OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 2. kapitola



Můj (ne)mrtvej přítel - 2. kapitola Když nazvete upíra "pěknou halucinací", myslíte, že vás zachrání lampička?

Děkuju za komentáře. Moc mě těší, že vás to baví - a doufám, že vás to po téhle bude bavit ještě víc. :)

Kapitola druhá

„Ááá! Ááá! Ááá!“

K mýmu zděšení ze mě vycházely jen tichý, chrčivý zvuky, které nikdo nemohl slyšet. Před očima mi proběhlo milion variant, co by ten chlap po mně mohl chtít. Cennosti, peníze, tajný kód od neexistujícího trezoru, kde máme rodinné bohatství, heslo na facebook, telefonní číslo, sex…

Muž se mě ale asi lekl úplně stejně jako já jeho, protože zamrzl, pak najednou zafoukal vítr a on seděl na druhém konci pokoje na jedný z beden.

A i když se to stalo strašlivě rychle, všimla jsem si těch zubů. Zaleskly se v matném světle, ale jakmile jsem je spatřila, věděla jsem, že ten obraz už z hlavy jen tak nevyženu. Jeho špičáky byly totiž podivně protáhlý, sahaly mu až na dolní ret, bílý jako z reklamy na zubní pastu.

Takový zuby člověk jednoduše nemůže mít. Pokud nepodstoupí devadesát osm bolestivých plastických operací kvůli své posedlosti nadpřirozenými bytostmi.

Tak jo. Teď se mi zdá, že mám u sebe v pokoji upíra – který mimochodem ani trochu nevypadá jako Edward Cullen nebo Damon Salvatore –, ale to je naprosto normální jev z přepracování. Zhluboka jsem se nadechla, pevně zavřela oči, napočítala do tří a štípla se do ruky. Pak jsem oči znovu otevřela. Ten chlap tam pořád byl, pořád se na mě díval, ale teď to vypadalo, že zkoumá, jestli jsem mentálně retardovaná.

„Ty jsi asi skutečnej!“ obvinila jsem ho překvapeně.

Znepokojeně se zamračil. Měla jsem pocit, že přemýšlí nad tím, jaký účinky má na lidi zjištění, že někdo je uprostřed noci u nich v pokoji a ten někdo má zuby jako upír. Což ovšem neznamená, že to je upír. Snad.

„To není možný,“ zavrtěla jsem hlavou se smíchem.

„Slečno,“ promluvila ta halucinace po pěti minutách mýho lehce hysterickýho smíchu, „jste v pořádku? Zdáte se býti dost vyvedena z míry.“

Okamžitě jsem zmlkla. Tak tohle už přestává být legrace. Dočista jsem se zbláznila. Co když mě tenhle přelud bude navždy otravovat? Při jídle, ve škole… ve sprše? „Co po mně chceš?“ zeptala jsem se obezřetně a snažila se ignorovat fakt, že si prakticky povídám se svou myslí.

Halucinace se usmála úsměvem, který evidentně považovala za laskavý a upokojující, ale asi nevzala v potaz to, že jí ještě více vykouknou ty obrovský špičatý zuby. „Teď již nic,“ odvětila, „jen jsem se chtěl přesvědčit, že jste v pořádku.“

„Až na to, že si povídám se svou chorou fantazií, jsem docela v pohodě, děkuju za optání,“ kývla jsem zdvořile. Moje hlava je fakt milá. Ne jen tak někdo může říct, že se za ním vydal jeho vlastní mozek, aby se ho přeptal na to, jak se mu daří.

„Chorou fantazií?“ opakoval přelud zmateně. „Co tím chcete povědět?“

To je gól. Proč bych měla vysvětlovat svojí fantazii, že je jen fantazie? „No, já nevím,“ hraně jsem pokrčila rameny. „Třeba to, že existuješ jen v mém unaveném a přepracovaném mozku.“

Zavanul průvan a muž – může být vůbec upír mužem, zvlášť pokud neexistuje? – stál znovu u mojí postele. Díky tomu jsem mu už viděla do tváře. Výrazně průzračné a nepřirozeně hnědé oči ve tmě zářily jako lampy, úzký nos, rudý rty a samozřejmě ty velké zuby. Byl by vážně pěkný, takový roztomilý, kdyby ty zuby nebyly tak šíleně děsivé. Upír si ale všiml mého pohledu a zatvářil se zahanbeně. „Omlouvám se, není to vhodné.“ Zavřel oči, bez kterých byla v pokoji najednou úplná tma, a na něco se silně koncentroval. A pak, jako mávnutím proutku, zuby zmizely.    

„Hustý!“ vylítlo ze mě obdivně dřív, než jsem se stačila zastavit. Přízrak se na mě nechápavě podíval, a já jsem se začervenala. „Ehm, promiň.“ V duchu jsem ale musela obdivovat svou hlavu, protože to zasouvání bylo jako z nějakýho hororu.

„Nebolí vás hlava? Necítíte se ve své kůži?“ zeptal se upír a pozorně si mě prohlížel.

„Jsem v pohodě,“ zopakovala jsem trochu netrpělivě. Proč se mě na to pořád ptá?

„Zdálo se mi, že mluvíte z cesty,“ poznamenal a pořád mě propaloval pohledem.

„Je mi fajn,“ opáčila jsem. „A ty jsi docela pěkná halucinace,“ dodala jsem. Přece jenom, nestává se každý den, že je ze mě blázen – na druhou stranu, to je trochu diskutabilní – tak proč si nepopovídat? Základní pravidlo každé konverzace zní: lichotit, lichotit, lichotit! Mimo to, ten chlap byl vážně pěkný, i když trochu zvláštním způsobem.

„Halucinace?“ zopakoval po mně upír.

„Doufám, že tě to neuráží,“ řekla jsem překotně. „Klidně můžeš být třeba přelud, výplod fantazie, sen… nebo máš jméno?“

„Albert jest jméno mé,“ představil se.

V mysli mi okamžitě bleskl obrázek našeho automatického vysavače, kterého jsme pojmenovali Albert. Musela jsem se začít culit. „Já jsem Nikol.“

„Těší mě,“ uklonil se Albert, ale pořád vypadal zamyšleně. „A slečno Nikol… to je nějaký vtip?“

„Co tím myslíš, Alberte?“ zeptala jsem se pobaveně. To jméno bylo perfektní, jen jsem se pořád nemohla rozhodnout, jestli se mi víc líbí to, že nemusím vysávat, nebo to, že mám v pokoji upíra.  

„Já existuji. Halucinací ani bludem nejsem, naopak jsem skutečnější, než by vám bylo milé.“ Jeho hlas podbarvovala skrytá hrozba.

„Počkat, počkat, počkat. Jak jako, že existuješ? Chceš mi tvrdit, že jsi upír?“ Mávla jsem rukou k jeho osobě. Teprve teď jsem si všimla, že má na sobě oblečené delší sako, košili a kalhoty. Nedokázala jsem odhadnout, jak jsou asi staré.

Ten přelud – asi vážně upír – přikývl a obezřetně sledoval moji reakci.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „To není možný.“

„Sice porušuji sedmnáct zákonů tím, že vám to říkám, ale asi to tak bude,“ přikývl s mírným povzdechem.

Teprve teď mi to začalo docházet. Rychlé pohyby, svítící oči, zuby, krvavé rty, jeho podivná řeč… a tady si se mnou asi nepřišel zahrát Monopoly. „Panebože.“

„To není úplně ten nejlepší člověk, kterého byste se teď měla dovolávat.“

„Panebože,“ zopakovala jsem a do hlasu se mi začala vkrádat hysterie. „Panebože. Panebože.“

„Jste si jistá, že jste v pořádku?“ chtěl vědět Albert a natáhl ruku, aby mi mohl sáhnout na čelo.

Okamžitě jsem se vymrštila, vytrhla lampičku z elektřiny a natáhla ji obraně před sebe. „Nesahej na mě!“ zaječela jsem. Co když mě teď bude chtít zabít? Prozradil mi, že upíři existují a teď sbohem a šáteček? Strašně jsem se začala bát. Pomalu na mě doléhalo to, že jsem si povídala s upírem, považovala jsem ho za výplod fantazie. Dokonce jsem mu řekla, že je pěknej! Zhluboka jsem se nadechla. „Dobře, co po mně chceš?“ Zůstávala ve mně určitá naděje, že bych mohla přežít. Přece jenom vypadal docela mile. Na upíra.

Pomalu natáhl ruce před sebe na znamení míru a couval přede mnou. „Nechtěl jsem vám ublížit, slečno Nikol.“

„A cos teda chtěl?“ vyštěkla jsem a pevně sevřela lampičku v ruce. Sice jsem nevěděla, jestli by mi to v případným boji pomohlo, ale cítila jsem se o mnohem líp.

„Dobře,“ povzdychl si a posadil se na jednu z krabic. „Probudil jsem se, uviděl jsem vaše tělo, chtěl jsem se najíst. No a pak jste se probudila. Bylo mi jasné, že jste mě viděla – což se mi za ty mnoha staletí ještě nestalo – a vypadala jste dost vyděšeně, tak jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku.“

Opatrně jsem položila lampičku zpátky na noční stolek a nedůvěřivě se zamračila. „Vážně?“ Zdálo se to být příliš jednoduché, ale proti své vůli jsem musela uznat, že Albert vypadal důvěryhodně. A ty zuby byly fakt husté.  

„Vážně,“ přikývl.

„Ale vždyť jsi upír,“ namítla jsem. Byla jsem naprosto zmatená. „Neměl jsi mě okamžitě vysát? A cos myslel tím, že ses probudil?

„Proč bych vás měl vysávat?“ opáčil Albert a pokrčil rameny. „Když vy před sebou vidíte celý stůl jídla, sníte ho všechno, nebo si dáte jen tolik, abyste byla sytá?“ Byla to pochopitelně řečnická otázka, ale začala jsem si sama sebe představovat jako stůl jídla… a to bylo maximálně divné. Hlavně jsem doufala, že bych byla třeba steak, ne zeleninovej salát. „A jednoduše jsem se probudil. Vy přece také spíte.“

„To ano, ale ty jsi upír!“ nechápala jsem. „Upíři nespí.“

„To není pravda,“ zavrtěl hlavou.

„Doopravdy?“ ujišťovala jsem se.

„Doopravdy. Spánek je pro nás stejný jako pro lidi – musíme nějak načerpat energii.“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. „A co slunce? Neříkej mi, prosím, že… třpytíš se na slunci?“ vyblekotala jsem nakonec.

Nakrčil obočí. „Co je to za otázku? Jistěže ne. Kdybych vylezl na slunce, okamžitě mě spálí na popel.“

Vítězoslavně jsem se usmála. Teď je dokonce podložený, že Twilight je blbost! Vzpomněla jsem si na všechny ty moje spolužačky hádající se v jídelně, jestli je lepší Edward nebo Jacob a chtělo se mi smát. „A jídlo?“ chtěla jsem vědět. Bylo mi trochu hloupý se na to ptát, ale nemohla jsem si pomoct. „Jíš lidi?“

„To je složité,“ odpověděl Albert a pak se zarazil. „Vážně vás to zajímá? Chci říct, chcete vědět, jak konzumuji životodárnou tekutinu od někoho z vaší rasy?“

„Samozřejmě.“ Cítila jsem se trochu provinile za tu lidskou rasu, ale fascinace to úplně převážila.

„Jak už jsem řekl,“ pokračoval Albert, „když před sebou vidím člověka, beru ho jako stůl plný jídla. Pochopitelně se najím jen podle toho, jaký mám hlad. Většinou zuby natrhnou jen malý kousek kůže, obvykle na krku nebo na zápěstí, pak se napiju a nakonec slinami potřu tu ranku. Pokaždé se to odehrává v noci, kdy dotyčný spí, takže se rána zahojí dřív, než se člověk probudí.“

„Páni,“ vydechla jsem užasle.

„Nemohu uvěřit, že jsem to opravdu někomu pověděl,“ složil si Albert hlavu do dlaní. „A ještě, když ten někdo je mladá dívka. Doufám, že na to nepřijde Rada…“ mumlal si spíše pro sebe než pro mě.

„A jak jsi vlastně starý?“ zeptala jsem se.

„Hm. Jaký je rok?“

„2014,“ odpověděla jsem okamžitě.

„Pak jsem tedy šest set dvacet osm let stár,“ odvětil Albert, jako by se nechumelilo.

Padla jsem zády zpátky do peřin. „Oh můj bože,“ řekla jsem vykolejeně. „To znamená, že ses musel narodit v roce…“ Potřebuju papír a tužku!

„1332,“ dopověděl za mě Albert.

„No ty vole!“ vyjekla jsem. „A kde?“

„V Itálii,“ odpověděl úsečně. „Vlastně jsem byl nemanželským synem – z lidského hlediska pořád jsem – synem jednoho českého krále, ale nevím, jestli ho znáte.“

„Tak to zkus,“ pobídla jsem ho, i když dějepis nikdy nebyl moje silná stránka.

„Karla IV. Ve své době to byl velmi významný král, později císař. Po jeho smrti se o něm opravdu velmi dlouho mluvilo…“

„A do prdele,“ zamumlala jsem. „Ty jsi… ty jsi bastard Otce vlasti!“

„Bastard? Otce vlasti?“ zopakoval zamyšleně. „Netušil jsem, že si ho tak vážíte.“

„Samozřejmě, že si ho vážíme!“ opáčila jsem. „Prahu vybudoval v podstatě od základů, pak založil univerzitu, Karlův most, všechny ty náměstí… získal tolik území!“

„Já vím,“ přikývl Albert, „byl jsem u toho.“

Jenom když jsem si představila, že ten člověk – upír – přede mnou zažil Prahu Karla IV., dělalo se mi mdlo. Na druhou stranu jsem pořád nemohla uvěřit tomu, že mi říká pravdu. „Je to neskutečné,“ zašeptala jsem. „Ale… mohl bys mi to nějak dokázat?“

„A co přesně chcete, abych vám dokázal?“ zeptal se; zdálo se, že podobnou reakci čekal.

„Že jsi upír.“

Albert rychle vstal a přistoupil ke mně. „Máte nějakou ranku?“

Pozorně jsem si prohlídla ruce, ale pak jsem zavrtěla hlavou. „Asi ne.“ Na moje poměry to bylo docela divné – obvykle jsem byla celá podřená a posetá modřinami od zcela nepochopitelných příčin.

„Dobře. Zkuste se oprostit od toho, že jsem upír a podejte mi ruku,“ vyzval mě s natáhnutou paží.

Zhluboka jsem se nadechla. Pokud lže, nic mi neudělá. Pokud je to pravda… musím doufat. Uvědomila jsem si, že Albert musel zažít Leonarda DaVinciho, Mozarta, Shakespeara… a já jsem byla neskutečně zvědavá. Měla jsem tolik otázek – jak to upírství vlastně funguje, jak vypadá přeměna, kdo řídí jejich společenství, jaký platí pravidla. Podala jsem mu ruku a napjatě ho sledovala.

Ukazováčkem pravé ruky jemně přecházel po mém zápěstí. Byl úplně ledový, jako by na mě někdo hodil kyblík se studenou vodou. Nakonec se zdálo, že našel to, co hledal, protože se jeho prst zastavil na boku mé ruky, tam, kde hraničí zápěstí s dlaní. Lehce nehtem zatlačil na to místo a najednou jsem měla asi centimetr hlubokou ránu. Podařilo se mi nevykřiknout, ale musela jsem se kousnout do rtu, protože to štípalo jako čert. Valila se z toho spousta krve.

Albert chvíli s téměř fanatickým výrazem hleděl na tu ránu, ale pak díkybohu zatřásl hlavou. Všimla jsem si, že už mu zase narostly ty jeho zuby – a bylo to skoro stejně super jako předtím. Pomalu se nahnul, asi aby mě nevylekal, a opatrně ranku olízl.

Bylo to zvláštní. Chlap, kterýho jsem znala stěží hodinku, kterýho jsem považovala za svůj přelud a u kterýho jsem pořád nedokázala rozlišit, jestli je skutečný, nebo ne, mi olizoval ránu, jenž mi sám způsobil. Jeho jazyk byl ledový stejně jako zbytek jeho těla, a i když jsem věděla, že to jeho sliny mi mají ranku vyléčit, nedokázala jsem na tom najít něco nechutného. Naskočila mi husí kůže a já jsem se najednou nedokázala nadechnout, jen jsem bezmocně lapala po vzduchu.

A pak bylo po všem. Albert se ode mě odtáhl a já jsem díky tomu mohla znovu vidět svou ruku. Na místě, kde ještě před pár sekundami byla krvavá stopa po jeho nehtech, teď šlo rozpoznat jen malou narůžovělou čárku.

„Nebudete tam mít žádnou jizvu,“ slíbil Albert. „Ale teď už vážně musím odejít. Mám opravdu žízeň a to by pro vás nemuselo dopadnout úplně nejlépe. Třeba se ještě někdy uvidíme, slečno Nikol.“ Prudce se otočil a rychle se vydal ke dveřím. Neslyšně je otevřel.

„Alberte,“ zarazila jsem ho ještě trochu zhrublým hlasem. „Myslím, že poté, co jsi olizoval moji ruku, mi už můžeš tykat.“

Nepatrně se usmál, přikývl, a pak zmizel. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 2. kapitola :

9.
Smazat | Upravit | 16.11.2014 [20:40]

Oh, mé srdéčko zaplesalo! Konečně klasika podobná románům Anne Rice Emoticon Albert je tak okouzlující, zdvořilý a zvláštním způsobem přitažlivý! Emoticon U první kapitoly mě sice trochu děsilo, že to bude podobná liga, jako Twilight Emoticon Jsem moc ráda, že to tak není Emoticon Oceňuji tvůj smysl pro humor - okamžik s lampičkou mě dost rozesmál a mé okolí absolutně nechápalo! Emoticon No, nic. Jdu hlatat další kapitolu. Jsem zvědavá, který bistro šel Albert navštívit Emoticon

8. martinexa přispěvatel
16.11.2014 [13:31]

martinexa Emoticon Fakt mi to přišlo legrační. Haha

7. Tethys přispěvatel
27.09.2014 [16:04]

TethysPáni, páni, páni! Emoticon Děkuju! Fakticky jsem nečekala, že zrovna s touhle povídkou budu mít úspěch, protože neumím psát fantasy a neumím to podat tak, aby to byla pravda... Emoticon

Btw, večer přidám další kapitolu. Emoticon

6. Carol1122 přispěvatel
27.09.2014 [10:42]

Carol1122Nevím u čeho jsem se válela smíchy víc - jestli nad poznámkami Nikol nebo chováním Bertíka Emoticon
Tethys, tohle byla senzační kapitola a vážně nekecám, že celou dobu čtení jsem se smála a po přečtení měla obrovskou radost! Emoticon Tahle kapitola byla senzační, snad ještě lepší než první a já věřím, že ty další budou ještě lepší. Máš obrovský talent na psaní na pobavení i udržení si fanoušků Emoticon
Proto prosím: honem honem další!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. LeaLee přispěvatel
25.09.2014 [21:15]

LeaLeeDnes jsem zhltla ty tvoje dva díly a fakt mě to vzalo. Skvěle sem se bavila a už se těším na další díl. Fakt super. Dík Emoticon

4. leen
25.09.2014 [14:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. mima33 admin
25.09.2014 [12:27]

mima33Ach, ako mi len toto chýbalo. Máš tendenciu prinútiť ma milovať tvoje príbehy hneď od začiatku a ja sa už teraz bez hanby vyhlásim za fanatika Emoticon Fantasy zmiešané s humorom... to je jednoznačne moja šálka kávy Emoticon

Nikol je geniálna. Ja byť na jej mieste... tak, neviem, asi vyletím z kože, ale určite by som to nevzala tak pohoďácky, ako ona a už vonkoncom by som nevtipkovala. To dievča má guráž a to sa mi naozaj páči Emoticon

Albert bol milý - na upíra. Tie jej myšlienky týkajúce sa Twilightu ma rozsekali - ja fakt Súmrak nenávidím, takže tak Emoticon

Skvelé, teším sa na ďalšiu, ktorá dúfam, bude čoskoro Emoticon Emoticon Emoticon

2. Blacky
25.09.2014 [7:25]

Ďakujem za krásne humorné ráno, pred pekelne odporným dňom.

Ako vraví Fluffy, fantastická kapitola. neviem čo ti napísať, lebo napísala všetko.

TO jak sa obúvala do Twiligh ma zabilo. Nikdy som sa nad tým nerozšŤala mám "Robert" slabosť pre jeho filmy... a mala som rada FF s real tématikou, bez upírov, kde boli charakteri pomenené a úplne iné. takže zostali iba mená. ALe to som odbočila...

Milujem Alberta pre jeho meno, JE tak nezvyčajné a istým spôsobom vtipné.


Príbeh s nádychom dejepisu? skutočne? Nikdy som ten predmet nemala rada a skôr trpela. Nie som na čísla. Ale prisahám Bohu, že už nikdy nezabudnem na KArla IV.
Emoticon

Ona je úplne boží, tie jej hlášky sú na upišanie sa. Teším sa na ďalšiu.

Inak skutočen som si myslela, že by mohla Mary vedieť o jeho existencií. NO z toho čo povedal, je mi jasné, že o ňom nemala ani páru, alebo sa len tvárila pre spokojnosť svojej emáckej duše? A preto tú jeho truhličku tak urputne strážila?


No to asi nie je dôležité, to len moje kolečka sa točia zasa zbytočným smerom.


Prosím pridaj čo najskoršejšie Emoticon JA čekám Emoticon

1. Fluffy admin
24.09.2014 [21:18]

FluffyTy víš, jak mě máš zabít, že jo? Emoticon Druhá kapitola a já to už miluju! Emoticon Vážně, vážně, vážně jsem se skvěle bavila. Ty hlášky, co má Nikol, jsou naprosto bezkonkurenční. A její myšlenkový pochody? Emoticon Nemůžu vypíchnout jen pár věcí, protože tenhle díl byl perfektní od začátku až do konce. Emoticon Odkaz na to, jak je Twilight naprosto proti čemukoliv, až po hustý vysunování tesáků? Hlavně, že víme, jak boží to je... Emoticon

Ale hlavně se musím věnovat Bertíkovi! (Promiň za tu přezdívku, ale to si u mě zvykneš... já tohle dělám furt. Emoticon ) Při Nikolinu výkřiku "bastard Otce vlasti" jsem vyprskla smíchy; takhle to podat? Emoticon Směju se ještě teď. Emoticon Ale nemanželský syn Karla IV.? To slibuje dobrý příběh v pozadí, na který se nesmírně těším. Líbí se mi, jak je Albert takový správný anglický gentleman, mluví spisovně (za ten kontrast mezi ním a Nikol ti skládám poklonu a moc chválím, miluju takovéhle detaily Emoticon), a celkově se chová tak, jako kdyby měl knihu na hlavě - správně sedím, správně mluvím, správně se chovám. Myslím, že ho budu mít doopravdy ráda; rebelů, co pohrdají společností, mám poslední dobou spíš plné zuby. =D (Kromě toho, kdo by neměl slabost pro fešácký upíry? Emoticon)

Tethys, asi už jsem vyčerpala svoji chudou slovní zásobu, co se týče superlativů; věř, že jsem z téhle kapitoly nadšená, tvůj styl psaní si mě naprosto získal. Emoticon Budu se moc těšit na další pokračování! Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!