomu nechci věřit,“ zamumlala jsem ospale, „protože pak bych se bála o tebe… a o tátu. Chci doufat, že existuje světlo na konci tunelu, víš? Pro kohokoliv. I pro Satana a jeho Temnotu.“ A vlastně, úplně nejvíc sobecky, i pro mě.

„Býval jsem Světlem,“ kolébal mě jeho hlas a já svůj boj s vědomím začínala prohrávat, „teď jím pro mě musíš být ty.“ Odhadovala jsem, že mi vtiskl lehkou pusu na čelo, než pustil moji ruku a nechal mě odebrat se do říše snů.

Ale teď, když jsem se probrala se zimnicí, jsem netušila, jestli se mi to jenom nezdálo, jelikož jsem očividně měla horečku. Blouznila jsem. V tom zšeřelém motelovém pokoji se míhaly obrazy tak živé, že bych se jich mohla dotknout.

Andělé bojující ohnivými meči. Dva muži s krásnými křídly, kteří se do malé místnosti neměli vůbec vejít.

Měla jsem pocit, že mě popálilo už jen sálající horko, aniž by se ke slovu dostaly plameny. Slyšela jsem křik, slova se slévala do nervy drásající kakofonie zvuků, a na jednu slabou vteřinku jsem si přála, aby mi hlava už nadobro pukla a já to nemusela poslouchat. Zaúpěla jsem bolestí a ve snaze tomu tlaku utéct jsem se pokusila vstát z lůžka. Na místo toho, což mi jen potvrdilo, že jsem naprosto dezorientovaná, jsem se praštila do zdi, protože jsem si vybrala špatný směr.

Pokusila jsem se říct alespoň staré dobré kurva, ale znělo to spíš, jako kdyby někdo nakopl zubožené zvířátko. V tu samou chvíli se nade mnou mihla ohnivá čepel a já se bezděčně pokusila ještě víc přitisknout k matraci.

Moje vnitřní martýrium začaly přerušovat vzlyky a trvalo mi dobrých pár okamžiků si uvědomit, že ten, kdo tak kňučí, jsem já sama. Jeden z andělů se na mě otočil. Znala jsem tu tvář – pěkně symetrická, s ostře řezanými čelistmi, pečlivě upravené vousy tentokrát ale nekorespondovaly s vlasy. Měl je delší, rozcuchané lítým bojem, padaly mu do očí – do těch skořicově úchvatných očí. Nicméně v nich nedoutnaly hřejivé ohníčky, žádné svádivé světýlko, které mi lichotilo, ale naopak zářící ledový mráz.

„Rhysi?“ podařilo se mi promluvit se staženým hrdlem, a jen co jsem jeho jméno vyslovila, celá ta andělská vize mého ďábelského bodyguarda zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Pokoj se opět ponořil do mdlého nočního světla, ale démon stál na svém místě, vypadalo to, že spěchal ke mně, když jsem se začala zmítat ze spaní.

„Cel?“

Váhavě udělal pár kroků blíž a natáhl ke mně ruku.

Namáčkla jsem se co nejblíž k pelesti a skrčila si nohy pod bradu, které jsem ještě objala svými pažemi. Třas už prostoupil i do všech svalů a začal se mi zase zvedat žaludek. Ale věděla jsem, že je to jen pocit, nejedla jsem asi dvanáct hodin, ne-li déle. Nejspíš se mi dělalo zle z hladu, kdo ví. Tohle byla vždycky ošemetná situace.

„Ať to přestane… ať… zastav to… prosím,“ podařilo se mi ucedit.

Horký plamen mi přejel po páteři. Ucítila jsem na sobě jeho rozpálené dlaně, ačkoliv stále stál v nohou postele a ve skutečnosti se mě ani nedotkl. Přejely mi po šíji, polaskaly mi boky a tam zaváhaly. Zvedla jsem k němu svoje oči a on mi pohled opětoval. Ztmavlé duhovky napovídaly mnohé, ale měla jsem dojem, že ten jeho vnitřní boj cítím na špičce jazyka.

Hlasy v mojí hlavě neobvykle zašuměly. Moje tělo se přestávalo klepat, naopak pomalu se uvolňovalo z nepříjemné křeče, vzdávalo se více než ochotně tomu vřelému doteku démonovy moci. „Neumím ti jinak pomoct,“ promluvil ochraptěle. „Můžu tě jen přivést na jiné myšlenky. Přebít bolest… něčím odlišným.“

„Rhysi…“

„Nedotknu se tě doopravdy, slibuju,“ ujišťoval mě chvatně, výraz v obličeji podivně napnutý.

Ale já věděla, že to nebude stačit. Už se mi pokoušel pomoci a akorát to vzpomínky utlumilo, aby se později vrátily v horší podobě, jako kdyby je jeho moc přiživovala. Nebo jsem svůj boj prohrávala já – možná měl Gabriel pravdu a nebyla jsem dost silná na to, abych otcovu vinu unesla. Tak jako tak to znamenalo, že pokud se něco rychle nezmění, zešílím a bude konec.

Podívala jsem se na něj.

Tyčil se nade mnou v celé své výšce, zatraceně krásný chlap, který o mě z nějakého důvodu stál. A rozporuplnost pocitů ho teď přede mnou rvala na kusy, jako kdyby to byl jen obyčejný člověk. Už jen z důvodu, že jsem to dokázala rozšifrovat, jsem se tomu rozhodla dát šanci. Ať už to dopadne jakkoliv, smlouva s ďáblem nemůže být horší. Jsem Luciferova dcera – když už se na mě vykašlala nebesa, nezbývá mi nic jiného než vsadit všechno na Peklo.

„Já…“ na sucho jsem polkla, „chci.“

„Chceš co?“ zachraptěl.

„Přeju si to, co ty,“ odpověděla jsem váhavě.

Jeho ústa se roztáhla do krutého úsměvu a oči mu zaplály. „Nemáš absolutně tušení, co si přeju, Celestino,“ odpálil mě ledově, ale všimla jsem si, jak zaťal ruce v pěst. „Vůbec nevíš, o co mě žádáš.“

Sklouzla jsem z postele a postavila se na nohy. Zavrávorala jsem, protože se mi udělalo slabo, ale nakonec se mi podařilo se narovnat. „Tak mi to ukaž!“ rozkázala jsem poněkud autoritativně.

Zaskřípěl zuby. „Ty jedna zatracená ženská,“ zafuněl, „ty jednou budeš moje smrt.“ Ale ani se nepohnul. „Nepokoušej mě.“

Mlčela jsem a napětí by se mezi námi dalo krájet. Jedinou výhodu to mělo – soustředila jsem se na něj a ne na to, co se stalo před tisíci lety. „Chci, abys mě políbil,“ zašeptala jsem skoro neslyšně, a než jsem stihla pokračovat, uchvátil mě do náruče.

Přitiskl si mě na svoje pevné, vypracované tělo, jeho paže se kolem mě sevřely, jako kdyby se bál, že mu někam uteču, a sklonil se ke mně, aby mi moje přání splnil.

V ten moment, co se naše rty dotkly, se uvnitř mě rozprskl ohňostroj. Zavřela jsem oči, pevně sevřela jeho košili a vložila se do polibku tak, jak se slušelo. Zvolna jsem tála v jeho objetí, zatímco zkoumavě chutnal moje ústa a elektrické mravenčení mě šimralo všude, kde se naše těla dotýkala.

Přestávalo existovat cokoliv jiného. Neměla jsem ani čas mít radost, že můj plán fungoval, protože jediné, co jsem si přála, bylo víc. Víc Rhyse, víc jeho doteků, víc čehokoliv, co mi mohl nabídnout.

Když mi jeho jazyk vklouzl do úst a polaskal ten můj, než ho vyzval k něžné hře, ztratila jsem se úplně. A přicházející myšlenka, ten nádherný obraz, mi naprosto oslepil všechny smysly.

Slastně mhouřil víčka a díval se, jak se o něj starám. Moje dlaně ho hladily po nahém hrudníku, který potlačovaně zářil temnotou, a jeho tetování se postupně rozsvěcela, jak reagovala na můj dotek.

Ty jeho mě v realitě, pravděpodobně v důsledku té vize, chytly za boky a nešetrně natlačily na jeho rozkrok. Chtěl mě. A chtěl mě hodně. Moje já se uvnitř zatetelilo spalujícím horkem. Ano, prosím. Zasténala jsem do polibku a zdálo se mi, že on se naopak trochu usmál.

Byl mezi mými stehny. Jeho prsty se mi bořily do kůže, zatímco si mě panovačně držel, jelikož jsem se proti němu vzpínala. Jeho oči mě k sobě poutaly pohledem, hořely pekelnými plameny, ale moje pozornost polevovala, mnohem víc mě fascinovalo spojení našich těl. Pasoval ke mně, jako by nás pro sebe někdo stvořil.

Nemohla jsem popadnout dech, moji mysl zaplnily obrázky tak žhavé a tak nemravné, že jsem se červenala. Jeho rty mi putovaly po spodní čelisti, chytl mě za vlasy a zaklonil mi hlavu, aby se snadněji dostal k mému krku, kde mě ochutnal.

Zavzdychala jsem.

„Ztrácíš ji,“ rozezněl se mi hlavou posměšný hlas.

„Rhysi?“ pronesla jsem zastřeně, napůl v otázce, napůl v pobídnutí.

Můj ďábel se vrátil k mým rtům, ve tváři pološílený výraz. „Dovol mi víc,“ žádal mě, než se natáhl pro další políbení.

Opět jsem se ocitla v té podzemní místnosti. Někdo nahradil tu téměř vyhořelou svíci novou, přidal ještě jednu další a já si uvědomila, že stojím v kostnici. Lidské pozůstatky pečlivě narovnané od podlahy až ke stropu. Uprostřed, na narychlo vytvořeném oltáři, byl přivázaný můj anděl strážný a vypadal mnohem hůř, než když jsem ho viděla naposledy.

„Ztrácíš ji,“ zopakoval ten někdo, ale ať jsem se otáčela kolem své osy, jak jsem chtěla, nikoho jsem nespatřila.

„Lži,“ vyplivl Camael rozezleně.

„Právě teď se vzdává Peklu. Hřeší. A víš s kým?“ poškleboval se mu.

„Pevně doufám, že si to užije,“ odsekl můj anděl, „ďáblové jsou ostatně od toho, aby byli skvělými milenci. A já jí přeju jen to nejlepší.“

„MLČ!“ rozkřikl se. „Jsi zkažený, stejně jako ona. Svádí tě na scestí celou tu dobu, stejně jako to dělal Lucifer s našimi bratry… Tuhle vzpurnost z tebe musíme dostat. Máš na světě poslání, Camaeli. A já nenechám tu malou couru, aby tě od tvých povinností lákala pryč.“

„Až přijde na to, co jsi udělal, zničí tě,“ zakašlal můj anděl a já si všimla, že to krev ulpěla na jeho ústech.

„Vždycky jsem tě obdivoval pro ten tvůj nezdolný optimismus. Vidět všechny v lepším světle. A na to je pozdě, příteli. Některé duše zachránit nemůžeš… a ta její je hříšná už od narození.“

„Vrátí se pro mě.“

„Sni dál.“

Odstrčila jsem od sebe Rhyse trochu prudčeji, než jsem zamýšlela. Zmateně mi pohled oplácel. Ale já zvedla ruku v gestu, abych ho zastavila, než promluví. „Jsou pryč,“ sdělila jsem mu tiše, protože opravdu – po tolika hodinách neúnavného řevu a utrpení andělé v mojí hlavě zmlkli. Měla jsem možná kvůli tomu napuchlé rty, třásla jsem se, celá roztoužená, a doopravdy jsem si přála pustit Rhyse do svých peřin, ale teď jsem tušila, kde je Camael. Vlastně to mohlo být jen jedno jediné místo ve městě a já byla pěkně hloupá, že jsem si to neuvědomila dřív. „Znám to místo, kde drží anděla,“ dopověděla jsem.

Nevěřícný úsměv mu vykvetl na obličeji. „Věděl jsem, že jsem dobrý, ale že až tak?“

„Prosím, nezapomeň, kde jsme skončili,“ požádala jsem ho a nechala si od něj stisknout ruku, načež si se mnou propletl prsty.

„Věř mi, nezapomenu,“ zabroukal a jeho rty se mi přitiskly na spánek. „A všechno to, co jsi mi v myšlenkách naslibovala, budu chtít.“ Co jsem já naslibovala? No, moment- „Teď ho musíme dostat do bezpečí. A pak tě nepustím z postele několik dní.“

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na hraně stínu 4: