OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 21. kapitola

16.04.2013 (12:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1187×

Lyžák - Rozhovor II. část 

Polekaně jsem se podívala jeho směrem. Opíral se o dveře a nespouštěl naštvaný pohled z Lukáše. Nedokázala jsem si představit, jak dlouho tu je. A v duchu bych si okamžitě nejraději nafackovala. Jestli jsem chtěla mít tenhle rozhovor beze svědků, měla jsem si vybrat místo s větším soukromím.

„Takže ty sis už stačila najít náhradu, koukám. Tak proto to nechceš vzít zpátky. Tak proto mě posíláš pryč. Protože co kdyby nás náhodou viděl spolu, že jo?! No, myslel jsem si, že nejsi taková coura!“ prohlásil Lukáš znechuceně a v očích se mu zračilo opovržení hodné Draca Malfoye.

„Cos to řekl?“ vyletěl Martin okamžitě ze svého místa. Lukáš byl taky okamžitě na nohou.

„Ty se posaď,“ zavrčela jsem na Lukáše. „A ty bys měl zmizet,“ zasyčela jsem na Martina. Věděla jsem, že když pošlu Martina pryč tímhle způsobem, bude naštvaný ještě víc, než byl do téhle doby. No, ale na druhou stranu je to jediná možnost, jak ho poslat pryč. Kdybych se ho pokusila poslat pryč mile, neodešel by.

„No, utíkej. Buď poslušný a utíkej se schovat do skříně,“ zavolal Lukáš za Martinem, který odcházel, ale když tohle slyšel, zarazil se ve dveřích. A je zle, pomyslela jsem si.

„Myslel jsem si, že máš lepší vkus. Ale ty sis zatím vybrala takové děcko,“ prohlásil Lukáš pohrdlivě. Zvedal se pomalu ze židle, že odejde. V tu chvíli se k němu přiblížil Martin a strčil do něj.

„Myslím, že řekla, abys odešel,“ řekl znovu a dával důraz na každé vyslovené slovo. Lukáš se na něj jen opovržlivě podíval.

„Jo, tos už říkal. Ale pak poslala do háje i tebe. Tak proč tam nejsi? Proč ji neposlechneš jako poslušný štěně?“ štěkal Lukáš. Na Martinovi bylo vidět, že je naštvanější s každým dalším Lukášovým slovem.

„Protože nejsem žádný poslušný štěně,“ odsekl Martin a znovu do Lukáše strčil.

„Stejně jí to poslušný štěně dělat budeš, aby ona byla spokojená. Je to přece ta roztomilá Linda, která vypadá jako malé nevinné roztomilé děcko. A víš, co se stane, až ji to přestane bavit? Najde si za tebe někoho nového. Najde si nové štěně, kterému by mohla poroučet,“ vysypal Lukáš ze sebe. Věděla jsem, že taková nejsem a nikdy jsem nebyla, ale i přesto každá jeho věta bolela jako dobře mířený zářez nožem.

„Vem to zpátky a omluv se.“ Martin se pokoušel o vyrovnaný tón a docela se mu to i dařilo, ale já stejně věděla, že je pořádně naštvaný.

„Nebo co? Uhodíš mě, abys jí dokázal, jakého má prince na bílém koni?“ vysmíval se mu Lukáš.

Martin to už nevydržel a bez jediného dalšího slova dal Lukášovi pěstí do nosu. Ten si to nenechal líbit a ohnal se po Martinovi taky pěstí. Doufala jsem, že to tím skončí, ale Martina to spíš ještě víc rozzuřilo. Oba se okamžitě začali prát a já věděla, že pokud něco neudělám, skončí to špatně.

Vyskočila jsem ze židle, rychle vzala berle a skákala ke schodům. Z nich akorát scházela Sabina, což jsem brala jako poselství shůry.

„Sabino! Sabino, okamžitě běž pro profesory. Dělej!“ zaječela jsem na ni. Nejdřív na mě nechápavě koukala, ale pak uslyšela hluk z jídelny, a nejspíš jí to došlo, protože se otočila na patě a doslova vyběhla schody.

Já skákala zpátky do jídelny a doufala jsem, že ti dva se zatím nepozabíjeli. No, daleko od pravdy jsem nebyla, protože oba dva se stále ještě prali.

„Nechte toho. Budou z toho akorát problémy!“ zakřičela jsem na ně, ale nemělo to žádný efekt. Byli naprosto hluší a nevnímali okolí. Normálně bych se mezi ně postavila, ale takhle? Jedna noha v sádře mi opravdu stačí.

Během chvilky se do jídelny vřítili dva profesoři – profesor tělocviku, pan Matný, a náš třídní. S jeho tělesnou konstitucí to byl jistě nadlidský výkon. Pan Matný okamžitě vpadl mezi Lukáše a Martina, aby je dostal od sebe. Oba na sebe ještě dlouho štěkali nadávky a urážky.

„Jdi si sednout!“ zavelel pan Matný a ukázal na židli v rohu místnosti, kam Martin neochotně zamířil. „A vy okamžitě odejděte!“ rozkázal Lukášovi, který s naštvaným výrazem zamířil ke dveřím.

„Tak právě teď jsi u mě skončila, holčičko,“ otočil se za mnou, aby mi sdělil tuhle poslední větu. Ještě k tomu přidal pohled alá „Jsi ta největší kráva na světě, když jsi mě vyměnila za tohohle utřinosa“.

S úlevným vydechnutím jsem se otočila směrem k Martinovi, kterému tekla krev z nosu a pod pravým okem se mu začínala rýsovat modřina. Pan třídní mu chladil krk balíčkem ledu, který dostal od barmana, a tlačil mu několik papírových kapesníčků k nosu.

„Myslím, že to nebyl dobrý nápad, abys s ním mluvila. Je mi jedno, co jste si řekli. Nechci to vědět. Příště ti to už nedovolím,“ prohlásil pevně pan třídní, když mě viděl, jak se k nim pomalým tempem blížím.

„Žádné příště už nebude,“ zamumlala jsem pro sebe.

„Říkalas něco?“ zeptal se tvrdě pan profesor, což mě utvrdilo v přesvědčení, že to určitě slyšel.

„Ne,“ odpověděla jsem nahlas.

„To jsem rád. Martine, tebe teď dostaneme k paní profesorce, aby tě ošetřila. A s tebou taky chtěla mluvit, Lindo,“ odpověděl pan profesor a pomohl Martinovi.

Ještě chvíli jsem stála uprostřed jídelny a koukala kolem sebe. Nechtěla jsem tam být. Útočily na mě obviňující myšlenky. Moc dobře jsem věděla, že kdybych se s Lukášem rozešla až po příjezdu domů, Martinovi by se nic nestalo. Místo toho je teď Martin na mě naštvaný, je kvůli mně zraněný a ještě to bude mít určitě dohru. Zamyšleně jsem zakroutila hlavou a vyrazila nahoru. Počítala jsem, že Martinova návštěva u zdravotnice bude trvat aspoň půl hodiny. V klubovně bylo moc lidí a do našeho pokoje se mi nechtělo. Neměla jsem náladu zodpovídat Sabininy dotěrné otázky. Zaklepala jsem tedy na dveře Barčina pokoje…

Děkuji za další komentáře, které jsem dostala. Doufám, že se vám bude další kapitola líbit a necháte mi tu další komentáře, ať už s kritikou, nebo s pochvalou. 

Vaše Ali =) 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 21. kapitola: