Jsou lepší tramvaje nebo metro? Jak chutná Nikolina krev? A jaké to je, když váš obejme studený kbelík s vodou, který voní jako růže? Život je plný otázek...
14.02.2015 (11:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1061×
Kapitola dvacátá první
Asi v půl čtvrté ráno Albert dočetl poslední knížku, takže jsem mu okamžitě slíbila, že mu dojdu pro další. Samozřejmě jsem vstala v sedm jako Jitka, jen abych se jí mohla zeptat, jestli náhodou nemá cestu do toho druhého města (Vykáň? Volárna? Vrskmaň? Kdo ví?), kde je knihovna. A ona měla, do knihovny jsem se dostala ještě před osmou a čekala jsem tam na knihovnici – a za těch pár dnů, co jsem ji neviděla, jí zadek narostl asi o tři čísla.
„Ty už jsi to všechno přečetla?“ divila se, když jsem vyložila všech dvacet knížek na pult.
„Baví mě to,“ prohlásila jsem a knihovnice jen povytáhla obočí nad Zlobivými děvčaty, které držela v ruce.
„A nechtěla bys vyzkoušet i nějakou klasickou literaturu?“ nabídla mi a ukázala na regál knížek vpravo. Sice jsem už měla vyhlídnutých pár braků z minula, ale zašla jsem tam, jen tak pro jistotu.
Rozum a cit, Pýcha a předsudek, Emma, Jana Eyrová, Na větrné hůrce… už jsem to málem všechno vzala, než mi došlo, že si to Albert dost možná přečetl hned v rok vydání.
„Nemyslím si, že jsem připravená na čtení o těžkých životech guvernantek,“ řekla jsem knihovnici při odchodu. Večery umím trávit i lepší způsobem, hm?
+++
Večer jsem ležela na břiše, popíjela kolu s ledem a nadšeně surfovala po Albertově MacBooku. Nemohla jsem z toho dokonalého asymetrického tvaru, úžasného materiálu… jen zvuky mých prstů po klávesnici vytvářely dokonalou symfonii.
„Alberte, můžu unést tvůj notebook do Las Vegas, vzít si ho a mít s ním plno titanových dětí?“ zeptala jsem se a zaujatě četla Karininy zprávy o tom, jak vypadá škola beze mě.
„Klidně, koupím si nový,“ zamumlal a obrátil stránku. Evidentně ho Tajemství havraních pírek zaujalo.
„Stojí dvacet sedm tisíc,“ podotkla jsem jen tak mimochodem.
… myslím, že ho miluju, Nikol. Je strašně milej, hodnej a upřímnej. Jen mě to děsí, psala Karin a téměř jsem viděla, jak se teď tváří. A je to první kluk, kterej mě vzal na zmrzlinu! Není to roztomilý?
Položila jsem kolu na noční stolek a podívala se na Alberta, jak si čte. Stránky obracel stejně rychle, jako jsem mrkala, oči měl přimhouřené a jemně nakrčil obočí, vždycky když se stala naprostá blbost. Pak mu začaly cukat koutky, a jestli to byla opravdu velká blbost, možná se i usmál.
Karin nevěděla vůbec nic o slovu roztomilý.
Hlavně neudělej nějakou blbost. Prostě si to užij, vyťukala jsem jako odpověď.
Neboj, za chvíli na mě budeš moct dohlédnout. Už jen pět dní!!! Děsně se na tebe těším, nikdo mě neotravuje.
Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Pět dní, pět dní…
Upřímně se ani tak moc netěším na tebe jako na pražské metro, napsala jsem pomalu a zmáčkla odeslat.
„Původně jsem uvažovala, že ti půjčím klasiky,“ řekla jsem nahlas, „ale nebyla jsem si jistá, jestli už sis to náhodou nepřečetl. Co třeba Pýcha a předsudek?“
„Pan Darcy nikdy nebyl můj oblíbenec,“ prohodil Albert. „Ani Jane Austenová, když už jsem u toho.“
Aha, jasně, takže Pýchu a předsudek napsala Austenová, ale kdo teda napsal Janu Eyrovou? Vždycky se mi to hrozně pletlo…
„Proč jsi neměl rád Austenovou?“ zeptala jsem se. Jana Eyrová musí počkat. Stejně nikoho nezajímá.
„V té době nikdo nevěděl, že ty knížky píše zrovna ona,“ vysvětlil Albert, „proti ní nic nemám. Ale psala jen o tom, jak je pro ženy těžké najít si ženicha. Navíc děj je strašně zamotaný, cestuje z jednoho místa na druhé, nic se neděje, pak se zase děje plno věcí, spousta postav je tam jen tak, nic tam nedělají. Samozřejmě, že doba, o které psala a ve které žila, byla jiná a vyžadovala si to, přesto… nikdy mě to nezaujalo.“
„Ale většina těch knížek, co čteš,“ kývla jsem na tu hromadu, kterou jsem donesla z knihovny, „je založená na dost podobném principu.“
„Pýcha a předsudek je anglická klasická literatura, ale tohle,“ poklepal prstem na knížku, co držel v ruce, „je odporný brak. Vtipný, ale odporný.“
TRAMVAJE JSOU LEPŠÍ!
Chvíli jsem zírala na Karininu zprávu, než mi došlo, co jsem jí předtím napsala. Skoky mezi pražskou integrovanou dopravou a romantickými knížkami jsou dost náročné.
„Ale Austenovou jsi teda nepotkal, ne?“ Vzhledem k tomu, že se Albert přátelil kde s kým, bych se vůbec nedivila.
„Ne. Svoje knížky vydávala v době, kdy celá Evropa bojovala v napoleonských válkách. Pak nastal Vídeňský kongres, hned na to Napoleon utekl z Elby a všichni se báli, že to začne nanovo… myslím, že její knížky, stejně jako knížky sester Brontëových jsem si přečetl někdy na konci devatenáctého století, možná na začátku dvacátého?“ přemítal.
„Vy jste se nějak zapojovali do napoleonských válek? Chci říct, myslela jsem, že lidské války pro vás moc neznamenaly,“ přiznala jsem. Kdybych byla bůh v potravinovém řetězci, bylo by mi asi dost ukradené, co dělají ti ostatní dole.
„Napoleon si dělal, co chtěl. Nejdřív to bylo vtipné, pak to začalo být dost nepříjemné. Zničil Svatou římskou říši, na trůny po celé Evropě dosazoval svoje příbuzné, generály. Lidi hodně umírali; ti, kteří přežili, byli zmatení a báli se. Taková krev není moc dobrá,“ prohodil Albert a ušklíbl se.
„To myslíš vážně, nebo to mělo být něco jako básnický obrat?“ chtěla jsem vědět.
„Hm, tak napůl,“ zamumlal. „Když jíš prase, nepoznáš, jestli se bálo, nebo se cítilo špatně. Ale lidé jsou rozumově někde jinde, takže to je trochu jiné. Někdy ta krev má lehce nahořklou chuť, to jsou opilci a feťáci. Někdy je kořeněná, někdy trochu nasládlá, někdy zvláštně voní. Ale nevíme, jak přesně to funguje. Nemůžeš ty lidi jen tak probudit a zeptat se jich: Cítíte se šťastní? Protože vaše krev je dost sladká.“
„To asi nemůžeš,“ souhlasila jsem. V hlavě mi poblikávala jedna myšlenka, ale nemohla jsem se rozhodnout, jestli chci znát odpověď. „Ale moji krev jsi přece ochutnal, hned ten první večer,“ vyhrkla jsem nakonec rychle a odolávala touze se hlasitě okřiknout. To asi nebyl dobrý nápad.
Albert se zhluboka nadechl a zavřel oči. „Ale já nevím, jak chutnala. Prostě to netuším. Snažil jsem se nad chutí moc nepřemýšlet, nechtěl jsem tě zabít. Po těch třinácti letech jsem měl hrozný hlad a věděl jsem, že kdybych si připustil jen to, že to je krev, skončila bys.“
Naskočila mi husí kůže a ruce se nekontrolovatelně třásly. „Měla jsem štěstí.“ Ohromné štěstí. Kdyby mě Albert zabil, nemusela bych přemýšlet nad tím, co budu dělat, až červen skončí.
„Asi ano,“ souhlasil zdráhavě.
„Když už jsme u toho upírství,“ odkašlala jsem si nervózně. „Alberte, já se chci na něco zeptat. Vím, že mi to asi nebudeš chtít říct, ale musím to aspoň zkusit. Jak se člověk stane upírem?“ A bylo to venku. Jen se mi nechtělo věřit, že to je tak trapné, jak v Upířích denících, a tak jednoduché, jak v Twilight.
Pomalu zakroutil hlavou. „To ti nemůžu říct. Je to proti všem pravidlům. Žádný člověk se to nemůže dozvědět dřív, než není rozhodnuto o tom, že bude přeměněn.“
Zaplavilo mě zklamání, ale zároveň jakási smířenost. Možná mi to bylo docela jedno. Důležitý byl jen Albert. A navíc jsem chtěla, aby to upírství bylo uzavřené. Věděla jsem skoro všechno – a to skoro mi bohatě stačilo. „Víš, já za pět dní odjíždím zpátky do Prahy. A těch pět dní bych chtěla strávit s někým, kdo je můj přítel, ne s někým, kdo je upír. A tak…“
A přesně v ten moment, uprostřed mého srdceryvného monologu, který jsem asi ukradla nějakému příšerně slavnému citátu, přišla Albertovi esemeska. Podíval se, kdo mu píše a zpátky na mě. Ani nemusel nic říkat, věděla jsem, že se něco stalo.
„To je Nathalie. Prý nastaly nějaké problémy. Musím hned odjet, já…“ Zvedl se a přešel k oknu. Pak, jako by si uvědomil, že sedím na posteli a nemůžu mluvit, se vrátil. „Já vím, že jsi chtěla něco říct, ale je to naléhavé. Vrátím se co nejdřív.“ Natáhl se a trochu nejistě mě objal.
Všechno se to stalo tak rychle, že jsem jen pozorovala, jak mluví a pak jsme se najednou objímali a já jsem neměla ani ponětí, jak reagovat. Na Albertově stupnici náklonosti od jedné do deseti se to rovnalo tak minimálně dvacet pětce. A navíc jsem měla pocit, že mě objímá studený kbelík s vodou, který voní jako bílé růže, což mi naprosto dokonale zatemnilo mozek. Nakonec jsem mu jen položila ruku na rameno. Ozvalo se tiché: „Ahoj.“ A zůstala jsem sama.
Plácla jsem sebou na postel a zírala do stropu. Hm, hm.
Konečně jsem se Albertovi svěřila, že za pět dní odjíždím. Nic na to neodpověděl.
Objal mě.
Odešel. A neřekl, kdy se vrátí.
Tak to bychom měli.
Neukamenujte mě! Nikol potřebuje čas pro sebe a Albert zase musí vyřešit jeden důležitý problém...
Hezkého Valentýna, pokud slavíte - a když ne, tak pěknou sobotu. ;)
Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 21. kapitola:
1. Omlouvám se, že komentuju tak pozdě - popravdě ani nevím, jestli jsem ti napsala pod minulou kapitolku komentář - fakt ne, a ne nekopíruju Sweetly, mylím to vážně!
Tak omluva by byla.
2. Tak já ti ani nemůžu popřát, protože jsem si to přečetla až teď a Valentýn byl včera, ne dneska. 
Tak druhá omluva by byla.
3. A tím se dostáváme k tomu, jaký mám pocit z téhle kapitoly celkově. 
Chudák knihovnice, lituji jí... Vždyť já bych dostala infarkt, být na jejím místě... Normální člověk nemůže přečíst tolik knih za tak málo dní, ne snad? Jo já vím, že to četl všechno Bertík, ale jdu na to z pohledu té knihovnice. 
Konec se mi ani trochu nelíbil. 
Ale nemusíš mít strach, jde jenom o špatný děj, jináč je to napsaný dobře. 
Tak jak to teda bude? Radši nebudu předbíhat, zbytečně, si tady dělám naděje že to napíšeš tak a tak a nakonec je z toho jedno velký... Nic. Těším se na pokráčko! 
Začnu úplně obráceně: 
Ukamenovat tě? To možná, kdybys psala něco z těch romantických příběhů - jako třeba já -, to bych tě asi ukamenovala. Teda určitě. Určitě bych tě ukamenovala. 
Ale u tohoto? To se jen směju. Sakra, sice už bezhlesně (ségra si stěžovala), ale i tak se stále směju. 
Prostě ten konec byl výborný.
My jsme Napoleona řešili teprve nedávno a učitelka ho vylíčila jako dokonalého vládce, co měl jen hold smůlu. Příště jí hezky vysvětlim, že to byl ve skutečnosti chlap, co měl místo mozku umírajícího křečka... 
Teď se vyjádřím k té pasáži o notebooku... Kde to kruci bereš? Nikdo by mě už nebral jako zhruba normálního člověka, kdyby mě právě viděl před počítačem, jak se držím za břicho a vypadám, jak rajče. 
Ty přechody mezi tramvajema v Praze, metrem v Praze (mimochodem, jsem v porovnání s Prahou z vesnice, takže proč se všichni v pražském metru tvářej jako na pohřbu?) a pak i tím okouzlujícím upírkem - který jí málem sežral -, co se rozpovídal o Austenové, mě totálně zabily. Co se týče Austenové... bavila jsem se víc u filmu než u knihy (Pýcha a předsudek). Možná za to mohla Keira Knightley, nebo ten až přehnaně vysoký hlas MacFadyena, nebo dokonce ta nuda, kterou při knize cítí i koště, ale rozhodně bych hlasovala víc pro film. A to mám přitom Austenovou celkem ráda. 
Skvěle jsem se pobavila, bouchala smíchy hlavou o stůl a jsem natěšená na další kapitolu. 
Moc povedena kapitolka
tesim se na dalsi 
Děkuju za komentáře.
Kris, jé, děkuju za opravení. 
Nedávno jsme to probírali, měla jsem pocit, že si to ještě pamatuju...
Super kapitola, teším sa na ďalšie ale nedalo mi... Napoleon ušiel z Elby. Na sv. Helene to už chudák neprežil :)
Už se moc těším na další kapitolku, jestli se Albert svěří se svým problémem:-)
Proč bych tě měla kamenovat? Nebo po tobě házet cokoliv jinýho? Třeba toaletní papír... Byla bys pak taková pěkná mumie. A už zase řeším kraviny, viď. Radši se vrhnu na komentování kapitoly, jen, že ty víš, že já bez Bertíka existovat zvládnu, vím, že je to pro děj třeba. 
Karin je správná. Fakt jsem se smála nahlas, jak spolu ty dvě debatovaly. A i když je metro mým nejvíc používaným dopravním prostředkem v té naší matičce Praze, pro cestování tramvají mám taky trochu slabost. Vždycky, když jsem dřív totiž jezdila na brigádu v létě, ráno jsem jezdila tramvají a se sluchátkama v uších, když vstává sluníčko... nějak to ve mně zanechalo dojem. To ani přestup na linky S mě tolik neoslnil.
Bertík byl zase naprosto okouzlující, jeho výlety do historie jsem si velmi oblíbila. Je příjemné sledovat, co všechno sis pro něj vymyslela. Jane Austenová i Napoleon, až někdy zapomínám, u čeho všeho vlastně náš upírek byl. A pak žasnu, v tom dobrém slova smyslu. A to, že musel odejít... koneckonců, je to dospělák a jestli se něco s jeho rodinou stalo, nikdo by neváhal ani vteřinu. To je naprosto realistický, takže není třeba ti cokoliv vyčítat. Spíš naopak, líbí se mi, jak to držíš v mezích reality. A navíc to objetí... ách, o to bychom přece přišli! To bylo tak roztomilý a trochu neohrabaný, že se usmívám ještě teď.
Tethys, bylo to naprosto dokonalý. Totálně.
Miluju to.
Ten šmejd, jak ho nazvala Carol, je skvělej! :o) Bertík je s každou další kapitolou čím dál tím lepší, nebo se mi to jen zdá? :o)
Tethys, další úžasná kapitola. Mám pocit, že jsme se dneska hodně dozvěděli a jsem moc zvědavá, co přijde dál. Tak trochu tuším, že jsme se s Albertem nesetkali naposled (nebo v to z celého srdce doufám). :o)
Taky ti přeju pěknou sobotu a hodně štěstí do další tvůrčí činnosti! :o)
Tethys,
to byla nádhernááááá kapitolka!!! Byla jsem moc ráda, že se ti líbily mé sesmolené komentáře a když jsi mi napsala, že budeš psát o Austenové, ani nevíš, jak jsem se na ni těšila! Jestli ti tam přibylo pár desítek kliknutí na shrnutí, byla jsem to já, protože jsem se snažila zjistit, kdy se můžu nad Bertíkem a Nikol pokochat
Úplně se děsím chvíle, kdy Nikol odjede a najednou nebude zapadákov ani Bertík 
Co počnu? Ty to s ním nějak vyřešíš, že jo? Věřím v tebe
A ten konec? Uronit jednu slzu by bylo slabý slovo. Kam se ten šmejd poděl? Ať se brzy vrátí... jako chápu, se se možná trošku naštval těmi otázkami o její krvi a "jak se stát upírem" a myslím, že ani ta SMSka není pravé, ale ať už to bude jakkoliv, doufám, že se to dozvíme rychle
Přeju i tobě krásný víkend a hodně štěstí se školou, ať zvládáš i psaní!
Nejsem si vůbec jistá zda jsem pod minulou kapitolu napsala komentář, tak to napravím tady. Kapitola se mi vážně moc líbila! Ten konec se mi mo nelíbí, jak Albert odešel, ale chápu, že to bylo důležité. Jen budu doufat, že se ještě před odjezdem uvidí. 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!