OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi draky - 1. kapitola

07.01.2012 (12:00) • Ary • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1527×

1. kapitola - Přízraky

Byl magický den, den, kdy slunce ohřívalo svou tajuplnou energií zemi nejdéle v roce. Den kouzelných rostlin a zvěře - letní slunovrat.

Letos však byl tento den jiný. Slunce zemi propůjčovalo svou sílu, ale neukázalo se, bylo schované za velkými těžkými mračny, jako by nechtělo být svědkem všech příchozích událostí.

Nad potemnělou letní krajinu se přihnala bouře.

Najednou se ozvala hromová rána a nebe rozčísl velký, klikatý blesk. Spustil se déšť. Příroda věděla, co se má stát. Jako by už předem truchlila pro ženu, která se zanedlouho odebere do světa věčného spánku.

Na obloze se objevil další blesk a další ohlušující rána zburcovala okolí. Na hladinu Stříbrného jezera dopadly první velké dešťové kapky a za nimi hned další a další.

Stromy se ohýbaly pod nápory silného, nelítostného větru a mezi tím vším se ozval výkřik. Výkřik plný děsu a zoufalství. Patřil ženě. Ženě oblečené jen v lehkých, od větví potrhaných šatech přepásaných stříbrným páskem, na němž se houpal překrásně zdobený meč. Ženě bez bot, s dýkou v pravé ruce a s právě narozenou dívenkou v levé.

Utíkala. Nohy měla rozdrásané od trní, kamení a lesního porostu a v očích jí bylo vidět zoufalství, strach. Nebyl to ale strach o vlastní život, se svým koncem byla smířena již dávno, byl to její osud a věděla to. Ale život novorozené dívenky, kterou nesla v náručí, byl důležitý. Možná i víc než důležitý, byla předpovězena velkým věcem…

Za ženou se najednou objevili tři jezdci na koních, zahalení v dlouhých černých pláštích. Jejich černé kápě jim zakrývaly skoro celé obličeje, ale i tak bylo vidět, jak se jim rty pohnuly do pokrouceného úsměvu, když spatřili dítě v ženině náručí.

Seskočili z koní a vytasili meče. I meče byly černé a odporně páchly krví. Ruce těchto temných přízraků, opatřené dlouhými, černými drápy a pokryté šedou, vrásčitou kůží, se natáhly směrem k novorozenci.

V tu chvíli vzduchem proletěla ženina ostrá dýka a uťala jednomu přízraku tři drápy. Zaječel vztekem a bolestí, když mu z prstů vytryskla černá krev. Jeho oči, rudé jako plameny, zasvítily v šeru a s napřaženým mečem přistoupil blíž k té, která vyslala dýku. Ta věděla, že už nemá smysl utíkat a byla ochotná bránit dívenku ve své náruči i za cenu vlastního života.

Rozzuřený přízrak cosi zasyčel na zbývající dva a ti ihned obešli ženu ze stran, aby jí znemožnili případný pokus o útěk.

Začal velice nemilosrdný boj, a ačkoli měla žena volnou pouze jednu ruku, bojovala s podivnou lehkostí a obratností, což přízraky zpočátku trochu zaskočilo. Navíc ji posilovala odhodlanost zvítězit. Přízraky se však nemínily svého cíle vzdát.

Asi po hodině souboje už byla žena velice vyčerpaná a také velice ošklivě poraněná, stále se však snažila odolávat. Bojovala ladně, jako by s mečem tančila, jako by tančila svůj poslední tanec.

Přízraky, ale vycítily, že slábne a jeden z nich tiše zasyčel: „Ssstejně nevyhraješšš!“

Žena sebrala poslední síly a tiše zašeptala: „Já ne… Ale ona ano." Upustila svůj krásně zdobený meč, chytila dívenku do obou rukou a ze všech zbylých sil zakřičela: „Mocná Matko Země, skryj ji a chraň, před stínem ji braň…“

Potom zoufale zakřičela větu znovu a zašeptala: „Hodně štěstí, dcero…“

Oblohu rozčísl další blesk a v tom okamžiku dívenka zmizela. Žena se usmála a klesla k zemi mrtvá. Tohle všechno se stalo v několika oka mrknutích.

Černé přízraky zaječely vztekem tak silně, že je bylo slyšet na míle daleko. Ani se nenamáhaly po dívence pátrat, se zlostným syčením nasedly na své vrané koně a ujížděly k západu...

Hladina Stříbrného jezera se zbarvila do ruda drahocenou krví. Přestalo pršet a nastalo hrobové ticho, jen stromy tiše šuměly, jako by plakaly pro mrtvé tělo, jenž leželo v krví potřísněném kapradí. Dokonce i vítr utichl. A vypadalo to, že se zastavil i čas, aby zaplakal nad tím nehybným tělem.

Vtom celé to smutné ticho vyrušil slabý dětský pláč. Patřil dívence, která před chvílí zmizela. Vlastně tam stále byla, ale nikdo ji nemohl vidět, věděla o ní jen samotná Země... Ležela na měkkém mechu jako v postýlce, přikrytá listy a kapradím, a když jí do oušek začal vítr zpívat ukolébavku, za chvilinku usnula.

A znovu se kolem rozprostřelo ticho, ale tentokrát to bylo takové hebké ticho noci, která se pomalu ujala vlády všude kolem. Na obloze zazářila nová hvězda, hvězda s duší patřící tělu, jenž tiše vrůstalo do lesní půdy a po němž zanedlouho zbyl jen překrásný meč ležící v kapradí. Hvězda, která svítila pro dívenku spící v náručí samotné Země.

Autor: Ary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi draky - 1. kapitola: