OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 36. kapitola



My a celá... mapa! - 36. kapitolaNora a Marco dřepí o půlnoci ve vodě. Taky slaví narozky s Emmou. Ale jinak se chovají jako jakýkoliv jiný pár. Jenom s Nutellou a notebookem od Applu.

36. kapitola - Takovej ten pár

Marco

Najednou jsem dostal strašnou chuť drknout ji do ramene.

Tak jsem to udělal. Přirozeně.

Vrátila mi to zpátky.

Zopákli jsme si to.

Bylo to skvělý.

„Máš mě ráda?“ zeptal jsem se najednou. Potřeboval jsem mít jistotu, potřeboval jsem mít věci mezi námi pěkně jasný, než se jí zeptám. Na její odpovědi najednou záleželo víc než kdykoliv předtím.

„Hmm.“

„Kurva,“ zamumlal jsem. Vytřeštila na mě oči. Tohle nečekala. Já to taky nečekal, ale co už. Jenom jsem pokrčil rameny a skromně pronesl: „Jenom jsem si uvědomil, že mám strašnou kliku.“

Usmála se. Sakra, jak ta se uměla usmívat. Její boží úsměv dokázal smazat z předního místa mých priorit fotbal, mou motorku, mý kámoše. Jo, dalo se říct, že jsem v tom byl až po uši. Nestěžoval jsem si, protože být v tom až po uši s touhle ženskou stálo za to.

Bylo to jako zřítit se do postele a čučet na telku s kýblem zmrzliny.

Jenom lepší.

Pak jsem si ale vzpomněl, co jsem vlastně celou dobu chtěl, proč jsem naši konverzaci dokopal až k týhle hlubokomyslný chvilce. „Už dlouho se ti chci zeptat... asi tak posledních deset minut..., můžu si vzít tu zelenou?“ ukázal jsem na její poslední zelenou makrónku.

Nořin úsměv se s mou otázkou rozšířil.

Ty vole, bylo to definitivně lepší než postel, telka a zmrzka.

„Jasně, cokoliv,“ sáhla po ní a podala mi ji.

Byl jsem šťastnej jak malej kluk. Mrkl jsem na tu zelenou slaďoučkou věc. Makrónky vypadaly skvěle. Přičichl jsem si. Makrónky skvěle i voněly. Kousl jsem si. A dokonce tak i chutnaly. Takže makrónky byly skvělý. Konec rovnice.

Právě jsem vyřešil těžkej matematickej příklad. Byl jsem na sebe strašně hrdej. Asi tu cukrárnu, kde jsme tohle sehnali, celou vyberu, abych se za svoje pokroky pořádně odměnil. Abych měl pro příště nějakou tu motivaci.

Do háje, můj matikář by byl pyšnej. Poplácával by mě po zádech a celou dobu by na mě ukazoval, jak míval ve zvyku. Jo.

Svou makrónku jsem si dlouho užíval. Tak dlouho, že moje ženská vedle si najednou začala zpívat. Jo, Nora mohla umět kreslit, psát, fotit a tancovat, ale zpívání jí fakt nešlo. Prostě zněla hůř než banda opilců. A ani moc jí nepomáhalo, co si to vybrala za hitovku. Ta sračka „Love Me Like You Do“ se nesla po pláži a ani ta párty kousek dál to neztlumila. Rychle jsem si hodil poslední kousek jídla do pusy, abych ji mohl umlčet.

Připlácl jsem jí svou dlaň ke rtům a začal: „Pššš... Já už budu hodnej, příště ti to jídlo nechám, zaplatim v tý cukrárně, jenom jim už neubližuj! Panebože, oni to už nezvládnou. Moje uši na tohle fakt nejsou stavěný. Umřou, umřou!“ blábolil jsem hystericky.

Párkrát mi zaprskala do ruky, ale pak mě kousla, takže jsem ucukl a začal svou dlaň ohmatávat, jestli s tím budu muset do nemocnice. Začala se řehtat na celé kolo. Jů. Chvíli jsem to s úsměvem poslouchal, ale pak jsem jí znovu zacpal pusu, aby mě nechala mluvit.

„Mfo sas je?“ zavrčela mi do ruky.

„Hele, mám skvělej nápad, měli bysme jít támhle,“ ukázal jsem na Tasmánský moře před náma. Chvíli jsem čekal na její odpověď, ale když se nic neozývalo, mrkl jsem na ni, co má zas za problém. Vyčítavě na mě mhouřila oči, zatímco jsem ji skoro dusil svou obří prackou. Rychle jsem dal ruce do vzduchu, jako že se vzdávám. „Ehm... promiň.“

Pobaveně našpulila pusu a pak si odkašlala. „Kam támhle? Tam jsou žraloci.“

Přimhouřil jsem oči a znovu mrknul na moře. „Hele, neber mě špatně, ale já vidim jenom slanou vodu.“

„Přesně. Takže tam budou i žraloci,“ opáčila chytře.

Založil jsem si ruce na prsou a snažil jsem se vymyslet, jak ji dostat do vody. A pak... Heuréka. „No jasně! Mám to! Prostě si sedneme k břehu a budeme se v tom rachtat. Tam žraloci stopro nebudou.“

„Slibuješ?“

Vyskočil jsem na nohy a oprášil si písek ze zadku. „No jasně, slibuju, slibuju, čestný skautský, hlavně už pojď, bude to skvělý.“

Po tom, co si taky setřásla drobný kamínky z oblečení, mi podala ruku, zula si boty a vyhrnula si šaty. Tím mi ukázala svoje nohy. Chvíli jsem slintal, ale nakonec jsem se dal do kupy. Ruku v ruce jsme vykročili oba bosí k moři a stejně tak jsme si ruku v ruce kecli do vody. Moře nám dosahovalo k pasu. Cejtil jsem se totálně propojeně s přírodou.

Nora na mě povytáhla obočí. „Říkals, že to bude skvělý.“

„A není?“ zamumlal jsem pobaveně.

„Hm. Ne.“

Nabral jsem vodu do rukou a pustil to nad její hlavou. Za chvíli byl celý její překrásný obličej mokrej. Jo, voda jí slušela. „Furt ne?“

Zamračila se na mě a založila si ruce na hrudi. Tak asi furt nic. Natáhl jsem se po další várce vody, ale najednou mi jí trochu stříklo do ksichtu. Zaprskal jsem. Nora v reakci na moji akci ji ale zase jen cákla mým směrem.

„A hele, ono to vlastně je skvělý! Fakt!“ vypískla a já skončil se slanou vodou ve ksichtě znovu.

Měl jsem toho dost. Vrhl jsem se po ní a chtěl jsem ji utopit. Ale jelikož jí to v tý hlavě pálilo, vyskočila na nohy a trochu popoběhla pryč. Takže jsem si na ni počkal, a když se otočila, troška jí taky skončila v obličeji. Tím to ale neskončilo. Ona to po mně zopákla. Krok po kroku, aby to všechno bylo správně. A vyšlo jí to. No nebyl bych to já, kdybych si to nechal líbit.

Cákali jsme všude kolem, občas omylem nabrali nějakej ten šutr, a když už jsem toho začínal mít plný kecky, s křikem jsem na ni skočil. Než nás ale pohltilo moře, hezky jsem to vybalancoval, aby spadla moje ženská na mě.

Ten pád bolel. Nora nebyla tlustá, ale vážila dost. Navíc písek nic měkkýho fakt nepředstavoval. Pak tu byla taky ta rychlost, kterou jsme se svalili na zem. No prostě...

„Au!“ zaskučel jsem.

„To byla sranda!“ začala se mi smát. „Ještě.“

Chtěl jsem jí něco odseknout, protože jsem začal tušit, že zítra mě můj pěknej zadek začne pěkně bolet, ale jelikož jsem měl otevřený oči, všiml jsem si, jak i naprosto mokrá vypadá krásně a šťastně a tak nějak jsem na bolest zapomněl. Převalil jsem nás, abych měl taky trochu navrch.

„Hele, do prdele, au!“ zavrčela pode mnou.

„Co je?“ zahulákal jsem na ni.

Přimhouřila oči a zabodla mi prst do hrudníku. „Ty troubo, přestaň na mě takhle křičet. Pamatuj, nechala jsem ti tu zatracenou makrónku.“

Vyděsil jsem se. Moje ženská měla dost velký koule, aby mě přinutila to celý vydávit. „Tak fajn, co chceš?“

Zarazila se, ztuhla a zavrtěla hlavou. „Něco mě píchá.“

Očekávaný záchvat smíchu se samozřejmě dostavil. Řehtal jsem se docela dlouho. Začalo to pozvolna, pokračovalo to v divoký hekání a skončilo to trhavými pohyby a lapáním po dechu. Upřímně můžu říct, že to muselo vypadat docela retardovaně. „Jo? Co?“ vyrazil jsem ze sebe, když jsem se konečně uklidnil.

„No něco špičatýho. Ostrýho, víš,“ začala vymýšlet různý synonyma.

„Neříkej.“

„Není to vtipný.“

„Ani trochu.“

Zamračila se na mě. „Mám to pod zádama. Hrábneš pro to, ty hrdino, nebo mám s tou ohavností mít tu čest já.“

Pokrčil jsem rameny, trochu si ji nadzvedl a zašmátral jsem jí pod zády. Vytáhl jsem mušli. Docela pěknou. „Na,“ podal jsem jí to, „to máš ode mě.“

„Aha. Hezký.“

Hloubavě jsem se jí zadíval do tváře. „Chceš ji?“

„Ne.“

„Myslel jsem si to,“ zamumlal jsem a hodil mušli za sebe. Kdekoliv „za sebe“ bylo.

Vrátili jsme se do naší předcházející polohy a čučeli si do tváří. Chvíli bylo ticho, než Nora začala řešit zase totální sračky. „Brzo bychom měli zajít to tý Opery, víš. Já zas na to skřehotání a kvílení a ódování tak nejsem, moc se mi to nedá poslouchat, ale když už jsme tady, měli bychom se tam podívat. Je to -“

„Jo, je mi to jasný. Celá ta věc se symbolem týhle obří metropole je celkem známá. Klidně ti tam zajdu nějak hezoučce učesanej a šíleně navoněnej, jen prosím vyber něco, na co se půjde i koukat, protože mně taky tyhle vysoký a nízký tóny na stupnicích C-dur, D-dur, G-dur, A-dur nebo cokoliv-dur nezněj moc líbezně,“ vletěl jsem jí strašně nezdvořile do řeči. Máma by mě za to pěkně seřvala.

„Proč na to potřebuješ koukat? Je to opera, lidi tam denně razí kvůli poslechu.“

Pokrčil jsem rameny hned několikrát, aby to gesto nabylo na důležitosti. „Mám ďábelskej plán a ty máš to štěstí, že seš na žebříčku mých oblíbených osob ve vedení, protože jinak bych hned sklapnul a všechny tyhle návody na neohluchnutí si nechal pro sebe. Hodlám si vzít nějaký nenápadný špunty do uší. Já totiž tohle divadýlko fakt moc nemám rád. Docela fakt hrozně moc dost. Příště půjdem na nějakej rockovej koncert, že jo?“

Kejvla, jako by to bylo na tutovku. „Samo sebou.“

Na chvíli jsme zase sklapli a dělali blbosti. Furt jsem byl nad Norou a možná jsem jí občas sem tam drtil nějakou tu kost, ale že by se mi chtělo hnout zadkem, to jsem teda neříkal. Nad Norou bylo skvěle. Stejně jako pod Norou, vedle Nory, za Norou nebo před Norou. Ta ženská začala pomalu zaskakovat za všechno, co pro mě kdysi znamenalo domov. Stávala se jím. A jak se říká, všude dobře, doma nejlíp.

Prohraboval jsem se v písku, trochu mi byla zima, ale dalo se to. Slyšel jsem někoho od pařby vedle zakřičet... Dotyčnej zněl ale celkem vesele. Takže jsem to neřešil. I když člověk nikdy neví, podle hladiny alkoholu mohlo taky jít o ten nejvyděšenější ječák na světě. Buď to, nebo tamto. Mně to ale bylo fuk, týpka jsem neznal, z průšvihu jsem byl venku.

„Vlastně se na tu operu těším,“ zamumlala brzy Nora pode mnou. Furt byla pode mnou. Byla tam hezká. Hodlal jsem si ji tam uchovat. Zdálo se to jako dobrej nápad.

„Jo?“

„No jasný, to si piš. Sakra, budeš muset na sebe natáhnout oblek a budeš to muset rovnou zpečetit kravatou nebo něčím. To je tak trochu fuk. To nejdůležitější..., počkat, počkat, už to mám, to nejdůležitější ze všeho nejdůležitějšího, jo, to zní dost dobře. To nejdůležitější z nejdůležitějšího je, že budeš vypadat sexy. K sežrání. Jen si to představ. Naprosto. Úplně. K sežrání,“ zazubila se. Vypadala, že to má celý před očima. Mně se taky v hlavě střídaly obrázky za obrázkama. Ale v nich na sobě nic neměla. Vyfantazírovat si něco podobnýho by bylo moc náročný. Takže co jsem jí tak asi já mohl vyčítat, že jo.

„No už mě napadlo, že asi nebudu moct vyrazit v tričku, no,“ odvětil jsem pomalu a dával jsem do každého slova moc a moc přízvuku. Když už jsem tak sexy. „Ty si taky budeš muset vzít šaty, víš. Pěkně do společnosti,“ zazubil jsem se na ni. „Prostě to budeme brát jako motivaci, proč tam máme všechny ty sračky poslouchat.“

Natáhla ruku k mé tváři a poplácala mě. „Zlato, já to beru spíš jako motivaci, proč musíme zajít do obchoďáku. Když jsem to posledně totiž kontrolovala, něco hogo-fogo, čím bych neudělala v Austrálii hanbu, jsem neměla ani ve skříni, ani v batohu a pozor, dokonce ani pod postelí.“

„Asi tě napadne, že já taky z báglu zázrakem nevyhrabu ten oblek.“

„Asi mě to napadlo,“ přikývla s pohledem přes mé rameno do prázdna, než zase obrátila pozornost ke mně. „Je mi zima. Je ti zima?“

Trochu. Jo. Ta voda po čtvrt hodině není zrovna teplá. „Možná.“

Vycenila na mě zuby v úsměvu. „Půjdem? Měli bychom máknout. Takhle nás žádnej taxík nevezme zpátky na hotel. Budem muset odmigrovat hezky zpátky po svejch.“

Ty vole, to bude švanda. Hned mám dobrou náladu.

„Nekecej.“

„Ale jo.“

„Vůbec se na to netěším. Podle mě jsme ušli docela dálku.“

Nořina hlava se v odpověď rozkejvala.

„Ale nikam nejdem, hele. Mně se takhle nad tebou líbí. Měli bychom se takhle toulat častěji. Je to hustý.“

A jak jsem řekl, nikam jsme nešli. Aspoň následující půl hodiny. Moje slovo platilo. Byl jsem z toho vedle. Akorát jsme se odšoupali do sucha. Víceměně se nám to došoupalo ve stejný pozici, jako původně. Víceméně jsem byl furt nahoře.

A pak to bylo jen o užívání si společnosti toho druhýho. Mohl bych strávit tady na pláži věčnost a poslouchat Noru, jak dejchá, čučet, jak si kouše do rtu a čumí kolem. A při tom všem ta holka nevypadala moc nervózně. Fakt by mě nikdy nenapadlo, že nějaká ženská vydrží v týhle pozici tak dlouho bez známek nervozity. Nebo feminismu.

Jak jsem tak na Noru shlížel dolů (kde pořád byla), něco mi strašně hlasitě zařvalo nad hlavou. A pak znovu. A znovu. Byl jsem tak zmatenej, že jsem musel taky zařvat. Akorát moje volume si s tím hlukem nade mnou moc nezadalo. „Co to, sakra, je?“

Nora se rozzářila a mrkla nahoru. „Ohňostroj. Petardy. Rachejtle. Sakra, a tak hezký, že na nic takovýho v Česku nenarazíš. Někdo na tý párty má narozky. Je tam „Happy Birthday“.“

Zavejral jsem nahoru, abych si to všechno ověřil. Nekecala. Všechno to tam bylo černý na bílym. Nebo vlastně oranžový a červený a zelený a modrý a růžový a žlutý a fialový na černym. A bylo to fakt moc hezký.

„Hele, dej mi pusu,“ napadlo mě po chvíli, co ohňsotroj ne a ne přesat.

„Proč?“

„Přijde mi to vhodný. Ten ohňostroj tu září už nějakou tu minutu. Napadlo mě, že jestli si nedáme velkýho hubana, neskončí to.“

„Tvoje dojmy jsou divný.“

„Ale většinou pravdivý. Věř mi, měli bychom to udělat. Třeba maj nějaký pyrotechnický potíže a jenom my je můžeme zachránit.“ Furt jsem sice koukal vzhůru, ale slyšel jsem její smích.

„Tak jo, uděláme to. Sice ne, že bych byla do tebe nějak žhavá kvůli tomu ohňostroji, to zas tak ne,“ snažila se působit rozumně. „Udělám to, protože chci. Jde se na to.“

Moc jí to mlelo. Měla fakt kolem toho spoustu keců, kolem těchhle věcí. V tom jsem měl trochu smůlu.

„Tak jo, jde se na to.“

„Dyť to jsi už říkala.“

Zavrtěla hlavou a natáhla se ke mně. K mý puse. Ohňostroje práskaly a my jsme se líbali a... Nora se trochu víc zapojila... a... zase... a blablabla. Natáhl jsem se po ní, abych ji měl pěkně na klíně. Bylo to trochu těžký, protože měla na sobě šaty, s kterýma by se každýmu pořádnýmu chlapovi špatně manipulovalo. Trochu mi musela pomoct. Ale nakonec byla nade mnou. A líbala mě. Jasně, trochu jí smrdělo z pusy, ale to jsem dokázal přehlídnout. Dokud se neodtrhla. Pak se to všude provonilo trochu víc.

„Nemůžeme to dělat tady na veřejnosti. Je to divný.“ Nora asi myslela na něco jinýho než na její zápach z úst.

„Je to divný,“ přitakal jsem i přes moje problémy s jejím dechem. Jestli v tom teda budeme pokračovat, nic nebude, dokud si nevyčistí zuby nebo si na pět minut nerozžvejká Orbitku.

Můj mozek stále argumentoval, ale jinak jsem se zase natahoval, abych ji políbil. To vůbec nedávalo smysl. Nakonec jsem se ale přemohl. „Tak rychle. Chci v tom pokračovat. K hotelu je to trošku daleko. Měli bychom máknout, ať to neskončí jako další krásná procházka městem.“ Zvedl jsem se - posilovna zajistila, že i s ní v náručí - a řítil jsem se z pláže.

„Happy Birthday, Emma,“ zamumlala mi do ucha. Seklo to se mnou. O kom si vlatně myslí, že ten její skvělej zadek nese posledních sto metrů. Cejtil jsem se méněcennej.

„Co?“

Škubla rukou nahoru nad našemi hlavami. „No to bylo na tý obloze.“

Díkybohu. „Aha,“ zakejval jsem si pro sebe hlavou a hnal se dál. Časem ji budu muset sundat, protože zas tak namakanej nejsem, ale zatím bylo všechno skvělý. Museli jsme se zastavit, aby Nora vyhodila odpadky z naší půlnoční svačinky, ale pak byla zase tam, kde měla být. U mě.

U první křižovatky jsem ji sundal. Nikdy bych jí to nepřiznal, protože jsem znal ženský a jejich chorobnej strach z toho malého číslíčka, co se jim den co den (tak moc tím byly posedlý) ukazovalo na váze, ale byla na mě až moc těžká. A já se měl až moc rád, než abych dostal kýlu.

Cestou jsem jí taky dával hodně pusu. Třeba u lampy, nebo když jsme narazili na slepou uličku, protože jsme trochu bloudili, a když jsme čekali na zelenýho paňáčka na přechodě. Ale kdyby všude nebyly davy, líbal bych ji furt.

Nakonec jsme to ale zvládli do hotelu. Nevím jak, nevím kdy, vím, že jsme použili výtah, ale ve tři hodiny a tři čtvrtě bylo naše oblečení rozházené všude po pokoji a my jsme byli zaházení a zaneprázdnění v posteli.

Moc jsme nespali.

•••

Vzbudil jsem se zachumlanej v dece, kterou jsem šlohl Noře, protože ona mi šlohla v noci tu mou. Bylo ráno. Počkat... dobře, tak prej odpoledne. Kráska byla vedle mě a chrápala. Taky slintala. Což si mohla odpustit. Najednou se rozpažila a já dostal pěstí.

„Au!“ vyjekl jsem. Začal jsem si mnout tvář. „Do háje, neříkej, že umíš číst myšlenky.“

Pootevřela jedno oko. „Co? Neumim. Jen jsem chtěla popřát dobrý ráno.“

„Dalas mi pěstí,“ zavrčel jsem.

„Omylem,“ zamumlala, trochu víc se zachumlala do mý deky a převalila se na druhou stranu postele dál ode mě. „Počítám s tím, že tak za hoďku, dvě se odhodlám dotknout nohou podlahy. Trochu si počkáš. Zatím mi můžeš zajít něco najít k snídani. Dík, jsi zlatej.“

Protáhl jsem se, ale narozdíl od ní jsem si dával pozor, abych jí nedal na hubu. Pak jsem se překulil jejím směrem, zezadu ji obejmul a dal jí pusu do vlasů. „Jasný. Uvidím, jak moc budu mít náladu lítat po okolí za tvým jídlem. Asi si půjdu zaběhat. Miluju tě.“

Natáhla se na záda, podepřela si rukama hlavu a líně se zakřenila. „Hele, já vím, že ti je jasný, že já tebe taky. Doufám, že snad jo. Miluju tě. Pak taky totálně miluju, že už vím, že tvoje každodenní asi si půjdu zaběhat, znamená, že se na to na tutovku vrhneš a že si užiješ každu vteřinu. Jo, je to maličkost. Je to jedna ze sta maličkostí, co tě dělaj tím, kdo jsi. A já znám každou z nich. A to mě tak strašně zatraceně těší.“

Ty vole. Chtělo se mi z tohohle jejího proslovu brečet. Což byl strašnej průser, protože jsem byl chlap a chlapi nad tímhle nebrečí. To holky, kruci. Ale to, co řekla, to mě totálně vzalo. Nakonec jsem se pomalu usmál a kývl. „Sakra, to bylo fakt od srdce, že jo?“

„No to si piš, že jo.“

Přešel jsem k naší společný skříni a začal se v ní hrabat po oblečení. Přitom jsem rozmrkával slzy štěstí a dojetí a všeho možnýho. „Ty dneska musíš chtít nějakou fakt dobrou snídani, co?“

Sejmula mě polštářem. Třemi. Potom mě donutila je všechny sebrat a zase je poskládat na postel. Pak mě políbila a hned, jak jsem na sebe natáhl šortky a tílko a zavázal si tkaničku, mě s přáním na hezký sportovní prožitek vykopla za jídlem.

•••

Tak dneska jsem si moc nezaběhal. Běžel jsem parkem, kde by se sportováním přece neměl být žádný problém, ale pak jsem běžel kolem chumlu stánků s čerstvým pečivem a najednou moje srdce bušilo do rytmu No-ra, No-ra, No-ra. Ale sehnal jsem svý holce vynikající snídani a měl jsem tak dvacet minut, než ty věci prej vychladnou, takže jsem měl jakž takž čas si ještě někam zajít. Nebo pro něco. Za tu věc jsem zaplatil nekřesťanskou částku, ale když jsem opouštěl obchod s předraženýma krámama, byl jsem šťastnej, protože jsem věděl, že i Nora bude šťastná.

Když jsem dorazil na pokoj, byla puštěná sprcha, takže Nora byla asi tam. Položil jsem předraženej stroj na stůl a jídlo jsem vzal do ložnice.

Ve chvíli kdy jsem se ale chtěl svalit do postele a být línej jak prase, zazvonil mobil a pokojem se rozezněla písnička, se kterou se mi ještě moje druhá polovička nepochlubila. Zněla fakt vtipně. Opatrně jsem hmátl po mobilu a zamrazilo mě. Na displeji se skvělo Klára a já si hned vybavil Nořinu ztřeštěnou sestřičku a její francouzský paka. No co už, zvedl jsem to.

„Nořin telefon, zvednuto láskou jejího života Marcem Scarlattim.“

Chvíli bylo ticho. „Hmm... aha. Ahoj, Marco.“

Vycenil jsem zuby v úsměvu, který nemohla vidět. „Ahoj, Kláro. Jak jde život? Eiffelovka se ještě nezbořila?“

Je tam ségra někde?“ zeptala se, ignorujíc mou poznámku.

„Ale jo. Ve sprše. Nevim, jak dlouho tam ještě bude, ale jak ji znám, bude jí to trvat,“ dodal jsem s úsměvem a přáním, ať se o tom moje ženská nedozví.

Aha.“

„Jo. Aha. A Louvre taky furt stojí?“ Fajn, nemohl jsem si pomoct. Ne že bych si to rád vždycky u každýho tak posíral, jen jsem neměl rád Francouze a Klára se do rodiny jednoho takovýho vola provdala.

Chvíli bylo ticho. Začínalo to pak být trochu trapný a já se cítil trochu nesvůj. Přehnal jsem to? Mhm, nemyslím si. Dyť to byla sranda, ne? Žádná nenávist.

„Chceš něco důležitýho, mám něco vyřídit nebo ji vyhnat z koupelny?“ zkusil jsem to po chvíli.

Ne.“

„Fajn.“

Zase ticho. Který se mi vůbec nelíbilo, tak jsem znovu spustil: „Co francouzská delegace? Pečou croissanty, tloustnou na makrónkách, dělaj se jim opary po tom jejich přeslazeným zdravení každýho, koho potkaj, a stále si pořizujou selfie na Eiffelovce? Případně choděj žvanit o architektuře do Versailles nebo do Notre-Dame a Louvru? Pokud teda tyhle všechny druhořadé pamětihodnosti už nelehly se zemí?“

Nejseš vtipnej,“ vyštěkla tam někde na jinym světadíle.

„Myslel jsem si to,“ zasmál jsem se sám sobě. „Ale prostě si nemůžu pomoct.“

„Fajn. Jsi prostě kretén. S tím dokážu žít, hlavní je, že seš hodnej na ségru. Hele, řekni Noře, že jsem volala. A ať mi zavolá zpátky, jo? Je to naléhavý,“ a s tím bez rozloučení nevychovaně zavěsila. Nepřekvapovalo mě to. Bylo mi jasný, že jsem si to zasloužil. Pro mě za mě.

Za mnou se ozvalo takové to významné odkašlání, kterýho je ve filmech plno, ale ve skutečnym životě ho moc neslýcháte. Proto jsem se taky divil, když se to najednou dostalo k mým uším. Otočil jsem se a přejel pohledem Noru jen v osušce.

„Volala ti ségra. Prý jak je, co je, kde to je, že jí máš zavolat a podobný sračky,“ začal jsem vyprávět.

„Jazyk.“

„Přímo tady,“ vyplázl jsem ho na ni.

„Ha ha ha,“ mumlala.

Přešla ke skříni, shýbla se dolů a začala se v ní hrabat. Když jsem se snažil vymanévrovat svou pozici, abych měl na ni ten nejlepší výhled, vyskočila najednou na nohy, a jelikož byla ženská a tyhle kreace měla nacvičený, stihla se během toho ještě otočit. Pak tam jen tak nějakou dobu zírala.

„Co je?“ zeptal jsem se, když mě ta celá vejrací chvilka začala štvát.

„Je to tady. Stává se z nás takovej ten pár. Panebože! Za chvíli si rozdělíme domácí práce a ty budeš dělat ty blbosti jako nosit mi každý ráno snídani do postele a poslouchat mě na slovo. S haf!“

Na oko jsem se lekl. „Ježiši, to by bylo příšerný! To bych přece nedělal! Jsem až moc línej!“ Když mě zpražila pohledem, trošku jsem zvážněl. „S těma domácíma pracema budeme mít průšvih. To má na starosti uklízečka.“

S přimhouřenýma očima sledovala jídlo, který jsem zrovna schovával pod deku, aby kvůli němu nevyletěla ještě víc. „Včera jsem tě viděla surfovat na netu se střešníma bytama v pronájmu!“

„Hmm, jo, koukal jsem se. Víš, do budoucna...“

„No právě!“ rozhodila rukama, asi aby to celý vypadalo ještě víc dramaticky. Nebo hystericky. Cokoliv.

Přemýšlivě jsem se na ni kouknul. „Pomohlo by, kdybych ti řekl něco hnusnýho? Nebo ti čajzl Nutellu, kterou sis tak pracně včera koupila z krámku naproti, nebo si pustil péčko na tvým notebooku?“

„Já nemám notebook.“

Samolibě jsem se zazubil. „Ale jo. Leží támhle na stole. Je ještě zabalenej, neporušenej,“ mával jsem směrem k laptopu.

Napochodovala si to tam. „No vidíš! Kupuješ mi drahý dárky!“ Chvíli si ho prohlížela a šmátrala po něm. A pak to přišlo: „Panebože, to je Apple! Hej, díky!“

Jsem fakt skvělej. „No jo, no jo. Příště ti donesu jenom ten obal, když seš tak nevděčná.“

„Hele, ne, je to v poho.“

No neříkej. „Myslel jsem si to. Co dostanu za odměnu?“

Zvedla hlavu a sladce na mě vycenila zuby v úsměvu. „Můžeš si zajít pro tu Nutellu,“ skromně pokrčila rameny a věnovala se dál vybalování.

Nutella. Aha. Zamžoural jsem po dotyčný lásce většiny lidí na naší zeměkouli. Pak jsem se zase obrátil k Noře. „Víš, za co jsem strašně vděčnej? Že jsem tě potkal. A za Nutellu.“

Usmála se a poslala mi pusu. Ale to už jsem sahal po lžíci.


Jsem tu s novou kapitolou! :-) Pomalu se rozjíždím, bude se ještě objevovat, kdy nebude nová kapitola včas, ale jak se blíží konec školního roku, mělo by jít brzo všechno jako po másle. Já jen doufám, že se kapča líbila. Moc se v ní nedělo, ale v příští to vynahradím. ;-)

S koncem školy se blíží i léto. Hele, lidi, kam se chystáte na dovolenou, nebo se jen na pár dní zajet podívat? Byla bych strašně ráda, kdybyste napsali, kde se vám líbilo nejvíc, protože s rodinou plánujeme příští rok dovču a furt se nemůžeme shodnout. Já tenhle rok procestuju hlavně ČR a zase na pár dní navštívím svou nejmilovanější Vídeň. Tu vám všem doporučuju. Jděte se mrknout na Schonbrunn a vyšlapete těch tři sta schodů na Stephansdom nebo se tam jen projděte večer, kdy to tam skvěle žije. Už se tam tři roky vracím a zatím mě to neomrzelo. :-) Je to tam skvělý.

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 36. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!