Love in the darkness 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl. Lionelův pohled. Lionel se vydal do domu společenstva a chce pomoci Lie.

21.04.2010 (15:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1040×

Lionelův pohled:

Bylo strašné jenom sedět na posteli ve svém pokoji a nemoci nic dělat, zatracený sluneční svit. Jak se asi teď Lia cítí? Stala se zrůdou, stala se tím, co vždy zabíjela, stala se krvelačnou bestii, stala se upírem.
Vždy mi čas rychle letěl, roky mi utíkaly jako dny, ale tenhle den se strašně vlekl. Očima jsem hypnotizoval hodiny na zdi, ale nic jsem nezmohl, dnešní den se zdál i pro upíra nekonečný. Věděl jsem, že ji ostatní lovci nezabili, jako bych cítil její srdce pořád bít, ale zneklidňovalo mě, že bije tak pomalu. Tolik jsem chtěl být u ní, chtěl jsem sedět u její postele a ujišťovat ji, že všechno bude dobré, že to spolu zvládneme.
Počkám, až se setmí a pak už mi nic nezabrání, abych se za ní vydal. Ale vůbec nevím, co ji řeknu, určitě ji hned neřeknu, že ji miluju, prostě se ji budu snažit pomoci se s tím vyrovnat a také bych ji rád naučil to co mě můj stvořitel, že nemusí zabíjet lidi. Jestli má být Lia upír, tak ať je takový upír jako já, upír, co nezabijí lidi.
Jestli mě k ní nepustí, tak ji prostě unesu, protože se bojím ji v tom společenstvu nechat, je to pro ni příliš nebezpečné. Stačí, aby se Lia jednou neovládla a její přátelé ji zabijou a já vím, jak je pro novorozené těžké se ovládat. Nejraději bych ji vzal k sobě domů, ale bohužel bydlím u Alrica, vraha jejích rodičů. Klidně bych s ní utekl pryč, třeba až na kraj světa.

Podíval jsem se z okna, venku se setmělo, konečně. Vyrazil jsem ze svého pokoje, na chodbě jsem do někoho vrazil, ani nevím do koho, prostě jsem běžel a neohlížel jsem se. Běžel jsem do garáže, nasedl jsem do svého auta a co nejrychleji jsem ujížděl od domu klanu. Jel jsem asi sto padesát kilometrů za hodinu, chtěl jsem u ní být co nejdříve. Zatím co jsem uháněl po silnici, jsem přemýšlel o tom, co řeknu až mi otevřou dveře, když řeknu, že jsem upír, který miluje Liu a že jsem si pro ni přišel, tak by mě hned na místě prokláli kůlem. Prostě řeknu, že jsem Liin přítel a že jsem slyšel, že je pokousaná a jdu se na ni podívat a pomoct ji. Ano, přesně tohle řeknu.
Ale co řeknu, až mě za Liou zavedou? Ahoj, jak se máš bylo nemístné. Doufám, že první bude mluvit ona. Určitě se bude divit, že kluk z jejích snů je opravdový.

Cítil jsem, že se k ní blížím, ten dům musí být blízko. Jel jsem ještě chvíli rovně a pak jsem zabočil doprava. Konečně jsem ho spatřil, byl to ten dům, do kterého vešel ten lovec, kterého jsem sledoval, byl to Liin dům. Prudce jsem zabrzdil, vypnul jsem motor a šel jsem k tomu domu a zazvonil jsem. Za chvíli se otevřely dveře a v nich stál postarší muž, myslím, že to byl ten muž co se Lii po smrti svých rodičů ujal, jmenoval se Peter. Peter se na mě podíval, poznal, že jsem upír. Tvářil se překvapeně, asi se nestává denně, že by na dveře společenstva zaklepal upír. Oba jsme na sebe koukali, ani jeden z nás nevydal ani hlásku. Rozhodl jsem se, že se ujmu slova jako první. Chtěl jsem být zdvořilý a tak jsem se nejprve představil.

"Dobrý den, vlastně dobrou noc, jmenuji se Lionel a jak jste už poznal, jsem upír. Přišel jsem pomoci Lie, vím, že je pokousaná."

Ten muž vykulil oči a podezíravě se na mě díval.

"Tohle má být vtip?" zeptal se Peter.

"Ne pane," řekl jsem.

"Upír si přijde k domu společenstva a klidně si zazvoní. Čekal jsem, že jednou objevíte náš úkryt, kde jsou ostatní?"

"Pane, jsem tu sám a ostatní nevědí, kde váš úkryt je. Věřte mi, nenávidím Alrica stejně jako vy," řekl jsem a usmál jsem se.

"Vážně, takže nám nabízíte spojenectví?"

"Ano a hlavně nabízím pomoct Lie, prosím, mohu za ní?" zeptal jsem se celý nedočkavý, prostě jsem ji už chtěl vidět a vědět, že je v pořádku.

"Jistě, že můžete, ale s Liou je to trošku složitější."

"Co jí je?!" vykřikl jsem.

"Nebojte, nic ji není. Ona už vám to řekne sama, pojďte dovnitř."

"Díky, jsem rád, že mi důvěřujete."

"Možná, že jsem starý blázen, že si pouštím do domu upíra, nevím proč, ale důveřuju vám, doufám, že mou důvěru nezklamete."

"Ne pane, nezklamu."

Šel jsem za Peterem do domu. Byl jsem rád, že mi důvěřuje. Bral jsem to od něj, jako velkolepé gesto, pro někoho, jako je Peter, pro lovce, je opravdu těžké důvěřovat upírovi. Viděl jsem v domě ještě několik lovců, všichni se na mě dívali, ale já tomu nevěnoval pozornost, chtěl už jsem být s ní. Stoupali jsme s Peterem po schodech, vyšli jsme do patra, Peter se zastavil u dveří na konci chodby. Byly to dveře do jejího pokoje, cítil jsem ji, tu její krásnou omamnou vůni. Peter zklepal.

"Lio, to jsem já, Peter vedu ti návštěvu."

Zevnitř se ozvalo: "Tak ať jde ta návštěva dál."

Peter otevřel dveře a já ji spatřil. Seděla na posteli, měla rozsvícenou lampičku a četla si, nechápal jsem jak může být tak klidná. Věděl jsem, že je silná, ale že bude svoji proměnu snášet takhle, s ledovým klidem jsem netušil.
Vešel jsem do jejího pokoje, ona vzhlédla od knihy a spatřila mě. Vykulila oči a na sucho polkla.

"Já tě znám, ty si ten kluk z mých snů," řekla a já jsem kývl.

"Nechám vás o samotě," řekl Peter a odešel.

A já jsem byl s mojí láskou úplně sám. Díval jsem se do jejích krásných zelených očí, měl jsem pocit, že se v nich utopím. Pořád na mě koukala a já jsem nevěděl, co říct, jenom jsem si užíval její krásu. Stálo mě hodně sebeovládání, abych se na ni nevrhnul a nezačal ji líbat. Přišel jsem k ní blíž a odvážil jsem se sednout na její postel. Lia se odtáhla a položila vedle sebe knihu, kterou měla v ruce.