OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje múza - 1. kapitola



Moje múza - 1. kapitolaV minulé kapitole vše začalo divadelním představením, po poměrně trapné situaci, kdy málem oslepila hlavní mužskou postavu bleskem, se nyní přesouváme na tramvajovou zastávku. Co se stane, když hlavní hrdince ujede tramvaj a navíc se ozve staré zranění? Příběh pokračuje a začíná nabírat na obrátkách. Příjemné počtení přeje Princess of the Darkness! :)

Ona:

Když jsem ten večer čekala na zastávce, měla jsem divný pocit. Večerní Praha je možná krásná, zvláště když sněží, ale také plná individuí, co rozhodně tak pěkná nejsou, a jejich společnost není vítána.

Jedno takové se zrovna na zastávce zabalilo do mikiny s kapucí a začalo se pohupovat v kolenou. Stála jsem dost daleko, ale i tak jsem měla divný pocit, byli jsme na zastávce sami a já se neodvážila jít podívat, v kolik to jede.

Konečně se v dáli objevila skupinka lidí, ale v další chvíli zase zašli za roh ulice. V duchu jsem nadávala sama sobě za svou pitomost, o pár ulic dál bylo metro. Jenže mně už se zpátky nechtělo, moje bolavá noha už o sobě zase začínala dávat vědět.

Popošla jsem pár kroků směrem zpátky k činohře a přemítala, jestli mám riskovat, že po cestě upadnu a budu si muset zavolat pomoc.

Po jedné docela primitivní operaci, která se ale úplně nevydařila, jsem mále přišla o nohu od kolene dolů. Naštěstí jsem se po bezmála dvou letech rehabilitace, polykání prášků opět začala chodit. Vozíček mám doma v komoře složený a sedá ne něj prach. Ale občas sáhnu po berlích, co mám u postele, už to nikdy nebude takové jako dřív. To mi ostatně říkají i dvě skoro patnácticentimetrové jizvy, táhnoucí se od půlky holeně až nad kotník.

Opřela jsem se o zábradlí a ztěžka oddychovala, bolest mi tolik nevadila, ale víc mě znepokojovala myšlenka, že nemám nikoho, kdo by mě vzal domů. K metru nepůjdu, to jsem věděla jistě.

*** 

V dáli se začala objevovat tramvaj, a když byla dostatečně blízko, zjistila jsem, že je to bohužel číslo 22, a tou já to domů měla bezmála o hodinu delší. Nenastoupila jsem a velmi jsem si oddychla, když se individuum vypotácelo nahoru po schodech a usedlo k oknu, kde se opřelo a zřejmě začalo usínat.

Dokulhala jsem se k ceduli s jízdním řádem, nohu tahajíc za sebou a opírající se o zábradlí.

„Krucinál!“ zaklel někdo za mnou, když tramvaj zazvonila a začala odjíždět ze zastávky.

Někdo právě doběhl a dveře se zavřely přímo před ním.

 

Začala jsem zkoumat rozpis, abych poté zjistila, že moje tramvaj jela naposledy deset minut předtím, než jsem přišla na zastávku.

„Kruci…“ zasténala jsem, protože to znamenalo, že mi právě také ujela tramvaj.

Musela jsem se opřít, noha opět začínala stávkovat a já cítila, že už mě dlouho poslouchat nebude.

„Jste v pořádku?“ ozvalo se za mnou, když jsem se dobelhala k lavičce a ztěžka se posadila.

 

On:

„Starejte se o sebe…“ odpověděl sametový ženský hlas.

„Pardon, já jen, jestli jste třeba neupadla, dost to tu klouže…“ řekl jsem a šel se podívat, kdy to jede.

„Za deset minut…“ ozvala se dívka a nasadila si kapuci.

„Prosím?“ otočil jsem se a ona si odfrkla.

„Jede to za deset minut…“

„Aha, no tak děkuji…“ usmál jsem se a zapálil si cigaretu.

„Kouříte hodně?“

„Já? No, ano, proč se ptáte?“

„Ve vaší šatně to je cítit jako v baru…“

„Cože?!“ popošel jsem trochu blíž, ale zřejmě jsem dotyčnou vyděsil a ona se posunula na kraj lavičky a pak si sedla na zadek do sněhu.

„Jak to víte?“ ptal jsem se jí, když jsem jí pomohl zpět na lavičku a odhodil špaček do silnice.

„Tady je koš, a vím to, protože jsem u vás v šatně dnes byla… Fotila jsem si vás!“ odfrkla znovu a já se usmál, když mi došlo, s kým mluvím.

Ta šedá myška z šatny, ta, co měla blog. Podívejme, jak jí to najednou mele pantem!

„Ukážete mi vůbec tu fotku? Chtěl bych, vidět, jestli tam taky vypadám jako takový idiot, jako se teď cítím…“

„Samozřejmě, a budu dělat, že druhou část věty jsem přeslechla…“ řekla a začala hrabat v tašce.

***

„Hezky fotíte…“ řekl jsem a nabídl jí ruku, když se v dáli objevila tramvaj.

„Děkuju, ale tohle není naše tramvaj…“ řekla a ukázala na nápis, který hlásal: „Porucha“

„Tak dost… Volám taxi…“ řekl jsem a vytáhl telefon, nebylo to poprvé, co jsem z divadla odjížděl taxíkem.

Podívala se na mě se zdviženým obočím, vytáhla svůj telefon, strčila si do něj sluchátka a dál už si mně nevšímala.

 

Ona:

„Tak jedete?“ zeptal se mě, když jeho taxík přijel.

Pokrčila jsem rameny, tramvaj mohla přijet každou chvíli, anebo taky ne…

Nasedla jsem tedy a sotva jsem si zapnula pás, za námi vyjela ze zatáčky tramvaj.

„To je fuk… kde bydlíte?“

„Sídliště Řepy…“

„Fajn, tak prosím, jedeme…“

***

„Jsme tady…“ Z hlubokého přemítání o tom, jak bude vypadat konečná podoba článku, mě vytrhl taxikářův hlas.

„Sídliště Řepy…“ vytáhl jsem peněženku a podívala se na kalkulačku, ale pak mě jeho ruka zadržela.

„Dneska už jste mě málem oslepila, tak mě nechtějte ještě urazit tím, že to budete platit…“

Stáhla jsem tedy ruku a otevřela dveře od auta, vystoupila jsem a natáhla se pro kabelku. Chtěla jsem mu popřát dobrou noc, ale on vystupoval taky.

„Vy nejedete?“ zeptala jsem se a pokusila se co nejdůstojněji vykročit směrem k mému domu.

„Ne, nejdřív se přesvědčím, že jste v pořádku dorazila až domů, a potom nasednu na noční autobus…“

„Říct vám, že nemusíte, je asi zbytečné…“

Usmál se a potom si najednou přehodil mou ruku přes jeho rameno, podepřel mě v boku a zeptal se, kam má jít. Zcela vyvedená z míry jsem ho nasměrovala a snažila se být co nejmenší zátěží.

***

„Takže tady?“ zeptal se u bytových dveří v sedmém patře, kam se mnou vyjel výtahem, přestože jsem ho znovu a znovu ujišťovala, že to zvládnu sama.

„Ano, tady, moc děkuju… Nevím, jak se teď dostanete domů… Tady nic moc nejezdí a metro je daleko, než byste tam došel, zavřeli by.“

„Neomlouvej te se… Mimochodem, já jsem Ondra,“ usmál se a přešlápl na místě.

„Ella, těší mě, Ondro…“

„No, už je ta noha lepší?“

„Ano, ale to už jsem říkala několikrát…“ ušklíbla jsem se a odemkla dveře.

„No, já stejně nikam nespěchám… Kousek odtud je tramvajová zastávka, ne?“

„Ano, ale už od včerejška je odkloněná doprava, máte holt smůlu.“

„Můžeme si tykat? Vím, že by to měla nabízet žena, ale mně to vadí…“

„Dobře… A co je mi po tom, kdo to nabízí, já nejsem nějaká dáma,“ mrkla jsem na něj a na chvilku zaváhala.

Mohla bych ho prostě nechat odjet večerní dopravou a na tohle všechno prostě zapomenout, což by mi bylo podobné. Nebo bych se jednou mohla zachovat jinak než introvert a zbabělec. Dřív, než jsem to víc stačila promyslet, už jsem otevřela ústa.

„Nechceš jít na chvilku dovnitř, udělám ti kafe nebo něco, nechci vypadat nevděčně, navíc jsi zaplatil taxi, musím se s tebou vyrovnat.“

„Dovnitř půjdu rád, stejně nemám ponětí, jak se dostanu domů, a chtěl jsem tě poprosit, jestli bych se u tebe nemohl podívat na mapu spojů, ale s tím vyrovnáním nesouhlasím.“

„Fajn, pojď dál…“ řekla jsem a on mě následoval do bytu.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Moje múza - 1. kapitola:

3. Princessofthedarkness přispěvatel
16.01.2015 [21:43]

PrincessofthedarknessPrincessCaroline: Protože by to potom byl krátký příběh o ničem Emoticon

2. PrincessCaroline přispěvatel
15.01.2015 [16:21]

PrincessCarolineA prečo si nezavolal taxík, keď ju už odviezol? Emoticon

Som zvedavá na ďalšiu Emoticon

1. Smile
11.01.2015 [17:52]

Wuááá! Je to úžasné! Strašne sa teším na ďalšie kapitoly! Len tak ďalej! :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!