OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 19. kapitola

29.01.2015 (09:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1056×

Kapitola devatenáctá

Vždycky jsem si myslela, že nejlepší zprávy posílá Karin. Byly vtipné, krátké, výstižné. Moje nejoblíbenější vypadala nějak takhle: Jen to, že nebudeš jíst čokoládu, z tebe neudělá hubeného člověka. Tak mě neser.

Albert měl ale o něco lepší skóre. Myslím, že mamka nebude z toho účtu za esemesky nadšená. Za noc jsem jich napsala přesně tři sta padesát osm a přišlo mi jich tři sta šedesát. I když jsem spala dohromady asi jen tři hodiny, ráno jsem se pořád usmívala jako měsíček na hnoji. Zato Jitka tak nadšeně nevypadala.

„Bolí mě hlava,“ řekla mi místo pozdravu. „Ale těch skleniček bylo málo. Vážně!“ dodala, jako by si sama nebyla jistá.

„Jasně,“ kývla jsem rychle a zakousla se do rohlíku s medem, který mi spolehlivě zacpal pusu. Bála jsem se, že bych mohla vyprsknout smíchy.

Takže zatímco jsem celý den s Marií o něčem klábosila, Jitka si nasadila sluneční brýle a zírala do nebe. Nebo spíše chtěla, aby to tak vypadalo, protože při zírání do nebe asi nikdo nechrápe.

Marie se ukázala jako vážně milá, příjemná a vtipná. Pozdě odpoledne, když jsme spolu jedly asi třetí mísu vychlazeného ovoce, jsem si uvědomila, že její návštěva vlastně nebyla tak hrozná. Ale jakmile se za ní i za jejím přítelem další den odpoledne zavřely dveře, trochu se mi ulevilo, že už to mám za sebou – a hlavně jsem se strašně těšila na Alberta.

Samozřejmě jsem v osm zase ležela v posteli. Chtělo se mi ze sebe smát a zvracet zároveň. Vzala jsem si k sobě iPod, abych se aspoň necítila tak hrozně. Bleskově jsem přepínala písničky, až se vedle mě ozvalo: „Ahoj.“

Překvapeně jsem zvedla oči. „Ahoj,“ usmála jsem se. Ani to jinak nešlo.

„Jaká byla návštěva?“ zeptal se Albert a natáhl se na své obvyklé místo, což znamenalo druhou půlku postele.

„Vždyť to víš skoro líp než já,“ ušklíbla jsem se. Všechny novinky jsem mu pravidelně posílala. „Jaký je španělský ministr zahraničí?“

„Temperamentní,“ usoudil Albert. „Polil Tonyho pomerančovým džusem.“

„Škoda, že jsem u toho nebyla.“

„Málem ho zabil. To tričko, co měl na sobě, bylo totiž nové.“

„Ne,“ vydechla jsem nevěřícně a pak se zasmála. „To jako vážně?“

„Hm. Pak se začali hádat, jestli mu ministr to tričko proplatí nebo ne, takže jsme vůbec neřešili to, co jsme měli. Vlastně to byl takový obyčejný víkend,“ shrnul to jednoduše.

Nemělo cenu se ptát, co dělal se španělským ministrem zahraničí, protože by mi to stejně neřekl. Nijak jsem nepředstírala, že mě to zajímá, ale byla jsem ráda, že je tady Albert se mnou. Prozatím. „Ten můj byl o dost obyčejnější,“ ujistila jsem ho nakonec. „Marie ale nic neví, tajemství upírů je zachováno,“ dodala jsem ironicky.

„Zachováno?“ zopakoval Albert a zavrtěl hlavou. „To určitě ne. Věř mi, že španělský ministr zahraničí upír není. Alespoň jeden vrcholný příslušník všech států na zemi ví, že existujeme.“

„Takže patřím do té výjimečné skupiny lidí, kteří to ví?“ zeptala jsem se přímo.

„V podstatě ano,“ souhlasil.

Široce jsem se usmála. „Cítím se dost povzneseně,“ prohlásila jsem.

„Samozřejmě. Ty, Obama a Kim Čong-Un jste ti Vyvolení,“ odpověděl Albert kousavě a já se rozesmála.

„Teď se nemůžu rozhodnout, jestli ses mi líbil víc jako hodný Albert, nebo ironický Albert,“ přemítala jsem nahlas pobaveně.

„Vždycky když dlouho pobývám s někým, kdo dlouho nespal, automaticky přeberu jejich styl řeči,“ řekl, jako kdyby se omlouval. Starý Albert byl zpátky.

„Počkej,“ zastavila jsem ho. „Je moc velké tajemství, kdo všechno do té skupiny Vyvolených patří?“ vyzvídala jsem opatrně. „Co třeba… Leonardo DaVinci?“ Ani jsem nevěděla, proč mě napadlo zrovna tohle jméno.

Jen co jsem to dořekla, Albertovi se zamlžily oči úplně stejně, jako když před dvěma týdny vzpomínal na Karla IV. „Leonardo byl úžasný člověk. Občas pořád pochybuju nad tím, jestli to doopravdy byl člověk.“

Nebylo to to, na co jsem se ptala, ale rozhodla jsem se radši poslouchat.

„Je naprosto neuvěřitelné, jak byl chytrý. Všichni jsme – tím myslím my, upíři – se za ním sjížděli, protože jsme nemohli uvěřit, že někdo z lidí dokáže být tak inteligentní. Měl jsem možnost s ním mluvit asi tři hodiny… a myslím, že i když mu to nikdo přímo neřekl, moc dobře věděl, co jsme zač. Slyšel jsem, že i pár upírům ukázal některé ze svých zápisků, a prý se z nich o pár století později čerpalo v různých oborech.“

Už jen poslouchat to zanícení, které Albert měl, vždycky když o něčem mluvil, stálo za to. Ale ta představa, že ten člověk, co stojí přede mnou, mluvil s DaVincim… zatočila se mi hlava. „A Karel sám věděl, že jsi upír? Že jsi jeho syn?“

„Potkal jsem ho jen párkrát,“ řekl zamyšleně, „a to jsem byl ještě člověk. Po tom, co matka zemřela, mě můj strýc dal na výchovu k mnichům – byli jsme chudý šlechtický rod a vítěz mohl být jen jeden. Odtamtud mě osvobodila Nathalie, když mi bylo kolem dvaceti a všechno mi vysvětlila ještě dřív, než mě přeměnila, abych nebyl v novém životě příliš šokovaný. A já jsem ji poprosil, jestli by nemohla počkat, protože jsem chtěl Karla potkat. S jejím bohatstvím, mocí a všemi prostředky se mi to vážně podařilo. A pak mě přeměnila.“

„Takže nevěděl, že jsi jeho syn?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ zakroutil Albert hlavou.

„A jak to, že jsi věděl, že jsi jeho syn? Pochybuju, že by ti to v klášteru nebo kde řekli,“ řekla jsem. To jsem prostě pořád nechápala.

„Samozřejmě, že mi to neřekli. Ale jednou jsem omylem vyslechl rozhovor dvou mnichů, bavili se o tom, jak je důležité, abych to nikdy nezjistil, protože bych se mohl mstít jak jim, tak strýci, nebo samotnému Karlovi.“

Trochu mě bolela hlava. I přes to všechno, co mi Albert říkal, jsem si to nedokázala představit. Vlastně dokázala – jeho slova mi ukazovaly, jak přesně to probíhalo, viděla jsem to před sebou do nejmenších podrobností. Jen nějaká malá část ve mně, ta, která ještě dokázala myslet, tomu odmítala uvěřit.

„Vypadáš zmateně,“ podotkl Albert.

„Ne, myslím, že rozumím. Jen mě štípni, jestli se mi to náhodou nezdá,“ požádala jsem ho.

„Nezdá,“ zamumlal. „A teď si představ, že za tebou někdo přijde, tohle všechno ti řekne a mimochodem dodá, že se něčím takovým staneš i ty. Ten nevěřícný šok a strach nikdy nezapomeneš.“

„Ale já jsem myslela, že jsi upírem rád,“ podotkla jsem. Ta hrdost v Albertově hlasu se přece nemohla nijak zahrát.

„Jsem. Nikdy bych to neměnil. Je to dar, který se naskytne jen pár lidem na světě, musíš ho využít. Ale první dny jsou hrozně těžké. A mezi těmi stovkami upírů, kteří se plně ovládají, jsou kultivovaní, mluví šestnácti jazyky a jejich nejlepší kamarád byl Platón, cítíš se příšerně.“ Albert se pousmál, jako by si na něco vzpomněl.

„Tys potkal někoho, kdo měl za nejlepšího kamaráda Platóna?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Možná,“ odvětil neurčitě.

„Neee,“ vydechla jsem, „teď zase budu přemýšlet nad tím, jestli si děláš srandu nebo ne.“ Nejhorší bylo, že u Alberta si jeden prostě nikdy nemůže být jistý. „Vlastně se mi zdá, že lidi jsou vybráni k tomu být upíry jen proto, že jsou nějak speciální,“ dodala jsem po chvilce.

„Jsou přeměněni obvykle ti, kteří by se mohli lidstvu později hodit,“ kývl Albert.

„Teď to nechápu,“ přiznala jsem zmateně. „To jako musíš být silný, chytrý, krásný, a tak dále, a tak dále, aby ses mohl stát upírem?“

„Ne, to ne,“ ušklíbl se pobaveně, „ale celé upírství závisí na tom, jestli potkáš nějakého upíra, který tě bude chtít přeměnit. A každý upír má v sobě jakýsi instinkt, jenž ti řekne, kdo za to přeměnění stojí. Takoví lidé bývají urození, různí vůdci…“

„To je zajímavé,“ ohodnotila jsem to. „Asi jako když fena vycítí, které mládě je příliš slabé na to, aby nežilo, a tak mu nedává najíst.“ To byla jen z nejhorších vzpomínek na moje dětství – babička z tátovy strany měla fenu, co porodila sedm štěňat. Okamžitě jsem je všechny pojmenovala a zbožňovala jsem je. Ale pro jedno jsem měla slabost, což byl malinkej Henry. Ta fena ho pořád odstrkovala a nechtěla ho pustit, aby se napil jejího mlíka, a i když jsme se s babičkou snažily, aby přežil, nakonec ani ne ve dvou týdnech umřel.

„Upíři jsou sice mnohem nadřazenější než lidi, ale jejich pudy a zákony jsou čistě zvířecí,“ podotkl Albert. „Je to docela ironické.“

„Ale Leonardo DaVinci upír není, že ne?“ chtěla jsem se ještě ujistit.

„Ne. Dlouho jsme nad tím diskutovali, ale nakonec jsme se rozhodli, že bude lepší, když ho necháme člověkem. Lidského života si užíval, navíc se zaujetím a úžasem přicházel na věci, které by mu jako upírovi připadaly naprosto jasné. Byla by to škoda.“

„Tak můžete přeměnit třeba Leonarda DiCapria,“ navrhla jsem se smíchem. „Je to taky Leo, a čím je starší, tím hůř vypadá.“

„O něm jsem v životě neslyšel,“ přiznal Albert.

„Cože?“ vyjekla jsem. „Neviděl jsi Titanik?“ Vlastně by mě to nemělo tolik překvapovat, ale nemohla jsem si pomoct.

„Titanik je loď,“ oponoval mi rozhodně.

Zašla jsem dolů za Jitkou. Seděla u stolu a četla si různé články na internetu (když jsem přišla, byl to zrovna Výhody a nevýhody měsíčního kamene). Rychle jsem na ni vychrlila, jestli nemá náhodou DVD s Titanikem a za chvíli jsem se vracela zpátky s Leem objímajícím Kate v ruce.

„Myslím, že je načase, aby sis doplnil vzdělání, Alberte,“ řekla jsem a zapnula televizi.

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 19. kapitola: