OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 24. kapitola - Zabil jsi moji zmrzlinu

23.03.2015 (13:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1507×

Nora

Bylo brzy ráno, když jsem ucítila, že můj žaludek má náladu znovu se vyprázdnit. Potácela jsem se po pokoji směrem ke koupelně. (Tedy alespoň jsem doufala, že je to koupelna.) Strávila jsem tak polovinu noci. Z postele do koupelny, z koupelny do postele a tak pořád dokola. Ještě teď mě při pomyšlení na to bolela kolena, jak jsem musela klečet před záchodem a ehm,… snad je všem jasné, že jsem si s ním zrovna nepovídala.

Marco byl fit, jelikož byl pověřen řízením, a tak si na začátku naší „Goodbye London“ párty dal jen rum s colou a následně už jen hlídal míru mého opileckého flirtování s barmanem. Věřte mi, vůbec se nezajímal o to, jestli náhodou k alkoholu něco jím a už vůbec se nevzrušoval, kolik jsem toho vlastně vypila. Typický chlap. Ačkoliv jakmile jsme dorazili do hotelu a já si klekla před záchodovou mísu, držel moje vlasy a šeptal mi do ucha nějaké ptákoviny. Tím si vysloužil plusové body.

Teď zvedl hlavu z polštáře mé postele, kde jsme se oba na noc usídlili a starostlivě se na mě podíval. „Potřebuješ mě, nebo…?“ nechal větu vyznít naprázdno a pousmál se. Díkybohu, šeptal.

Mávla jsem rukou. „Pokud neuslyšíš tříštění skla nebo cokoliv jiného, co by mohlo být podezřelé, nemusíš.“ Zašklebila jsem se na něj a pokračovala v cestě do koupelny.

Po pěti minutách zírání na mísu se ukázalo, že to byl planý poplach a já se vrátila za Marcem do ložnice. Pomaloučku jsem se svalila na postel, abych nějak nenaštvala svůj žaludek, a spokojeně se usmála, když se ke mně Marco přitulil a zezadu mě jemně objal. Bylo to příjemné. Co příjemné, nechtěla jsem nic jiného. Jen jsem byla moc srab si o to sama říct. Zavřela jsem oči a schoulila se v jeho náruči. Já. Marcova náruč. Mhm.

Vzbudila jsem se až o mnoho hodin poté s největším předpokladem, že je poledne. Otevřela jsem oči a vydechla úlevou, když se mi do nich nezabodlo žádné ostré světlo. V duchu jsem poděkovala Marcovi, že zatáhl závěsy. Asi bych vyhlásila válku sluníčku, kdybych uviděla jakýkoliv zářící výjev. A když už je řeč o Marcovi… Na druhé polovině postele zbyla jen rozházená prostěradla, takže už musel vstát. Po malém průzkumu jsem zjistila, že v koupelně teče voda. Tam nejspíš je. S úlevou, že mě neopustil, jsem se zase zachumlala do přikrývek a čekala na něj.

Bylo by načase se taky chystat do koupelny, až Marco vypadne. Prvním krokem kupředu by jistě bylo zvednout svůj zadek z té krásné postýlky, kterou si pak budu moct užívat už jen jednou, jelikož Marco odlétal brzy - jako že fakt brzy - ráno a já s ním, a pak se došourat ke skříni, kde jsem společně s botičkami skrývala taštičku s hygienou. Přimhouřenýma očima jsem si měřila vzdálenost mezi postelí a skříní a rozhodovala se, jestli to moje zesláblé nohy přežijí. Natáhla jsem chodidlo k podlaze, a už jsem se palcem dotýkala podlahy, když se rozrazily dveře koupelny a já leknutím nadskočila.

„Panebože!“

A hned na to jsem umřela štěstím. Marco vyšel pohodovým krokem do mé ložnice a kartáčkem si beze spěchu čistil zuby. A to nejlepší… jeho tělo. Kolem boků měl sice omotaný bílý ručník, ale to mi nebránilo ve výhledu na ten dokonalý pekáč buchet, co se mu rýsoval na břiše. Nevzpomínala jsem si, že bych viděla tolik svalů naživo. Měl je všude. Všuuude.

Bylo vtipné, že jakmile jsem měla jakýs-takýs status Marcovy přítelkyně, spadly ze mě veškeré zábrany a dovolovala jsem si otevřeně obdivovat jeho tělo. A samozřejmě to nezůstane jen u obdivování. Jednou.

Olízla jsem si rty a tiše zanadávala. Pak se naše oči setkaly, a když tomu bastardovi vědoucně blýsklo v očích, nasadila jsem uvolněný škleb a pronesla: „Teda, Marco, promenáduj se tady takhle častěji a můžeš počítat s tím, že z tebe strhám ty kusy látky, které na sobě budeš zrovna mít.“ Pak jsem sklouzla očima k jeho bokům a ušklíbla se. „Momentálně by to pro mě nebyl žádný problém.“ Mluvila jsem tiše, jelikož mě stále ještě trochu bolela hlava a já ji nechtěla naštvat jakýmkoliv hlasitějším zvukem.

Nadzvedl ruku, aby mi naznačil, že mám chvíli počkat a vrátil se zpátky do koupelny. Slyšela jsem, jak si vyplachuje z úst zbytek pasty, když se krátce na to vrátil a zazubil se. Zatočil se jak dokonalá modelka a řekl: „Jen si mě pořádně prohlídni, zlato.“ Zjevně se dobře bavil, ale mluvil potichu, takže po něm nemůžu hodit polštářem.

Protočila jsem oči, přestože jsem se nenechala dlouho pobízet a pár minut jsem si ho bez přehánění prohlížela.

„Spalo se ti dobře?“ přerušil nakonec ticho.

Sarkasticky jsem se zasmála a ukázala na svůj obličej. „Polovinu noci jsem nespala. Prostě jsem jen stále chodila do koupelny a dávala si rande se záchodem. Bylo to divoký,“ dodala jsem a přimhouřila oči.

Zasmál se, posadil se na postel, uchopil mě za lýtko a přitáhl tak k sobě. „To bylo, ty chudinko,“ přitakal, když mi mnul ztvrdlá chodidla od toho pitomého chození.

Hned po tom, co jsem přestala po jeho dotecích vrnět, jsem vyhrkla: „Chci si tě namalovat.“ Úplně od tématu.

Nechápavě nakrčil obočí. „Chceš si mě namalovat?“

„No. Máš fantastický tělo. Líbí se mi. Zbožňuju ho. Bla, bla, bla. Chci si ho namalovat.“ Nervózně jsem pokrčila rameny. „Sice mi nikdy malování lidí nešlo, vždycky jsem byla na města, krajinky a tak, ale tvoje tělo, tvář… za namalování stojí.“

Tvář se mu uvolnila do výrazu ozdobenému něžnými city. Až jsem se z toho málem rozplakala. Pak mi odpověděl: „Moc rád budu tvým modelem.“

Jo, a já se bála, že mě zahrne různými sexistickými poznámkami. V duchu jsem nad sebou zakroutila hlavou a uchopila ho za předloktí. „Už máš nějaké plány na naši londýnskou romantickou chvilku?“

„Ne, ještě mě nic nenapadlo.“

Nadšeně jsem kývla a zatahala ho za paži. „Když jsem byla na základce, moji spolužáci vždycky o Londýně povídali, když přijeli z jazykových kurzů. Já jsem s nimi nikdy nemohla, jelikož jsme nepatřili zrovna k nejbohatším rodinám. Vykládali mi o takových těch typických památkách. Znáš to, Stonehenge, Big Ben, Westminsterský palác. A taky… nultý poledník.“ S úsměvem jsem se na něj podívala a šťastná ze svého nápadu jsem poposedla. „Co se zúčastnit nádherné plavby za nultým poledníkem?“

Propletl si se mnou prsty a přitáhl si mě do své náruče. „Dohodnuto.“

Hřál jako topení na pětce, ale zároveň byl ještě mokrej ze sprchy. Odtáhla jsem se a snažila se vymanit z jeho sevření. „Jsi mokrej!“ vypískla jsem.

•••

Stála jsem opřená o naše modré autíčko, a zatímco jedna ruka ho hladila po střeše a kochala se jím, druhá držela mobil, ze kterého se řinula nesrozumitelná angličtina rozzlobené recepční petrohradského hotelu, co nemohla jaksi ustát, že přijedu trochu později. Naštěstí už jsem podobné divadélko zažila. Před dvaceti minutama. A věřte mi, řeči té „hodné“ paní, co měla na starosti letenky a podobné maličkosti, byly tisíckrát horší. Opravdu jsem nevěřila, že mě někdo může seřvat i v mých pětadvaceti. Ale naštěstí našla v letu do Benátek volné místo. To byl taky jediný důvod, proč jsem jí ta milá slůvka neoplatila. A taky jsem tušila, že ta dáma si evidentně ještě nedala snídani.

Po pár minutách byl celý ten rozhovor u konce a já už jsem se jen mohla s kyselým výrazem vzpamatovávat a zírat na hotelové dveře, ze kterých právě vyšel Marco. Na zádech měl jako vždy batoh a ve tváři se mu rýsoval pobavený úsměv. Odtáhla jsem ruku zpátky ze střechy auta a založila si ruce na hrudi. „Nechápu, proč byly všechny tak naštvané,“ konstatovala jsem podrážděně. „Přece nemůže být tak těžké změnit pár věcí a něco najít. Dělají z komára velblouda.“

Marco pokrčil rameny, obešel auto a sedl si na místo řidiče. Taky jsem si sedla do auta, a až když jsem byla připoutaná, sklonil se ke mně a tiše pronesl: „Jistě, máš pravdu.“

S údivem jsem nadzvedla obočí. „To mi to prošlo tak snadno?“

„Noro, od té doby, co jsem se narodil, jsem byl obklopený ženami. Stále jsem. Takže jsem se naučil jednu věc: Když ti to neublíží, souhlas se vším, co řeknou.“

„To je chytré,“ přikývla jsem.

Zacukaly mu koutky úst. „Děkuju.“

„Tak co jsi zjistil o té plavbě, hmm? Půjde to? Nebo si do Greenwiche vyjedeme autem?“ Poklepala jsem na okénko a usmála se na něj.

Připoutal se a přikývl. „Za hodinu se vyplouvá. Čím dřív tam budeme, tím líp.“

Vyjeli jsme k Toweru, odkud se vyplouvalo, já jsem ho navigovala, on řídil. K tomu nám hrála písnička I Know It’s You od Guards. Pustila jsem ji z Marcova iPodu na opakování, takže jsme těch třicet minut mohla broukat text stále dokola a prsty si vyťukávat pohodový rytmus.

•••

Bylo pěkný si zavzpomínat, kde všude jsme byli. Přestože to je teprve pár dnů, přišlo mi to jako věčnost. Pamatuju si, jak jsem šla po Tower Bridge a rozhlížela se na všechny světové strany, nebo jak jsem Marcovi vyhrožovala, že se posadíme do Londýnského oka a zůstaneme tam tři hodiny. Ach, zlaté časy. A teď jsem jeho přítelkyně.

Usmála jsem se a podívala se na fotky, co jsme za tu dobu nafotili. Zmocnilo se mě dojetí. Trafalgarské náměstí, já jak se snažím rozesmát strážného před Buckinghamským palácem, my dva a za náma celá Paříž. Marco se tehdy bál, takže mě musel vzít za ruku. A pak Benátky. Opřela jsem si hlavu o Marcovo rameno a zašeptala: „Koukej.“

Společně jsme to všechno znovu projeli a po posledním snímku, což bylo Londýnské oko, jsme se na sebe podívali a mlčeli. Nejednalo se o žádné nepříjemné ticho, ale o ticho mezi dvěma lidmi, co si rozumí beze slov. Co spolu zažili skoro měsíc cestování. To ticho říkalo všechno.

Marco se usmál a přitáhl si mě blíž, až jsem mu skoro seděla na klíně. „Nejlepší chvíle mého života,“ zamumlal mi do vlasů, než mě do nich políbil.

Spokojeně jsem přivřela oči a zamručela. „Jo.“

Pak už jsme mlčeli, užívali si výhledu, příjemného počasí a hlavně jeden druhého.

•••

Nemotorně jsem vyklopýtala z lodi a zamžourala proti té rozžhavené kouli. Sakra. Měla jsem si vzít sluneční brýle. Rukou jsem si zastínila oči. Jo, to jsem měla. Protože teď budu jak blbec civět do země, kdykoliv půjdeme proti slunci. A, jo, to bude vlastně furt. Zavrčela jsem a nespokojeně přešlápla. Teď už ze sebe klíďo můžu chrlit tu hromadu nadávek, co jsem měla na jazyku. Ale než jsem mohla započít svůj primitivní plán, něčí ruka mi poklepala na rameno a do mého zorného pole se dostaly pěkný sluneční brýle. Skoro by mohly nahradit ta zlatíčka, co teď jistě ležela samotná na obrovské posteli a brečela po mých očích.

Usmála jsem se a otočila se na Marca, který mi brýle podával. Vzala jsem si je a se vší vděčností si je nasadila. „Tak co, sluší mi?“ Pobaveně jsem se ušklíbla a našpulila ústa. Jé! Už jsem zapomněla, jaké to je mít přítele. Stará se o tebe víc než sestřičky v nemocnici, když si zlomíš ruku, a zároveň si s ním můžeš pořádně užít. A nemusíš jíst jen věci, kterým doktoři říkají „zdravé“, aby mohli zakrýt pravdivý přívlastek nemocničního jídelníčku, tedy „odporný“.

Pousmál se a propletl si se mnou prsty. Tento zvyk začínal být přirozený jako dýchání. Nebo možná víc. „Tobě sluší všechno, krásko.“

Nemohl zvolit lepší odpověď. „Děkuju.“

Naším cílem byla Královská greenwichská observatoř, která se nachází tak uprostřed parku. Nejdřív jsme šli ale kolem univerzity, která byla mnohem hezčí než ta Karlova, což se mi vůbec nelíbilo. Venku seděla na trávnících spousta vysokoškoláků, co se buď bavili mezi sebou, učili se, nebo se vůbec neostýchali projevit svůj nezájem o okolí a prázdně zírali všemi směry. Typická individua.

Já kdysi byla něco od každého. Do prázdna se koukalo, když došlo na přírodopis, který jsem si jako blázen v domnění, že jsem tomuto předmětu něco dlužna, nechala zapsat, učení u mě bylo na tak třetím místě (přední příčky obsadil normální život a taky milované psaní). A s kamarády se kecalo ve všech možných chvílích. Školu jsem měla v malíčku. A teď se jen můžu posmívat.

Potom jsme minuli černě natřenou a pozlacenou bránu, a pak se zašli podívat k Národnímu námořnímu muzeu, což byla celkem solidní architektonická práce, ale na univerzitní koleje neměla.

„Byl jsi v bratrstvu?“ zeptala jsem se Marca, když jsme seděli na trávě ve stínu, co nás aspoň trochu chránil před horkem, tak netypickým pro tamější podnebí. Kochala jsem se pohledem na koleje, muzeum i lidi, co se opalovali na rozlehlém trávníku. Observatoř byla pár set metrů od nás.

„Myslíš, když jsem chodil na vysokou školu?“

Pobaveně jsem na něho mrkla. „Tobě to dneska pálí.“

Pousmál se a oplatil mi mrknutí. „Škodolibá jako vždy. Ehm, jo. Bylo to super. Bydlel jsem s klukama, klátil holky, někdy se i učil,“ pokrčil rameny.

Zasmála jsem se. „Jej, to musel být vzrušující život.“

Zazubil se. „Bylo to fajn. A ty?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Hleděla jsem si svého a o žádné sesterstvo se nestarala. Kamarádky říkaly, že jsem na něco takového moc sobecká a já jsem jim vždycky odvětila, že jsem viděla Královnu ročníku a Amanda Bynes v tom filmu nedopadla moc dobře.“ No, aspoň ze začátku. Pak dostala toho nejlepšího kluka na škole a svrhla z trůnu předsedkyni plastických operací osobně.

Kývl.

„Znáš ten film, jo?“ popíchla jsem ho.

Zavrtěl hlavou a úsměv se mu rozšířil. „Ne. Ale ten název mluví za vše.“

Pousmála jsem se a dál zírala na lidi kolem.  „Víš, v Praze jsou taky parky, kde se lidi sluní, čtou si nebo něco. Ale tohle,“ ukázala jsem na velké otevřené prostranství Greenwichského parku, „tam neuvidíš. Jsou jako mravenci, co se lepí na sladké. Je to… divný.“

Marco se na mě pobaveně podíval. „Nebo prostě v Praze nemáte velké parky,“ nabídl.

Povzdychla jsem si a rozhlédla se po okolí. „Teď jsi na to kápl.“

Pak jsme si sebrali věci a zamířili nahoru do kopce, na jehož úpatí byla observatoř. Šli jsme mírným tempem, drželi se za ruce a nemluvili. Chvíli se to zdálo jako ta nejlehčí věc na světě. No, stoupání opravdu nebylo těžké, dokud jste při něm nemuseli čelit tomu zlému sluníčku, co se k vám dostalo i přes kvalitní ochranu v podobě Marcových slunečních brýlí. Pak už to bylo peklo. A já na peklo nebyla zvyklá. Ale ten pěkný snědý chlap, co šel celou dobu přede mnou, s tím evidentně problém neměl. Skoro se nepotil, ani moc nesípal. A to prostě nebylo fér.

„Hej, Marco,“ zavolala jsem na něj.

Otočil se a šel pozpátku. Věnoval mi úsměv malého uličníka. „Jo?“

Utřela jsem si pomyslnou slinu, unaveně natáhla ruce a usmála jsem se způsobem, o kterém jsem doufala, že je roztomilý. „Chci na tvá ramena,“ prohlásila jsem zpěvavě.

„Na má ramena?“ Nejen, že vypadal udiveně, taky tak zněl.

„To si piš. Kdyby ti bylo přes čtyřicet, vybrala bych si záda. Ale není. Takže bych chtěla na ramena. No tak, bude to legrace,“ povzbuzovala jsem ho škemravým tónem.

Pomalu se mu rty zvlnily do sexy úšklebku. Sakra, milovala jsem, když se usmíval tímto způsobem. Byla radost ho vidět tak upřímně šťastného. A byla radost vědět, že jsem to způsobila já. „Tak fajn. Budu to brát jako cvičení.“

Jo, jeho souhlas mě celkem překvapil. Kdyby to někdo navrhl mně, sjela bych ho takovým pohledem, že by už jeho rodina zařizovala pohřeb. Zhodnotila jsem tu stometrovou dálku, co nás od observatoře ještě dělila. Klidně bych to mohla dojít a on to musel dobře vědět. „Vážně?“ Můj hlas zněl nevěřícně.

Přikývl. „Vážně, krásko. Tak zavři tu svoji sexy pusinku a najdi nám nějakou vysokou lavičku, ze které tě můžeme vysadit na má ramena.“

Zasmála jsem se, rozhlédla se a po chvíli ukázala na lavičku kousek od nás.

A pak jsem byla jako v extázi, když jsem seděla na jeho ramenou, na zádech měla batoh, aby to bylo fér, a tahala za jeho vlasy jako ta krysa ve filmu Ratatouille. „Doleva, doprava, zatoč, pozor hrbol!“ křičela jsem.

Marco mi stiskl nohu a uchechtl se. „Jako dítě.“

Pokrčila jsem rameny a užívala si nového výhledu. Fajn, tak na nás zíralo hodně lidí, ale nebylo to tak trapný. Lidi, co podle mě spadali už pod nálepku „Pozor, důchodci“, si pomalu ťukali na čela, ti o píď mladší se na nás rozpačitě usmívali, ale přesto se i nejedna žena otočila na svého partnera a ptala se ho, cituji: ‚Proč mě sakra taky nevezmeš na ramena jako ten chlap támhle?!‘

Bylo to víc než zábavné. Proto mě mrzelo, že jsem pak z Marcových ramenou musela seskočit zpátky na zem a vzdát se tak pohodlného místečka na sezení.

Marco si přede mě dřepl a usmál se. „Tak co, jaké to bylo?“

Nadšeně jsem se zakřenila. „Nejlepší!“ vypískla jsem. „Jsi nejlepší.“

Nakoukla jsem mu přes rameno a zasnila se. A ta observatoř? Dokonalost. Byla jsem tu jen necelý týden a okamžitě jsem poznala, že Angličané zvládají architekturu na jedničku. Mělo to všechno, co by podle mě měla správná observatoř mít: kupoli, nádhernou barvu v teple hnědém odstínu a historie z ní přímo křičela. I přes mnoho moderních věcí na dohled.

„Tak co? Jdeme se vyfotit na dvou polovinách zeměkoule?“

„Jo!“ Rozhlédla jsem se kolem a pak ukázala na místo, kde se shromažďovalo nejvíce lidí. „Vsadím se, že to bude támhle.“

Marco se zadíval stejným směrem a ušklíbl se. „To bych neuhodl,“ zamumlal si pro sebe sarkasticky.

Bouchla jsem ho do ramene a udělala grimasu. „Hej! Přestaň kecat a pohni.“

Nadzvedl obočí a stále si něco reptal, ale poslušně se nechal odvést až k menší frontě, která se u nultého poledníku shromáždila. „To říká ženská, co se vydrží bavit o jednom tématu hodiny.“

Sekla jsem po něm pohledem. „To záleží na tom tématu,“ odsekla jsem.

Chvíli trvalo, než na nás přišla řada. Tu dobu jsem se přinutila strávit rozhovorem o své knize. Jen já se můžu bavit o knížce pro něžné pohlaví s chlapem, co se občas chová jako neandrtálec. To jsem si aspoň myslela ze začátku, ale nakonec jsem došla k závěru, že jsem si lepší „ženskou“ jako prvního čtenáře vybrat nemohla. Byli jsme do rozhovoru tak zažraní, že jsme docela propásli okamžik, kdy se před námi uvolnilo místo, a měli jsme volnou cestu k nultému poledníku. Postarší pán za námi nám musel poklepat na rameno.

Ale jo, pak už jsme skákali ze západu na východ a z východu na západ a ze západu na východ a vy určitě víte, jak ten kolotoč pokračuje. Tvářili jsme se jak dvanáctiletí fracci o Vánocích. Tomu stejnému pánovi, co nás upozornil, že na nás přišla řada, jsem dala foťák a poprosila ho, jestli by nás mohl vyfotit. Zdvořile přikývl, jako že žádný problém, ale to ještě netušil, že než si té srandy užijeme, uběhnou… fajn, tak to možná opravdu bylo deset minut, ale jak často se vám stane, že budete rozpůlení na východ a západ? A že to bude v krásném parku? Takže jsme pokračovali ve skákání a v srdcervoucích hláškách typu: ‚Jé, Marco, teď jsi strašně daleko‘, dokud k nám nepřišla pětiletá holčička a nepoprosila nás, abychom už kruci a sakra vypadli. Mluvila tím nejnesrozumitelnějším britským přízvukem, jaký jsem za svůj život slyšela.

Teď jsem seděla na lavičce a čekala na Marca, co nám šel pro zmrzlinu. Sice reptal, že mu určitě nebude chutnat, jelikož je zvyklý na italskou kvalitu, ale stačilo zamrkat očima a mlčel. Já jsem se usmívala víc než to sluníčko, co zářilo na obloze.

„Proč tam je tak omezenej výběr? Jako vážně? Vanilková, čokoládová a míchaná? Míchaná? Co to je?“ 

Otočila jsem se na něj přes rameno a ušklíbla se. „No jo, já zapomněla, že jsem tě ještě nikdy nevzala na zmrzlinu mimo Itálii. Míchaná rovná se směs vanilkový a čokoládový, ty Einsteine.“

Sedl si ke mně na lavičku a podal mi zmrzlinu. „Tak hele, jsem v tom nevinně. Aspoň tentokrát. U nás jich je daleko víc. A navíc je tam citronová a pomerančová. Jestli Británie nemá na seznamu citronovou a pomerančovou, tak se bojím o budoucnost této planety. Co vy Češi? Jak vy jste na tom se zmrzlinou?“

Pokrčila jsem rameny a lízla si. „Líp. U nás citronovou i pomerančovou najdeš skoro všude. Ale jestli chceš navštívit pravou zmrzlinárnu, tak nejlepší jsou v Praze.“

„Jsem nesmírně vděčný za Itálii. Máme pizzu, zmrzlinu, špagety…, celkově jsme moc milí.“

Vyprskla jsem smíchy.

„Co? Nezdám se ti milej?“ zeptal se na oko dotčeně.

„Ne, já… já jen,“ vyrážela jsem ze sebe mezi smíchem.

Zavrtěl smutně hlavou. „Už ani neumíš mluvit. Bože, holka, co si s tou tvojí pusou počneme?“

Zkusila jsem se přestat smát. „Já myslím, že…“

Nemohla jsem svou poznámku doříct. Přestože jsem se chystala z pusy vypustit jistě něco velice vtipného, nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem, když jsem byla u něj a líbala jsem ho. Nezáleželo na ničem, když mě objímal jednou rukou kolem pasu a v druhé měl vanilkový kopeček zmrzliny. Nezáleželo na ničem kromě Marca, jelikož jsem byla s ním a právě se oddávala toho nejvíc zmrzlinovýho polibku v historii zmrzlinových polibků. Volnou rukou jsem ho objala kolem krku a jemně ho kousla do rtu.

A pak…

„Sakra,“ zavrčela jsem. Podívala jsem se na chodník, na kterém byla rozpláclá má zmrzlina. Vykulila jsem oči a nasměrovala je na Marca. „Ty jsi zabil moji zmrzlinu,“ obvinila jsem ho.

Pokrčil rameny a hodil tu svojí taky na zem. „Je to fuk,“ zamumlal a přitáhl si mě blíž, aby znovu mohl spojit naše rty.

Zmrzlinový polibek pokračoval. Jen byl bez zmrzliny. 

A první meta je za náma. :D Tak co na ni říkáte?

Tentokrát jsem se snažila trochu pohnout a dva týdny po vydání předešlé kapitoly jsem se přinutila dopsat další. Jistě, možná to není zas tak úctyhodný výkon, ale já jsem na sebe pyšná! :D

Příště se můžete těšit na odlet do Benátek. ;)

Vaše FNikol.

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 24. kapitola - Zabil jsi moji zmrzlinu: