No jo, dneska bez Alberta - zato s Karin a červenou knihovnou.
12.11.2014 (10:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1085×
Kapitola dvanáctá
Byla jsem tak mimo, že jsem to v poledne vzdala a sebrala mobil. Telefon nevyzváněl moc dlouho. Karin nezklamala.
„Čau vesničanko,“ prohlásila místo pozdravu a já se zasmála. Nejlepší kamarádka bylo přesně to, co jsem potřebovala.
„No ahoj, už mám slámu v botách,“ stěžovala jsem si.
„Neboj, zachráním tě. Dneska jsem prolezla celej Chodov, sice jsem o pět tisíc lehčí, ale stálo to za to. Už jsem připravená na léto.“
To jsem si úplně dokázala představit. Když se Karin položila do nakupování – což dělala vždycky – nešlo ji zastavit. A protože nechtěla nakupovat sama, vždycky jsem to byla já, kdo to nakupovací šílenství odnášel. „A kdo tu sebevražednou misi absolvoval s tebou?“
„Oliver,“ odpověděla huhlavě.
„Cože?“ vyjekla jsem překvapeně. „To nemyslíš vážně! Co ti nasypal do pití?“
„Nic,“ bránila se Karin vehementně. „Řekla jsem, že chci jít nakupovat a on se nabídl sám. A já jsem se nebránila.“
Tomu jsem se samozřejmě nedivila. Kdyby se Oliver nabídl, taky bych se mu nebránila. Měl hrozně krásné modré oči a byl milý, žádný frajírek, a taky už Karin balí minimálně od začátku roku. Problém je, že Karin nikoho milého nechce. Tvrdí, že je na ni moc hodný a příjemný. Což ovšem neznamenalo, že by s ním nemohla čas od času zaflirtovat. Dávala jsem Karin ještě půl roku, než to s ním začne táhnout legálně.
Na druhou stranu jsem nechápala, jak to, že mě potom, co zažívám tady, dokáže překvapit něco tak obyčejného jako rande. „Týden se nevidíme a ty už někam chodíš s Oliverem?“
„Niki, už je to týden a tři dny,“ připomněla šikovně, aby se vyhnula dalšímu rozhovoru o Oliverovi.
„Odbíháš od tématu. A jo, vím, kolik to je dnů.“ Od té doby, co jsem s Albertem nemluvila, jsem měla v hlavě hodiny, které mi neustále připomínaly, kolik už to je hodin. Teď zrovna jedenáct.
„Už se nemůžu dočkat, až přijedeš. Bez tebe je tu hrozná nuda,“ hučela mi Karin do ucha.
„Takže nakupování s Oliverem byla nuda, jo?“
„Nech už toho, sakra. Nuda to nebyla, děkuju za optání,“ odsekla pobaveně. „Jen proto, že u tebe chcípl pes, nemusí chcípnout i u mě.“
No, to by ses divila, jak tu chcípl pes. Skoro jsem byla v pokušení to říct, ale nakonec jsem se kousla do jazyka. O nudě se mi mohlo jen zdát a za posledních jedenáct (a půl) hodin už vůbec ne. Pořád jsem jen přemýšlela, a neuvěřitelně mě z toho bolela hlava.
Bylo to vlastně docela jednoduché. Albert mi chyběl. Chybělo mi jeho vyprávění o zemích, které zná lépe než jejich obyvatelé, o historii, kterou sám prožil, o dílech, které pomáhal stvořit. Vždycky, když o tom mluvil, trochu zasněně se usmíval. A to mi chybělo možná nejvíc.
To, že ten Albert, který mi chyběl, pozabíjel tisíce lidí, byla další věc. Ani jsem nevěděla, proč mě zrovna nějaká bezejmenná vesnice v Africe tak vzala. Stejně by nakonec umřeli na AIDS nebo na hlad. Nebo na ebolu, to je fuk. Ale nějak jsem si to v tu chvíli asi nedokázala uvědomit, vstřebat. Dalo se přece očekávat, že někdo, kdo je upír, bude sát krev. A i když mi Albert řekl, že upír k nasycení potřebuje jen malou dávku krve, asi je větší… adrenalin toho člověka zabít celého.
A třeba takový Hitler zabil mnohem více lidí než Albert – a byl to člověk (i když se o tom někdy docela pochybuje) z masa a kostí, který by teoreticky neměl tolik usilovat o to, aby spousta lidi umřela. O to by neměl usilovat žádný člověk, ale přesto to hodně z nich dělá a bez toho, co by se jen vzdáleně podobalo lítosti. Albert ji sice postrádá taky, ale patří to k jeho životu. K mému životu patří to, že se každý den sprchuju, a není mi líto těch litrů, které na to padnou (i když by asi mělo).
Kdyby Albert nebyl upír a neživil se krví, byl by už přes šest set let mrtvý. Nikdy by neprocestoval celý svět, nikdy by se se mnou nepotkal. A jako největší sobec jsem si nemohla pomoct, ta krev tisíců lidí za to stála.
Bylo to ode mě hrozné, ale nemohla jsem to brát jinak. To, co mi Albert za poslední týden řekl, bylo mnohem zajímavější než těch deset let, které jsem prožila ve škole. Albert byl skvělá příležitost dozvědět se spoustu zajímavých věcí, když jsem nepočítala to, že byl inteligentní, milý, dobře se s ním povídalo a bez něj bych v téhle té díře umřela.
Sečteno, podtrženo – Alberta jsem potřebovala jako kafe. Možná se zdálo hořké, ale po čase bylo sladké, povzbudivé a návykové. Jen jsem si nebyla jistá, jestli jsem i já pro Alberta takovou kávou, aby znovu přišel.
„Hej, slyšíš mě?“
„Jo, jasně, promiň,“ omluvila jsem se spěšně. „Co jsi říkala?“
„Že se Dvorská dala znovu dohromady s Janečkem,“ vysvětlila Karin zapáleně.
„Už zase?“ zamumlala jsem otráveně. Tak to bylo každý měsíc.
„Jo, pořád se spolu ocucávaj na chodbách, je to šíleně otravný.“
„Nezáviď,“ napomenula jsem ji.
„Já mám Olivera, ale ty máš maximálně skříň plnou oblečení, který jsem ti dala,“ připomněla mi má drahá kamarádka citlivě.
„Máš pravdu,“ souhlasila jsem se smíchem, „mám jenom tu skříň.“ A s ní i Alberta, pokud jsem ho nevykázala už navždy.
„Už budu muset jít, za chvilku mi začíná klavír. Nemůžu uvěřit tomu, že tam pořád chodím,“ brblala Karin.
„Jasně,“ odkývala jsem jí to. Karin už od pěti hraje na klavír, a ačkoli by to nepřiznala, nikdy by se toho nevzdala. „Měj se.“
„Ty taky. A ozvi se častěji než jednou za dvacet světelnejch let.“
„Neboj, mami,“ zavěsila jsem.
Před tím, než jsem Karin zavolala, jsem měla pocit, že se z toho čekání na večer asi zblázním, ale teď se zdálo, že to nebude tak hrozné. Možná mě Albert chápe, i když se já nechápu. Ale pokud by přišel – což nebylo jisté – bylo by hloupé říct: No, já jsem si to s tím moralizováním rozmyslela, beru tě takového, jaký jsi, peace. Potřebovala jsem něco, co by mi pomohlo mu vysvětlit mé složité myšlenkové pochody. Ale pokud do večera nenajdu Potterovu hůlku, abych s ní Albertovi vymazala paměť, asi nic nebude.
Bezcílně jsem listovala tou salátinou, kterou se Albert tolik bavil, a něco mě napadlo.
+++
„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně. „Kde máte oddělení knížek pro… ehm, ženy?“
„Myslíš červenou knihovnu, děvenko?“ zeptala se mě knihovnice bez obalu.
„Ano,“ souhlasila jsem rozpačitě a rozhodla se přejít fakt, že poprvé v životě navštěvuju nějaké takové oddělení. Bůh ví, co za hrůzy mě tam čekají.
„Tak pojď za mnou,“ vyzvala mě a těžkopádně ze zvedla ze židle. Mohlo jí být tak padesát, ale její váha odpovídala trojnásobku jejího věku. Vykolébala se ze svého pultu a já jsem šla za ní. Míjely jsme různé regály plné knížek z doby krále Klacka a já se přitom hrozně snažila se nedívat na její obrovský zadek, který se jí při každém kroku natřásal. „Takže,“ zafuněla najednou a zastavila se tak prudce, že jsem do ní málem narazila. Sice do měkkého, ale i tak by to bylo nepříjemné. „Napravo jsou romantické dramata, nalevo spíš erotické. Vyber si a pak za mnou přijď.“
Jen jsem kývla a ona se vydala na cestu zpátky. Připomínalo to plavbu Titaniku, akorát bez Lea DiCapria. Otočila jsem se zády, abych se na to nemusela dívat, a sklonila jsem se k nejspodnějšímu regálu. Hledači mušlí, Návrat domů, Spící tygr, Ve znamení Blíženců, Divoký tymián… A už jsem nevěděla, z čeho vybírat. Všechno vypadalo jako naprostá kravina a to jsem přesně chtěla. Obaly plné zapadajícího slunce, tuctových tváří, šatů, rukou s prsteny byly na každé knížce. Bylo to perfektní.
Vybrala jsem si tři – Nevýslovnou lásku, Nebe mé lásky a Modrá jiřina – a pak jsem se přesunula k těm erotickým. Kdybych tušila, co mě čeká, vyhnula bych se jim obloukem. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli se mi chce zvracet, smát nebo obojí najedou.
Poddávám se jeho spalující vášni, jenž mě ničí. Nemůžu dýchat, nemůžu myslet, vnímám jen jeho zpocené tělo přitisknuté na tom mém. Jsem k němu připoutaná, teď už i neviditelnými pouty, a vím, že my dva spolu budeme navždy.
No, tohle se bude Albertovi líbit. Ale možná taky Žádej mě, o co chceš nebo Nezkrotná. Koneckonců, není úplně časté, aby mělo deset knížek (od různých autorek!) stejné obaly.
Zpátky k ledovci, jak jsem knihovnici pojmenovala, jsem nakonec došla s deseti knížkami a byla jsem se svým výběrem řádně spokojená. Nic debilnějšího v té knihovně už mít nemohli – což si myslela i sama knihovnice, podle výrazu jejího obličeje, když ty knihy zaznamenávala na Jitčinu průkazku. Měla jsem problém je všechny nacpat do igelitky, kterou jsem si vzala, ale nějak se mi to podařilo, když jsem položila Sedm let hříchu na Nemravné známosti.
„Bude to všechno?“ chtěla vědět knihovnice.
„Jo,“ kývla jsem a potěžkala jsem si tu půlku knihovny, kterou jsem si odnášela domů. Nebyl to zas takový problém, když ta celá knihovna byla velká jako polovina jednoho patra Luxoru na Václaváku.
„Takže to bude do devátého čer - “
„Počkat! Máte něco o upírech?“
Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 12. kapitola:
Holky, děkuju. Jdu vložit další kapitolu. 
doufám, že Bertík bude v další kapitole 
Nikol je fajn, ale Bertík je lepší a spolu... jsou prostě nepřekonatelní 
no Bertík sa musí vrátiť, čo by to bolo za nudu bez neho? Ale zasa musím priznať, že sa mi aj tak kapitola páčila a až tak mi nechýbal. Potrebujú si navzájom oddýchnuť. Niki znova skvelo pobavila, tá jej litanská monologická premysla o mŕtvich negríkoch a Hitlerovi... proste som sa bavila. Asi som pošahaná ale skutočne som sa celý čas škerila na monitor.
Nilok si skutočne zamilovávam každou kapitolou viac a teraz keď mala čas aj na seba a nie len na Albíka som do nej oficial nakomplet zamilovaná. Nenávidím knihy toho typu čo si predčítavala. teda červenú knihovňu myslím. mám z nej husinu až na zadku, lebo skresluje sex a panny čakajú, orgazmus už len z pohľadu na chlapa :p Namiesto vlhkých kalhotek úbytok IQ :P
No ešte sa chcem ospravedlniť, že to tak trvá. No nemám absolútne čas. Tak sa hádam nehneváš na mňa. Nie je to tak, že by ma čítanie prestalo baviť, len na neho nemám toľko času, koľko vecí mám rozčítaných.
Holky v podstatě už všechno řekly za mě - od telefonátu s bláznivou kámoškou, téma "Oliver" a nakonec ta knihovna... pane bože to je boží 
Říkala jsem si, kdy se zmíní o knize pro upíry a nakonec jsi to nechala pro nás jako překvápko do příští kapitoly 
Ts, ts, ts... to se nedělá
Jsem zvědavá, co nakonec knihovnice Nikol doporučí - že by Stmívání?
Super kapča, těším se moc na další 
Tethys, vím, že Bertík nemůže být v každé kapitole, ale litovala jsem toho jen zezačátku. Protože i bez něj si můžeme užít spoustu srandy! 
Vážně se mi líbí tvoje přirovnání - Titanic, Bertíkova závislost na krvi a Nikolina potřeba dlooouhé sprchy, nebo Albert a káva. :oD Zase jsem se nasmála a nejen při té pasáži v knihovně. Jsem moc zvědavá, co na to náš milý upír řekne. A až mu domů Nikol přitáhne i nějakou fantastickou literaturu o upírech 
tak se tuplem budeme bavit. :o) Skvělé zakončení kapitoly!
Vážně se mi to moc líbilo. :o)
Tak komu by Bertík nechyběl, že jo. 
Jak už jsem psala minule, je to upír, jakej má bejt, a přitom děsně bezva kluk. Navíc v životě je vždycky něco za něco, tak tu jeho upíří podstatu musíme přežít. Telefonát s Karin byl skvělej, taková správná kamarádka... a Oliver? No, na hodný kluky občas dojde řada. Zmínka o skříni mi vykouzlila úsměv na tváři - to by Karin koukala, že místo oblečení je tam pěknej upír.
A musím souhlasit s Nikol... ta pasáž v knihovně byla fakt boží. Ačkoliv mě nejvíc pobavilo, jak všechny ty eroticky červené braky zapsala Jitce na kartičku... já být Jitka (fajn, tak tohle zní extra divně , ale víš, jak to myslím, viď? ), tak vážně kulím oči, co že se mi to objevilo na seznamu výpůjček. A vsadím se, že Bertík (nějak se to chytlo, co? ) se určitě pobaví, jestli se mu bude chtít číst. A co by mohla knihovnice na otázku, jestli nemají něco o upírech, odpovědět? Čekám něco jako Stmívací ságu, Upíří akademii a slátaniny podobného typu.
Tethys, tohle je vážně pecka. Absolutně vždycky mi to zvedne náladu, ať je sebeunavenější a sebehorší. (A nakupovat na Chodově a utratit tam tolik peněz... taky chci! ) Ohromně se ti další kapitola povedla a budu se hrozně moc těšit na to, jak to bude dál. 
Takže Nikol se po Bertíkovi stýská, jo? Není divu... taky by se mi stýskalo, kdybych bydlela na konci prdele... 
Snad se Bertík brzy objeví. 
Užívala jsem si ten rozhovor Nikol a Karin. Rozhodně mě to bavilo.
Jej, a víš vůbec, jaká úžasná zábava byla číst tu pasáž v knihovně?? Nejdřív ten zadek knihovnice, který si přirovnala k Titaniku a pak tu máme její názor na červenou knihovnu. To mě prostě zabilo. A taky mě překvapilo, že tam maj knihovnu... popravdě. A v ní Sedm let hříchu + Nezkrotná. Je to sice vesnička na konci světa, ale má knihovnu, takže jí musím připsat body. 
Jako vždy jsem se bavila i bez přítomnosti Alberta a těším se na další kapitolu.
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!