OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Midnight Memories 2

13.12.2013 (10:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 706×

„Jane?" ozve se Niall jako první. Tím mě nakopne zpátky k životu. Bleskurychle se otočím a začnu kráčet pryč. Pryč z obchodu. Pryč od tam a znovu začíná ta mantra. Jmenuju se Janie, je mi devatenáct let, miluju zelenou barvu, miluju Hunger Games, miluju Divergent, chodila jsem s Louisem, ale předstrírala, že chodím s Harrym, patřila jsem do jejich party, teď chodím na školu a konečně žiju normální život. A pořád dokola. Už to umím jako básničku. Je to prostě něco co mě má uklidnit, ale teď se spíš cítím na to, že bych tam mohla s klidem přidat další bod a to by bylo: potkala jsem Louise v obchodáku a zírala na něj, jak vyjevená. Zabočím k autu když mě dožene Danielle. Odemče a mlčky pokračuje. Nastoupím a přirazím dveře. Nasedne taky, ale nenastartuje.

„Mrzí mě, to. Nevěděla jsem, že bychom je mohli potkat. Nevěděla jsem kde budou. Dopravdy mě to mrzí."

„To je v pohodě Dan." Jde vidět, že si oddychla. Ale mě to bude ležet v žaludku ještě dost dlouho. Tady nejde jen o nějakou blbou náhodu, ale o snad sto let zacelenou jizvu a ona se teď zase otevřela. Vím, že za to Dan nemůže, ale někomu tu vinu dát musím ne?

Auto zastaví u domu. Vyjdu ven a pak zase dovnitř. Ani se nezdržuju a pádím do pokoje pro hosty, který mám připravený. A toto bylo tak super. Mám ráda Zayna za to, že je tak fajn a je jako můj brácha. Nialla za to, že si pořád pamatuje moje jméno, ale nikoho jiného. Nemám důvod je mít ráda. Nemám důvod mít ráda vůbec někoho. Ohledně těch tří? Liam? Opustil Danielle? Tak je blbej?! Harry? Vůbec nevím co s ním je a tak nemohu soudit. A Louis? Fakt k tomu mám něco říkat? Protože tak byste museli vypípat celou moji řeč. Rozřinčí se zvonek. S leknutím se posadím. Danielle jde otevřít.

„Kde je?!" zakřičí Louis, ale on není tady v tom bytě poprvé. Tuším jeho kroky a rozběhnu se ke dveřím. Zrovna když chce pootevřené dveře otevřít, vrazím do nich celou mojí vahou a přibouchnu mu je přímo na nose. Zaúpí, ale začne šachovat s klikou. Spustí se mi slzy. Ne! Slíbila jsem si, že brečet nebudu. Nikdy! A už nikdy kvůli němu, protože slz jsem už promrhala spoustu. 

„Jane! Janie!" křičí na mě. Snažím se zamčít, ale nejde to. Na to moc lomcuje s klikou.

„Louisi, nech toho," slyším tlumeně Danielle. Tlačím do dveří, aby je nemohl otevřít a přijdu si, jak z nějakého hororu. Je silnější, jak já. Nemám šanci. Zakřičím. Dost hlasitě, abych překonala to, že dveře pustím a Louis vpadne dovnitř. Přeskočím postel a schoulím se do kouta.

„Janie," zašeptá. Vykřiknu jen při zvuku jeho hlasu. Strašně vykřiknu. Láme to uši. Ozve se zámek. Zamčel mě. Zamčel nás. Uvěznil mě vevnitř. Přiblíží se ke mně. Pořád má na sobě koženou bundu a boty. Čím je blíž tím větší muka mi to působí. Celej rok! Celej rok jsem probrečela a vyvztekala, jen kvůli němu. A on ani nemrkl. Ztratila jsem všechno. A kvůli čemu? Jemu? Ano. A teď je tady a mně se vrací vzpomínky na ty tuny prášků v mých ústech a žiletku a okraje střechy. Všechno jenom kvůli němu. Můžete si říct, že je to blbost, ale já jsem trpěla. Viděla jsem ho všude a viděla jsem všechno co mi vzal. A nezbylo nic, čeho jsem se mohla chytnout.

„Janie," je blíž! Moc blízko! Zaječím, ohluchla jsem? Ne... ale chtěla bych. Abych ho už nikdy neslyšela. Oslepnout, abych ho neviděla a utichnout, abych už nikdy nemohla vyslovit jeho jméno nebo snad útržky z historie. Je blízko! Jeden krok a má mě. Chytí mě, polapí. A já se ztratím. Rozplynu. Umřu. A to strašným způsobem. Ucítím jeho teplo a začnu vřískat. Ze všech sil co mi zbyly. Přiblíží se natolik, že si může pohodlně sednout vedle mě. Tisknu se ke zdi a doufám, že mě schová nebo rovnou pohřbí. On! On, moje noční můra sedí vedle mě a ostýchá se na mě šáhnout. Nedivím se. Najednou mě obejme. Pevně mě uchytí a nutí mě zůstat v jeho náruči. Zaječím. Pohladí mě po vlasech. Snažím se vykroutit, ale nemám šanci. Lituju svého úkrytu. Protože to on mě teď dělí od svobody. Něco šeptá a nějak se mě snaží uklidnit, ale až jeho slova uslyším zřetelně. „Neomlouvám se, protože tohle žádná omluva nespraví," přestanu vřískat, abych ho slyšela, ale nepřestu se bránit. Proti jeho stisku nemám šanci.

„Vidím co jsem s tebou udělal a strašně mě to mrzí. Strašně, strašně moc." Povolím, protože už mě nebaví bojovat. A taky mi došly síly. Cítím se najednou doopravdy lapena. Není úniku. Není ani možná smrt. Prostě musím počkat až ta bolest, která mi vystřeluje do všech částí těla, utichne. Ale ona neutichá. „Nebudeš už křičet?" Mlčím. Došla mi slova a hlavně hlasivky. „Můžu tě pustit? Aniž bys mi vrazila?" Povolí a já jsem najednou volná. Najednou ho moje staré já obejme kolem pasu a donutí ho zůstat. Tam kde není vidět můj obličej a tam kde není ani vidět ten jeho. Tam kde jenom cítím jeho tělo a nemusím se bát toho, že bych musela nějak vysvětlovat můj křik. Moje reakce a kde bych nemusela poslouchat jeho argumenty nebo co si připravil. Vím jen, že jsem tam já a on a že si mě k sobě tiskne a utěšuje když jsem po záchvatu. To je to co mi ten rok chybělo, ale nechtěla jsem si to připustit. A pořád nechci. Protože to není správná varianta. Není na tom nic správného.

„Normálně bych mluvil, ale teď mi slova došly," potáhnu nosem, abych zastavila něco nechutného.

„Tak pojď nemluvit," syknu. To že jsem promluvila mu asi dodalo nějakou zvláštní sílu, protože mě zase pevně stiskl. A tak jsem se ocitla na podlaze v rohu. Já oblečená, on oblečený a v objetí. Ale tentokrát je v tom něco jiného. Tentokrát nejde o lásku, to vím jistě. Jde o vzájemnou podporu. Bojím se okamžiku kdy ho budu muse pustit. A pak si uvědomím, že mě neuvěznil vevnitř, ale je venku. Aby se mě mohl zase obejmout.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Midnight Memories 2: