OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mocný Rod 6. kapitola

18.06.2011 (14:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 869×

VI. Ano

Uplynul už týden od našeho prvního společného večera, pořád spolu tajně randíme, Tom sice už pracuje na stejném místě jako Dan, ale pořád si na mě každý den udělá apoň trochu času. Nikdo o naše vztahu neví, tedy aspoň oficiálně, ale je nám jasné, že to brzo praskne.

„Karin, pojď konečně mezi nás,“ vlezla mi do pokoje Lea, jen jsem si povzdechla, zrovna jsem si četla tak napínavou knížku a ona mě vyruší v tom nejlepším. Vstala jsem, nadhodila nátlak a šla za holkami, se Sabčou jsme se dohodly, že zatím Katrin neřekneme o našem těhotenství, pořád jsme se bály, že nás mohou zradit. Je trochu paradox, že se bojím, že nás zradí, a ještě navíc randím s Tomášem.

„Kam pořád tenhle týden mizíš?“ zeptala se mě hned Lea, když jsem se posadila vedle Sabči.

„Ven,“ odpověděla jsem jí, „je mi tam dobře.“

„A chodíš tam s někým?“ zeptala se mě Katrin, „já jen, že Tomáš také pořád někam mizí.“

„Že vy spolu tajně randíte?“ dodala Sabča.

„To jste mě sem zavolaly kvůli tomuhle?“ vyhnula jsem se odpovědi.

„Jo,“ přikývla Sára, „a nevyhýbej se odpovědi.“

„Fajn,“ povzdechla jsem si, „jsme spolu už týden, stačí?“

„A bylo něco víc?“ zeptala se mě Katrin.

„Ne, nebylo,“ zavrtěla jsem hlavou, „nemůže být.“

„Proč ne?“ zeptala se.

„Jsem těhotná, už pět měsíců, zatím jsem to nechtěla říkat, navíc mě děti chrání a zakrývají břicho,“ odpověděla jsem jí a odkryla své bříško, Sabča to také udělala a dodala: „Já jsem v sedmém měsíci.“

„A co čekáte?“ zeptala se po chvilce.

„Kluky,“ odpověděly jsme se Sabčou na stejno.

„Takže Tom nic neví?“ optala se mě Sára.

„Ví,“ přikývla jsem, „a navíc mě požádal o ruku.“

„Cože?“ vykřikly, Lea se hned zeptala: „A kde máš prstýnek a co jsi mu na to řekla?“

„Prstýnek leží u mě v pokoji a neřekla jsem mu na to zatím nic,“ odpověděla jsem jednoduše, „abyste se už neptaly, požádal mě o ruku před týdnem a dokonale mě tím zaskočil.“

„Rozmyslela sis to už?“ zeptala se Sára.

„Nevím, pořád váhám, ale už jsem zpoloviny rozhodnutá, že mu na to kývnu, čekáme spolu děti, milujeme se,“ řekla jsem jí.

„Tak mu na to už kývni,“ domlouvala mi Katrin.

„Kývnu,“ pousmála jsem se na ni, holky se hned na mě vrhly a opatrně mě objaly, kluci ucítili přítomnost ostatních a začali kopat, zase byli nějací čilí. Vstala jsem a zašla do své ložnice, vzala jsem mobil a vytočila Tomovo číslo, sice jsem ho mohla kontaktovat pomocí myšlenek, ale to by se hned dovtípil, co mu chci říct.

Zvedl mi to hned po prvním zazvonění: „Ahoj, Hvězdičko, děje se něco?“

„Ne, já se jen chtěla, jestli máš dneska čas, že bychom se sešli,“ odpověděla jsem mu.

„Jasně, že mám čas, za chvilku končím v práci, takže se pro tebe stavím,“ souhlasil, „prozvoním tě až budu na místě, tak se zatím připrav.

„Dobře, tak za chvilku,“ přikývla jsem.

„Miluju tě,“ rozloučil se.

„Já tebe taky,“ s těmito slovy jsem zavěsila. Začala jsem se pomalu oblékat, trochu jsem se i poupravila. Vzala jsem si ještě na chvilku krabičku s prstýnkem do ruky, ani jednou jsem tu krabičku neotevřela, zatím jsem to ani udělat nechtěla, chtěla jsem si to nechat jako překvapení, až mi ho Tom třeba sám nandá. Po chvilce se ozval můj mobil, jenom cinknul, věděla jsem, že to je Tom. Sebrala jsem věci, které bych potřebovala, a šla za ním. Čekal na mě v autě před domem, s úsměvem jsem nasedla k němu. Hned se ke mně natáhl a políbil mě.

„Tak kam pojedeme?“ zeptal se mě.

„Nevím, ale musí to být místo, kde se dají dobře oslavit tvoje narozeniny,“ odpověděla jsem mu.

„Tvé prání je mým rozkazem,“ usmál se a vyjel. Jeli jsme asi půl hodiny, došlo mi, že zase jedeme do té restaurace, kde mě požádal o ruku. Vysoupili jsme a šli dovnitř, jedna až moc ochotná servírka nás uvítala, zavedla nás do jednoho boxu, kde byl stůl pro dva.

„Mám pro tebe jeden dárek, tak doufám, že ti to udělá radost,“ začala jsem.

„No tak ukaž,“ usmál se na mě, vyndala jsem krabičku s prstýnkem a řekla mu: „Už jsem se rozhodla ohledně tvé nabídky.

„A?“ zeptal se, podívala jsem se mu do očí: „Ráda si tě vezmu.“

V jeho očích se objevil šok, který pak vystřídala radost, zvedl se, přešel ke mně a políbil mě s takovou láskou, že se mi až zamotala hlava. Odtáhl se ode mě, ale pořád byl blízko u mě. Klekl si vedle mě a přivolal k sobě krabičku.

„Můžu ti ho nasadit?“ zeptal se mě.

„Nemůžeš,“ odpověděla jsem mu, „ty musíš.“

Jen se pousmál, otevřel krabičku a já uviděla krásný stříbrný prsten s menším diamantem uprostřed, uchopil mě za ruku a nandal mi ho na prsteníček.

„Lásko, chtěla bych tě o něco požádat,“ řekla jsem mu, jen mě němě vyzval, abych pokračovala: „Chtěla bych se vdávat až se kluci narodí.“

„Když mi za tu dobu s kluky nikam neutečeš tak klidně,“ usmál se na mě, „jak jsi je vlastně pojmenovala?“

„Tomáš a Tadeáš,“ odpověděla jsem mu, „jeden po svém otci a druhý po mém dědečkovi z tátovy strany.“

„A kdyby to byly holky?“ zajímal se dál.

„Terezie a Tea,“ řekla jsem, „Terezka ani nevím, kde se vzalo, a Tea je skomolenina od Lea.“

„Moje babička se jmenovala Terezie,“ pousmál se na mě, „kde jsi to vlastně vzala?“

„Měla jsem sny o malé holčičce jménem Terezka, byla to naše dcera,“ odpověděla jsem mu.

„Ukážeš mi ho?“ zeptal se mě, jen jsem uvolnila pouto a ukázala mu jeden ze snů, kde figurovala jen ona, ten s kluky jsem si nechala pro sebe.

„Budeš s námi žít už teď?“ zeptala jsem se ho.

„Rád bych,“ přikývl, „ale kde bys chtěla bydlet, oba máme vlastní byt.“

„Tak se přestěhuj k nám a svůj byt nech Lukášovi s Katrin, budou ho pak asi stejně potřebovat,“ navrhla jsem, „já mám strašně velký byt, vejdeme se tam.“

Chvilku nad tím přemýšlel, zvažoval pro a proti a pak mi odpověděl: „Dobře, kdy se můžu nastěhovat?“

„Třeba hned,“ usmála jsem se na něj šťastně.

„Dobře, ale až po večeři,“ políbil mě na čelo a posadil se na své místo. Hned na to za námi přišla servírka, Tom nám objednal jídlo, aniž by se mě obtěžoval zeptat, co si dám.

„Doma ze mě Lukáš vytáhl, že jsme zase spolu,“ řekl mi, když servírka odešla.

„Ze mě to taky dneska holky vytáhly, řekla jsem jim i o tvé žádosti,“ přikývla jsem mu, „v tu dobu jsem se také rozhodla.“

„Takže tě holky dokopaly, aby ses rozhodla,“ zamyslel se, „asi bych jim měl poděkovat.“

Naštvaně jsem ho plácla po ruce, kterou mě držel, jen se zasmál.

*****

Uběhl už měsíc od té doby, co jsem Tomášovi kývla na jeho žádost, hned potom se nastěhoval ke mně a nechal svůj byt Lukášovi s Katrin, společně jsme zažívali krásné období, byli jsme všichni šťastní, Katrin s Lukášem se smířili, že budou mít siamská dvojčata, a navíc se už na ně těšili.

S Tomem jsme se procházeli po parku, zase jsme byli na chvilku sami, v bytě pořád někdo byl a my jsme neměli na sebe skoro žádný čas. Náhle jsme uslyšeli výkřik, znělo to, jako by někdo volal o pomoc. Tom se na mě podíval, vzal mě do náruče a rozběhl se svou plnou rychlostí k místu, odkud zněl výkřik. Hned, jak jsme tam byli, položil mě na zem a já uviděla Adama s Niky, která se kroutila na zemi a ruce měla od krve.

„Niky,“ vykřikla jsem a rychle k ní přiklekla, sice to přes bříško moc nešlo.

„Karin?“ zašeptala s úžasem.

„Jsem tu, neboj,“ řekla jsem jí, „co se ti stalo?“

„Nik na nás zaútočil,“ odpověděl mi Adam, „jsme tu už dva týdny, ale on nás našel, nejdřív jen chtěl, abychom se vrátili, ale odmítli jsme, proto chtěl zabít Niky, ale nepovedlo se mu to, kolem ní se utvořil vodní štít, vůbec to nechápeme.“

Je těhotná, řekl mi Tom, náhle jsem ucítila nátlak a něčí přítomnost. Otočila jsem hlavu a uviděla svého skoro tchána.

„Ahoj, synu, rád tě zase vidím,“ řekl Tomovi Nik.

„To samé já říct nemohu,“ odpověděl mu Tom, otočila jsem Niky a dala jí ruku nad ránu, rychle jsem jí vyléčila, ale nevěděla jsem, jak je na tom její dítě.

„Přišel jsem pro tebe a tvou přítelkyni,“ pokračoval, „máte přece založit Mocný Rod, ale nemůžete ho přece založit tady, když potomci patří do Tajného Dvorce.“

„Niku, my nic založit nemůžeme,“ řekla jsem mu, „já nemůžu mít děti, jako malá jsem měla nehodu, kde se mi poškodila tak děloha, že bych hned, jak bychom spolu počali dítě, potratila.“

„Tak mi nezbývá než udělat tohle,“ vytvořil v ruce kouli smrti tak rychle, že jsem nestihla reagovat, hodil ji na Toma, jen jsem viděla, jak se ho dotkla, a on padal ke mně. Zděšeně jsem vykřikla, Nik se na mě jen postychticě usmál a přenesl se.

„Tome,“ dostala jsem ze sebe, rychle jsem se k němu přesunula, šáhla jsem mu na krk, abych nahmatala puls.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mocný Rod 6. kapitola: