OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 28. kapitola

03.07.2015 (09:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1082×

28. kapitola - Ať už jsi tu

Nora

Víte, kdyby mi před pěti minutami recepční neoznámila, že na mě čeká návštěva, nevěřila bych, že přede mnou je vážně moje ségra a její rodina. Nevěřila bych, že ty vytlemený ksichty, které mají z mého výrazu očividně Vánoce, jsou opravdu skutečný. Jo, určitě bych se z toho snažila dostat všemi možnými způsoby.

Jako sobec bych logicky začala tyranizovat své domnělé halucinace a pokoušela se ze svých příbuzných vymlátit ty škodolibé grimasy, než bych přešla k psychickému týrání a skončila celé divadélko řvaním, aby se ode mě drželi, jak je vzdálenost Sibiře od Moskvy dlouhá. A kdyby i tak ten horor neskončil, pokračovala bych starým dobrým štípáním do rukou, mlácením sebou o stěnu a nakonec bych vyskočila z okna. Jo, vážně. Byly by to nejdřív věty typu „Létám jako pták“, a jakmile by mě má ptačí křidélka donesla k chodníku, bylo by to „Hele, beton“, než by si má hlava potykala s chodníkem a ukončila mou nepostradatelnou existenci jedním hlasitým křup. (Což vlastně znamená, že dlužím recepční pořádný balík belgických pralinek, když už mi vlastně zachránila ten život.)

Ani bych si v té chvíli nemohla stěžovat na fakt, jak blbá jsem byla, když mi nedošlo, že přeletět osm pater jako člověk a dát pápá životu není účinný způsob, jak se zbavit svého švagra a jeho bráchy. Už od svých devatenácti let mi bylo jasné, že téhle části famílie se nikdy nezbavím. Od té doby se u mě taky začaly objevovat občasné deprese. Nejspíš to má nějakou tu drobnou souvislost.

Ne že bych neměla ráda Kláru. Je to má mladší sestra. Jasně, že ji mám ráda. Zbožňuju na ní všechno. Fajn, tak se mnou občas trochu cvičí, že má hezčí zadek než já, ale co si budeme povídat - já mám zase hezčí oči. A matika mi šla vždycky líp. A v dětství jsem byla rozhodně méně šílená. Ale to nejdůležitější bylo, že se můžu chlubit chlapem, co vypadá jako nejžhavější bytost na planetě Zemi, zatímco Klářin Phillipe vypadá jako chlap, co má už života plné zuby. A to mu bylo třicet. Tak trochu jsem se bála, že ho jednoho dne uvidím, jak skáče z mostu, a to bych pak musela čelit otravnému představení, jehož součástí by bylo ronění falešných slz na Phillipeho památku a objímání mé sestřičky kolem ramen.

Fuj.

„Co tady, do háje zelenýho, děláte?“ vypískla jsem na své příbuzný, kteří se přestali komicky šklebit a nasadili vážné výrazy filozofů. Na což jsem jim ale neskočila. Ani jeden z nich nikdy nefilozofoval. Vyjma momentů, kdy se trochu víc, než je zdrávo, skamarádili s Jackem, a to pak hned měli najednou chuť probírat všechny záludné otázky lidské existence.

Klára se nevinně usmála. „Přijeli jsme tě navštívit. Náhodou jsme šli kolem.“

Moje sestřička nikdy nebyla moc chytrá. Jako byla hezká, to jo, ale víte, tam v tom místě, kde měl obvykle každý normální člověk mozek, jí zela obrovská černá díra.

„Á-ha,“ vybafla jsem na ni tónem to-ti-k-sakru-nežeru.

„Vlastně jsme chtěli prozkoumat, jestli jsi ještě naživu, když cestuješ s tím nadutým cikánem,“ spustil René, a nejspíš to mělo znít fakt chytrácky, ale pro jeho smůlu… hmm, neznělo. Ale efekt to mělo, to jo - byla jsem rudá vzteky.

„Cikánem?!“ vyštěkla jsem mu do tváře a v ten moment se mi žádní Angry Birds nemohli rovnat. „Děláš si srandu?“ Pusťte mě na něj! Pusťte mě na něj!

Pohodil hlavou a jeho pečlivě učesané kadeře pětileté holčičky se nadzvedly, aby mu zase mohly přistát na hlavě. Bože, jak já ho nesnášela.

Když se nám poprvé René a Phillipe zjevili u dveří, měla jsem chuť si zajít k sousedovi pro pušku a vyřešit celou tu jsme-jedna-velká-rodina záležitost hned na místě. Akorát, že tehdy jsem byla sejmuta jenom já. Klárou, když se hnala k tomu svýmu napomádovanýmu frajerovi. A jelikož to byl Francouz, dali si francouzáka. A to bylo šíleně fuj. Zaječela jsem na svou sestru, že kdyby si přivedla Justina Biebera, bylo by to lepší. Zařvala jsem to na ni hned několikrát. Celá čtvrť otevřela okna a čučela. Bylo to jako v televizi. Byl to ukázkový příklad nenávisti na první pohled. A ta nenávist - ta se rok za rokem jen zvětšovala. Jo, byla jsem si jistá, že brzo přeroste Zeměkouli. A celé lidstvo lehne popelem. Samozřejmě až po tom, co se vyřádím na těchto dvou přiženěných Francouzích.

Následující okamžik se dal popsat jedině jako útok pořádně ztřeštěné ženy s báječným pravým hákem. Jo! Mám báječný pravý hák. Všichni si na mě dávejte pozor. Jsem jak Rambo. Všechny vás zabiju! René čelil útoku Ramba a vypadal jako batole, co si nacikalo do kalhot. Bylo to hustý. Měla jsem nehet ukazováčku už skoro zabodnutej v jeho levém oku, ale ten sprostej mizera uhnul a pak mě držela ségra, a sakra - ta holka musela za tu dobu párkrát zajít do fitka, protože jestli já byla Rambo, tak z ní se za těch pár měsíců stal hotový King Kong.

„Co to fetuješ, ségra? Urazil můj kus Itálie. Mého Casanovu! Musím ho zabít. Teď nebo nikdy.“

Dobře jsem si uvědomovala, že Klára protáčela oči v sloup a vůbec si mě nevšímala. Vlastně mi způsobila svou francouzskou manikúrou škrábance na zápěstích. Zase ta Francie. Teď lituju, že jsem se jim na té Eiffelovce nevyčůrala. Bylo by to slušné předběžné opatření. Jo, mělo by to fakt grády.

Okolo půl jedenácté se Kláře konečně povedlo mě uklidnit. Nepodařilo se jí ale zabránit mi, abych se zamkla ve svém apartmá a řvala na ni přes robustní dveře termíny, které ani ve slovníku sprostých slov nenajdete. Pak ale na mě vytáhla návrh, že se půjdeme napít vodky. Jen my dvě. Připadalo mi to jako prima nápad. Vooodka. Jo! Adamsovi jdou pít vodku! Třeste se, hospody.

•••

„… a máš vážně hezkej hrudník. Vlastně ne máš! Má! Marco má vážně hezkej hrudník. A ten pekáš buchet, co tam je. Nebo se tomu říká pekáč? Taj jedno. Ale vážně nejsou fešný. Ha ha ha, chtěla jsem říct falešný. To je legrační slovo. Legrační. To zní tak parádně divně. Von Marco totiž posluje.“

Tohle divadélko jsem před Klárou předstírala už asi tak deset minut. Jako ženská, co podle své sestry evidentně právě prožívá počátky jistého doživotního alkoholismu, jsem nemohla kontrolovat čas, ale Klára to obstarávala za mě - od té doby, co jsem začala takhle blábolit, kontrolovala čas každých třicet jedna vteřin. Asi jsem ji vážně štvala. Ale zasloužila si to.

Když jsem nad tím ale pár minut přemýšlela, nabyla jsem dojmu, že bych se měla cítit uraženě. Má sestřička si přece myslela, že po pár panácích vodky přeskočím opilost typu je-mi-výborně a dostanu se až k opilosti typu melu-úplný-kraviny! Jo, kdysi jsem byla namol prakticky hned po vstupu do baru, ale teď už jsem za sebou měla benátskou „Školu alkoholu“ a chystala se na párty do Vegas. Byla jsem si jistá, že pár panáků vodky mě už nedostane do stavu, kdy budu blábolit.

Minula patnáctá minuta od mé první opilecké věty, když se sestřička vybodla na hrdinství, bouchla hlavou o stůl a hned nato se z úst začaly ozývat velice nekřesťanské výrazy. Byla švanda poslouchat, jak pomalu propadá šílenství.

Když jsem ale musela stejnou řadu nadávek poslouchat už potřetí, začalo to být otravné. Protože mi došlo, že ty nadávky musela slyšet z nějakého nechutného filmu, na kterej se koukal nejspíš její manžel. Takže jsem zase začala myslet na její velezradu, která, dámy a pánové, získávala postupem času dokonce i jasné pojmenování. Už jen stačilo se rozhodnout mezi „Přivedla dva Francouzáky před mé dveře“ nebo „Vypadali fajn, dokud neotevřeli hubu“. A na to jsem potřebovala radu odborníka.

Nehledě na to, že bylo krátce po půlnoci, kdy normální lidi normálním lidem nevolají, jsem vytočila číslo té špinavé blondýnky s nohama až do nebe, doufajíc, že pochopí mé dilema.

„Co?“

Zněla celkem čile. „Musíš mi pomoct.“

Klára sebou cukla.

„Jo? Záchody v Rusku jsou taky v koupelně. Nebo je najdeš hned vedle koupelny, to je fuk,“ zabrblala na mě.

„Díky, nezapomenu na to. Ale ne, hádáš špatně. Co zní líp? Přivedla dva Francouzáky před mé dveře nebo Vypadali fajn, dokud neotevřeli hubu?“

Klára mírně nadzvedla hlavu.

„V jaké souvislosti?“ zeptala se Veronika. Z jejího hlasu byl slyšet zájem.

„Dva francouzští blbci, kteří se nám přiženili před pár lety do rodiny, mě šli otravovat i sem. Může za to moje ségra. Beru to jako velezradu. Tak co myslíš?“

Od Kláry se ozvalo zlostné odfrknutí.

Veronika se zachichotala. „To zní zajímavě. Seznámíš mě s nima?“ Trochu mě vylekala.

„Nechtěj se s nima seznámit. Jsou slizký.“

Klára zvedla hlavu úplně a zamračila se na mě.

„Smůla,“ zamumlala Veronika. „No, to první znělo líp. To druhý jim napůl lichotilo. A ty je chceš snad urazit. Takže já bych sáhla po tom prvním.“

Začala jsem kývat hlavou. „Jo, dobře. Čau.“

Její odpovědí bylo jen pípání, které mi potměšile šeptalo do ucha, že jí nestojím ani za tu jednu či dvě slabiky. Jo, je drsná.

S pocitem, že jsem našla konečně kamarádku, která by mě zastavila, kdybych vlítla na silnici, kam zrovna zajíždí auto (a ne jako mí ostatní přátelé, kteří se mi za zády řehtali, zatímco jsem s řidiči vedla vášnivou debatu, zda bych si potřebovala zajít do optiky pro brýle), jsem položila telefon i s rozsvícenou obrazovkou, ze které se na mě dívala Marcova kukadla v Londýně na Trafalgarském náměstí, a s pečlivým výrazem hráče pokeru jsem se podívala na Kláru.

Ach, jste na omylu, pokud předpokládáte, že moje ségra po tom, co zjistila, že nejsem opilá, právě funěla vzteky nebo obvolávala všechny známé s otázkou, jestli náhodou nemají v sejfu berettu (ha, to by nejdřív museli mít ten sejf). Místo toho se plácala dlaní do čela a doprovázela své jednání slovy ‚já blbá‘.

Věděla jsem, že jestli ji nezastavím, budu s ní muset zajít do nemocnice, což by se nelíbilo jí, mým unaveným nohám i nemocničnímu personálu, na který bych řvala, že jejich národní jazyk stojí za hovno.

Dá tedy rozum, že jsem Kláru chytla za zápěstí a jemným hlasem, kterým jsem kdysi, když mi bylo jedenáct, oslovovala svého domácího králíčka, zatímco mu veterinář Volf stříhal drápy, jsem konstatovala: „Ano, ty hlupáčku, mohlo ti to dojít, ale nezapomeň, že jsem do sedmé třídy navštěvovala dramaťák. Takže jsi z poloviny zproštěna viny.“

Klára zmateně zamrkala. „Vždyť tě z něj přece vyhodili, když jsi při představení z Karkulky udělala oplzlou šlapku.“

Jejda, to byl detail.

Stáhla jsem koutky úst. „Jak jsem řekla, mohlo ti to dojít. Ale na svou obranu musím říct, že jako správná umělkyně jsem se své role zhostila velice umělecky. Jejich chyba, že v tom neviděli umění.“

Klára obrátila oči v sloup. „Tvůj názor ti brát nebudu. Jen by mě zajímalo…“ - vykulila na mě své velké modré oči - „… odkdy dokážeš pít jak Němec s Čechem dohromady.“

No to se na to podívejme…

V následujících minutách jsem Kláře do detailu vyprávěla o svém nočním životě v Benátkách, tedy jak ode mě Marco odháněl chlapy z celého světa hláškami, co jsem viděla kdysi na Facebooku u snímků s Chuckem Norrisem, než jsem zjistila, že Twitter, Instagram a Snapchat jsou prostě a bez keců lepší (jinými slovy: Ha! Ty máš na „fejsu“ přes dva tisíce přátel? Google říká, že nejméně deset z nich by tě neváhalo odprásknout, čtyři ti v dětství čmajzli panenku Barbie a přes padesát se nově pokouší o licenci pedofila.) a jak mě ale s chutí seznamoval s Jackem z Tennessee, Morganem z Puerta Rica a Jimem z Kentucky.

„Wow! A nechybí ti něco? Třeba taková ta kartička, která by světu vytrubovala, že Nora Adamsová patří do klubu alkoholiků?“ zeptala se Klára po tom, co jsem jí vyžvanila tu krátkou kapitolu své historie.

„Chybí mi Marco,“ vyzradila moje pusa dřív, než jsem ji mohla zastavit. Moje pusa totiž byla od přírody ukecaná. Jo, správně, měla bych jí pořídit nějaký filtr. Takže počkáme na Vánoce.

Klára se zarazila a mhouřila na mě oči jako tvrdé y. Nechtěla jsem, aby ze mě měla hysterku. Byla jsem její velká sestra. Vzor. Reputace hysterky tedy nepřichází v úvahu.

Popadla jsem ji za ruku a nějak se mi podařilo ji vymanévrovat ze židle a zároveň hodit na stůl pár ruských rublů a s hlasitým gooogbye se vytratit z baru, aniž bych vyhazovači, který už pomalu přerůstal toho obra z pohádky „O Kouzelné fazoli“, nabídla pohled na můj výstřih nebo popřípadě na Klářin zadek.

Ale zvládly jsme to, jelikož Rambo má svého King Konga a King Kong svého Ramba.

Marco

Ten samý večer…

Byl jsem pověřen likvidací ostatků po melounu, které zbyly na talířích. Domácím melounu! Což je v Itálii, která se už od nepaměti držela na prvních příčkách v produkci tropického ovoce, naprosto normální.

Právě teď se mi ale honilo hlavou, jestli jsme zrovna nesnědli člena rodiny… vždyť je to přece domácí meloun. A máma pečovala o své domácí melouny jako o vlastní děti. Možná jim dala i jména. Takže je dost možný, že právě teď je na tom talíři třeba sestřička Silvie. S nechutí jsem se podíval na zbytky melounu. Fuj. A víte, ze sestřičky Silvie toho moc nezbylo. Já, Jordano a Donateo jsme se na ni vrhli s vervou kočkovitých šelem, kterou by nám mohl kdekdo závidět. Aspoň dokud by nezjistil, že jsme možná snědli vlastní příbuznou.

Ale sestřička Silvie nebyla jediný jídlo, které skončilo v našich žaludcích, jakmile se objevilo na obřím stole v domě Scarlattiů. Byla tam pizza. Spousta pizzy. Margherita, Pizza al Prosciutto, Pizza al Funghi a mámina specialita Quattro staggioni. A špagety, které na tu vidličku lezly úplně samy. A obložené talíře. A zmrzlinové poháry. A ke konci jsme to všichni spláchli vínem a kávou.

Už celou věčnost jsme mámě říkali, aby si otevřela restauraci, nebo rovnou víc restaurací. A ona už celou věčnost opakovala větu ‚Malé věci jsou krásné věci‘. A já tu větu už celou věčnost nesnášel.

Zahnul jsem za roh a došel k záchodu. Protože právě tam jsem se měl postarat o ostatky sestřičky Silvie. Všechno jsem to vyhodil a vylil do mísy a použil toaleťák jako utěrku. Jo, toaleťák se hodí na všechno. Jo, toaleťák je univerzální!

Naposled jsem zamával sestřičce Silvii, než jsem ji spláchl a vyslal na pouť po Středozemním moři (fajn, sice chvíli potrvá, než se tam dostane, ale musí být trpělivá). A pak jsem se vrátil do obýváku, kde Carina diskutovala o něčem se svojí mámou (hádal jsem, že téma byl Gucci), a táta, Jordano a Donateo pokřikovali na chudinku televizi pokyny, z jakého úhlu má příště kopat do míče, aby se - teď cituju - ‚trefila do tý pitomý brány‘. No jo, ale to by jí nejdřív musely narůst nožičky.

Vrhl jsem na televizi soucitný pohled a odklusal za mámou do kuchyně, jelikož jsem si byl jistý, že se potají právě tam přesunula, aby mohla mýt nádobí, přestože jsme jí nařídili, aby to nechala až na potom. A možná právě v tom byl problém. Máma totiž nesnášela, když jí někdo něco nařizoval.  

Když jsem vešel do kuchyně, byla ke mně moje milovaná maminka otočená zády, takže jsem se proplížil na barovou stoličku před pult, opřel si lokty o stůl, abych si hlavu mohl dát do dlaní, a čekal, až se maminka otočí.

„Už sis začal balit do Petrohradu, Marco?“ vyšlo z ní najednou.

Protáhl jsem obličej. Určitě o mně věděla, už když jsem splachoval Silvii. Byla jako ten Čaroděj z Oz - věděla o všem, co se kde šustne.

„Dneska večer,“ zamumlal jsem a natáhl se pro jablko do mísy s ovocem.

„To ještě nemáš plné břicho?“ otočila se na mě a pomalu vrtěla hlavou. Když se znovu otočila, začala rozumbradovat. „A večer už je. Je po deváté.“

Pokrčil jsem rameny. „Nikdy nemám plné břicho,“ řekl jsem a zakousl se do jablka. „No jo, tak až přijdu domů.“ Začal jsem kopat nohama do vzduchu, což bylo gesto, které jsem měl ve zvyku dělat, když jsem byl nervózní. „Ty, mami, nebyl ten meloun náhodou můj sourozenec?“

Máma se zajíkla a otočila se na mě už celým tělem. Měl jsem její plnou pozornost.

Usmál jsem se. „Já jen, že je to přece domácí meloun. A ty o své domácí melouny pečuješ jako o vlastní děti. Takže… nesnědli jsme právě sestřičku Silvii?“ A kousl jsem si do jablka.

Naklonila hlavu na stranu a něco hledala v mém obličeji. Pak se znovu otočila k nádobí a něco si pro sebe mumlala, než spustila: „Ach, Marco, nechtěla bych mít tvoje starosti. Sestřička Silvie? Vážně? Jak tě to, prosím tě, napadlo?“

Pokrčil jsem rameny. „Ta cesta k záchodu byla dlouhá, no.“

Maminka se zasmála. „Ty můj chlapče, radši buď co k užitku a pojď mi pomoct s utíráním nádobí,“ řekla rázně.

Protočil jsem oči. Ajaj. Utírání nádobí. Co si to nalhávám, už jen slovo nádobí ve mně budí sebevražedné sklony. „A musím?“

Maminka se otočila přes rameno a pohrozila na mě prstem. „Marco Scarlatti, ať už jsi tu!“

•••

Nemohl jsem spát. Neustále jsem se převaloval po posteli a rukama muchlal přikrývku, až jsem skoro mohl slyšet, jak ta chudinka bolestí kňučí. Bylo mi strašný vedro, se kterým si nevěděla rady ani klimatizace. A skončilo to tak, že jsem zíral do stropu s roztaženýma končetinama a prostě nemohl spát.

Do letu zbývalo víc jak sedmnáct hodin. Těšil jsem se na Noru, jako kdyby mi bylo patnáct a měl svou první vážnou známost. Bylo to zvláštní. Takovým tím dobrým způsobem.

Impulzivně jsem sáhl po mobilu a vytočil její číslo. Snad ji nevzbudím. Pár hodin před jejím odjezdem na letiště neustále básnila o bílých nocích a zvedání mostů. Že si to všechno chce vyfotit. Jen jsem doufal, že nebude opilá a podrážděná. To je vražedná kombinace. Nejen v případě Nory. Je to vražedná kombinace u každé osoby ve vesmíru.

Zvedla to po pátém zazvonění. Zadržel jsem dech, už jsem ani nedoufal. „Halo? Marco?“ ozvalo se ospale.

Nadechl jsem se. Už jen její hlas pro mě byl útěchou. „Ano, jsem to já,“ zamumlal jsem přiškrceně. Počkat… cože? Přiškrceně? Jsem chlap, musím nasadit hrubý baryton a hrát si na siláka. Odkašlal jsem si a podložil si hlavu polštáři, aby se mi dobře leželo.

Zasmála se. „Neříkej. Viděla jsem číslo volajícího. Jak je v Benátkách?“

„Jak je v Petrohradě?“ Jo! Přesně tak! Nenech se! Buď chlap!

Povzdychla si. „Nic moc. Sice jsem si našla novou kamarádku, která by klidně mohla být mou spřízněnou duší, ale celej den mi zkazila ségra a dva Francouzáci.“

Zpozorněl jsem. Francouzáci? Co? Jaký svině ruský?

„A navíc tady je ta zatracená azbuka, která vypadá jako hieroglyfy a ruský žvatlání, kterému sice trošku rozumím… no, trošku hodně, ale furt je to žvatlání a-“

„Počkej,“ zavrčel jsem. Bodl mě pocit viny, když ztichla, protože nejspíš došla k názoru, že jsem byl naštvaný na ni. „Jaký dva Francouzáci? Tys od někoho dostala francouzáka? A rovnou dva?“ Posadil jsem se na posteli. Testosteron ovládl můj mozek.

Rozbiju dotyčnýmu nebo dotyčným hubu. Tohle jim nedaruju. Bude z nich omáčka. Pěkně krvavá omáčka. Zatnul jsem ruce v pěst a předváděl boxovací manévry, které jsem se na něj chystal použít. Při tom jsem se snažil udržet telefon mezi hlavou a ramenem, jako to dělali herci ve filmech. Což vůbec nebylo jednoduché. A když mi telefon spadl na deku, vzrostl ve mně respekt vůči těm hollywoodským tvářičkám.

Naštěstí jsem měl zapnutý hlasitý odposlech, takže nebylo těžké slyšet, co mi moje přítelkyně povídala. „No, pamatuješ si na Reného? Potkali jsme ho v Paříži. Navštívil mě v hotelu.“

Jo, ten manekýn byl nezapomenutelnej. Měl na sobě víc dětskýho krému, než samotný batole. „Počkej! A ten vůl tě navštívil i v Petrohradě? To za tebou teď běhá?“ Zabiju ho. Nepřežije to. Dopadne stejně jako sestřička Silvie.

„Marco, uklidni se. Přiletěl za mnou i s mou sestrou a jejím manželem, který je jeho bratr.“

„Ty vaše rodinné vztahy jsou pěkně složité,“ podotkl jsem a zase si lehl už s mobilem v ruce.

„Jo…“ zamumlala a zhluboka se nadechla. „Reného s Phillipem jsem chtěla odprásknout, už když se mi zjevili ve dveřích. A nemyslím teď, ale hned ten první den, co se přišli představit mému tátovi. Jsou… slizký.“ Chvíli neříkala nic, než pak dodala: „Nechci je tady.“

To máš recht, zlato!

„Nedělej si starosti. Přemluvím Jordana s Donateem, aby do Petrohradu letěli se mnou, a celý problém vyřešíme hezky po italsku. Dáváš přednost uklouznutí na slupce od banánu a následnému nabodnutí se na nůž, nebo vypadnutí z desátého patra?“ Slyšel jsem, jak se rozesmála.

„Zní to lákavě, ale na slupce od banánu nikdy nikdo neuklouzl.“

„Takže druhá možnost? To je škoda,“ řekl jsem posmutněle.

Znovu se zasmála. „Nikdo se zabíjet nebude. Klára by mi to neodpustila. A tebe by zavřeli do vězení.“ Už už jsem se nadechoval na protest, když znovu promluvila: „Já vím, že si to nemyslíš, ale ty nepatříš mezi italskou mafii.“

Uculil jsem se. „A jak to můžeš vědět?“

Zachichotala se. „Jsem dost dobrý Sherlock, abych na to přišla dřív, než až po dvou měsících. A kdybys opravdu byl mafián, měl bys plno tajemných telefonátů, kvůli kterým by ses neustále zamykal v pokoji. A vůbec bys byl celej takovej tajemnej. A tvá sexuální přitažlivost by se stala nelegální.  Stačí?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Četlas moc knížek. Kdybych byl mafián a chtěl to před tebou zatajit, nikdy bys to nezjistila.“ A zabušil jsem si na svou holou hruď jako Tarzan.

Její smích přešel v dlouhé hlasité zívnutí. Jasně, volám jí ve tři ráno. Co mě to napadlo? Vůbec se o svou přítelkyni nestarám. „Hej, Marco, už půjdu spát. Měl bys jít taky. Brzo se uvidíme. Těším se. A mám tě ráda. Dobrou noc.“

„Já tebe taky. Dobrou,“ řekl jsem chvíli před tím, než zavěsila.

A následující půl hodinu jsem se tlemil do stropu jako idiot. Má mě ráda! Má mě ráda! Nebylo to sice ideální vyznání lásky, ale zatím to bohatě stačilo. To ostatní přijde časem. 

Domalovali jsme, počítač se jakž takž přestal sekat a já konečně dopsala další kapču. :-) 

Doufám, že se vám líbila.

A jak dopadlo vysvědčení? U mě výborně. Teď už mám jen nádherné prázdniny.

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 28. kapitola: