OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My heroine 5.díl THE END

14.12.2009 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1028×

Too late

Rychle vyběhl z domu, kde asi může být?

Ve Whisperu! První záchytný bod, který ho napadnul. Rychle se tam rozběhnul, nechtěl se dívat na to jak si dá další dávku.

Najednou se mu zdálo, že ulice vedoucí k tomu baru je zatraceně dlouhá. Že vše okolo něj ví, jak moc tam chce být co nejdříve, jak moc touží potom, aby jí pomohl.

Konečně se dostal až k těm polorozpadlým dveřím, do kterých bez váhání vrazil.

„Kde je?!“ vletěl dovnitř jako tornádo a ať se rozhlížel sebevíc, tak osobu, kterou tak zoufale hledal neviděl.

„Vicki? Byla tu Vicki?“ rozběhnul sek baru tak rychle, že ho skoro přeletěl, protože neodhadnul brzdící vzdálenost.

Bylo mu jedno, že na něj všichni civí jak na idiota, teď šlo jen o Victorii.

„Dneska tady nebyla.“

„Nevíte, kde by mohla být?“
„Ona a ta parta, se kterými se stýká... chodí většinou za hřbitov...“

„Do háje!“

Aniž by poděkoval tak se vyhrnul pryč z baru, proč zrovna na takovém místě? Je pravda, že je odlehlé a až dozadu nikdy nikdo nechodí. Ideální místo... ale je to přes celé město.

Nemůže to stihnout. Utíkal co mu síly stačily, ale pořád mu přišlo, že je příliš pomalý. Moc pomalý.

Když už se trochu blížil k místům, kde měl být hřbitov uviděl od tama utíkat kluky, které viděl s Vicki před školou.

Jednoho z nich zastavil.

„Kde je Vicki?“
„Ta mařka byla úplně jeblá!“

„Cože?!“

„Dala si dvojitou dávku a to dobře ví, že i ta co brala doteď byla docela záhul!“

„Panebože!“

http://www.youtube.com/watch?v=j8tebih1wys

Víc vědět nechtěl. Znovu se dal do běhu, ale tentokrát mu v hlavě běželi jen ty nejčernější myšlenky.

Teď se mu zdálo, že utíká ještě pomaleji, že i šnek by byl rychlejší, že zdi hřbitova se od něj vzdalují, utíkají od něj. Nechtějí odhalit jejich tajemství.

Konečně už byl u něj a obíhal ho. Z dálky viděl po betonových schodech poházené flašky od piva a alkoholu.

Najednou se mu něco uvnitř sevřelo strachem.

„Vicky?“

Ozvalo se jen krátké zakrákání havrana.

Opatrně našlapovala trávou a rozhlížel se kolem sebe.

Jeho oči se vytřeštily. Všechno kolem se zastavilo a jemu se naskytnul ten nejhrůznější pohled. Vicki ležela vedle schodů a vedle ní byla spadená injekční stříkačka.

Byla ještě víc bělejší než, kdy dřív.

„Vicki...“ zašeptal. Netušil co má dělat, připravoval si tolik variant, co by mohl dělat, ale najednou nevěděl co.

Hleděl na ni a potom se mu do těla vrátila odvaha.

„Vicki!“ vrhnul se k ní a jemně s ní zatřásl. „Prosím, otevři ty oči!“ nic se nedělo, jeho prosby jako by byly vyřčeny jen tak do větru. Její tělo se hýbalo jen díky tomu, že s ní hýbal on.

Prsty přejel po jejím krku a pokoušel se nahmatat puls. Nic necítil, nemohl ho najít.

Jeho žaludek se sevřel ještě víc a zkusil to i na zápěstí, což bylo stejně marné.

„Vicky ne...“

Zmateně vytáhnul mobil a zavolal sanitku, i když někde uvnitř sebe věděl, že je pozdě... Příliš pozdě.

Přitisknul k sobě její bezvládné tělo a z očí mu začaly téct slzy. Brečel jen jednou. V odvykací lečébně, když měl opravdu kritický den a chtěl dávku.

Křičel, kopal kolem sebe, museli ho přivázat na lůžko a Vicki jediná u něj byla celý den. Chvíli dokonce brečela s ním a on teď pro ni nemůže nic udělat.

Cítil se bezmocný.

„Vicky, prosím... nenechávej mě tu... prosím... Chceš vědět proč jsem přijel zpátky? Pravdu? Z části jsi ji měla ty, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že ty jsi vždycky stála při mně. Byla jsi tu semnou, když mi bylo nejhůř a já to pořád neviděl.

Neviděl jsem, že jsem se do tebe zamiloval, že jsi pro mě byla víc než jen kamarádka, malá holka... přišel jsem na to příliš pozdě... Prosím Vicki, nenechávej tu Miu, prosím...

Já tě miluju!“ jeho hlas se zlomil.

Přitáhnul si ji ještě blíž k sobě. Její hlavu přitisknul na svou hruď a obličej zabořil do hustých hnědých vlasů, do kterých nechal stíkat jeho slzy.

„Miluju tě...“ šeptal ještě chvíli a potom z dálky uslyšel jekot sanitky. Zvuk, který se stále přibližoval.

Potom uslyšel brzdy a kroky, které utíkaly k němu, ale nemusel čekat na doktora, aby věděl jaká je diagnoza.

Uvnitř sebe to tušil, věděl to a nechtěl si to připustit, ani když jejím tělem začal prostupovat čímdál větší chlad.

Chvíli se mu zdálo, že cítí jak má na jeho rameni položenou ruku, ale ať se otočil kdy chtěl tak nic neviděl.

Zdálo se mu, že cítí její přítomnost vedle sebe, i když lékař jen smutně zakroutil hlavou. Cítil ji za sebou, ale potom se pocit její blízkosti vzdaloval, až se vytratil úplně...

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My heroine 5.díl THE END: