OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 36. kapitola

27.07.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 384×

„Mám pro tebe na dnešní odpoledne překvapení,“ řekl Matteo tajuplně, když jsem mu právě donesla pravé italské poobědové presso. Zaskočeně jsem k němu vzhlédla, když jsem před něj postavila tác se skromným šálkem plným černé tekutiny a musela jsem se nad tím jeho jiskřivým pohledem plným nadšení zeširoka usmát. Překvapení od něj jsem měla ráda.

„C-co? Jo? Proč? Jaké?“ vychrlila jsem na něj zvědavě a dychtivě jsem na něj zírala, doslova visící na jeho rtech.

„Jo, překvapení. Protože ti chci udělat radost. To ti říct nemůžu, jelikož pak už by to nebylo žádné překvapení,“ odvětil mi důvtipně, přesně ve sledu mých všetečných dotazů, čímž mě nakrátko rozesmál.

„No jo, já vím… Ale teď se nebudu moct na nic soustředit, protože budu furt přemýšlet nad tím, co by to tak mohlo být!“ vyčetla jsem mu jen na oko a stále jsem se na něj vesele culila, protože mi tou zprávou hnedka zlepšil náladu a zpestřil den. Měla jsem se na co těšit a taky nás dva čekaly nové, společné zážitky.

„Neřeš to, hm? A nech se překvapit se vším všudy,“ doporučil mi dobromyslně a mrkl na mě.

„To se ti snadno řekne,“ ohradila jsem se nespokojeně a zakoulela otráveně očima, že jeho cenné rady jsou pro mě horko těžko realizovatelné.

„Tak to tě budu muset asi mezitím nějak rozptýlit,“ navrhl mi s o něco sníženým hlasem, který mu tak zvláštně vibroval, až mi z toho po páteři přejel mráz a když se ke mně natáhl, aby mě vzal za ruku, jako by mnou projel elektrický výboj. Rozpačitě jsem na něj zamrkala a div jsem si tím úsměvem neroztrhla pusu vejpůl. Moje necudné já za tím totiž ihned vnímalo jakýsi nemravný podtext a jelikož v tomhle prostředí jsem se, na rozdíl od jeho domu, cítila absolutně bezpečně, tak jsem si sama pohrávala s takovými hříšnými myšlenkami.

„Prosim tě, jenom to ne. To už bych pak neudělala vůbec nic,“ vymlouvala jsem mu s urputným tónem, aby pochopil, že to rozhodně není dobrý nápad, ale na místo toho, abych se mu z toho sevření dlaně na potvrzení vyvlékla, naopak jsem ji o něco silněji stiskla. Pak jsem se konečně dovtípila, že by nás mohl někdo vidět, a tak jsem ho přece jenom pustila. Ale s jistým sebezapřením. Líbilo se mi, když se mě tak nenuceně, naprosto přirozeně dotýkal.

„Jak se ti daří s tím katalogem?“ změnil téma, jakmile přešel mou poznámku se smíchem a nepokrytě se zajímal o to, jak se mi daří v práci. U něj doma jsem se o tom během večera spolu nebavili, jelikož Matteo měl jedno zásadní pravidlo, a to nebavit se ve volném čase o práci, což jsem bez řečí respektovala.

„Jde to dobře, řekla bych. Asi bych se k tomu měla už vrátit. Ještě mě toho hodně čeká a chtěla bych to dokončit co nejdřív, ať to můžeme poslat do tisku a slečna Bruni má ty katalogy k dispozici,“ shrnula jsem v kostce a o pár kroků jsem do něj ustoupila, jak jsem podvědomě tíhla již ke svým pracovním povinnostem. A taky mi nepřišlo vhodné, abych se v jeho kanceláři zdržovala příliš dlouho, především při doručování kafe.

„Kdyby něco, tak…“ nakousl, ale větu nechal větu vyznít do ztracena, protože věděl, že mu rozumím.

„Vím a děkuju,“ zazubila jsem se na něj vděčně a poslala mu bleskovou vzdušnou pusu, kterou on pohotově chytil a se smíchem si přiložil onu imaginární zamilovanou zprávu chycenou v uzavřené dlani k srdci. Poté jsem s poťouchlým úsměvem opustila místnost a plná svěží energie jsem se vrátila ke své práci, kde jsem se postupně propracovávala ke zdárnému konci.

* * * 

„Tak jak to vypadá s tím tvým katalogem?“ zjevila se u mého stolu slečna Bianca, a nebýt jejích zvučně klapajících podpatků o astronomické výšce, asi bych si ji ani nevšimla. Tak moc jsem byla zažraná do své práce a pociťovala jsem nezměrnou radost a hrdost z toho, jak se mi katalog celkem rychle dařilo kompletovat k obrazu svému.

„V pondělí budu mít hotovo,“ informovala jsem ji věcně a k mému údivu mi nebylo ani trochu příjemné, že mi nahlížela přes rameno na monitor a na to, co jsem tvořila.

„Dej mi tam celkový náhled na stránky,“ nakázala mi svým panovačným tónem, kdy jednoznačně využívala své svrchní pozice a také si ji náramně užívala. Bez řečí jsem klikla na požadovanou možnost, aby se podívala na celkový vjem, ke kterému se pídila s rentgenovým pohledem s přimhouřenými víčky a vzdorovitě našpulenými ústy, které si jako vždy zvýraznila rtěnkou s nějakým dekadentním odstínem. Dnes padl los na temně švestkově fialovou, čímž jenom podkreslovala celkový dojem chick vamp ženy.

„Pohlídej si rozmístění těch fotografií na jednotlivých stranách, ať ti to nelítá,“ nakázala mi neústupně a několikrát mi přitom máchla rukou před obličejem, jak se vyžívala v horlivé gestikulaci. Vždy jsem pohotově zavřela oči, aby mi náhodou nevypíchla oko některým ze svých prstů, na kterých se jí vyjímaly přehnaně dlouhé umělé nehty.

„Je to v pořádku, mám nastavené linkování,“ ubezpečila jsem ji, a také sebe, poněvadž jsem nemínila nechat nic náhodě. Ona si pobaveně odfrkla a poté se jaksi podle usmála.

„Opravdu si madam Bruni vybrala tenhle motiv?“ vyrukovala na mě ve svém pasivně agresivním útoku na mé grafické schopnosti, což dělávala poměrně často od toho momentu, kdy mě a Mattea načapala v poměrně indiskrétní situaci. Asi se domnívala, že k tomu má právo, když na mě nedopatřením získala zdánlivé eso do rukávu. A já jsem bohužel na tuhle její hru přistoupila, jelikož jsem za to cítila nevídané zahanbení.

„A-ano, byla to její volba,“ potvrdila jsem jí a nevšímala jsem si toho jejího okázalého výsměchu. Nám grafikům skutečně nenáleží, abychom kritizovali něčí vkus, který je zcela individuální, stejně jako samotní klienti.

„No, budiž… A proč to vlastně nedokončíš už dnes, aby ten katalog mohl jít v pondělí do tisku?“ Našla si něco dalšího, za co mě mohla terorizovat, načež jsem se v křesle ošila s neblahým tušením, že mi bude chtít dát sežrat moje přesčasové hodiny, kterých za poslední týden poněkud ubylo. Odpoledne jsme většinou s Matteem něco podnikali.

„Já… už něco odpoledne mám,“ pípla jsem téměř omluvně a každičký sval v těle se mi bolestivě napjal.

„Jo aha, tak ty něco máš… Víš, hodnocení za tuhle stáž ti sice bude psát Matteo, ale nějaký prostor se tam určitě najde i pro moje postřehy. A já skutečně nemám pocit, že tě tahle práce baví nebo že bys v ní byla nějak výjimečně dobrá, proto nechápu, jak ses sem na tuhle stáž vůbec dostala, ale tak jako tak tu nejsi na dovolený nebo kvůli letnímu flirtu, chápeš? Potřebujeme tuhle firmu dostat ze dna, na kterým už nějakou dobu jsme, ale protože ty jsi tu jen na skok, tak si asi myslíš, že se na tom podílet nemusíš, že?“ odmlčela se významně, jak vyčkávala na mou reakci, kterou jsem omezila pouze na suché polknutí. Poznámka o letnímu románku byla víc než usvědčivá. A ta nevyslovená výhrůžka o hodnocení jakbysmet. „Ale to jsi teda na omylu. Teď jsi součástí tohohle týmu a tak jako ostatní holt budeš muset občas omezit svoje dovolenkový či jiný aktivity,“ sdělila mi oklikou, ačkoliv notně kousavou, abych tu zůstala a ten katalog dodělala. Přitom se do mě chladně zabodávala svým pichlavým zrakem, kterým mi mimo jiné říkala, že je pobouřená tím románkem na pracovišti, o to hůř, že se šéfem. Na to jsem nemohla říct ani půl slova…

„Dobře, tak… já to ještě dnes dokončím,“ informovala jsem ji pokorně o svém náhlém rozhodnutí, když jsem se v mysli rozloučila s Matteovým překvapením. A naším společným časem, který je značně omezený.

„Dobrý nápad,“ ucedila a s blahosklonným úsměvem opustila jak můj osobní prostor, tak i ten pracovní, když se vzdálila k nějakému jinému nešťastníkovi, kterého by psychicky mučila dál. Enzo naštěstí něco řešil o pár stolů vedle s kolegou, takže tomuhle výstupu svědkem nebyl, tudíž jsem s ním nic nemusela řešit a tuhle nečekanou novinku podat jako moji vlastní iniciativu. Akorát jsem neměla ponětí, jak šetrně to říct Matteovi a nezklamat ho tím…

* * * 

„Nemohli bysme to překvapení přesunout třeba na zítra?“ zeptala jsem se ho opatrně a vrhla jsem na něj provinilý pohled, aby bylo zřejmé, že mě to skutečně mrzí. Matteo se na mě zmateně zadíval a pak se mu na čele zavlnilo několik ustaraných vrásek. Odrazil se od desky stolu, aby se opřel do svého ergonomického křesla a podezřívavě si založil ruce na svých vypracovaných prsou.

„To asi mohli, ale proč?“ pátral po dostatečně pádném důvodu, který by mohl mít oprávnění jeho plány pokazit.

„Chtěla bych dodělat ten katalog už dneska… Ještě nějakou tu hodinku navíc a budu mít hotovo,“ osvětlila jsem mu s maximálním přesvědčením, ale stejně jsem nakonec před jeho zaskočeným výrazem uhnula nejistě očima stranou. On mezitím vstal na nohy a obešel stůl blíž ke mně, aby mě vzal jemně za předloktí a dovedl ke gauči u stěny, na kterém nás minule načapala právě ta zpropadená Bianca.

„To přece nikam nespěchá,“ opáčil poněkud povzneseně a obličej se mu celý uvolnil až ke skromnému úsměvu.

„Čím dřív to budu mít, tím dřív se to pošle do tiskárny a budeme moct přijmout další zakázku, což tahle firma přesně potřebuje, ne?“ vyložila jsem mu veškeré neprůstřelné argumenty, které jsem zčásti papouškovala po Biance, ale prostě taková byla holá fakta a on o nich věděl. „Takže… nebude to vadit, když tady zůstanu? Můžeme to odložit?“

„Ty už ses rozhodla, že?“ reagoval otázkou, možná spíše řečnickou, jelikož nad tím mírně odmítavě vrtěl hlavou. Pouze jsem se nezištně pousmála a výmluvně rozhodila ruce od těla. Bylo nevídaně upokojující zjistit, že si pomalu zvyká na moje umanuté úsudky a naopak ustává s těmi jeho tvrdohlavými odboji, aby si prosadil svůj názor. Věděla jsem, že proto i já bych měla občas ustoupit a naopak vyjít vstříc jemu. Tak je to ve vztahu správně, ne?

„Je to problém?“ ptala jsem se rozpačitě, když jsem po něm nesměle pokukovala a nepřestávala se skoupě culit.

„Nemůžu se na tebe zlobit za to, že jsi taková pilná stážistka. Chápu, že ti na tom záleží, když ti první pokus úplně nevyšel a můžu tě v tom asi jedině podpořit… Ten program nějak… přesuneme,“ přislíbil mi a mně se tím skutečně ulevilo. Rozhodně jsem tím nechtěla nic komplikovat, ale doopravdy jsem se bála toho, že by mě Bianca ještě víc dusila, kdybych jejímu doporučení nevyhověla. Navíc mě jímaly určité obavy z toho, jak by naložila s tou informací, že mezi mnou a Matteem něco je.

„Děkuju ti, Teo,“ pípla jsem vděčně a nejraději bych se mu vrhla kolem krku.

„Jistě, jen… doufám, že se tohle nestane pravidlem po zbytek našich pátečních odpolední,“ podělil se se mnou o svoje vlastní obavy, které jsem hodlala okamžitě smést ze stolu.

„Výjimečně, slibuju. Když to dnes dodělám, tak tím všechno urychlím. Je to výhra pro všechny,“ zapřisáhla jsem se, že víckrát nepodlehnu nátlaku Bianci a nezničím nám tím společné zážitky, které nás čekají předtím, než se vrátím zpátky do Anglie. On se na mě usmál na znamení, že mě bere za slovo a že tuhle komplikaci považuje za vyřízenou. Nejraději bych se mu vrhla kolem krku a zulíbala každičký milimetr jeho opálené, vousy zarostlé tváře za to, jak je neuvěřitelně dokonalý.

„Jak dlouho se tu zdržíš?“ vyptával se, asi z čistě praktického hlediska, když jsme teď bydleli spolu.

„Těžko říct… Napíšu ti, hm? Ale copak… Chystáš se mi připravit nějakou dobrou večeři, zatímco já tady budu dřít až pozdního odpoledne?“ pronesla jsem v žertu, ale myšlenkami mi přeběhlo, že to vlastně vůbec není špatný nápad. On se tomu sice v krátkosti zasmál, ale poznala jsem na něm, že ho napadlo totéž.

„Proč ne vlastně. Nějaké speciální přání?“ přenechal mi gentlemansky možnost si vybrat a v očích se mu jen lišácky blýskalo, takže nějakou představu asi již měl.

„Nechám to na tobě. Ráda ochutnám nějaké tvé oblíbené jídlo,“ zvolila jsem nejpřijatelnější řešení, což ocenil zářivým úsměvem, který mu rozsvítil celou snědou tvář. Nejspíš mě nikdy nepřestane uchvacovat, jak nepřístojně pohledný Matteo je. Ještě stále mi to bralo dech a vhánělo červeň do lící. Nemluvě o tom hejnu motýlů v břiše, které se vždy splašeně rozlétly, jakmile se na mě dlouze a intenzivně zadíval. Páni, jsem v tom fakt až po uši…

„Alespoň nějaké překvapení pro tebe dnes budu mít,“ zaradoval se nepokrytě.

„Ani tohle se ale nemusí stát pravidlem, Matteo,“ zmínila jsem co nejjemněji, aby si to nevyložil zle, ale dívala jsem se na něj absolutně odevzdaně. Ta jeho starostlivost, zájem či snaha byly nebývale dojemné.

„Já vím, vím… Ale to tak už asi bude, když se člověk zamiluje,“ zhodnotil prostě a lehce pokrčil širokými rameny, přičemž se ke mně konečně naklonil, aby mě láskyplně políbil. Nijak jsem se tomu nebránila a naopak jsem se k němu přivinula o něco blíž, když jsem mu obtočila ruce kolem krku. Automaticky mě objal pažemi kolem pasu a tiskl si mě k sobě tak naléhavě, jak v něm přebírala kontrolu ta nezkrotná touha, která ovládala i mě. Bydlet s ním nebyl ani trochu dobrý nápad…

* * *

Pečlivě jsem vše uložila do patřičné složky a při zběžném pohledu na display telefonu jsem zjistila, že čas mi hlásil již něco málo po sedmé. Jak jsem se naplno zabrala do té vidiny pomyslné cílové pásky, tak jsem přestala vnímat, kolik je hodin. A samozřejmě jsem zapomněla dát vědět Matteovi, jak na tom jsem. Spěšně jsem vyťukala textovku, že již končím a za chvíli že už budu na cestě. Obratem mi přišla zpráva nazpět, že mě vyzvedne a ať ještě pár minutek vydržím. Se souhlasem jsem mu vyhověla, a když jsem tam ve studiu zůstala sedět úplně sama a bez jakékoliv činnosti, moje myšlenky ovládl opět ten zádrhel za mořem.

Proto jsem zkontrolovala, jestli je William na messengeru online, a když jsem zjistila, že ano, rovnou jsem zahájila videohovor. Chvilku to trvalo, ale nakonec jej přijal a se skoupým úsměvem se přede mnou zjevil jeho protáhlý obličej. Jenom jsem mu zamávala a přemítala, jak tenhle rozhovor ukočírovat.

„Em, ahoj? Děje se něco?“ prolomil to ticho jako první on a působil nepatrně zmateně.

„Ahoj, Wille. To bys mi asi měl spíš říct ty, ne?“ využila jsem jeho rádoby nevinného dotazu ve svůj prospěch a opravdu jsem se u toho snažila neznít jako nějaká hysterická stíhačka. Rysy v jeho tváři se napjaly a nervózně si odkašlal. „Mluvila jsem dopoledne se sestrou. Hádám, že touhle dobou už je u nás,“ konstatovala jsem, jelikož jsem dle toho jeho podivně koženého výrazu odhadla, že se naneštěstí mýlit nebudu. Bylo to velice naivní se domnívat, že by Valerie dala na moje přání. No dobře, na můj příkaz či zákaz, to je fuk.

„Je tu jen na jednu noc, zítra jede k vašim,“ přiznal pohotově a jeho hlas byl zvláštně netečný. Možná tím maskoval svoje rozčarování nad tím, kvůli čemu jsem mu volala. Will dovedl celkem obstojně svoje emoce potlačovat.

„Mohla tam být už dneska,“ zavrčela jsem nesouhlasně.

„Není důvod, abys takhle vyváděla, Em,“ oznámil mi suše, čímž mi dal opět najevo svou nelibost nad tímhle tématem, které dost možná považoval ze své strany již za uzavřené, tudíž ho jeho znovu probírání poměrně obtěžovalo.

„Že není?! U Valerie mě nepřekvapuje, když mi dělá naschvály, na to jsem zvyklá, ale u tebe?“ Na konci se mi hlas zhoupl až k podivnému zajíknutí, poněvadž jsem stále přidávala na hlasitosti. Nevídaně mě to deprimovalo, stejně jako to, co se dělo tady v Janově. Všechno se mi vymykalo kontrole…

„Vykládáš si to špatně,“ řekl rezolutně a příkře se na mě zahleděl, když se mu zřejmě nepozdávalo, jak se mnou moje vlastní emoce pořádně cvičily a chtěl mě nějak usadit. Někdy to zabíralo, někdy ne…

„Věděl jsi, že s tím mám dost zásadní problém, říkala jsem ti to a stejně je u nás nalezlá zase! Když jsem doma já, nepřijede skoro, jak je rok dlouhý, a jenom co vytáhnu paty ze dveří, tak je u nás pečená vařená! Chápeš, jak to celý asi vypadá?! Já jí prostě nevěřím, Williame,“ vykládala jsem mu horečně, aby se lépe vžil do mé kůže, ze které jsem div nevyskočila, když jsem s Valerií telefonovala.

„A co mně? Mně taky nevěříš?“ vybalil na mě s varovně povytaženým obočím, na což jsem jen naprázdno pootevřela ústa a pak je zase zavřela. Na pár sekund jsem odvrátila zrak bokem a naplno jsem přitom vhlédla do svého nitra, ve kterém jsem pátrala po nefalšovaně ryzí pravdě. Byla jsem šílený pokrytec. Vyváděla jsem kvůli jakési utkvělé iluzi, o níž jsem byla zdánlivě přesvědčená, přestože jsem v hloubi své duše věděla, že by Will nikdy něco takového neprovedl. Mezitím jsem sama rozjela románek s mužem, do kterého jsem se bláznivě zabouchla a nechávala jsem to zajít do čím dál neprostupnějších mezí, ze kterých jsem se mohla už jen těžko vymanit. Moje svědomí a nekonečný pocit provinění si hledaly nějakou nepřekonatelnou překážku, kterou bych později použila jako neochvějnou výmluvu.

„Valerie něco naznačovala o tom, že jsi ji… možná tenkrát neodmítl. Že to bylo trochu jinak,“ vytáhla jsem na něj dnešní Valinu narážku, která mě ve vší pravděpodobnosti měla pouze vytočit, což se také stalo, ale aktuálně se mi skvěle hodila k tomu, abych mezi námi způsobila další negativní vlny a zejména postavila nepřekonatelnou zeď. Záměr svého podvědomí jsem poměrně snadno odhalila a taky jsem se za něj patřičně styděla, ale ne dostatečně natolik, abych jej nenechala zrealizovat.

„Mám ti to vůbec vysvětlovat? Něco sis zjevně vzala do hlavy a…“

„Vyhýbáš se odpovědi,“ skočila jsem mu do řeči pro změnu já a v podstatě jsem to od něj vzala jako potvrzení.

„Protože je to úplně absurdní!“ vybuchl najednou, když jsem ho těmi svými smyšlenkami nemálo vytočila, což prozrazoval i jeho zrychleně se zvedající hrudník.

„Jo, jasně, ale co je ještě absurdnější?! Že u nás necháváš každý víkend, co jsem pryč, přespávat moji sestru, která po tobě jednu dobu dost jela a doteď ji štve, že nedostala to, co si zamanula, protože na to není zvyklá! A ty ji velkoryse poskytuješ přístřeší a není ti ani trochu divný, proč nezůstává doma se svým manželem?!“ vyčítala jsem mu ostře a plivala jsem na něj slova se zřetelným znechucením a především odsouzením, mířeným k oběma dvěma.

„Takhle to není, i když chápu, že jsi z toho nesvá...“ pravil veskrze chápavě a soucitně, čímž mě popudil jednou tolik. Tím vztekem mi bušilo srdce jako o závod, až ve spáncích mi halasně pulsovalo a velmi mělce jsem dýchala.

„A jak to teda je?!“

„To by ti měla říct Valerie.“

„Já se jí ptala, ale ona se mnou nemluví! Takže mi to řekni ty, Williame,“ nakázala jsem mu neústupně, ale když jenom rezignovaně svěsil ramena, odtušila jsem, že ani od něj se nic nedozvím. A v tom jsem spatřila svou šanci… „To si ze mě děláš srandu, ne?!“ zaúpěla jsem až zoufale a zhluboka se nadechla, abych si dodala odvahy. „Já končím, Williame! Tohle fakt nemám zapotřebí.“ A je to. Já to fakt řekla…

„Ne, ne, ne! Neopovažuj se to zase vypnout. Něco tu řešíme! Nemůžeš to zase jen tak ukončit a pak dělat jako že nic!“ ztratil nakonec nervy i on a z očí mu šlehaly zlostné plameny, když ho můj zpátečnický obrat vytočil až do nepříčetnosti. Nezapomněl mi přitom předhodit, že jsem takhle několikrát nečekaně a neomaleně ukončila naši konverzaci. Když už jsem si na něj udělala ten čas, že.

„Takhle to ale... nemyslím...“ hlesla jsem sotva slyšitelně a vyhýbala jsem se jeho nebesky modrým očím, které na mě vyplašeně mrkaly a volaly po vysvětlení. Bolestně mě u toho píchlo na hrudi a stáhl se mi žaludek, jako by ho někdo necitlivě zmáčkl ve své pěsti. Já jsem ale takový vypočítavý sobec a ubohý zbabělec… Ale je to jediné schůdné řešení, abych úplně nepřišla o rozum kvůli jednomu či druhému chlapovi.

„Co prosím?“ přeptal se konsternovaně a nervózně se napřímil.

„Já prostě… s tímhle končím. Můžeš si tam Valerii klidně nastěhovat a dělat si s ní, co jen chceš. Mně už je to úplně jedno. Nebudu s někým, kdo mě nebere na vědomí,“ pravila jsem významně s velice kousavým podtónem, ale pořád jsem nenašla dostatek kuráže s ním znovu navázat oční kontakt. Nejraději bych se totiž propadla studem až k protinožcům, jelikož tohle byla taková šílená zástěrka pro to, abych si tady v Itálii mohla užívat, jak jen jsem chtěla, že jsem si připadala jako ta nejproradnější ženská pod sluncem.

„To nemůžeš myslet vážně,“ vydechl naprosto ochromený šokem, který jsem mu způsobila tím, že jsem se s ním zcela nečekaně rozešla. No jo, já se s ním fakt rozešla?! Do háje, do háje, do háje!

„Ale můžu a taky, že myslím… Promiň, Wille, ale tohle nedávám… Nevím, co jinýho mám dělat…“ zjemnila jsem o něco, abych k němu nebyla nějak přehnaně krutá a především sama k sobě ve svých očích, jelikož bych si to vyčítala tak dlouho, že ani s Matteem bych se přes to nijak jednoduše nepřenesla.

„No určitě ne se se mnou takhle rozcházet!“ zaburácel zoufale, jak neměl ponětí, kudy a jak v tomhle rozhovoru dál.

„Já nehodlám přihlížet tomu, že mě podvedeš s mojí sestrou,“ odsekla jsem podrážděně a střelila jsem po něm přezíravým pohledem, přičemž jsem si povšimla, jak je zcela vyvedený z míry a vystrašený jako ještě nikdy.

„Teď jsi ale vážně úplně paranoidní, Emo! Vzpamatuj se, sakra! Já nikoho podvádět nehodlám, vždyť mě znáš?!“ apeloval na mě a na společné roky, kdy jsme jeden druhému bezmezně věřili a ani jednoho z nás by nenapadlo o tom druhém jakkoliv pochybovat. Jenomže já tu za těch pár týdnů zažila úplně jiné zkušenosti…

„Tohle není věc, kterou si můžeš rozhodnout jenom svým rozumem,“ okomentovala jsem to naprosto smířeně a blahosklonně a tvářila jsem se veskrze nesmlouvavě. Já o tom vím docela hodně přece.

„Emo, zlato, prosím tě! Neblázni, tohle je přece nesmysl,“ prosil mě najednou úpěnlivě.

„Jak jsem řekla… Potřebuju teď nějaký čas pro sebe. Pauzu od tohohle všeho… Co jsem pryč, tak se nám to celý naprosto sype, něco je špatně. Nechme to na později, až se vrátím, jo? Potom se uvidí… Ale teď to bude lepší takhle. Dej mi nějaký čas pro sebe a… nezlob se na mě, prosím. Měj se, Wille,“ zakončila jsem poněkud vyhýbavě, jelikož jsem použila veškerá možná klišé, která jsem nasbírala ze všech možných zdrojů a bylo mi z toho jaksi úzko. Cenu o nejhorší přítelkyni roku získává…

„Emo, ne! Nedě…“ Nenechala jsem ho domluvit a hovor jsem s dlouhým, roztřeseným vydechnutím ukončila. Pak jsem se znovu zhluboka nadechla a zatlačila slzu, přičemž jsem se zařekla, že tohle takhle nakonec nenechám. Tohle je spíš provizorní řešení... 

 Ahoj všem! Moc se omlouvám za tu nechtěnou pauzu. Nejdřív nám ve městě řádila bouřka, která nám vyřadila z provozu internet, a pak jsme zmizeli do zahraničí, dokud byla možnost před tím, než to opět všechno zavřou. :) Pokusím se teď trochu zrychlit tempo, abych dohnala ztracený čas, vám to kapku vynahradila, ale především bych se nějak ráda vešla do konce léta a pak se věnovala jiné povídce. Napadů mám až moc, času podstatně méně. :D 

Moc všem ze srdce děkuji, kdo to s touto povídkou ještě nevzdali, protože i mě, jakožto autora, nějak přestala bavit. Nakonec to vůbec není to, co jsem si představovala, ale co, i to se stává. :) Odejít od toho a nedokončit příběh u mě nepřipadá v úvahu, tak to nějak ještě přetrpím a budu nesmírně vděčná, když to zvládne někdo se mnou. :D

Jste skvělí, děkuju Vám! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 36. kapitola: