OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love in the darkness 2. kapitola



Love in the darkness 2. kapitolaDruhá kapitolka. Je to z Lionelova pohledu. Lionel vypráví o svých citech k Lie a o tom, jak se stal upírem.

Lionelův pohled:

Dnes v noci jsem se zase vloupal do jejího snu. Dnes jsem ten sen udělal odvážnější, obvykle si spolu ve snu povídáme, ale dnes jsme se milovali, prostě jsem si s ní už nedokázal jenom povídat. Sen byl nádherný, ale já se neovládl a kousl jsem ji, sakra. Myslel jsem, že si ten sen moje lovkyně užije až do konce, ale neudržel jsem se. Po tom kousnutí se Lia probudila a já ji ztratil. Ona je tak nádherná, ty její dlouhé blond vlasy září do dálky, přál bych si k těm vlasům přivonět. Úplně mě očarovala, viděl jsem ji asi jenom dvakrát a to zpovzdálí, ale nemůžu na ni zapomenout. Chci, aby byla moje, chtěl bych ji k sobě přivinout, chtěl bych ji políbit, chtěl bych se s ní milovat, ale ona se mnou určitě ne. Protože ona je lovec upírů a já jsem upír. Upír, který se zamiloval do lovkyně.

"Tak co Lioneli, nerozmyslel sis to, vážně nechceš jít na ten večírek?"

"Ne Alricu, nechci."

"Škoda a kdyby se objevila ta tvoje malá lovkyně, tak ji budu pozdravovat a neboj nezabiju ji, jenom ji přizabiju."

Zavrčel jsem a Alric se zasmál. Nenáviděl jsem Alrica, nenáviděl jsem to, jak je bezcitný, jak je krutý, jak ublížil Lie, tím, že zabil její rodiče a já s tím nemohl nic udělat. Alric je silnější než já, mnohem silnější. Proč vlastně s Alricem a jeho klanem zůstávám? Nevím, asi proto, že nechci být sám. V Alricově klanu jsem už padesát let. Po smrti svého stvořitele jsem se po světě toulal nějakou dobu sám, byl jsem netvor, který se po nocích plížil temnými ulicemi a pil krev nevinných lidí, ale nikdy jsem ani jednoho z těch nevinných lidí nezabil. Vždy jsem se napil a pak jsem jim vymazal paměť. Řídil jsem se tím co mi říkal můj stvořitel, že život je lehké vzít, ale snadné s tím není žít. Kéž by se tím řídil i Alric. Ale Alric si zabíjení užívá, prý není nic lepšího, než cítit, jak z člověka odchází život. Můj stvořitel mi strašně chybí, ale sám si vybral, že chce zemřít. Pamatuji si jak mě přeměnil, jakoby to bylo včera.



Psal se rok 1851. Bylo mi dvacet dva let. Jel jsem se svými rodiči na návštěvu mého strýce, když v tom najednou náš kočár v lese přepadli zloději. Sebrali dary pro našeho strýce a měšce s penězi. Myslel jsem, že když už získali svou kořist, že odejdou, ale mýlil jsem se. Zastřelili kočího a potom moji matku a otce. Mě střelili také, ale jenom mě škrábli. Když odešli, ležel jsem v tom lese, vedle mrtvol mých rodičů a plakal jsem. Byla temná noc a byla mi zima, věděl jsem, že zemřu. Uslyšel jsem  kroky, zvedl jsem hlavu a uviděl jsem vysokého muže s prošedivělými vlasy. Muž se zamračil a pak promluvil.

"Chlapče nešťastný, co se ti to stalo?"

Začal jsem plakat ještě víc, cítil jsem, jak krvácím a jak ze mě odchází život.

"Tvým rodičům už nepomohu, ale tobě bych pomoci mohl. Chtěl bys to, chtěl bys pomstít své rodiče?"

Ano, chtěl jsem to, chtěl jsem, aby ti vrahové trpěli a proto jsem přikývl.

"Dobře můj drahý, ale bude to trošku bolet," řekl ten muž. Cítil jsem, jak se ke mě ten muž přibližuje a jak se ke mně sklání. Nejednou mě něco ostrého bodlo do krku.
Probudil jsem se v malé místnosti. Ležel jsem na posteli a v rohu místnosti seděl ten muž z lesa.

"Už jsi vzhůru? To je dobře. Jsem Marco, tvůj stvořitel."

"Stvořitel?" zeptal jsem se chraplavým hlasem.

"Ano, tvůj stvořitel. Jsi upír můj drahý Lioneli."

"Cože, upír? Jak vůbec víte, jak se jmenuji."

"Napil jsem se tvé krve, vím o tobě všechno, viděl jsem tvé vzpomínky, viděl jsem, jak si musel přihlížet vraždě svých rodičů a jak jsi málem taky zahynul, ale já tě zachránil a daroval jsem ti věčný život."

Začala mě spalovat strašná žízeň.

"Mám žízeň, prosím, nemohl bych dostat trochu vody?"

Muž se zasmál.

"Voda tvou žízeň neuhasí, můj drahý."

Muž vstal a zamířil k bedně, která stála na druhém konci místnosti, otevřel ji a vytáhl z ní králíka. Přišel s ním ke mě a podával mi ho. Nevím co se to se mnou stalo, vytrhl jsem mu králíka z ruky a zakousl jsem se do něj. Králík pískl a pak utichl. Do krku mi začala proudit ta lahodná sladká krev. Nemohl jsem se od králíka odtrhnout, bylo to jako droga. Z králíka už žádná krev netekla a tak jsem ho upustil na zem.

"Vítej v novém životě," řekl můj stvořitel Marco.

Marco mi vysvětlil, co upíří život obnáší. Prý je jeden z těch upírů, co nezabijí lidi a chce, abych byl taky takový. Ale jednu vyjímku mi povolil. Bloudil jsem městem a lesy, až jednoho dne jsem ty vrahy co mi vyvraždili rodinu našel. Vrhl jsem se na ně a jednoho po druhém jsem začal zabíjet, jejich krev byla lepší, než krev králíka. Myšlenka, že jsou moji rodiče pomstěni, mě činila šťastným.

Procestovali jsme s Marcem celý svět. Marco mi nahradil otce, měl jsem ho opravdu rád, ale jednoho dne za mnou Marco přišel a řekl mi, že už žil dost dlouho a že už se mu dál žít nechce, že už je na peklo připravený.

"Vychoval jsem tě jako člověka, ne jako zrůdu. Doufám, že budeš vždy držet svou žízeň na uzdě a nikdy nikoho nezabiješ. Můj synu, ty roky s tebou byly nejkrásnější roky mé věčnosti, ale už mě život nebaví. Jsem na peklo připravený, jsem připravený pykat za své hříchy. Jednou to možná pochopíš. Doufám, že budeš šťastný a najdeš si někoho koho budeš milovat celým svým mrtvým srdce. Mám tě rád synu. A teď běž, začíná svítat."

"Sbohem otče."

"Sbohem synu."

Odešel jsem do našeho domu a za závěsy jsem sledoval jak mého stvořitele, mého otce sežehly plameny a on se rozpadl na prach. Plakal jsem krvavé slzy. Pak jsem se toulal světem, až jsem narazil na Alricův klan a přidal jsem se k němu. Ale pro Alrica jsem černá ovce klanu, protože nechci zabíjet lidi, ale zabíjet mě nedonutí.


Už je to sto let, co můj stvořitel zemřel, ale pořád mi strašně chybí. Můj stvořitel chtěl, doufal, že si najdu někoho koho budu milovat. Už jsem si našel, ale bohužel musím své city k ní tajit. Bojím se, že  kdybych se ji ze svých citů vyznal, tak by mi nevěřila a zabila by mě. Vždyť mě proboha ani nezná. Vlastně zná, ze svých snů.

Nechtěl jsem na ten dnešní večírek jít, všechny ty večírky jsou stejné, umírají na nich lidé, nemohu se na to dívat, ale nemohu s tím nic dělat. Doufám, že se tam neobjeví Lia.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Love in the darkness 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!