Meet a Celebrities - 2. Překvapení • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak je tu třetí kapitolka... Lisa si myslí, že už se s Robem nikdy nesetká, ale opak je pravdou :)) příjemné počteníčko a zanechte komentík :))

29.10.2009 (16:00) • hanulka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 884×

Ráno, cestou do práce jsem DVD vrátila zpátky do půjčovny. V práci jsem prožila zase normální, nudný, pracovní den. Tedy skoro. O polední pauze mi zazvonil mobil. Neznámé číslo. Vzala jsem to.

„Dobrý den. Kdo volá?“

„Dobrý den. Je tam Lisa?“zeptal se mužský hlas.

„U telefonu. Kdo je tam?“

„Ahoj Liso, tady Rob. Rob Stevenson.“

„Ahoj Robe. Děje se něco?“ Teda, proč mi volá?

„Víš, říkal jsem si, že včera to bylo fajn a dneska mám volno. Tak jestli bys nechtěla někam zajít?“

„Jo, jasně. Aspoň ti můžu říct mé poznatky o tvém hereckém umění.“zasmála jsem se.

„Ty ses na to vážně dívala? Ježiši, budu nervózní z toho, co mi řekneš.“ Smál se, ale v jeho hlasu byly stopy nejistoty.

„No připrav se.“ Škádlila jsem ho.

„Tak teď jsem nervóznější ještě víc.“

„Neboj, to nějak zvládneš. Kam pojedeme a kde se sejdeme?“

„No říkal jsem si, že bychom mohli zajet na večeři, někam mimo město, abychom měli trochu klidu, takže bys mi mohla říct svojí adresu a já tě vyzvednu, dejme tomu… v šest?“

„Oukej.“ Souhlasila jsem a nadiktovala mu svou adresu.

„Dobrý. Vím, kde to je. Takže v šest jo?“

„Jasný, budu se těšit. Zatím ahoj.“ Rozloučila jsem se.

„Ahoj Liso.“řekl a položil telefon. Páni… Moc se těším. Bude to zajímavé. Snad si budeme mít o čem povídat, přeci každý žijeme úplně v jiném světě.

V pět jsem letěla z práce domů, abych se stihla převléknout a trošku upravit.

Vybrala jsem si krásné modré šaty, bez ramínek, s mašlí pod prsy, která se vzadu uvazovala. Měli asi čtyři různé odstíny modré a byly na nich různé potisky kytek. K nim jsem si vybrala krásné modré boty na klínku. Položila jsem je na postel a šla se upravovat do koupelny.

Akorát jsem si učesala hlavu a domalovala se, když se ozval zvonek.
„Kruci.“zaklela jsem. Nechtěla jsem, aby musel čekat. „Prosím?“

„Ahoj Liso, to jsem já, Rob.“

„Ahoj Robe, prosím pojď nahoru, třetí patro, počkám před dveřmi.“

„Jasný už letím.“ Zmáčkla jsem tlačítko, abych mu mohla otevřít. Vzala si župan a šla počkat před dveře. Vystoupil z výtahu. Asi jsem na něj koukala s otevřenou pusou, jak mu to slušelo. Měl na sobě tmavé džíny, košili a pod ní tílko.

„Ahoj. Promiň, ale přišla jsem pozdě z práce. Jen se obléknu a můžeme jít.“

„V pohodě, nic se nestalo.“

„Pojď dovnitř. Dáš si něco k pití?“

„Jen vodu, prosím.“

„Dobře.“ Nalila jsem mu vodu do skleničky a podala mu jí.

„Máš krásný byt.“

„Děkuju ti. Chovej se tady, jako doma. Já se jenom obléknu.“

„Dobře.“usmál se na mě a já odběhla. Za pět minut jsem byla oblečená a mohli jsme vyrazit.

„Tak, jsem hotová. Můžeme jít.“

„Páni, sluší ti to.“

„Děkuju. Tobě taky.“usmála jsem se na něj. Popadla jsem svoje psaníčko, které jsem si připravila už před tím a šla ke dveřím. Vzala jsem si jen lehké sáčko přes ramena, do kterého mi pomohl a otevřel dveře. Vyšla jsem ven, počkala, až vyjde taky a zamkla dveře. Sjeli jsme výtahem do přízemí. Vedl mě k autu, které zaparkoval před naším domem.

„Páni. Máš nádherné auto.“musela jsem mu ho pochválit.

„Děkuju, jsem rád, že se ti líbí.“ Otevřel mi dveře, abych mohla nastoupit.

Nasedl a rozjeli jsme se.

„Kam to vlastně jedeme?“

„No, znám takovou malou restauraci v Humington Beach. Je to tak dvacet minut jízdy.“

„Dobře. A jak si se dneska vlastně měl?“

„No, docela dobře. Musel jsem se sejít s producenty, abych se s nimi domluvil na natáčecím plánu, focení a takových věcí.“

„Aha.“ Žádná normálnější odpověď mě bohužel nenapadla.

„A co ty?“

„Normální, nudný, pracovní den. Myslím, že s tvojí prací si užiješ víc zábavy. U mě je to pořád to stejné. Taky proto bych chtěla dělat návrhářku.“

„Aha. Ukázala by si mi někdy, co si navrhla?“

„Jo, jasně. Tak třeba příště.“usmála jsem se.

„Dobře.“ Už jsme zase vjížděli do města a Rob začal hledat místo na parkování. Když jsme zaparkovali, vydali jsme se ulicemi k malé restauraci. Lidi se po nás otáčeli. Nebyla jsem na to zvyklá, přišlo mi to hrozně divné. Dívky se po mně dívaly vražedným pohledem a asi dvakrát poprosily Roba o podpis a ten jim vždy vyhověl a vyfotil se s nimi.

„Promiň, mi to.“

„V pořádku, nic se neděje. Chápu to. Jen je to hrozný nezvyk, že po mně holky koukají, jako kdyby mě chtěly na místě zabít.“ Zasmála jsem se.

„Neboj, já tě ochráním.“ Tomu jsme se společně zasmáli. Vešli jsme do restaurace a číšník nás usadil k jednomu stolu, v rohu, jak si Rob přál. Objednali jsme si.

„Tak mě napadlo, nebudeš mít problémy u přítelkyně, až se zítra objeví něco v novinách? Pochybuji, že by si nikdo našeho malého výletu nevšiml.“

„Tak to určitě ne, přítelkyni nemám. Nebudeš mít problém ty?“

„Pochybuju, jsem stejný případ.“ Zasmála jsem se. „Možná mě akorát, tak budou zpovídat kamarádi.“ Trošku jsem se zamyslela nad jeho slovy, že nemá přítelkyni. Vzpomněla jsem si na ten článek v novinách, kde jsem četla o vztahu s jeho hereckou kolegyní.

„Ty jo, tak teď se mi potvrdilo, jak nenávidím bulvár. Zrovna jsem včera četla článek, kde podle těch ,novinářů‘“ naznačila jsem uvozovky, „chodíš s Addison, že vás dohromady svedlo natáčení filmu, a že jste byli viděni, jak odcházíte spolu z hotelu.“ Rob se na mě chvíli nevěřícně díval a pas se začal hrozně chechtat. Po chvíli se uklidnil a mohl zase normálně mluvit.

„Vidíš, to jsem ani nečetl. S Addison? Tak to fakt ne. Nevím, ze kdy ta fotka byla, ale v poslední době jsem s Addison byl v hotelu u režiséra filmu.“ Zase se začal smát.

„Tak ty čteš bulvární časopisy?“

„Ne, ale včera jsem si ho omylem koupila. Včera byl celkově divný den. Koupila jsem si časopis, který bych si nikdy normálně nekoupila, poznala jsem tebe. Divný den.“ Zasmála jsem se.

„Já jsem rád, že jsem tě poznal. Po roce jsem konečně někam vyrazil s někým normálním.“

„Téda, děkuju za poklonu.“zasmála jsem se. „Takže herce a sebe považuješ za nenormální?“

„Tak trochu.“zasmál se. „Proč si mě vlastně včera zachránila?“

„Víš, bylo mi tě líto. Jak tě málem porazilo to auto, tak jsem si řekla, že ti pomůžu, i když vlastně jsem ani nevěděla, komu pomáhám, neviděla jsem ti do obličeje. A musím se ti k něčemu přiznat. Nikdy jsem tě moc nemusela, přišel si mi vždycky takový namyšlený, ale teď když jsem tě poznala, musela jsem svůj úsudek naprosto změnit.“

„Jo? A jaký ti připadám? Nenormální?“zasmál se a já s ním.

„Právě na opak. Jsi hrozně milý a kupodivu normální. Evidentně ti sláva vůbec nestoupla do hlavy.“

„Jo sláva mě někdy štve.“

„Ani se ti nedivím. Všude tě někdo sleduje, nemáš žádné soukromí. Jsem zvědavá, co bude zítra v novinách, asi si je budu muset koupit. Když už o mě budou psát.“zasmála jsem se.

„Říkala si, že ses včera dívala na ten film. Tak jaký je tvůj rozsudek?“ Vypadal vážně nervózně, bál se toho co řeknu.

„No…“začala jsem. Z tváře mu zmizel úsměv. „Bylo to… úžasné.“usmála jsem se. Rob si evidentně oddychl. Tak jsme se začali o tom filmu bavit. Vydrželo nám to až do doby, kdy jsme platili. Teda platili, Rob platil, vynutil si, že mě prostě musí pozvat.

„Dobře, ale příště tě zvu já!“

„Uvidíme.“usmál se.

„Robe!“

„No, jo pořád.“smál se.

„No proto.“Dodala jsem a smála se s ním. Cestou k autu jsme si ještě koupili zmrzlinu, tu jsem konečně platila já.

„Takže příště platím já!“smál se Rob.

„Teda, pěkně si mě napálil.“ Vyplázl na mě jazyk, byl jak malej.

„Ty si jak malej kluk.“smála jsem se.

„Vždyť já jsem.“ Smál se.

„Tak pojď ty kloučku.“ Řekla jsem ironicky.

„Už běžím, mami.“řekl a zasalutoval. Tomu jsme se smály celou cestu k autu. S Robem je sranda. Nevím, proč jsem měla obavy, že bychom si neměli o čem povídat. Nasedli jsme do auta a zjistili, že je docela pozdě.

„Teda, ten večer ale utekl. Už je jedenáct.“řekla jsem.

„Uteklo to hrozně. Dobře jsem se bavil. Budeš mít zase na kamaráda někdy čas?“ Byli jsme kamarádi. Ode dneška to už vím jistě.

„Jasně, že budu mít na kamaráda čas. Má kamarád čas zítra?“

„Počkej, zamyslím se. Jo myslím, že má čas. Co podnikneme?“

„To nech na kamarádce. Buď u mě zase v šest.“

„Dobře.“ Cesta nám utíkala. Nestačila jsem se v autě ani pořádně zahřát a už parkoval před mým domem.

„Děkuji za odvoz a hezký večer.“ Začala jsem se loučit.

„Nemáš zač, já děkuju. Tak zítra.“

„Jasný zítra.“ Vystoupila jsem z auta a mávla mu. Byla jsem utahaná, bolelo mě břicho od toho věčného smíchu. Ani chvíli jsem se nenudila. S Robem to bylo vážně fajn. Přemýšlela jsem, co zítra podnikneme. Mělo by být hezky celý den. Možná bych ho mohla vytáhnout do letního kina, za město. Sedla jsem si k počítači a hledala program kina. Dávali jen nějakou komedii, přečetla jsem si recenzi a nemuselo by to být špatné. Doufám, že už to Rob neviděl. Kino začínalo v osm hodin. Mohli bychom to pojmout jako piknik. Košík jsem na to doma měla. Pochybuji, že byl Rob v poslední době na pikniku. Ještě, že zítra končím dřív. Skočím, alespoň něco nakoupit. Umyla jsem se a šla si lehnout nedočkavá, kdy konečně příjde zítřek.

Autor: hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování