OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 25. kapitola



Mr. Perfect - 25. kapitolaEma a její první zkušenosti s focením, ze kterého se nečekaně tak trochu sesype. Ještě že má pokaždé po ruce moderního hrdinu Mattea, který je vždy maximálně připravený zasáhnout.
Užijte si čtení, přeje Sabienna

Dokulhala jsem po boku Mattea do jeho kanceláře a už takhle to pro mě byla naprostá ulička hanby. Musela jsem si neústupně prosadit, že si to napříč studiem klidně v bolestech odpajdám, ale v jeho náruči jsem tam odmítla byť jen špičkou palce vkročit. Všichni na mě i tak zírali, když mě Matteo ochotně podpíral, takže než jsme došli do jeho kanclu, stačila jsem opět chytit barvu přezrálého rajčete. Jakmile jsem se usadila za roh na gauči, nesmírně se mi ulevilo, že jsem z dosahu jejich podezřívavých a udivených očí. Matteo nade mnou jen kroutil hlavou, že jsem si dobrovolně zvolila tuhle formu utrpení, když mě tam prý mohl úplně v pohodě odnést. Jenomže v tomhle kolektivu by to bylo cokoliv, jenom ne v pohodě. Alespoň pro mě ne… 

„Tak jo, nejdřív ti seženeme nějaký ledový obklad a pak bych to stejně viděl na pohotovost,“ navrhl mi starostlivě, když pozoroval můj obličej, který se všelijak kroutil podle toho, jak moc mě zrovna ten kotník bolel.

„Obklad bych uvítala, ale ta pohotovost vážně nebude nutná. Já to rozchodím, už teď to docela šlo,“ pronesla jsem nadějeplně a snažila jsem se i přes ty křečovité záškuby pousmát, ale vzniklo z toho nejspíš něco děsivého, poněvadž se zatvářil poněkud rozpačitě. Záhy se taktéž pokusil o úsměv, který jemu vyšel jako vždy na výbornou, až jsem na pár sekund úplně zapomněla na ten svůj úraz.

„Až na ty slzy v očích, tak jo, docela to šlo,“ upozornil mě s lehkým popíchnutím v hlase, abych přestala to moje zranění tolik zlehčovat, když evidentně viděl, že trpím. Stejně jsem se tomu musela začít smát, i když by nejspíš bylo víc nasnadě se urazit.

„Nepodceňuj mě, jo? U koní jsou úrazy naprosto běžnou součástí, je to riziko povolání a jako jezdec kolikrát prostě musíš jít a sednout zpátky do sedla, i když už se ti nechce nebo bys ani neměl. Takže uvidíš, že zítra sem naběhnu pěkně po svých,“ prohlásila jsem sebejistě, načež jsem zkusmo zahýbala tím ztuhlým a oteklým kotníkem, který ustavičně bolel. „Tak možná až pozítří,“ zhodnotila jsem svůj stav o něco střízlivěji, abych nepůsobila příliš naivně.

„Pravda, promiň… Já zapomněl, že lidi od koní jsou tvrďáci,“ využil mou poznámku k tomu, aby si ze mě zase akorát utahoval, a tak jsem se nad tím jen poněkud kysele ušklíbla.

„Bys koukal,“ sykla jsem na oko dotčeně a znovu jsem zakroužila nohou v kotníku, jako by se snad za těch pár sekund mohla situace nějak zásadně zlepšit. Na místo toho mi v tom opravdu nepříjemně zatepalo, až jsem zalapala po dechu, přičemž se mi po chodidle rozlilo takové příjemné teplo. Už jsem ho měla párkrát pochroumaný, tudíž pak stačilo málo a bylo zle. 

„Jdu pro ten obklad… Chceš ještě něco donést? Já si musím dát čaj, nechceš taky něco?“ staral se o mě velmi ohleduplně a já si díky němu připadala přímo veledůležitě.

„A-asi jo… kafe bych si dala. Macchiato, prosím.“ Přijala jsem vlídně jeho nabídku a nadiktovala jsem si pro sebe kávu, která by mě mohla z toho částečného šoku alespoň trošku dostat. Matteo se následně bleskově odporoučel, aby se sotva o několik málo minut vrátil nazpět i s mraženým pytlíkem nějaké zeleniny.

„Netuším, kdo a proč tady potřeboval mít pytlík s mraženou čínskou směsí, ale teď se vážně skvěle hodí,“ vyslovil nahlas svou myšlenku, nad kterou se nemálo podivoval, ale mě tím náhodou náramně pobavil. Zatímco jsem se smála jako ta hyena chechtavá, Matteo ke mně přistoupil a opatrně mi přiložil ledově studený sáček ke kotníku, ale stejně mě to dost zaskočilo, a tak jsem se jen prudce nadechla a napjala se jako luk. Měla jsem kůži rozpálenou ještě z toho horkého jižanského slunce, a ještě víc z toho, že jsem ho měla tak dlouho těsně po svém boku, takže to byl pro mě solidní šok. Mattea ta má reakce trochu překvapila, proto ten sáček dal zase ihned pryč, ale když mu došlo, že mě asi překvapil ten rozdíl teplot, tak mi ho opět o něco pomaleji přitiskl na pokožku.

„Děkuju,“ pípla jsem vděčně a sledovala jsem ho, jak mi klečí u nohou. Jenom se na mě sladce usmál, v očích mu u toho tak krásně zajiskřilo, že jsem se v tu ránu začala zevnitř naprosto rozplývat. Přitom moje představivost ožívala a bláhově si vytvářela naprosto odlišný svět, v němž byl mým snoubencem právě Matteo a nikoliv Will.

Z mých zasněných myšlenek mě vytrhla až nově příchozí osoba, kterou byla Bianca s tácem, na němž měla jeden čaj v typické sklenici ve tvaru tulipánu a potom šálek kávy pro mě. Tvářila se absolutně netečně, ale já jsem na ni celkem snadno rozpoznala, že pod povrchem vřela jako ta sopka. Zajisté se jí nebývale dotklo, že si právě na ní Matteo vyžádal takovou podřadnou činnost, kterou jsem běžně vykonávala já. Bleskově a jaksi neomaleně jsem drapla po tom pytlíku, který doteď trpělivě držel Matteo, jehož ruka začínala být velice podobně ledová. Bohužel jsem nebyla dostatečně rychlá a Biančině ostřížímu zraku to pochopitelně neušlo, což mi dala okázale najevo tím, že se do mě ostře zabodla pohledem, až mi z toho zatrnulo. Beze slov položila tác před nás na konferenční stolek, mezi čímž se Matteo usadil hned vedle mě a svůj pohled ukotvil na svém oblíbeném čaji.

„Děkujeme, Bianco,“ ocenil její snahu Matteo, když splnila jeho úkol, který jí vůbec nebyl po chuti.

„Jistě, Matteo,“ houkla neutrálním tónem a vynutila ze sebe křečovitý úsměv, kdy spíš jakoby ohrnula horní ret a podivně vycenila zuby. Bylo to docela děsivé, a tak jsem raději oči uvrtala kamsi k zemi. „Ještě něco? Já bych se když tak vrátila ke svým povinnostem, mám tam spoustu důležité práce.“ Neodpustila si lehké rýpnutí, aby nám oběma dala najevo, že tenhle úkon byl těžce pod její úroveň a pozici ve studiu.

„V pořádku, takhle je to vše,“ pravil zcela věcně a jen Biance pokynul, že klidně může odejít. Ona nato rázně přikývla, svižně se otočila na vysokých podpatcích a štrádovala si to pryč z kanceláře. „I když! Počkej, Bianco,“ rozvzpomenul si pojednou Matteo, že by vlastně ještě něco potřeboval. Bianca se podstatně rozvážněji, až neochotně, otočila, přestože ve tváři měla znovu natlačený ten nepřirozený úsměv, který by se dal spíš nazvat šklebem. Obočí měla vysoko povytažené, což nejspíš považovala za znamení toho, že pozorně naslouchá.

„Řekni, prosím tě, ostatním, že o půl jedenácté bude porada ohledně té nejnovější kampaně na kosmetiku. Díky,“ nadiktoval jí a s velice žoviálním pousmátím ji znovu naznačil, ať se odporoučí pryč. Bianca pouze zopakovala svá předešlá gesta a pohyby a zmizela vedle v prostorech studia, kde si zajisté našla nějaké nevinné oběti své frustrace kvůli té donášce nápojů.

„Všiml sis ale, že se vám hlavní modelka tak trochu zranila?“ osvěžila jsem mu paměť v žertovné připomínce, která pro změnu náramně pobavila jeho.

„To jsem si všiml, ale neříkala jsi snad, že to do pozítří rozchodíš?“ oplatil mi stejnou mincí, načež jsme se smáli oba dva jako ty telata, ale byla jsem si v podstatě jistá, že si to užíval stejně jako já. Jakmile jsme se uklidnili, taktéž společně jsme se natáhli pro svoje šálky a mě téměř až fascinovalo, jak mě s ním i ty nejobyčejnější aktivity nesmírně bavily a naplňovaly. Tu naši idylku mi ale zakrátko narušil první doušek kávy, která byla slaná asi jako ta zdejší mořská voda. Chtělo se mi ji instinktivně vyprsknout ven, ale před ním jsem se prostě musela udržet, tudíž jsem ji se vší nechutí nakonec spolkla a snažila jsem se ze všech sil na sobě nedat nic znát. Když jsem se kontrolně podívala na Mattea, jestli mě při dalším menším trapasu nepřistihl, zjistila jsem, že se sám zaobírá tím svým čajem, který mu zjevně také moc nechutnal. Nicméně jsme každý usilovně předstíral, že je všechno naprosto perfektní. Ta Bianca je ale potvora! Fakt ji totiž nevěřím, že by si spletla cukr se solí... 

„Možná… možná bych asi kvůli tý noze neměla pít nic s kofeinem,“ našla jsem si první stupidní výmluvu, která mě napadla, abych nemusela znovu okusit tu slanou hnědou břečku.

„A já jsem výjimečně dostal chuť na tu kávu,“ zahrál to velice šikovně do outu také on, zatímco jsme po sobě tak nenápadně pokukovali a postupně nám začaly oběma cukat koutky, jak nám bylo jasné, že to ani jednomu nechutná. Zase jsme odložili šálky na tác a já jsem se vrátila k ledování nohy, kdežto Mattea vyrušil nějaký telefonát.

 

O dva dny později 

Zraněný kotník se mi naštěstí poměrně brzy zotavil natolik, aby se s ním dalo víceméně normálně fungovat, ačkoliv ortéze jsem se nevyhnula. Každopádně to bylo úplně to nejmenší. Dost mi pomohl Enzo, který mi doporučil svého kamaráda fyzioterapeuta a který zázračně přispěl k rychlejší rekonvalescenci. Alespoň natolik, abych mohla v pátek podstoupit s týmem focení té reklamy na parfémy. Mattea se mi nakonec podařilo přesvědčit, že to focení zvládnu a nebude ho muset posouvat na další týden. Chápala jsem, že firma potřebuje co nejvíc hotových zakázek a že právě tahle byla momentálně jedna z těch nejdůležitějších, takže jsem to focení hodlala zvládnout stůj co stůj. Během porady, které se pochopitelně účastnila i slečna Alessia, se tým domluvil na tom, že focení proběhne na Matteově zahradě, protože sotva mohli najít lepší a hezčí místo. Pro účely reklamy zcela dostačující, možná až nadstandardní. 

Matteo mi přísně nakázal, abych se nikde do ničeho nemotala, hlavně se šetřila a užívala si pro dnešní odpoledne roli modelky. Přesně tu, o kterou jsem vůbec nestála. Abych si vybrala oblečení, nechala se učesat a nalíčit, jsem dostala vlastní asistentku, která byla přímo od slečny Alessii a zřejmě od ní měla velice podrobné informace, jak se mnou naložit, takže vlastně nic z mých nápadů nebylo bráno v potaz. Protože jsem měla mezi profesionálním líčením a česáním poměrně hodně času sledovat dění na placu, zaregistrovala jsem spoustu věcí. Lidi z týmu běhali po zahradě a aranžovali květinové pozadí, poté motali nejrůznější věnce a další útvary potřebné focení anebo tvořili slavobránu. Celá reklama měla působit něžně, romanticky, až pohádkově, proto mě navlíkli do téměř průhledných šifonových šatů, nalíčili mě do velice jemných barev, vlasy upravili do přírodního účesu, až jsem si v závěru připadala skutečně jako víla.

Co mě ale ze všeho nejvíc zaujalo, bylo to, jak se slečna Alessia od Mattea téměř ani nehnula. Neustále mu visela za zadnicí a něco do něj hustila, zatímco on se opravdu gentlemansky pokoušel to trpělivě snášet, ačkoliv měl spoustu práce okolo. V podstatě celý tým organizoval Matteo a tlumočil tak požadavky právě od Alessii, která si nejspíš spoustu nesmyslů vymyslela proto, aby mu mohla být dál na blízku. Vyloženě se mu dle její poněkud laciné řeči těla podbízela, ale on to nejspíš přehlížel, anebo to ani pro spoustu povinností vůbec neviděl.

Ale já rozhodně ano a kupodivu mě to nesmírně vytáčelo za něj. Vyloženě mi vadilo, jak za ním Alessia neustále lezla a vnucovala se mu. Co bylo ale daleko horší, tak že jsem na ni nefalšovaně žárlila. Zcela iracionálně, nepodloženě a neúměrně. Pro mě to byl v podstatě nový pocit, protože jsem nikdy dřív tuhle nepříjemnou emoci nepocítila, jelikož jsem k tomu nikdy neměla žádný důvod. Willovi jsem naprosto věřila a věděla jsem, že v tomhle ohledu o něm nemusím ani v nejmenším pochybovat. Někdo by řekl, že mám Willa jistého. A do mé stáže v Janově jsem si i já myslela, že mě má jistou, ale... asi jediné, co je jisté, je to, že nic není jisté.  

S Mattem to bylo úplně jinak, a proto mě ta žárlivost sžírala přímo zaživa. Neměla jsem k tomu jediný logický podnět, proto mě to štvalo o to víc. Nicméně přes všechny ty nekonečné přípravy před samotným focením mě to nepřešlo, ba naopak, takže jsem s tím musela nevyhnutelně udělat. Nejlépe tu dlouhonohou vlezlou kozu vykopnout někam na druhou stranu planety. S neúprosně se blížícím focením se mě začala zmocňovat hrůzostrašná nervozita, až se mi z toho dělalo regulérně nevolno, spíš až mdlo, a proto jsem usoudila, že bude lepší to jakkoliv oddálit. Anebo ještě lépe to úplně zrušit, ne?!

„Matteo? Můžu s tebou mluvit?“ Vkradla jsem se nenápadně k těma dvěma, zatímco o něčem diskutovali. Matteo se ke mně trochu překvapeně otočil, ale Alessii to mé vyrušení evidentně zrovna dvakrát nesedlo.

„Jistě? O co jde?“ vyhověl mi bez zaváhání a mile se na mě usmál.

„Někde stranou by to nešlo?“ požádala jsem ho docela naléhavě, nejenom kvůli těm dvěma, ale taky kvůli mému menšímu záseku ohledně focení. Prostě jsem na to nebyla připravená, ani v nejmenším. Matteo mi to uvědoměle odkýval a gestem mi naznačil, ať ho následuju o kousek vedle.

„Děje se něco?“ staral se, když na mně asi poznal, že nejsem úplně ve své kůži. Sledoval mě s vážnou tváří a menší zadumanou vráskou mezi obočím. Jenom jsem na sucho polkla a protřela jsem si zpocené dlaně.

„J-já… nemůžu, to focení prostě nezvládnu,“ oznámila jsem mu nešťastně a nebyla jsem s to se na něj ani podívat. Srdce mi bušilo až ve spáncích, když jsem si znovu představila, jak se budu muset nakrucovat před všemi ostatními, kteří na mě budou civět a řešit každý můj pohyb. Ne, takový exhibicionista vážně nejsem.

„Em, já chápu, že jsi z toho nervní, ale to vážně nemusíš být. Uvidíš, že je to jednodušší, než jak to vypadá. Nakonec se ti to bude i líbit,“ povzbuzoval mě s argumenty, kterým jsem pochopitelně nevěřila.

„To teda pochybuju… Nejsem žádná modelka, nejsem na to zvyklá a neumím to! Nehodlám tady všem dělat veřejně šaška! Vždyť já jsem o to ani nestála! Najděte si místo mě někoho jiného, já fakt nemůžu,“ chrlila jsem na něj překotně a občas jsem se někde zajíkla. Rosilo se mi z toho dokonce i čelo a celá záda, což s tím líčením a v šatech nebylo úplně vhodné. Matteo na mě soucitně hleděl, ale zároveň byl odhodlaný mě přemluvit, abych se nevzdávala. Pro lepší účinky svého monologu mě chytil svými velkými dlaněmi za ramena a navázal se mnou přímý kontakt, když mě zachytil svýma pronikavýma očima a já se od něj jen tak nedovedla odtrhnout.

„Emo, nejprve se uklidni. Dýchej, ano? Prostě jen dýchej,“ radil mi důrazně a začal se přede mnou zhluboka nadechovat nosem a vydechovat ústy, což se nedalo jinak než napodobit. A tak jsme oba dva vypadali jako dva budoucí rodiče, kteří se společně připravují na porod, když se matka učí prodýchávat kontrakce.

„To vůbec nepomáhá,“ vyjekla jsem bezradně, když se mi ten splašený tlukot srdce ne a ne zpomalit. A když se mi tak nemile zhoupnul žaludek, musela jsem se trochu ohnout a opřít se na moment o kolena.

„Vím, co by ale mohlo. Pojď se mnou,“ nařídil mi nekompromisně a vzal mě bez řečí za ruku, aby mě mohl vyloženě vtáhnout dovnitř svého domu a tam rovnou do kuchyně. Byla jsem tak nějak těmi obavami ochrnutá, že jsem nic nenamítala a jenom jsem za ním mlčky klopýtala. Tam si mě usadil ke stolu a došel do lednice, kde vzal nějakou čirou láhev s průhlednou tekutinou. Nalil ji asi do poloviny sklenice a zbytek dolil vodou, na závěr přidal ještě led. Následně mi pod nos přistála sklenice neobvykle zakalené tekutiny, která nepůsobila ani trochu lákavě.

„Co to je?“ přeptala jsem se podezřívavě a vrhla jsem na něj tázavý pohled.

„Lví mléko. Nevyptávej se a raději pij, až do dna,“ instruoval mě i nadále a s pozvednutým obočím čekal, až ten obsah do sebe obrátím. „Nekoukej a pij!“ popohnal mě o něco hlasitěji a já poslušně vzala tu sklenici, kterou jsem několika velkými doušky vypila až do dna, jak radil.

„Stejně tam nepůjdu,“ prohlásila jsem odmítavě a cítila jsem, jak se mi po jednotlivých buňkách rozlévá takové blažené teplo.

„Em, prosím, nepanikař,“ žádal mě pokorně a najednou mě oběma dlaněmi chytil a schoval si do nich ty mé. Chtěla jsem mu nejprve ucuknout, ale on byl rychlejší. Jenom jsem se ostražitě napřímila, ale poněvadž mě opět zajal těmi proklatými čokoládovými duhovkami, neměla jsem na výběr, než mu naplno naslouchat. „Ty to zvládneš! Já o tom nepochybuju a ty bys taky neměla. Většina z těch lidí by neměla odvahu na to tam jít a nechat se fotit, ale ty nejsi jako většina, Emo. Máš kuráž jako málokdo, když zvládneš sednout na koně, tohle pro tebe bude naprostá procházka růžovou zahradou. Budu ti říkat, co máš dělat, ano? Nebudeš za žádného šaška, to bych nedovolil. Společně to zvládneme, to ti slibuju, Em,“ přemlouval mě velice nápaditě a zcela přesvědčeně o tom, co mi tvrdil, že jsem s každým dalším slovem ztrácela snahu se z toho jakkoliv vykroutit. Jenom jsem hltala vše, co říkal a nepatrně mi u toho klesala brada dolů. Navíc mě lehce hladil oběma palci po kůži rukou a já roztávala jako ta zmrzlina. Fakt hodně vychytaná taktika. Tohle zahrál moc dobře...

„Nenecháš mě v tom, že ne,“ ujišťovala jsem se, čím dál smířeněji s mým nevyhnutelným osudem fotomodelky.

„Na to se můžeš spolehnout,“ ubezpečil mě rezolutně a vřele se na mě usmál. Pak mě jednou dlaní pustil, aby ji mohl přesunout k mému neposednému pramenu vlasů, které měl tolik v oblibě krotit za mě. „Ty seš bojovnice, Em,“ chlácholil mě polohlasem, když si namotával pramínek na svůj ukazovák, načež ho pak zase rozmotal a zastrčil mi ho za ucho. Já ho u toho pouze tupě sledovala a sotva jsem dýchala a mrkala, jak jsem stíhala nanejvýš sledovat to, jak si se zalíbením hraje s mými vlasy.

„Fajn, t-tak teda jo, ale… sice netuším, co to lví mléko je, ale ještě mi nalej aspoň jednoho panáka. Možná spíš dva," nadiktovala jsem mu s menší úlevou, jakmile jsem párkrát zmateně zamrkala, když jsem se z toho zasnění probrala. Pro ještě efektivnější uvolnění jsem potřebovala další dávku ethanolu. Mattteo se tomu pobaveně zasmál, načež mě pustil, aby se dal do přípravy a já se mohla konečně nerušeně nadechnout.

„To je ředěná raki,“ objasnil mi ve stručnosti, než se ke mně za okamžik otočil s dalším panákem. 

* * *

Stála jsem před provizorním přírodním fotostudiem a naplno jsem vnímala každý jednotlivý pohled, který mi všichni ti čumilové kolem věnovali. Byla jsem neuvěřitelně ztuhlá, křečovitá a nešťastná. Snažila jsem se ze všech sil tvářit přirozeně a nenuceně, ale v každé další minutě to bylo těžší a těžší. Matteo mě neúnavně instruoval, co a jak mám dělat, ale bylo mu to čím dál méně platné. Poznala jsem na něm, že je z toho sám poněkud rozladěný, ale přesto se ke mně choval naprosto shovívavě a laskavě. Stejně se mě zmocňovala bezútěšná bezradnost a provinění, že ho i přes jeho veškerou snahu zklamávám. A když jsem v tom davu lidí zahlédla Alessii, která se zjevně nad touhle tragikomedií solidně bavila, byla to pro mě poslední kapka.

„P-pardon, ale… potřebuju přestávku,“ zvolala jsem hlasem překypujícím kapitulací a doslova jsem utekla před Matteovým objektivem, abych se uklidnila, někam do ústraní, kde jsem mohla zatlačit slzy a trochu se sebrat. Enzo to nejspíš díky svému údajně vyššímu EQ vypozoroval, takže mě na rozdíl od Mattea nepronásledoval, který za mnou pospíchal s foťákem v ruce, aby zjistil, jak na tom jsem.

„Seš v pořádku, Em?“ obával se o můj mentální stav, který se po čas focení akorát zhoršoval.

„Ani moc ne,“ utrousila jsem popuzeně, jak se mi jednoduše nechtělo zastírat moje nepříliš radostné rozpoložení. Schválně jsem se od něj odvrátila stranou, poněvadž jsem si připadala jako totálně neschopná hlupačka. On mě přesto nemínil dát trochu volného prostoru, ačkoliv tu mou nechuť musel zaznamenat, a přistoupil ke mně tak, aby mi mohl hledět do tváře, kterou jsem alespoň nasměrovala k zemi. „Jsem nemožná,“ hlesla jsem žalostně a přála jsem si, abych se momentálně já vykopla někam na druhou stranu světa.

„To není pravda, Emo! Náhodou si vedeš skvěle… Akorát moc řešíš, co se děje okolo tebe. Zkus se zaměřit jenom na mě a ten objektiv, hm? Jako by tam nikdo jiný nebyl, jenom ty a já…“ No, tak to mi určitě pomůže. To můžeme skončit rovnou.

„Nevedu si skvěle! Od prvního dne, co jsem tady, se mi vůbec nic nedaří. Jenom se mi sypou na hlavu další a další neúspěchy a tohle je vrchol všeho! A já už toho mám všeho prostě d-dost,“ vybouchla jsem znenadání, když mi můj vlastní pohár pocitu marnosti a zoufalosti nakonec bohatě přetekl. Mluvila jsem sice vztekle a naštvaně, ale už se mi u toho klepala brada a hlas se mi taktéž slyšitelně třásl. Nakonec věty jsem se taktéž zadrhla a do očí se mi tlačily lítostivé slzy, takže jsem se od něj raději úplně odklonila, abych ještě k tomu všemu nemusela skousnout solidní dávku potupy.

„Já už takhle dál nemůžu,“ zaúpěla jsem plačtivě a rukama jsem se objala kolem trupu, jak jsem asi podvědomě chtěla uchlácholit samu sebe. Stejně už to se mnou mírně lomcovalo, jak se mě zmocňoval ten usedavý pláč. Nejhorší na tom bylo, že tou poslední poznámkou jsem v podstatě myslela něco jiného. Ano, to dilema ohledně něj a Willa. Nějak se to prolnulo s tímhle a padlo to na mě všechno svou drtivou silou, kterou jsem bohužel nesvedla ustát.

„Em, nebuď kvůli tomu smutná, prosím,“ šeptl mi kamsi do ucha, když ke mně směle přistoupil, aby mě následně schoval ve svém hřejivém, útěšném náručí. Ani mě nenapadlo se tomu jakkoliv bránit, jelikož jsem potřebovala nějakou podporu a od něj byla rozhodně ta nejlepší. Ovinul si kolem mě svoje svalnaté paže a něžně mě přitiskl ke svému hrudníku, v němž mu srdce tlouklo o něco rychleji, než bych očekávala. Neodolala jsem a svoje ruce jsem nechala přistát na jeho širokých zádech, abych se k němu mohla přimknout zase alespoň o kousek blíž.

„Vždyť se toho zase tolik nestalo, aby ses tím musela takhle trápit. Za to ti to vážně nestojí,“ domlouval mi vlídně a chápavě a pohupoval se se mnou sotva postřehnutelně ze strany na stranu, ale i tak mě to nesmírně uklidňovalo. Přivírala jsem slastně oči a plnými doušky jsem si vychutnávala jeho velmi těsnou, omamnou blízkost, která na mě působila jako balzám na duši. Vdechovala jsem nenasytně tu jeho osobitou vůni, která mi mé mozkové buňky účinně oblbovala a veškerá má vnitřní negace se postupně vytrácela do neznáma. Užívala jsem si tuhle chvíli a bytostně jsem toužila po tom, aby neskončila.

„Máš pravdu, Matteo,“ uznala jsem vědomě, když se mu povedlo mě zcela ukonejšit a poněkud neochotně jsem se od něj odtáhla. Hranice, kdy se to dalo považovat za stále patřičné, byla dávno za námi. Ale ani jemu to nebylo příliš po chuti, poněvadž mi zůstával pořád na dosah, čímž mi v podbřišku neustále vířilo hejno bláznivých motýlů. „Když oni na mě všichni zírají!“ postěžovala jsem si s teatrálním podtónem a posměšně jsem se nad tím uchechtla.

„No pochopitelně, že na tebe zírají, protože jsi úžasná… Viděla ses vůbec v zrcadle? Seš nádherná, Emo! A když se usměješ, tak jsou z tebe naprosto všichni vedle. Objektiv tě miluje, tak se mu přestaň bránit a poddej se tomu. Ty to v sobě totiž rozhodně máš. Vykašli se na to všechno kolem a buď tam jenom pro mě, ano?“ povzbuzoval mě s takovou vervou, až ze mě vyloudil pořádně široký úsměv.

„Přesně takhle, Em! Buď sama sebou a všechny tím naprosto dostaneš… Tak jako mě,“ přiznal mi s očima bezpečně ukotvenýma v mém prozářeném obličeji všemi těmi poklonami, ale tímhle mě dostal do kolen. Jenom jsem se na něj hloupě culila a nejraději bych se mu vrhla zcela odevzdaně kolem krku. Ten svůj náhlý elán jsem ale mínila nasměrovat právě na to proklaté focení, ze kterého už se znovu nesesypu. Jedině tak z Mattea, který byl neuvěřitelně sladký a především nepřekonatelný v tom, jak mě dokázal podržet. Jaký obrovský vliv na mě měl...


 Teo


 Ach, no není ten Matteo totální slaďouš? Příště pokráčko v podobném duchu, který těm dvěma pomůže se posunout zase trochu dál. Už je docela na čase, že? :D 

Moc, strašně moc děkuju všem dosavadním čtenářům! Jste nejúžasnější!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 25. kapitola:

3. Sabienna přispěvatel
08.04.2021 [11:41]

SabiennaMay: Kdo by do něj pak nebyl hotový, co? Asi každá si přejeme potkat takovýho chlapa, ale takový už jsou asi fakt jenom v knihách a filmech.. Nebo asi já mám ten problém, že jsem nějakého takového už nějaký ten pátek nepotkala Emoticon Emoticon
Flu: Ema žárlí, to už je zas další progres k tomu, co je nad slunce jasné.. Spousta lidí si ne a ne přiznat to, co mají přímo před očima.. Emoticon.. Já to taky naprosto chápu, před objektivem se spousta lidí necítí dobře.. Já takhle čas od času něco nafotím s fotografy, pro mě je to nějakým způsobem terapie, přijmutí sám sebe, vystoupení z komfortní zóny atd, a když jsem měla první focení na veřejnosti, ve městě na hlavní třídě, to byl porod Emoticon ale nakonec jsem měla fakt skvělý pocit, že jsem se překonala a zvládla to bez toho, aniž bych utekla, což jsem nejednou chtěla Emoticon Em je statečná holka, ale někdy je toho na člověka prostě dost a má slabší chvilku, je to normální, lidské.. navíc ji do tohohle focení navrtali oni, takže.. vlastně je to úspěch, že se jim nesekla úplně.. já bych to snad i na truc udělala.. i když, kvůli sexy šéfovi asi ne Emoticon Emoticon
Já vím, já vím.. omlouvám se, já se do toho jejich oťukávání tak zabrala, teprve dva týdny a skoro 30 kapitol.. Emoticon v tomhle jsem si z toho seriálu příklad brát neměla Emoticon

Holky, proto Vám fakt ze srdce děkuju, že furt čtete.. já to sama nechápu, už by mě to štvalo být na vašem místě a štve mě to i jako autorku, to jsem nevychytala.. musím se naučit být stručnější Emoticon proto jste za mě fakt ty nejúžasnější čtenářky! Máte můj bezbřehý obdiv, vážně ... nesmírně vám za tu neustálou podporu děkuju!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Fluffy admin
30.03.2021 [19:56]

FluffyEma v tom lítá. Emoticon Tohle už není žádný zakoukání, ta holka ho těžce chce. Emoticon (A on teda těžce chce ji, ale to je celkem pochopitelný, když i přes svoje morální zásady neví, že je holka zadaná. Emoticon)
Jinak tu trému naprosto chápu, já se před objektivem neumím nakrucovat nikdy a navíc si o sobě myslím, že jsem děsně nefotogenická, takže představa, že je tam k tomu ještě milion lidí, tak možná dokonce i zdrhnu. Emoticon Ema je hrdinka, že utekla jen do kuchyně. Emoticon Emoticon Tím jen chci říct, že to bylo napsané dost uvěřitelně. Emoticon
Sab, už tam hoď nějakou bombuuuuu, čekám tu na ni. Emoticon Emoticon

1. Maya666
27.03.2021 [17:28]

Jo jo je fajn mít po ruce svého prince na bílém koni Emoticon ale jsem docela zvědavá jak se to bude vyvíjet dál a žarlící Ema je taky pěkná Emoticon těším se na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!