OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Magie chaosu - 1. kapitola

30.07.2013 (18:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1114×

1. kapitola

„Zvláštní úhel pohledu, slečno Conlanova,“ pochválil mě učitel a já protočila oči. Vždycky jsem měla zvláštní úhel pohledu. Zkrátka jsem byla celá divná. Byla jsem uzavřená samotářka, kterou spolužáci pomlouvají, protože ji neznají, a tohle městečko je plné drben, které si toho hodně vymýšlí, aby byly zajímavé. Myslím, že většina holek to má od Debie, která měla za matku kadeřnici. Tam se toho dozví hodně.

No, ale s něčím takovým, jako jsou pomluvy, jsem si nikdy nedělala příliš velkou starost. Měla jsem jiné starosti, než se zabývat malichernými povídačkami místních. Už jsem si zvykla na to, že jsem divná či jiná. Ale nebrala jsem to jako příliš velký handicap. Jen jsem se odlišovala od ostatních. Jinak jsem byla poměrně stejná. Poměrně. To slovo bylo zvláště důležité, protože to bylo opravdu jenom poměrně. Jediné, s čím jsem se shodovala s lidmi okolo, byl dech a tlukot mého srdce. Byla jsem z masa a kostí, měla jsem oči, nos, uši a pusu. Byla jsem stejná jako jakákoliv jiná bytost tady na planetě, a přesto jsem byla jiná, odlišná. Ta, kterou lidi jenom pomlouvají a nesnaží se ji poznat lépe. No, ne že bych jim to někdy dovolila, ale to nebyl můj problém. Lidé si všechno berou snadno a myslí si, že život je stejně tak jednoduchý. Že stačí jen říct, a oni to dostanou. No, já už se přesvědčila o něčem jiném. Viděla jsem svět a život z jiného úhlu pohledu. Neměla jsem na očích nasazené růžové brýle, abych mohla svět vidět růžově. Byl spíš černobílý.

Hodina teologie nenávratně skončila. Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek, že jsem ani neslyšela zvonění zvonku. Ale vyrušil mě z toho shon spolužáků. Další hodinu jsem měla tělocvik. Tělocvik jsem neměla moc v lásce, i přestože jsem se učila bojové umění. Byl to zvláštní paradox, ale uplatnit své tělesné výhody oproti ostatním spolužákům bylo nemyslytelné. Byla to hloupost. V tělocviku jsem se značně omezovala, a to jenom díky tomu, co jsem.

V šatně jsem se usadila co nejdál od ostatních. Měla jsem soukromí, protože spousta holek se ke mně nepřiblížila víc jak na metr. Všichni byli naskládaní co nejblíž u sebe, jako by se mě snad báli. A oni se mě báli. Věděla jsem to. Cítila jsem to. A to jsem jim nezavzdala žádný důvod k tomu, aby se tak cítili. Bylo to snad instinktivní, i přestože já nebyla ta nebezpečná. Nebýt mě, tak mnoho lidí tu už není. Ale tak se mi to líbilo. Měla jsem svůj vlastní klid a nikdo mě neotravoval. Samota mi nevadila. Byla mým denním přítelem. I přestože jsem měla skvělou rodinu. Ale rodina je rodina, a kamarádka zase kamarádka. Nebylo to totéž, ale jak už jsem řekla – nevadilo mi to.

Tělocvična byla obrovská hala – byla to novostavba z minulého roku. Minulý rok byl úžasný. Žádný tělocvik, žádný omezování. Teď ale byla dostavená, a my ji náležitě využívali, to znamenalo skákání přes kozu, kotouly, basketbal, volejbal a další společenské a atletické disciplíny. Byly tu dva kurty na hraní volejbalu, jedno velké basketbalové hřiště a tribuna, když se pořádaly fotbalové zápasy, neboť naše škola měla mužstvo. Já osobně je nazývala mužstvem idiotů, a ne fotbalistů. Ale nevadilo mi to, alespoň někdy odpadala škola, když byl zápas. Spousta holek totiž patřila do místního roztleskávačského týmu, který vedla Rebekka. Vysoká blondýna – královna školy, která chodila s kapitánem fotbalistů, jak se patří na samotnou královnu.

Alespoň to ulévání bylo dobré...

Hráli jsme volejbal, což na mě nijak nezapůsobilo. Není nad to si zahrát volejbal s mou rodinou, která u toho neustále podvádí. Samý oheň, telekineze, podkopávání a další srandy a kouzla. Moje dokonalá kozelnická rodina. Samozřejmě, každý z nich se brání, že nepodvádí, ale mně je to jasné. I já sama podvádím. Je u toho větší sranda, ale tohle... Nudné, lidské a nezáživné, pomyslela jsem si, když na mě letěl míč a já ho s lehkostí odpinkla. Nebylo to nic těžkého, jen nastavit ruce a čekat. Hlavně nevyužívat své síly. Byla jsem v týmu se třema klukama a dvěma holkama. Jednoho z nich jsem znala, byl to Taylor, a jedna z těch holek byla Chelsea, jen nevím která. Zbytek jsem neznala a ani mě to netrápilo. Do hry jsem se zapojovala výjimečně, aby se neřeklo a učitel nekřičel.

Celý tělocvik jsem vnímala jako v mlze a modlila se, ať už to skončí. Touto hodinou mi končil celý den ve škole a já už se nemohla dočkat, až se konečně dostanu domů. Odpinkávání, odstřelování a občasné upadnutí a neodpálení, aby to nebylo příliš dokonalé. Civění spolužáků mi moc nepomáhalo v mé touze odtud utéct. Mnohdy se to dalo vydržet, ale dneska jsem nemohla vydržet na místě. Měla jsem v sobě příliš energie na to, abych se na něco mohla soustředit.

Moje hyperaktivita se projevila v celé své kráse. Odpočítávala jsem minuty a minuty, až konečně zazvonilo a já se mohla odebrat do šatny. V šatně znělo štěbetání holek ohledně nových šamponů, kondicionerů, nového odstínu rtěnky a novým značkovým věcem, které jedna z holek zahlédla u Gucciho. Chtělo se mi zvracet nad povrchností těhlech holek. Tohle byla škola, kterou si jen tak někdo nemohl dovolit, i přestože to byla střední škola, takže většina těch holek měla bohaté rodiče a tatínky, který jim dovolí všechno, a nezáleží na tom, kolik co stojí. Jim na penězích nezáleží. Nevědí, jak se takové peníze vydělávají. Dívají se jenom samy na sebe a na nikoho jiného. Rozmazlení spratci.

Přímo jsem takovými lidmi opovrhovala.

Samozřejmě, moje rodina byla taktéž bohatá – měla bohatý rodokmen, který se táhnul od počátku Ježíše Krista a ještě mnohem dřív. Byli jsme bohatí – až nechutně moc, ale většina našich peněz šla do neziskových organizací, které jsme kdysi založili a teď už jsou pod pokličkou lidí. My jsme pouze tiší společníci, kteří někdy dohlížejí. Některé peníze šly do dětských domovů a center pro problémovou mládež, nebo do organizací bojující proti drogám. A další várka peněz šla do zemí třetího světa. Když se kouknete na Afriku, tak si říkáte, že to tam je stejné, ale najdou se místa, kde mají kvalitní učitele, kteří pomáhají zvládat gramatiku a učí je anglicky, počítat a psát. A to díky nám – bezejmeným společníkům v organizacích.

Ale když se podíváte na konta ostatních bohatých tatínků těhle dětí, tak neuvidíte téměř žádný pohyb. Až na příbytek peněz, které si škudlí, i přestože mají miliony na kontech. Bylo to nespravedlivé. Nesnášela jsem lidi, protože byli povrchní a ničeho si nevážili. Žili s přesvědčením, že příroda, kterou ničí jim, nikdy nevrátí údery. Ale to se pekelně mýlili. Naše rodina přírodu chránila – byli jsme čarodějové a matka země pro nás zmanenala příliš. My si ji vážili, protože naše rodina, krev, zažila spoustu hrůz. A já ty hrůzy viděla, ačkoliv jsem ještě nebyla na světě.

Život pro některé byl až příliš jednoduchý, ale já nejsem osud, abych určovala, kdo půjde nahoru a kdo bude padat.

Z šatny jsem vypadla co nejdřív, zanechávajíc za sebou dívky sledující objem řas jedné z holek.

Malicherný pitomosti.

Když jsem byla venku na vzduchu, zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu – ne tak čerstvého, jak by měl být, ale aspoň něco. Ta zadýchaná škola se mi vůbec nelíbila. Milovala jsem přírodu a volnost – to se rovnalo svobodě, a to je to nejlepší, co může existovat. Dálkovým ovládáním jsem odemkla Ford Kuga – jedno z méně vyčnívajících aut. Moje autíčko tu bylo mezi velikány jako je Lamborghiny, Porsche nebo Bugatti Veyron. Ford Kuga nebylo nic exkluzivního, ale i tak jsem ho milovala. Mělo zlatou barvu. Úžasné, a to já sama. Ani mi do toho Jasen nekecal, jako vždycky.

Byla jsem spokojená s tím, co mám.

V klidu jsem vyjela z parkoviště školy a projela městečkem až na výjezdovku. Tam jsem na to šlápla a pelášila si to po E41. Bydleli jsme za městem. Byl to dům, který patřil naší rodině. Poslední, kdo tu žil, byla moje prababička, což bylo někdy v roce 1940, v době, kdy se odehrávala druhá světová válka. Prababička byla z matčiny strany. Jmenovala se Madelyn. Byla to úžasná žena, ale neměla jsem moc času ji poznat. Umřela úslužným věkem dvaaosmdesát. To mi bylo osm let. Moc jsem si ji nepamatovala. Ale i z vyprávění jsem věděla, že si toho hodně prožila.

Forda Kugu jsem pálila na stoosmdesát a přemýšlela nad tím, jak se mám vykroutit z povinného rodinného večeru. Měla jsem příliš energie. Potřebovala jsem si ji vybít. Chtěla jsem zmizet a dát několika démonům do huby, ale věděla jsem, že máma ani táta mi to nedovolí. Tudíž jsem vymýšlela úžasnou výmluvu. Možná mi bude špatně a já pak vyklouznu oknem. Jenže tam je možnost, že mě přijdou zkontrolovat. Nemohla jsem na nic přijít. Na kamarádky, které pořádají párty, jsem se vymluvit nemohla. Celá naše rodina se stranila lidí, abychom s nimi nenavázali příliš silný kontakt a pak neplakali nad rozlitým mlíkem. A já nebyla výjimkou. Lidi jsem neměla moc v lásce, tudíž nepřicházelo v úvahu, že bych se s nimi dokonce scházela na nějakém podělaném večírku.

Mozek mi jel na plné obrátky a moc jsem nevnímala cestu, po které jsem jela. Už jsem najela na lesní cestu, která vede k našemu velkolepému sídlu. Vzhledem k tomu, že je to uprostřed lesa, tak se velitel strážníků až příliš angažoval v tom, aby tudy v noci projížděla hlídka. Co kdyby náhodou jsme potřebovali pomoci? Přeci jen jsme tu byli o samotě. Náš otec jim ale veleúspěšně vymluvil, že takovou starost nepotřebujeme. Tehdy jsem zadržovala smích, když se jim urputně díval do očí a snažil se na ně použít hypnózu. Ale holt muži s mužem to jde hůř, než se ženskou. A tak to nakonec vyřídila máma, protože já se v tom odmítla angažovat. Tehdy se mi Jasen smál, že chci vidět strážníky v uniformě, tak proto se zdráhám našemu ubohému taťkovi pomoct. Musela jsem nad tou absurdností protočit oči. To dokáže vymyslet pouze Jasen, kterému už je jednadvacet, ale i tak se chová jako malé dítě.

Cesta byla udržovaná díky častému mluvení s přírodou a rostlinami. I rostliny mají myšlenky. Jsou to samostatné řídící bytosti. Ano, opravdu bytosti. Nymfy. Hlídají les a chrání přírodu, jen se jim to moc nedaří a ztrácejí sílu. Díky nám ji ale zpátky načerpávají a mohou dál obnovovat říši rostlin. Nymfy byly krásné a mírumilovné. Ale když se jednalo o přírodu, dokázaly být neoblomné.

Přede mnou se najednou zjevila brána obrostlá lišejníkem. Stiskla jsem tlačítko v autě a brána se automaticky otevřela. Po vjezdu jsem ji opět zavřela a jela dál cestou k našemu domu. Náš pozemek se skládal z několika pozemků lesa, takže jsme ho měli oplocený. Tudíž cesta k domu byla ještě dlouhá. Nakonec jsem objela fontánu a vjela do prostorné garáže, kde jsem zaparkovala svoje auto. Už se tu blýskalo Jasenovo Lamborghiny a Cassiino červené Porsche. Jinak tu byl ještě další Ford a Aston Martin. Jinak Kawasaki, a ta byla Jasenova. Já měla povoleno na ní jen výjimečně jezdit. Ale většinou ne. Svou svátost si až příliš opatruje. Jako by se bál, že mu to rozbiju. Dobře, minulá nehoda nebyla příjemná, ale motorku jsem mu koupila novou na udobření. A že se mu teď líbí.

Světla byla zhasnutá, tak jsem je bliknutím své mysli zapnula. A v tu chvíli se ozvala strašlivá rána jako z děla. Žárovky v garáži bouchly a já na to jen zírala z předního okna auta. Jakej kokot? ptala jsem se vzteky bez sebe. Tohle byla jednoznačná bouda. Někdo prohodil kabely, a já věděla, kdo to byl.

Snažila jsem se neřvat. Tak šíleně jsem se lekla. Ještě teď jsem měla srdce v kalhotech. Za tohle budu naštvaná. A tak mám skvělý důvod vyhnout se rodinnému večeru. Budu dělat nesmírně uraženou.

Vystoupila jsem z auta. Ani jsem se nemusela tvářit nasraně, protože jsem doopravdy byla. Nemusela jsem nic předstírat. Otevřela jsem dveře do domu a vyběhla deset schodů do chodby. Zevnitř už se ozývaly hlasy. Jednoznačně jsem poznala Cassiu, mámu a Jasena. A ten poslední to teda schytá. Parchant. Skopla jsem boty a sundala si bundu. Tašku jsem si přehodila přes rameno a vydala sem za viníkem mého děsu.

Seděl na pohovce hned vedle Cassii. Usmíval se jako měsíček na hnoji. A já moc dobře věděla, co je původcem jeho dobré nálady. Jako vždy jeho malá sestřička Carissa. Z koho jiného by si asi tak mohl dělat srandu? Cassia na tohle nebyla, a navíc byla jeho dvojčetem. Měli takříkajíc stejný mozek – přinejmenším stejné myšlenky, takže Cassia většinou věděla, že na ni něco chystá. Ale zvláštní bylo, že hloupé myšlenky a nápady napadaly jenom jeho. Podivuhodné.

Jasen byl vysoký fešák. Blonďaté vlasy splívajícímu kolem rošťáckého obličeje a světle modré oči. Přímo ukázkový idol dívčích srdcí. Nepochybovala jsem, že na Harwardský fakultě medicíny už zprznil spoustu holek. On byl zkrátka takový. Lamač dívčích srdcí, a na druhou stranu budoucí lékař, který chce pomáhat lidem. Díky mohutné postavě zabíral téměř celý gauč, a to se nelíbilo Cassie. Jako dva koňové se hádali o místo.

Cassia byla více po otci, než po matce – hnědé vlasy měla po otci a modré oči po matce. Měla menší postavu, ale když se jednalo o její prosazení něčeho, tak dokázala být hodně vysoká. Byla hodně cílevědomá a šla si pro titul architekty hlava nehlava. Možná se zdála chladná, ale když ji člověk pozná, tak ví, že se na ni může spolehnout. Je to zodpovědná osoba, ale i tak v sobě měla stále dětskou duši. Asi jako teď.

Jasen byl na většině pohovky a Cassia naproti němu na zbylém kousku, který ještě Jasen neovládl. Nohama se do sebe zapírali a snažili se toho druhého přetlačit. Byl na ně vskutku komický pohled.

Moje matka Adria seděla v křesle vedle nich a s pobaveným výrazem je po očku sledovala. Jinak sledovala nějaký pořad o vaření. Dneska bude nejspíš experimentální večeře, do které se bude muset zapojit celá rodina, z čehož jsem se právě chtěla vyvléknout.

Mamka byla krásná žena. Každý říká, že jsem jí hodně podobná. V obličeji, v mimice, a že mám prý stejný úsměv. Já osobně si myslím, že mamka je o dost hezčí než já. Na to, že jí letos bude čtyřicet, nevypadá. Vypadá stále mladě a svěže. Byla drobná oproti taťkovi se svými stošedesáti pěti centimetry. Kolem očí se jí dělaly vrásky smíchu, jak pozorovala ty dva. Byla to matka, jak se patří. Když bylo nutné, tak nasadila autoritativní tón, jinak se ale pořád usmívala. Taky byla výborná učitelka, co se týče magie. Její kouzla jsou opravdu impozantní.

Každý čaroděj má základní schopnosti. Je to výjimečná ranhojivost, obratnost, rychlost, mazání vzpomínek a utváření si vlastních kouzel – to je ale velmi obtížné. Člověk tomu musí dát čas a věnovat se tomu, aby se mohl zdokonalovat. Nic není hned. A v tom je moje máma opravdu výjimečná. K tomu patří jedna výjimečná schopnost, kterou má jenom ten jediný čaroděj.

Já jsem svoji například ještě neobjevila. Stále jsem na ni ještě nepřišla. Ale uklidňovala jsem se tím, že Jasen s Cassiou na to přišli teprve před rokem. Měla jsem ještě čas, ale i tak bych ji už ráda objevila.

Cassia má telekinezi. Pravda, úžasná schopnost. Když něco chce, tak si to prostě nechá přiletět, a má to. Jak prosté.

Jasen má schopnost léčit. Osud nejspíš musel něco tušit. Jasen v překladu znamená léčitel. Což k němu naprosto sedí. Teď studuje normální medicínu. Nemůže využívat své schopnosti na lidi, ale má znalosti rostlin, jejichž účinky jsou pro lidstvo stále neznámé. Jasen jim může předat nějaké znalosti.

Mamka má zastavování a zrychlování času. Je to pěkně podělaná schopnost. Člověk si nemůže jen tak zastavit čas a shlédnout všechny díly Star Treku jenom proto, že na to normálně nemá čas. Ani zrychlování času není nijak zvlášť úžasné. Musí se počítat s tím, že může dojít k poškození budoucnosti, což by pěkně namíchlo Elani – moji babičku, která má všechno naplánované dopředu, protože vidí do budoucnosti. Tudíž tuto schopnost mamka používá jenom na boj s démony a nestvůrami. Což je přesně účelem, ale člověka to někdy táhne i k jiným věcem. Je to pokušení, ale mamka to dokonale zvládla.

Táta má teleportaci. Je to užitečné, ale taktéž existují kouzelné portály, které nás kdykoliv přenesou z místa na místo, aniiž bych potřebovala tuhle superschopnost. No, člověk samozřejmě musí počítat s tím, že portál není na každém rohu. Je systematicky rozmístěn po celém světě. Tudíž se taťka stává velmi dobrým autem, když ráno zaspím do školy.

Cassia s Jasenem pořád bojovali a máma napjatě sledovala televizi, jako by právě dávali romantický film, kdy hlavní hrdina umírá a jeho milovaná mu sladce kouká do očí... No, prostě jak zhulená sledovala kuchaře v hlavní roli. Nikdo mi nevěnoval pozornost, proto jsem si odkašlala, abych upozornila – hlavně Jasena - o své přítomnosti. Aby věděl, kdy dostane do huby.

Máma mě nevnímala, nebo mě ignorovala. Ale Cassia s Jasenem se na mě podívali, přestávajíc se prát o svoje dosavadní pozice.

„Ahoj,“ pozdravili oba nastejno. Ti se vážně nezapřou.

Na Cassiu jsem se usmála a na Jasena vražedně. „Ty idiote,“ spustila jsem okamžitě. „Co má znamenat ta garáž?“

„Jaká garáž?“ hrál nechápajícího. Ale jeho zubící se úsměv ho prozradil.

„To byl ten řev? Co se stalo?“ zeptala se Cassia se zájmem a mhouřila oči na Jasena. Očividně o tom neměla tušení. Samozřejmě, ona si všímala jen věcí, které se jí týkají. A to není moc často, protože Jasen odpustil od své o minutu mladší sestřičky a přešel rovnou na mě. Za což bych ho s láskou zabila.

„To si dojdeš uklidit,“ upozornila jsem ho. „Já to rozhodně uklízet nebudu. Za to, že jsi mi způsobil infarkt první třídy, si to vyřežeš, to ti slibuju. Ale dám si na čas.“

Jasen se zamračil a Cassia se rozřehotala. Nejspíš něco zahlédla v jeho dementním mozku, který se při narození porouchal.

Matka mě konečně začala vnímat a zmateně sledovala řehotající se Cassiu. Byla mimo, jako obvykle.

„Co se stalo?“ zeptala se. Potom se podívala na mě. „Ach, drahoušku, ty už jsi zpátky? Jak bylo ve škole?“

„Parádně,“ přitakala jsem a pořád propalovala Jasena očima. „Jen doma to stojí za hovno,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Cože jsi říkala?“ Byla to řečnická otázka, protože máma už mě dávno nevnímala a zase sledovala Jamieho Olivera.

Zavrtěla jsem hlavou a protočila oči. Zamířila jsem si to do svého pokoje, kde budu mít alespoň na chvíli klid. Jasen s Cassiou začali znovu válčit o svoje místo. Musela jsem se zasmát nad jejich dětinskostí. A to byli o čtyři roky starší než já.

„Nezapomeň na tu garáž, Jasene!“ křikla jsem na něj ještě, než jsem zapadla do svého pokoje. Ještě jsem zaslechla jakési zabručení a potom už jen zvuky boje. Ach jo, to bude za chvíli křiku, že mámu nenechaj dívat na Jamieho. Vyhodí je ven, nebo do svého pokoje.

Shodila jsem tašku do kouta a sama padla na obrovskou postel se spoustu peřinami a polštáři. Měla jsem úžasnou vysokou, pohodlnou a skákací postel. Někdy, když mě přepadne třináctka, tak si zaskáču. Samozřejmě, když jsou všichni pryč, jinak by to Jasen chtěl zkusit taky. A bylo by to právě na té mé, ne na jeho. Vždycky ničil věci mně.

Nasávala jsme vůni letních jahod a přemýšelala nad svou výmluvou. Myslím, že tohle nebude stačit. Potřebuju se uvolnit. Moje svaly jsou ztuhlé a tělo napnuté, pomyslela jsem si. Potřebovala jsem akci, a to hned!

Převlékla jsem se do sportovního a svou částečnou energii si šla vybít do tělocvičny, která je ve sklepě. Ale není slep jako sklep. Točité schodiště se stáčelo dolů do chodby. Tentokrát jsem světla zapnula pomocí vypínače, abych sebou náhodou téměř nesekla jako před chvílí a už doopravdy Jasena nezabila. Světle modře vymalovaná chodba s obrazy našich předků mě dovedla ke dveřím, kde byla tělocvična. Nebyla to tělocvična jako ve škole, ale tohle nám bohatě stačilo. Východní stěna byla skleněná, takže jsem měla výhled na zahradu, která byla níž než dům. Naši předci byli prostě výborní architekti, i před první světovou válkou – to jsem musela uznat. Bylo to úžasné. Milovala jsem tenhle dům ze všech nejvíc, které jsme vlastnili.

Uprostřed místnosti bylo několik žíněnek, kde jsme trénovali boj zblízka. Táta ovládal několik bojových umění – navíc má dobrou praxi v zabíjení démonů. Po otci zdědil vedení Bojové Legie Čarodějů, která masakrovala démony a nestvůry po tisících, ale po několika letech ji otec rozpustil. Byly nějaké rozpory a potom už to vedlo jenom k jednomu. Ale vždycky mi říká, že by to udělal znovu. Nikdy prý nelitoval, že potkal moji mámu a zamiloval se do ní. Vlastně to bylo částěčně i díky ní.

Ale bylo dobře, že ji rozpustil. Takhle jsem se alespoň dokázala bránit. Někdy nestačí jen kouzla a čáry. Někdy pomůže i síla a znalost bojovníka. V době, kdy byla Bojová Legie Čarodějů, spousta čarodějů zemřela. Jsou někteří, kteří nikdy nebojovali, a to byly životy, které byly vyžádány. Takhle alespoň má každý důvod chránit sám sebe a být samostatnou jednotkou. Někdy je nutné spolehnout se sám na sebe.

Přešla jsem k boxovacímu pytli a nasadila si rukavice. Začala jsem do něho mlátit hlava nehlava, alespoň ze začátku, abych ze sebe vypudila nějakou energii, a až potom jsem začala zkoušet různé údery a kopy. Cítila jsem, jak mi po pěti minutách boxování stéká pot po čele. Dojela jsem ještě jednu řadu a potom sebou padla na žíněnky. Konečně jsem neměla tolik energie. A naprosto stačilo pět minut v kuse. Člověk si říká, že by to mohl vydržet dýl, ale není to pravda. Pokud se trénuje celým pět minut v kuse, tak to bohatě stačí. Alespoň mně na vybití energie to stačí.

Sledovala jsem strop a nenašla na něm nic zvláštního. Opravdu nečekané.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a pootočila hlavu ke skleněné stěně. Venku bylo šero, nebo to bylo tím úhlem pohledu, ze kterého jsem se dívala, ale mraky se mi zdály tmavější. Sluníčko svítilo slabě. Vypadalo to na propršenou noc, což se mi nelíbilo. Chtěla jsem někam jít. Tohle mi nestačí. Potřebuju opravdový adrenalin v krvi.

Za mnou jsem najednou uslyšela nějaký zvuk. Že by zase Jasen otravoval? Bože, ať dá pokoj. Dveře byly zatím stále zavřené. Zamračila jsem se. On tam zase něco kuje. Jestli tam dá ohřívač a já si spálím pracku... Sakra, já ho zabiju!

Naštvaně jsem se zvedla ze země a přešla ke dveřím, které jsem následně prudce otevřela. „Ty idiote, dej mi už konečně pokoj...“

„Uuuuaaahggggrrr.“

Vykulila jsem oči na velmi nepěkného démona. A do hajzlu.

To jsem opravdu nečekala.

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Magie chaosu - 1. kapitola: