OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 33. kapitola



My a celá... mapa! - 33. kapitolaVyjíždí se z města za „Tlustým Buddhou”. Marco si hold dokáže vytipovat parťáka na blbnutí. Příjemné přečtení přeje FNikol.

33. kapitola - Samozřejmě přiblble

Nora

Na ránech po těch nocích je něco zatraceně magického. Něco, co nutí věci, aby spolu fungovaly, ať už jsou sebevíc rozdílné. Něco, co nutí totálně všechno klapat, co nutí vaši náladu, aby byla prostě růžová. Něco, co vás nutí nepřemýšlet dopředu. Něco dokonalého. Něco.

Marca to něco přinutilo vyjít do ulic hodinu před tím, než jsem se já vzbudila, zajít do Starbucks a přinést mi muffin, croissant a kafe (všechno čerstvý), vzbudit mě tím nejsladším polibkem na dobré ráno a vzápětí mi šoupnout jeho sladkou nadílku pod nos.

Mě to něco nutilo slušně poděkovat, než jsem se na jídlo vrhla. Za normálních okolností bych prskla pár nesrozumitelných zvuků a pak už by existovalo jenom jídlo. Na Marca bych se na dalších pět minut prostě vyprdla. Fakt jsem se dneska snažila.

„Ó můj bože, ty seš nejlepší. Dík, máš to u mě.“

„Jo, nemáš zač. Kdy dáme opáčko?“ zareagoval hned.

Obrátila jsem oči v sloup a dál chroupala muffin a zapíjela to dávkou koffeinu. Marco na tom nemůže být s vírou špatně. Nebo s nadějí. Nebo s optimismem. Vždyť opáčko se nedalo realizovat. Totálně mě vyčerpal. Ten chlap se v noci snad snažil být nejlepší.

„Hele, nefandi si tak, jo. Byl jsi v noci moc dobrej. Jsem unavená. Má očekávání o dnešním startu jsou prosté. Nové epizody seriálů, na který jsem neměla čas, protože jsi zatraceně pomalej čtenář.“

Vypadal zklamaně. Dělal na mě oči odhozeného štěněte, když jsem se pustila do croissantu a do dalšího dílu Supernatural. Mězi mě a Winchestry se prostě nedostene. To je bez šance.

A jemu to chvíli nato docvaklo. A koukal na Supernatural se mnou.

Společně jsme strávili nad epizodami tři hodiny a celou tu dobu opěvovali Deanovu úžasnou Impalu. Řečnili jsme o její kráse, sepisovali detailní popisy a nakonec se pod to podepsali.

Pak se jeden z nás ale podíval na hodiny a skoro dostal infarkt. „Do háje, to je hodin. Polovina dne za náma.“

A jelikož Marco měl pravdu, vzala jsem to na vědomí, zasedla ještě v županu za notebook a začala googlovat. Na dnešek jsme totiž neměli nic naplánovanýho a nebylo možný, abychom strávili v Japonsku chvíle sezením na zadcích a čuměním na seriál (omlouvám se, Deane, omlouvám se, Impalo). Byl to tejden dlouhej pobyt v Japonsku. Tahle země měla tolik super věcí a my na ně určitě nenarazíme v hotelu. I když by to bylo naprosto boží, když nad tím tak přemýšlím.

Třicet minut to bylo o výrazech jako co si nenechat ujít v Tokiu, co si nenechat ujít v Japonsku, památky Japonska (když jsem nakoukla přes Marcovo rameno, zrovna měl ve vyhledávači naťukaný co se dá kurva dělat v Japonsku). Nakonec jsme ale měli výsledky a v hlavě myšlenku, že bez strýčka Google bychom byli v háji.

„Co bambusovej háj poblíž Kyota asi čtyři sta padesát kilometrů od-“

„To jako fakt? To tam chceš i přespat?“ vyprskl Marco, který se dál snažil něco vygooglovat. Ale pochybovala jsem, že když tam bude neustále přidávat nějaký sprosťárny, něco mu vyleze.

„Hele, je to jenom tři hodiny cesty. Není to tak daleko.“

„Jo, když porušíš totálně všechny dopravní předpisy a tuhle cestu jedeš každých čtyřiadvacet hodin. Trhni si.“

Zpražila jsem ho pohledem. Měla jsem tisíc chutí mu říct něco taky tak hezkého, ale když jsem viděla jeho výraz, ztratila jsem páru. Pokrčila jsem rameny a pokračovala v předčítání výsledků. „Fajn, pak tu je město Kamakura, od Tokia hodinu cesty. Jsou tu stovky chrámů, socha Buddhy a-“

„To berem,“ skočil mi zas Marco do řeči.

„To seš jako nějakej vysazenej na Buddhu, nebo co?“

„Ne, ale je to hodinu cesty. Kdybych to odmítl, mohla bys přijít s tím, že si doletíme na konec ostrova Hokkaidó a budeme tam surfovat.“

Jakmile jsme přestali oba bejt podráždění, hledali jsme dopravu. A sáhli po zájezdu, kterej začne za dvě hodiny a překvapivě byla stále volná sedadla. Bude to nová zkušenost, prohlížet si památky ve skupině, následovat deštník nebo nějakou jinou krávovinu, která má poutat pozornost, abychom při kupování pohledů nezabloudili.

•••

„Promiňte, pardon, omlouvám se,“ snažila jsem se protlačit mezi lidmi na autobusáku, aniž bych se s nimi pohádala. „Uhni, do prdele.“ Začínala jsem být nervózní. Byly jich tu stovky a všichni chtěli jiným směrem. To pak představovalo totální binec. V duchu jsem na sebe řvala, ať si příště nechám svoje základní tělesný potřeby na jindy.

Jakmile jsem spatřila Marca, který na mě celou dobu čekal před naším autobusem, úlevně jsem se usmála. Určitě jsem v tý chvíli vypadala jak sluníčko. Jo, totálně k zulíbání. Zašklebil se na mě a natáhl ruku. Rovnou mě vtáhl do objetí a prostě mě tam líbal a nechal vejrat obsluhu autobusu a všechny kolem.

„Někomu jsem tady chyběla, co?“ pousmála jsem se.

„Neskutečně,“ začal kejvat hlavou. „No, a taky... hm, prostě se ohlídni přes rameno a mrkni na ty nány, posuď to sama.“ Zařídila jsem se podle jeho pokynů a pak se na něj tázavě obrátila. Skousl si ret. „Flirtovaly se mnou, ukazovaly svoje hrudníky, štvalo mě to,“ stěžoval si mi.

Potlačila jsem smích a radši se zamračila, což byla spíš očekávanější reakce. Otočila jsem se znovu na vyperoxidovanou bloncku a její kámošku a namířila na ně prstem. „Je můj,“ sdělila jsem jim na rovinu.

Znechucenými výrazy udělaly ze svých ksichtů ještě větší svinstva než předtím, ale jelikož neremcaly, nechala jsem to bejt a nedala jim do nosu. Holt pravda bolí, no. Já tu byla ta spokojená, ta, co měla Marca. Ony ať se klidně zblázněj.

„Půjdem?“

Znovu jsem obrátila svou pozornost na Marca, kterýmu teď škubaly koutky, jak se snažil ovládnou, aby se nade mnou nerozplíval hrdostí, a nechala se od něj vtáhnou do autobusu. A při tom jsem se zamilovaně usmívala. Bylo skvělé být s Marcem Scarlattim.

Vyklusali jsme schůdky a Marco se rozhlédl po prostoru. „Kde máme ty místa?“

„Máme sedmadvacítku a osmadvacítku,“ vymžourala jsem z našich jízdenek. Rázem se usmíval jak měsíček na hnoji. „Co? Je na těch číslicích něco speciálního?“

„Děláš si srandu? Máme sedadla vzadu. Za mých středoškolských let se tam konaly totálně zabijácký autobusový párty.“

Tak trochu jsem nechápala, co na marshmallownech a gumových medvídcích vidí tak totálně zabijáckýho.

„Je ti jasný, že ti je třicet.“

„Potichu, někdo by tě mohl slyšet,“ začal se rozhlížet, jestli nás někdo neposlouchá.

Zaklonila jsem trochu hlavu a podívala se mu zpříma do očí. „Troubo.“

„Kotě.“

„Pitomče.“

„Zlato.“

Už jsem měla pusu otevřenou, připravená pokračovat v týhle slovní přestřelce, když mi obtočil ruku kolem pasu a políbil mě. Což mě přimělo chichotat se. A sklapnout. Přesně jako nadržená šestnáctka. „Zmlkni a pojď už.“

Vyrazili jsme do zadní části, když mi to začalo docvakávat. Do háje, vždyť je první, veme mi moje obvyklé místo u okna. Bude vejrat ven obřím oknem, pozorovat Japonsko a samozřejmě se mi u toho vysmívat. Protože je pomstychtivej a bude mi chtít dát nějak sežrat ty nadávky. Bude to hrozný.

Prosmýkla jsem se kolem něj, natlačila ho na něco tvrdého a špičatého a odpádila od něj i jeho au. Jednala jsem jako hulvát a v podstatě ho vystrčila na nějakou sedmdesátiletou paní, abych mohla svůj zadek položit k oknu.

Výčitky svědomí se ale vypařily, když jsem konečně viděla můj nádherný kousek skla. Pěkně umytej a vyleštěnej. Přesně, jak se mi to líbí.

Marco se svalil vedle mě o chvíli později a sjel mě očima. Pak začal vejrat na to okno. A skousl si ret. „Je mi to jasný. Ty jsi jedna z těch lidí, co věčně musej sedět u okna a mít oči přilepený na sklo, když se někam jede.“

„Ty se mi směješ?“

„Vůbec ne.“

Bouchla jsem ho pěstí do ramene. „Nejsem dokonalá. Okna mě vždycky přitahovala. Nemůžu za to, ježíši.“

On prostě jen dostal záchvat smíchu. Byl bezcitnej. Nemůžete se smát někomu s úchylkou na sedadla u oken. Když viděl můj výraz, radši se smát přestal. A začal si to žehlit. „Když jsi vykonávala potřebu, šel jsem sehnat brambůrky. Mám tu česnekový a šunkový. A koupil jsem ti vodu.“

Povzdychla jsem si a vzala si od něj jeho kořist. V tichosti jsme si rozbalili každý naše brambůrky a já mu nabídla jedno sluchátko. Vecpal si ho do ucha a vděčně se na mě zašklebil.

Protože tohle bylo ideální, takhle jsme to dělali my.

•••

Dorazili jsme do Kamakury bez nejmenších potíží. Považovala jsem za zázrak, že se celá cesta obešla bez píchnutý pneumatiky, právě rodící ženský nebo Marcova parodování Oslíka ze Shreka. Toho chlapa fakt celou cestu nenapadlo se ani jedinkrát zeptat, jestli už tam budem. Naopak, celou dobu držel pusu a žvejkal žvýkačku.

Byla jsem na něj hrdá.

Když autobus zastavil na obrovském plácku a nějaká ženská nám oznámila, že jsme dojeli na místo, zopákli jsme si naše ručičkování a Marco mě vyvedl z autobusu a neodvážil se mě pustit. Stejně tak se neodvážil dát komukoliv přednost. Asi měl nahnáno ze zdvořilýho chování.

„Kreténe.“

Otočila jsem a podívala se na týpka, co to řekl, když se o Marca málem přerazil. Vypadal fakt nakrknutě a zatínal svaly. Měl blonďatou hlavu a já bych vsadila letenku do Austrálie, že jestli dojde k nějaký konfrontaci mezi jím a Marcem, bude to použito proti němu.

Dostali jsme se z autobusu a průvodkyně začala vyprávět. Šlo o nějakou legendu jen tak na úvod a já to brala jedním uchem dovnitř a druhým ven. Protože to byla nuda a ta paní neměla vypravěčský schopnosti jako můj děda, kterej vám z Karkulky udělal Texaskej masakr motorovou pilou.

Jo, babička z toho nadšená nebyla. Holt to s ní v tý pohádce nedopadlo nejlíp.

Průvodkyně nás vedla přímo k soše, kvůli který jsme sem vlastně jeli, kvůli soše Velkýho Buddhy. Když jsem tu kupu bronzu zmerčila, usoudila jsem, že to přízvisko sedí. Socha Buddhy byla vysoká a prej vážila jak dva tanky. A kdyby nebylo tsunami, tak by ji nikdo nikdy nenašel. Takže i její entrée bylo prostě něco velkýho.

Zvedala jsem foťák, abych zvěčnila Velkýho Buddhu lehce při těle, když jeden z naší turistický skupinky tiše prohlásil: „Ta socha je tlustá.“ Ten člověk měl koule, když riskuje takovýho sprda od průvodkyně.

„Ty vole, právě jsem si říkal to samý. Koukni na ty bradavky.“

Jo, tenhle hlas byl pro mě známá půda. Otočila jsem se a přeměřila si Marca, který se k neuctivým komentářům zapojil. „Hele, jestli tě ta ženská uslyší a pošle na hanbu, nechám tě tu hnít,“ zareagovala jsem hned obětavě. Konverzoval s tím blonďákem, kterýho v autobuse sejmul ramenem. On si teda dovedl vybrat kámoše.

„To mě nepřekvapuje.“

Zašklebila jsem se na něj, poslala mu vzdušnou pusu a otočila se zpátky k Buddhovi. Začala jsem fotit a při tom poslouchala duchaplnou konverzaci těch dvou pitomců.

„Má větší kozy než moje přítelkyně.“

„Ty vole, to máš ale blbý.“

„Neřekl bych. Jo, mně to plně vynahrazuje svýma božíma nohama,, a ten její zadek... ty vole, ten je špičkovej.“

Ježíši.

„Bože, Jacku, přestaň drbat s cizíma lidma o mym zadku! Je to vůči mně neuctivý.“

Tu holku jsem fakt moc litovala. Teď jí všichni skenovali zadek pohledem. Někteří čuměli tak, že jí tam div nepropálili díru. Nedalo mi to a musela jsem jí pomoct. „Jo, drbejte si o jiných zadcích. Je ti jasný, Jacku, že teď jí každej, kdo tu tvou chytráckou poznámku slyšel, čučí na zadek? A jestli jsi měl pravdu a je fakt špičkovej,“ použila jsem jeho vlastní slova, „tak na něj jen tak čumět nepřestanou.“

Jack se zamračil a začal se otáčet po celým mužstvu v naší skupince. Vzápětí se začaly po náměstíčku ozývat nadávky, které si ten žárlivej blb vyšperkoval tunou pozoruhodných přívlastků. Zašklebila jsem se a společně s jeho přítelkyní Jo jsme se mu křenily.

„Díky, to bylo dobrý,“ řekla ke mně.

„Jasně, totálně tě chápu. Zadková krize. Čas od času to potká každou. Chlapi si o našich zadcích povídaj hned po sportu,“ zazubila jsem se na ni.

„Šlohlas mi moje vlastní slova,“ zasmála se. „Jsem Jo, z Ameriky. Velký Jablko, konkrétně,“ natáhla ke mně ruku.

„Nora, Česká republika. Ale nemůžu od tebe čekat, žes o tom někdy slyšela. Jsme fakt prťavý.“ Lidi, musíte si dělat srandu z vlastního státu. Zvláště u Český republiky. Vyloučíte možnost, že to pak zkusí někdo jinej. To pak budete trochu naštvaný.

„Promiň,“ zamumlala ke mně, „neznám.“

Pokrčila jsem rameny. Čekala jsem to. Chybí nám nějaký jedinečný ovoce, světoznámá módní značka, dobrá armáda a nemáme moře. Ale ani tsunami. Jsme relativně bezpečný. A ani sopky tu nejsou. A to, že kdysi nějakej chlápek od nás přišel s kontaktníma čočkama, si zapamatuje leda tak optik. Nějakej totálně doceněnej. Nebo přeceněnej. A to taky musí pocházet samozřejmě z nějakýho toho českýho pohraničí.

Průvodkyně samozřejmě seřvala Jacka. Nebyla zrovna nadšená, jaký že slova to dal dohromady. Ale zmákla to celkem dobře. Blonďák se držel vzadu, hlavu svěšenou, hrbil se. Všimla jsem si ale vítězoslavnýho úsměvu. Bylo mi jasný, že je úplně odvařenej, že se zachoval jako pravej alfa tupec.

Od toho incidentu u sochy Tlustýho Buddhy jsme se my čtyři spikli a drželi se spolu. A byla to sranda. Byli jsme jak nejlepší kámoši. Já si konečně mohla vylejt srdce, jak se mnou ten chlap se svýma chlapskýma věcma cvičí. Marco a Jack se mohli konečně pohádat, jestli hokej, nebo fotbal. S touhle hádkou to vypadalo, že celé naše parťáctví pošle do háje. Muži a sport. Jack byl totiž totálně udělanej do newyorských Rangers a Marco zas miloval fotbal jako každej Ital bez výjimky. Když jsme zastavili v kavárně na sváču, pochybovala jsem, jestli to dneska s nima dobře dopadne.

„Je mi úplně u prdele, že to Rangers můžou dotáhnout ke Stanley Cupu. Fotbal je lepší. Máme hezký zelený hřiště a nerozbijem si při utkání tolik držku.“

Marco evidentně nikdy neslyšel o maniacích do Sparty.

„Kašlu ti na kopání do míčku. Hokej je tvrdej sport. Je to fakt sport pro chlapy. Viděls toho nagelovanýho Ronalda?“

To byla trochu podpásovka. Všichni ho viděli. Všichni chápali, kam tím míří.

„Toho zrovna nemusim. Ale takovej Messi je třeba bůh.“

Skousla jsem si ret a nervózně se podívala na Jo. Ta mi pohled oplatila a teď jsme si navzájem provrtávaly oči. Nadzvedla jsem obočí, kývla ke dveřím do zahrádky a pak na ty dva, co už měli jenom pár oktáv od řvaní. Zamžourala na dveře a nakonec přikývla.

Opatrně jsme se vypařily ven, a protože se Marco a Jack hádali o sportu, vůbec si nevšimli ani toho zatracenýho posunutí židlí. Byla jsem si jistá, že je to pak bude hodně mrzet.

I s jídlem a pitím jsme se obě usadily kolem stolu. Pro jistotu jsem se ještě po těch dvou otočila, ale vypadalo to, že jsou totálně pohlceni debatou. Fakt skvělý. Kdybych se do této doby necítila méněcenně, teď bych s tím určitě začala.

Když jsem se otočila zpátky na Jo, pokrčila rameny a ucucávala chlazenou vodu. „Chlapi a sport,“ zkonstatovala. „Kdybys viděla Jacka při zápasech...“ vrtěla hlavou s přiblblým úsměvem na rtech.

Poznala jsem ten úsměv. Takovej úsměv jsem měla vždycky, když jsem se na Marca koukala, pokud mě teda totálně nevytáčel, když jsem o něm přemýšlela, nebo když jsem o něm mluvila. Příčinou těchto přiblblejch úsměvů jsou chlapi, do kterých jste totálně zblázněný.

„Je mi to jasný.“

„Hele,“ nakousla, „celou dobu strašně dlouho uvažuju - asi už od tý doby, co jsem vás dva viděla šplhat po těch debilně strmých schodech do autobusu - jak jste se vy dva dali do kupy. Jako u většiny mi to je jasný, prostě klasika, nebo něco na ten způsob. Ale u vás...“

Otevřela jsem pusu, abych jí řekla, jak jsme se seznámili v Benátkách, když jsem se najednou zarazila. Přišlo mi to neuvěřitelný. Přišlo mi neuvěřitelný, že jsem na Marca narazila v Benátkách a dala to s ním do kupy v Londýně, když jsem se do něj zamilovávala v Paříži a nakonec si ho užívala v Petrohradě. Přišlo mi neuvěřitelný, že s tímhle chlapem strávím tolik suprovýho času na tolik božích místech. Přišlo mi neuvěřitelný, že někdy můj život bude vypadat, jak jsem vždycky chtěla, aby vypadal. Že budu autorka, která se dostane až za hranice, že uvidím tolik památek a že najdu svýho chlapa. A že bude vypadat tak dobře.

„Ehm... Noro? Vnímáš mě?“ přerušila mé myšlenkové rozplývání se nad mým úžasným životem Jo.

Začala jsem se tlemit a kejvat hlavou. Samozřejmě přiblble. „No jasný. Zajímá tě můj a Marcův příběh? Klidně ti ho povím. Hele, začalo to fakt divoce...“

Byl to těžký proslov. Prakticky jsem musela nacpat nejdůležitější část svého života do krátkýho shrnutí. Ale víceméně jsem jí vyklopila všechno. Od okamžiku shledání do začátku našeho randění. S láskou jsem vzpomínala na ty okamžiky naprostého nezaujetí vůči Marcovi a byla zároveň vděčná, že jsem se nechala ukecat do kina na Jak vycvičit draka 2 a pizzu. Protože teď jsem seděla tady a cejtila se skvěle. Přestože se člověk, na kterýho se soustředilo moje pobláznění, právě vykecával s nějakým blonďatým Američanem o sportu a mě si totálně nevšímal.

„Do háje, tak to je totálně boží. Vy dva jste s příběhem lásky úplně převálcovali Romea a Julii.“

Zazubila jsem se. „Je hezký, že si to myslíš.“

„Hele, to je jako úplně nefér. Vy jste nás tam nechaly s bandou Japonců,“ zašeptal mi do ucha hlas.

Otočila jsem se a dostalo se mi skvělýho výhledu na Marca. Zazubila jsem se. „Dokaž to.“

Taky na mě vycenil zuby a sedl si vedle mě. „To, co jste nám vy dvě provedly, nebylo hezký. Vím, že holky nejsou na sport, ale já potřeboval spojence. S Jackem jsme tam rozjeli dost libovou slovní přestřelku.“ Natáhl se po mojí vidličce a napíchl kus ovoce. A vzápětí už přežvykoval. Pak mi podal vidličku zpátky a vesele se zašklebil. „Slyšel jsem tě, jaks o mě moc hezky mluvila. Strašně mě to dojalo, zlato.“

Zakryla jsem si pusu dlaní. „Ježíši, teď bude tvoje ego strašně velký.“

Vypadal, že má sto chutí dát další příklad strašně velkých věcí, ale včas se zarazil a umlčel mě polibkem. Chutnal po jahodách.

Když se odtáhl, zašklebila jsem se pro změnu já. „Tobě se určitě líbilo, jak jsem o tobě mluvila, viď?“

„To víš, že jo.“ Propletl si se mnou prsty a usmál se.

Po chvíli se k nám připojil Jack a Jo se tak konečně nemusela cejtit jak křen. Dojídali jsme, povídali si a vyměnili jsme si pár rad, kam zajít na jídlo. Taky jsme stihli pořídit pár fotek na památku, na kterých jsme všichni čtyři měli vyceněný zuby, než nás průvodkyně zavolala - hlavně Jacka - abychom se zvedli, že chtěj všichni pokračovat.

Marco mě zvedl na nohy a s úsměvem od ucha k uchu mě vedl ke skupince.


Tak jsem tady s další kapitolou, jak jsem slíbila! :-) Doufám, že se vám líbila.

Jinak budu moc vděčná za zpětnou vazbu. Trochu mě mrzí, že se nikdo z té hromady lidí, co četl tu minulou, nevyjádřil, co se jim líbilo, co se jim nelíbilo atd. Stačí mi třeba jen smajlík, nebo jedno slovo. :-) Ať vím, že poslední kapitoly nevydávám, jen aby se neřeklo. :-)

- FNikol 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 33. kapitola:

1. v
11.01.2016 [20:08]

Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!