OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 29. kapitola

09.08.2015 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 661×

NERIA

Ačkoliv jsem věděla, že mi již žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, stejně jsem se nedokázala uklidnit. Ani přesto, že jsem se ocitla na tom nejbezpečnějším místě, které pro mě kdy existovalo. Jared mě stále vytrvale a neochvějně svíral širokými pažemi na svém pravidelně se zvedajícím hrudníku, zatímco já jsem se bezmála zajíkala pod svými hysterickými vzlyky, které ovšem vycházely z té nezměrné úlevy, která přišla společně s Jaredem a jeho nemilosrdností. S tím nejodpornějším Fabiovým morálním prohřeškem se Jared vypořádal tím nejlepším způsobem, jaký jsem si svedla v tuhle chvíli představit. Nenašla jsem v sobě špetku soucitu, kterého by se aspoň za nehet vešlo, když jsem slyšela naříkat Fabia na zemi kvůli nespočetným zraněním, které si ze rvačky s Jaredem odnesl. Nic míň si ani potom, co se mě pokusil znásilnit, nezasloužil. Tímhle jsem s ním nadobro skončila. Už nikdy v životě ho nechci vidět a nikdy v životě mu nebudu schopná přát nic pěkného. Jemu ne…

Jenomže v první řadě se teďka musím zaměřit na svůj vlastní život, který zasáhla další psychická katastrofa. Budu muset přijít na to, jak se přes tohle dostanu, aniž by mě to do budoucna nějak výrazně ovlivnilo. Další takovýhle emoční zásah si dovolit nemůžu. Jistým pozitivním znamením mi bylo to, že jsem se Jaredovi těsné blízkosti nemohla dostatečně nabažit. Nechtěla jsem se ho snad už nikdy pustit. Potřebovala jsem ho mít takhle blízko u sebe, a aby se mě hlavně nepřestal dotýkat. Potřebovala jsem ten nejhorší zážitek vůbec přebít něčím diametrálně odlišným, což Jared a všechno s ním spojené dozajista bylo. Zatímco já jsem se ho nehybně držela jako klíště, on mně konejšivě přejížděl horkými dlaněmi přes záda a po celou dobu se se mnou opatrně kolíbal v útěšných pohybech, které na mě měly nepochybně kýžený efekt. A kdyby tohle náhodou nestačilo, tak mi neustále klidným a vyrovnaným hlasem opakoval, že je všechno v pořádku.

„Vezmu tě teď pryč, Nerio,“ srozuměl mě v dobré víře, aby mě jeho následující kroky nezaskočily.

„Hlavně mě nepouštěj,“ zasípala jsem ukvapeně, poněvadž jsem stále nebyla připravená na to se ho pustit a nechat si tím tak opět krutou realitu připustit k tělu.

„Neboj se, nepustím tě,“ slíbil mi bez stopy zaváhání a vyřešil to opravdu elegantním stylem, že mě vzal do svého náručí, ve kterém si mě k sobě opět něžně přivinul. Já jsem si mu schovala uplakanou tvář do rozpuštěných vlasů, které naprosto neodolatelně voněly po ibišku. Urputně jsem se snažila získat si pod kontrolu svůj pláč, který nade mnou měl pořád značnou převahu. Jared se mnou sice nikam překotně nepospíchal, ale ani se nijak necoural, jelikož moji váhu nemohl nosit věčně. Byl natolik obratný, že se mu povedlo se mnou projít přes dveře apartmá, aniž by se moje paty dotkly země. Automaticky mě donesl k posteli, kde jsem se posadila do měkkých peřin a poněkud nedobrovolně jsem s ním přerušila veškerý fyzický kontakt, a proto jsem si opět přitáhla kolena k bradě a ovinula si je rukama. Asi nějaký nový posttraumatický reflex, které získají skoro oběti znásilnění. Během cesty do apartmánu jsem se dovtípila, že by nebylo dvakrát vhodné, kdybych z něj odmítala spustit ruce. To samé s tím usedavým brekem, který mě ale pravděpodobně přešel pouze proto, že mě příliš vyčerpával.

Jared se ode mě ale nijak daleko nevzdálil, za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Usadil se kousek vedle mě a evidentně měl nutkání se mě znovu dotknout, aby mě mohl dál utěšovat. Pořád jsem se totiž necítila tak, že bych jeho útěchu neuvítala. Vlastně jsem navíc pocítila nutkání o to, že bych mu za jeho snahu a zejména záchranu měla poděkovat.

„Muchas gracias,“ zašeptala jsem s bezedným vděkem a zadívala jsem se na něj s opravdu intenzivním pohledem, který mu mohl napovědět mnohem víc než moje slova. A tím zrovna nezmiňuju svoji mateřštinu.

„Za tohle mi vůbec děkovat nemusíš,“ namítl mi na to důrazně, přestože byl jeho hlas sametový jako to nejvzácnější hedvábí. Na potvrzení svého prohlášení uváženě pokýval hlavou a na zlehčení atmosféry se letmo usmál. Jeho dobrota mě prostě nikdy nepřestane uvádět do rozpaků.

„Zachránil jsi mě… už zase,“ osvěžila jsem mu paměť, proč jsou tu alespoň obyčejné díky zcela na místě. Nejenže mě dneska uchránil před tím zvrhlým sociopatem, ale minule v Paříži mě zase zabránil v opilosti přepadnout z balkónu a pro kompletní úplnost, jinak řečeno, mě zachránil i tehdy, když jsem se s Lucou přestěhovala do LA a netušila jsem kudy kam. Za ten poměrně krátký čas, co se známe, se stal mojí spásou už dokonce třikrát! Pochopitelně to pro mě znamená strašně moc, a skutečně se cítím provinile, že já mu to vracím tím, že ho možná tak akorát trápím. Jenže… ani po tomhle incidentu, který mi znovu připomněl, že Jared má v mém životě nenahraditelné a výjimečné místo, s ním beztak nevidím žádnou společnou budoucnost. Dokud se nedám dohromady…

„A udělal bych to kdykoliv znovu. Vždycky tě budu chránit, Nerio… Alespoň tak dlouho, dokud mi to dovolíš,“ ujistil mě s nezvratitelným příslibem dohromady s takovou důmyslně skrytou otázkou, která mě na chvilku umlčela, abych se dobrala k jedné stručné a značně skeptické reakci.

„Navždy je vážně dlouhá doba.“

„Po boku s tebou by nebyla dostatečně dlouhá,“ opáčil pohotově a tentokrát se intenzivně zakoukal on na mě. Dočista mě tím znervóznil, poněvadž tyhle dokonale mířené narážky na to, co ke mně cítí, mě prostě v klidu nenechaly. To prakticky nešlo. Ať mě to ale zrozpačitělo jakkoliv silně, pod jeho upřímným pohledem jsem se na něj stejnak uvolněně pousmála, poněvadž ta jeho připomínka vyzněla jako jasný kompliment.

„Jak jsi věděl, kde mě máš hledat?“ navázala jsem dál v našem rozhovoru, protože tohle mi jednoduše vrtalo hlavou. Jak to, že byl ve správný čas na správném místě? Tohle se přece stává nanejvýš v hollywoodských filmech.

„Víš, jak má Jack Sparrow ten kompas, který neukazuje sever, ale jenom to, co nejvíc chce? Asi tak…“ nechal svoje vysvětlení nedořečené, přičemž význam byl naprosto přesně daný. Jestliže jste ovšem viděli Piráty z Karibiku. Ovšemže to vyslovil pouze akorát na odlehčení té tíživé a napjaté nálady, která se mnou i nadále cloumala, ale nebyla zase taková hutná, že bych to přešla jen tak. Jared moc dobře věděl, co na mě zabere. Nefalšovaně jsem se krátce zasmála, což mu zjevně udělalo radost, poněvadž mi ten úsměv kvapem vrátil.

„Ale ne. No, víš,… jakmile jsi odešla, napadla mě jedna otázka, na kterou jsem chtěl znát odpověď a bez ní jsem ten náš rozhovor nechtěl ukončit, takže jsem se vydal za tebou. Viděl jsem tě, že si to míříš do tý pergoly, ale než jsem tě došel, tak jsem si tu svoji otázku rozmyslel, takže jsem se vrátil zpátky na pokoj. Potom jsem si rozmyslel ještě jednou a šel jsem za tebou, že se tě teda zeptám, a přišel jsem právě, když…“ Nedokončil další větu, ale tentokrát ze zcela jiného důvodu než před malým momentem. Nevím proč, ale rozpačitě jsem ucukla pohledem někam jinam, což jsem neměla dělat. Díky tomu, že jsem ztratila spojení s těmi nebesky modrými branami do jeho ryzí duše, tak se mi neprodleně vrátily ty ohavné vzpomínky na Fabia. Jak se na mě sápe, jak mi ubližuje, jak se mě surově dotýká, jak mi vyhrožuje. Tím jsem zase spadla do té traumatické hysterie, která se navenek projevila tím, že jsem se začala nezastavitelně třást, kůži jsem měla posetou husinou a slzy nestíhaly ty nové přívaly slz, které mně z očí málem tryskaly ven jako z nějaké fontány.

„Jen to řekni… Když mě chtěl znásilnit,“ uzavřela jsem za něj sama roztřeseně, než jsem se poddala tomu šoku. Jared tomu záchvatu ale nemínil dát šanci za mě, tudíž si bleskově poposedl, aby mi byl blíž a znovu si mě uvěznil ve svém laskavém náručí. Jistěže jsem ho neodmítla, přestože mě v mé mysli mučily obrazy toho, jak mě osahává Fabio.

„Ale neudělal to. Nic z toho se nestalo. Už je to v pořádku. Je po všem. Ty tohle zvládneš, Nerio. Jsi dost silná na to, aby ses přes to dostala. A já ti slibuju, že toho parchanta k tobě nikdy v životě nenechám ani přiblížit se, rozumíš mi? Jestli to jen zkusí, tak to má spočítaný. Já mu to nedovolím,“ tišil mě snaživě a používal k tomu ty samé osvědčené metody, které i teď snadno zabíraly.

„Jenže kdybys nepřišel…“

„Žádné takové kdyby ale není. Nad tím vůbec nepřemýšlej, ano? Teď už je dobře,“ přerušil mě v mých nesmyslných teoriích, kterými jsem se dobrovolně trýznila, a mírně přidal na razantnosti svého vlídného hlasu, aby mě znovu nenapadlo se takhle trápit.

„Ale co když…“ popotahovala jsem dál.

„Dost, Nerio,“ nakázal mi Jared neoblomně, načež mě od sebe odklonil, aby mohl vzít můj obličej do svých hebkých dlaní a donutit mě se na něj nepřerušovaně zadívat. Slzy mi stále máčely obě líce, a také jeho dlaně, takže jsem ho viděla absolutně rozmazaně. Přesto jsem na něm poznala, že se mnou nebude debatovat ve své žádosti. Díky němu a jeho nesmlouvavosti mě ten usedavý nářek naštěstí opouštěl.

„Teď jsi tu se mnou a jsi v bezpečí. Nic se ti už nemůže stát. Jsem tu pro tebe, slyšíš? Postarám se o tebe, jestli mě necháš,“ navrhl mi s jistou nadějí a palcem pravé ruky mi doopravdy skoro nepostřehnutelně přejel přes spodní ret, na kterém se mi mísily slzy s krví, která ještě nepřestávala téct. Nejspíš mi ten ret rozseknul hodnotně. Ačkoliv mě ta rána štiplavě pulsovala, stejně jsem neucukla ani o píď. Dohromady s jeho lákavým nápadem jsem se od něj nesvedla odtrhnout, takže jsem mu to bezmyšlenkovitě odsouhlasila potřesením hlavy, čehož jsem beztak nelitovala. Nemám pochyby o tom, že Jared myslí pouze na moje dobro.

„Stačí, když tu prostě budeš,“ prozradila jsem mu se spokojeným podtónem a slabě jsem se na něj usmála, takže jsem se opřela do obou jeho dlaní, což on ocenil nazpátek tím, že mě jedním tahem pohladil palcem, kam až jím dosáhl. Pak mě nakonec pustil a složil si je v klíně, což se mi zprvu moc nezamlouvalo, poněvadž mi jeho bezprostřední blízkost pomáhala, ale ovládla jsem se a nechala to být. 

„Tak dobře, ale… kdybys chtěla třeba napustit vanu a dát si koupel, klidně mi řekni. A taky by to chtělo ošetřit ten roztržený ret,“ podněcoval mě, abych tu neseděla jako ta zoufalá troska a snažila se nějak zmátožit. Ona vana plná horké vody nezněla vůbec marně.

„Stejně jako tvoje čelo a ret,“ namítla jsem věcně, poněvadž moje zranění není přednější než ta jeho.

„To zvládnu,“ Zbavoval se mých obav tím, že se o svoje pobitevní cejchy nezajímal. Jinak řečeno statečně prohlašoval, že to jsou malichernosti. To krvácející místo na čele byla ta samá rána, kterou si přinesl z dovádění na vodních skútrech. Jestliže předtím jsem polemizovala nad tím, že by možná snesla šití, tak teď o tom nebylo pochyb. Na dva nebo tři stehy to vyjde určitě.

„J-já jsem to ale nezvládla,“ přiznala jsem sice poněkud neochotně, ale na druhou stranu jsem bojovala s velkým nucením se mu s tím svěřit, k čemuž jsem se přeci jen přiklonila.

„Hm?“ brouknul sotva slyšitelně, ale jeho zdvižené obočí mi dalo jasný náznak toho, že mi naslouchá.

„Nezvládla jsem to. Nada. Víš, ž-že po mně Fabio vyjel, je… je to moje vlastní chyba. Můžu si za to sama, protože… protože kdybych mu neříkala takové věci, neprovokovala ho a vyloženě v něm nepodněcovala vztek, tak by… neudělal by to. Za tohle všechno si můžu sama. Je to moje vina,“ podělila jsem se s ním o svoje nejtěžší břemeno, které jsem si z toho incidentu odnesla, ale zrakem jsem bloudila všude možně, jak jsem se za to doopravdy strašlivě styděla.

„Počkej, o čem to mluvíš? Tomu nerozumím. Proč bys to dělala?“ S okázalou nechápavostí pátral po podnětech, které mě vedly k takovému nezodpovědnému konání. Však ono se mi to taky pořádně vymstilo. Každopádně se díky tomuhle poučím tak, jako z ničeho dalšího.

„No kvůli tobě. Kvůli naší hádce! Nenesla jsem to vůbec nijak dobře, když jsi mi řekl… No a když jsem tam potkala jeho, tak mě nenapadlo nic lepšího, než si na něm vybít tu frustraci... Občas se prostě chovám jako hloupé dítě a… tohle byl jeden z těch následků. Jsem pitomá a všechno jsem si to podělala sama. Poslední dobou kazím všechno, co se dá a j-já…“ umlkla jsem ve svém stěžování si, až když jsem měla jeho paži omotanou kolem ramen a hlavu položenou na jeho hrudníku. To teplo vycházející z jeho vypracované postavy a pravidelný tlukot jeho srdce byl pro mě tím jediným účinným všelékem, abych té mizérii nepodlehla definitivně. Jasně že mi bylo otřesně na nic, ale s ním jsem se přes to nejhorší mohla prokousat nesrovnatelně lépe.

„Pšššt. Na tom nezáleží, Nerio. Stalo se to, co se stalo, to už nejde vrátit ani napravit. Hlavní ale je, že se vlastně nic nestalo, takže není pravda, že jsi to nezvládla. Právě naopak. Odteď už to ale bude jenom lepší, uvidíš,“ povzbuzoval mě dobrosrdečně a jako takovou sladkou tečku mi vlípnul pusu do vlasů.

„Proč dělám pořád taková špatná rozhodnutí? Kdybych se rozhodovala správně, tak přece nejsem tam, kde teď jsem,“ vypadlo ze mě z ničeho nic, ale aspoň to vyznělo jako pouhá řečnická otázka. Jenomže Jared není takový hlupák, aby mu nedošlo, že jsem tím poukazovala i na něj. Sí, i jeho jsem zahrnovala do oněch špatných voleb, ale pořád se moje vyhlídky ohledně něj do budoucna nijak nemění. Předtím jsem si již nějak zvolila, pochopila jsem i příčiny, a vzít to zpět nelze. Jak sám Jared řekl. Ale napravit to můžu, s čímž taky počítám. Nejprve ve svém případě ale.

„Lidem se občas stávají špatné věci. Nehledě na jejich rozhodnutí,“ debatoval se mnou s nadhledem a moudrostí jemu vlastní, která mi při mé aktuální krizi příliš ducha nepovznášela. „A já tu taky ještě pořád jsem. Připravený ti pomoct, abys už žádný špatný rozhodnutí nedělala,“ dodal vzápětí s nepopiratelnou nezištností, která mě pro tenhle moment poněkud dojala. Jared je neskutečná osobnost. Má opravdu obdivuhodný charakter. Po tom všem, co se mezi námi stalo, je neustále ochotný mi pomoct ve všech možných směrech. Jistěže se zatím částečně skrývají jeho city ke mně, ale tahle jeho nabídka byla čistě přátelská.

„Neříkej nic, co bys pak nemohl splnit,“ upozornila jsem ho sklesle, když jsem se nadzvedla, abych se mu přitom mohla zpříma podívat do očí, poněvadž jsem si příhodně vybavila jeho nedávné výroky o tom, že my dva již jako nejlepší přátelé jaktěživ fungovat nebudeme.

„Nerio, neexistuje nic, co bych nemohl slíbit, protože já pro tebe udělám naprosto cokoliv,“ prohlásil s absolutně věrohodnou sebejistotou, kterou skvěle doplnil bezstarostným úsměvem, který z mých myšlenek vyhnal veškerá zaváhání.

„A mohl bys mi napustit tu vanu, por favor?“ využila jsem jeho ochoty a sama jsem ho chytila za ruku, kterou jsem pevně stiskla jako gesto uznání. Aby věděl, že si jeho pomoci nebetyčně vážím.

„Určitě,“ vyhověl mi a se vstřícným výrazem se pomalu odporoučel do koupelny, zatímco mě tam nechal samotnou, načež mě opětovně atakovaly ty příšerné útržky z toho Fabiova útoku. Po krátkém zvážení jsem shledala Jaredův nápad ohledně vany přímo geniální. Budu to totiž považovat za jakousi formu očisty.

JARED

V koupelně jsem si normálně musel sednout na hranu vany a několikrát se zhluboka nadechnout. Sám jsem měl co dělat, abych se před ní udržel a nedal jí ani v nejmenším najevo, jak mě sebralo to, čemu jsem byl naštěstí a naneštěstí svědkem. Zejména mě sebralo být svědkem Neriina šoku, který si z toho pokusu o znásilnění odnesla. Pozorovat ji, jak se odměřeně krčí, oči má vyvalené a skleněné strachem, to mě ničilo. A její zmínka o tom, že je to v podstatě má vina, tak ta mě odrovnala. V týhle situaci by jí ale moje lítost pouze uškodila. Nejdřív potřebovala trochu toho soucitu a pochopení, ale v největší míře povzbuzení. Docela mě překvapila tím, že se vůbec nebránila lidskému doteku, jak by se dalo předpokládat, když ten magor jí ho musel neuvěřitelně znechutit. Možná právě proto se ke mně tolik tiskla. Aby ty traumatický vzpomínky zahnala něčím příjemnějším. Asi je dobře, že jsem ji našel zrovna já, poněvadž kdo ví, jak by se zachovala před někým jiným. Je jedno, že to mezi námi bylo aktuálně přinejmenším komplikovaný, ale naše vztahy a city jsou jasně daný. 

Kdybych si ji aspoň vyslechl, co mi o tom Shannonovi chce říct! Potom by neodcházela tolik rozčilená a neměla tu potřebu si na někom zchladit žáhu. Proboha, jak se jí vůbec podařilo ho vytočit až tak šíleně moc, že by překročil takovou zásadní čáru, jako je spáchání zločinu?! Čím ho k tomu přiměla? Já to vlastně snad ani vědět nechci, jenomže když mi prozradila, že si to částečně zavinila sama, těžko se nad tím nedalo nedumat. Ale… jak jsem rozumně prohlásil, co bylo, to bylo a zřejmě tohle by nebylo dobrý dál řešit a dál to rozpitvávat. Neria se z toho otřepe dřív, když se v tom nebude nijak plácat. Pokud možno to snad uzavře jako minulost a nebude se k tomu vracet. A s tím jí můžu hravě pomoct. Bez nějakých postranních úmyslů, ovšemže. Chci jí být prostě nezdolnou a nezklamnou oporou, na kterou se může spolehnout. Jako dobrý přítel. Nebo spíš jako nejlepší přítel. Anebo asi nějaký ty vedlejší motivy mám. Protože… Jak lépe se s ní znovu sblížit, než když ji podržím v těch nejhorších chvílích jejího života? Pozvednu ji z toho pomyslného emočního a morálního dna a pomůžu jí najet zpátky do starých kolejí. Přesně to mám v plánu. Jestli mi tedy k tomu dá tu možnost…

Do vody jsem Nerii na závěr přidal levandulový aromatický olej, který má prý unikátní relaxační účinky, což by Neria mohla třeba uvítat. Aby si v tý vaně odpočinula a zahnala všechno zlý od sebe pryč. Popravdě voněl vážně naprosto úchvatně a ta vůně se postupně rozlévala místností dál a dál, takže když jsem vyšel z koupelny ven, Neria již nenápadně větřila onu uvolňující levanduli. Na rtech měla takový rozporuplný úsměv, ale každopádně se nikde nekrčila v koutě a netřásla se jako ta osika, což byl nejenom pokrok, ale rovnou velký skok kupředu. Evidentně sama Neria se toužila vyhnout tomu, aby se z ní stala ubrečená chudinka. Vždycky to byla neuvěřitelně silná osobnost a rozhodně je schopná se přes to přenést bez nějakých následků.

„Nalil jsem ti do koupele levandulový olej, snad to nevadí. Myslel jsem, že…“

„Myslel jsi správně,“ dopověděla za mě se shovívavostí a oči ji zaplály natěšením, což byl skutečně velký rozdíl oproti tomu, s jakým roztřesením jsem ji tu zanechal. Celkem energicky vyskočila na nohy a přes předloktí měla přehozený takový delší letní župan, který jí zaopatří jistě větší pohodlí než natržený triko a upnuté riflové kraťasy.

„Kdyby něco, budu tady, ano?“ neodpustil jsem si menší repete, co kdyby náhodou.

„Děkuju ti. Za všechno, vážně,“ poděkovala mi znovu, ale tentokrát o něco méně melodramaticky než na poprvý. Za to se ale přede mnou pozastavila, když mě míjela, a pohladila mě několikrát po sobě na délku paže. Nějak mě tím dočista odzbrojila, že jsem se na ni dovedl maximálně pousmát a nechal jsem ji proplout do koupelny, kde zůstala sama se svýma myšlenkama a vzpomínkama. A já tady uvízl s těma svýma.

Málem jsem si vyškubal vlasy z hlavy, než vyšla z oněch dveří zpátky před moje zraky. Po celou dobu jsem se pral s neutišitelným nutkáním svýho svědomí, který ji chtělo mít pod neustálou kontrolou, abych něco náhodou neprošvihnul. Sice jsem se na pár minut zabavil tím, že jsem zkontroloval svůj rozbitý obličej v zrcadle a po vyhodnocení, že ho takhle zrychtovaný nechat nemůžu, jsem si ho sám narychlo ledabyle ošetřil. Nemyslel jsem přitom ale nijak dvakrát na sebe, protože těch pár škrábanců od pěstí bych v klidu přežil, ale víc jsem se ohlížel na Neriu. Nerad bych jí svou pošramocenou fasádou dál připomínal tu krutou událost. Pro lepší dojem jsem se taky převlíkl, rovnou do nočního, když jsem měl na to dostatek volnýho prostoru. A pár minut jsem i zabil tím, že jsem si nachystal přistýlku na spaní, abych pak nešaškoval po místnosti, zatímco Neria se bude chtít uložit ke spánku, aby ty svoje chmury zahnala tím nejlepším způsobem. Jednoduše se z toho všeho vyspat.

Ona ale vyšla jako téměř docela jiná osoba. A to ne kvůli tomu, že z těch dveří vylezla Neria bez špetky make-upu, kterýho na sobě ani předtím neměla nadbytek, ale i ta trocha řasenky a základního líčení se jí od toho pláče rozmazala, a s mokrými vlasy načesanými dozadu. Ihned se mi při výhledu na ni vybavily nějaký éterický bytosti, jako jsou víly, sirény či podobný mýtický legendy. Obzvlášť, když tam ta její ukázkově zaoblená figura vystupovala zpoza koupelny, ze který šlo oslnivé světlo. Ten slaboučký letní župánek byl takhle docela zrádný. Především mě rozptyloval, poněvadž se pod ním okatě rýsovaly křivky jejího těla, a tomu jsem se těžko bránil. Nemluvě o tom, jak to světlo prostupovalo. Nicméně jinak bych na ní nepoznal, že se jí dnešní večer přihodilo něco tolik špatnýho, co by jí mohlo jednoduše zlomit. Neria se totiž tvářila regulérně bezstarostně a pokojně. Jako by nic…

„Jak ti je?“ staral jsem se automaticky, aniž bych si včas uvědomil, že by ji to mohlo akorát tak otrávit.

„Teď už fajn. Vlastně… Je mi kupodivu skvěle,“ shrnula svoje pocity docela stručně a nekonkrétně, takže jsem se na ni podíval s hlavou nakloněnou na stranu a takovým tím pohledem, že takovouhle strohou odpověď neberu.  „Nedívej se takhle. Říkám ti pravdu! Sice mě z té horké vody všechno rozbolelo a nejspíš se mi brzo začnou vybravovat modřiny, ale… stejně je mi fajn. Taky tomu nerozumím, ale prostě je to tak. To bude nejspíš tím, že tu jsi ty. A že ten zmetek od tebe dostal pěknou nakládačku. A já sama jsem se probrala a poučila. Beru to něco jako… restart,“ rozvedla svoje prvotní prohlášení, se kterým jsem si předtím nevystačil. Akorát že vyšlo beztak zbytečně, protože momentálně jsem v hlavě držel pouze tu zmínku o tom, že ačkoliv je jí dobře po psychické stránce, po tý fyzický to naopak za moc nestojí. Proto si tak držela ruce omotané kolem svý útlý postavičky, což byl pouze takový neřízený podnět podvědomí. Ne z toho důvodu, že pod ním měla pouze spodní prádlo, ale protože se snažila zakrýt rýsující se stopy, které jí tam Fabio nechal. Na tohle jsem zatím ani jednou nepomyslel. Že to hrubý násilí na ní se projeví i takhle, čemuž se vyhnout nedokáže, i kdyby sebevíc chtěla.

Nechal jsem se unést svojí v jejím případě abnormální starostlivostí a přispěchal jsem k ní, abych se na ni detailně podíval zblízka, kde se jí to ta modřinová nadílka brzy ukáže. Ten můj uspěchaný výpad ji zprvu trošku zaskočil, ale ukázalo se to pouze nepatrně tím, že mírně ztuhla. Příčinou mohlo být ale i to, že jsem se k ní přiblížil právě já, zatímco na sobě měla jenom ten přiléhavý župan.

„Ukaž se mi,“ vyzval jsem ji ve vší zdvořilosti, poněvadž jsem si ji mínil doopravdy pouze prohlídnout. Počkal jsem si na to, až se sama nějak uvolí, jestli se mi teda ukáže nebo ne. Ve výsledku stejnak jenom zvedla bradu nahoru, abych měl ničím nerušený výhled na ty otlačený místa, který tam ponechaly jeho odporný prsty. No zatraceně, už teď to není nic pěknýho. „No jo, tohle se teda určitě ještě vybarví. A už víš, co s tím, Rio?... Jakože co řekneš ostatním? Protože tohle nijak neschováš,“ zavedl jsem řeč na tohle ošemetný téma, který ale bylo třeba promyslet dřív, než dojde na tu nepříjemnou konfrontativní situaci.

„Zatím jsem nad tím nepřemýšlela. Ale… Nejraději bych se tomu úplně vyhnula, kdyby to šlo. Víš, když si na to reagoval tak, že se Fabio skoro z té země nezvedl, pak si vezmi, jak by reagoval můj brácha. Ten by ho zabil… U Lucy si ale ještě nějak dokážu představit, že bych se mu s tím svěřila, ale rodičům? Jak jim mám říct, že se mě někdo pokusil znásilnit a navíc kvůli mojí vlastní pitomosti?“ Sdílela se mnou svoje pocity, čímž mi poskytla jistou naději k lepším zítřkům nás dvou. V tichosti jsem se zaradoval, ale navenek jsem si ponechal vážný výraz, jelikož jsem plně chápal, že tohle pro ni musí znamenat veliký dilema.

„Jak by ses tomu jako chtěla vyhnout?“ směroval jsem ji tedy k vyřešení podle jejího přání, ačkoliv mně nijak šťastný nepřišlo. Na mým názoru sice nesejde, ale já si myslím, že by její nejbližší měli vědět, co se jí stalo. Nejenže na to mají právo, ale taky by mohli být významně platní, když by Nerii nebylo zrovna ouvej.

„No lo sé… Třeba nevylezu z pokoje, dokud mi ty modřiny nezmizí. To je jedno. Nebo řeknu, že jsem dostala nějakou otravu z jídla nebo střevní chřipku nebo tak něco. No importa. Já se takhle nechci nikde ukazovat. Nikomu. Já… Asi bych nezvládla někomu vysvětlit, co se mi stalo, a lhát taky nechci,“ vymýšlela si nápaditý alternativy, který by se daly uplatnit, když by si umanula zůstat zavřená před okolním světem. I tohle samozřejmě naprosto chápu, ale trošku se obávám toho, že ji tohle skrývání se nijak dvakrát nepomůže se vrátit opět do klasickýho režimu.

„Jestli to máš vážně takhle v plánu, tak bych si být tebou zvolil tu chřipku. Všichni se pak našemu apartmá budou vyhýbat obloukem,“ doporučoval jsem jí tuhle možnost, poněvadž je zcela logický, že nikdo nebude chtít riskovat takovýhle nepříjemnosti, aby si zkomplikoval jinak parádní dovolenou. Neria se na to akorát rozpustile zakřenila a rozešla se směrem k posteli, na kterou se posadila.

„To je fakt. Máš pravdu. Poslyš, Jarede,… nerada tě o to žádám, když už jsi toho pro mě udělal tolik, ale… mohl bys mě u toho, prosím, krýt? Bez tebe mi to totiž jinak určitě neprojde,“ žádala mě s prosebným kukučem, kterýmu by se nedalo odolat, i kdybych měl v úmyslu, což jsem ovšemže neměl.

„Jak jsem řekl, pro tebe cokoliv. Pokud to takhle opravdu chceš. Ale… Fakticky seš si tím jistá? Neříct jim o tom vůbec nic?“ naznačoval jsem jí, že tohle je skutečně důležitý rozhodnutí, který by neměla unáhlit.

„Sí. Nechci tomu vystavovat sebe ani někoho dalšího. Navíc se vlastně stejně nic nestalo,“ stála si pevně za svým prvotním názorem, že se nikdo další o tom hrůzným zážitku nedozví. Nemínil jsem jí to nějak dál vymlouvat, protože i přes to otřesení, kterým si prošla, přemýšlela pořád zcela racionálně.

„Tak dobře. Zůstane to jenom mezi náma,“ zařekl jsem se, že tohle neradostný tajemství se nikam dál nedostane, načež mi posunkem poděkovala. Zatímco se zavrtávala pod peřinu, já jsem se přesunul do její větší blízkosti a usadil jsem se na svý oblíbený lenošce. Ona je totiž fakt úžasně pohodlná…

„Jayi?“ oslovila mě zvídavě a upřela na mě svůj sladký čokoládový pohled, kterým si mě okamžitě získala. Pro změnu jsem ji já němým gestem pobídl, ať nerušeně pokračuje, že má moji plnou účast vnímání. „Říkal jsi, že si za mnou do toho altánu šel, aby ses mě na něco zeptal. Já jen že… ráda bych věděla na co,“ vyslovila se s mírnýma obtížema a její oči snad ztmavly o jeden odstín, jak reflektovaly její náhlý zájem. Já budu mít ale s odpověděním na tuto otázku mnohem větší potíž než ona s jejím položením.

„Nevím, jestli je dobrý nápad probírat zrovna tohle, když… Víš jak…“ nastínil jsem jí, že ten můj dotaz byl docela dost ošidný a že možná není vhodná doba ho řešit.

„S tím to přece nijak nesouvisí. Prosím, zeptej se mě na to. To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat, když ti na to odpovím. Ať je to, co je to,“ vyzývala mě, ať nejsem ostýchavý a prostě se na rovinu optám. Donekonečna pobízet jsem se nemínil nechat, takže jsem si tu svou otázku pouze sesumíroval v hlavě a srovnal na jazyku, abych nepůsobil příliš rozpačitě.

„No tak teda jo… Víš, šel jsem za tebou proto, jak jsi mluvila o tom, že si mi nikdy v ničem zásadním nelhala, tak jsem si to chtěl ověřit. Kdybych si to ale napoprvý nerozmyslel, tak by se ti nic z toho nemuselo stát…“

„Takhle vůbec neuvažuj, Jarede! Neříkej to, jako by to byla tvoje vina. Tak to vůbec není, jasné? Ty ses takhle rozhodl stejně, jako já jsem se rozhodla rýpat do Fabia, dokud nevyletěl,“ skočila mi do řeči hbitě a v jejím hlase se odrážel rozkaz, který mi nedával prostor na absolutně žádný argumenty. „Ty na ničem z toho nemáš sebemenší podíl, to si dobře zapamatuj a už přede mnou nic podobného neříkej, hm?“ domlouvala mi úpěnlivě, proti čemuž se dalo horko těžko nějak protestovat. Poslušně jsem jí to odkýval a usmál jsem se na ni, protože se mi to její rázný zamítnutí mýho bědování hodně líbilo. Doopravdy bych do ní neřekl, že se ji sotva před pár hodinama pokusil někdo zneužít. Že se z toho takhle bleskově oklepala. Neměl bych to spíš považovat za podezřelý než za fascinující?

„Ale teď už se mě konečně zeptej,“ zasténala nedočkavě a netrpělivě si poposedla o několik desítek centimetrů víc ke mně a přikrývku si přitom přehodila přes ramena a omotala kolem sebe, takže se do ní celičká zabalila, že jí koukala akorát hlava. Neodbytně mi tak připomněla líhnoucí se housenku, tudíž jsem se na ni dál přihlouple usmíval, což zase dopomohlo k úsměvu jí.

„Heh, no… Neměl jsem se tě ptát na to, jestli se mnou chceš, nebo nechceš být. Měl jsem se tě akorát zeptat, jestli… jestli mě pořád ještě miluješ. Na tohle chci totiž vážně slyšet odpověď,“ vypáčil jsem ze sebe s příhodně asertivním podtónem, poněvadž jsem si musel dávat pozor, abych to za stávajících okolností nepřehnal a nějak ji tím nerozhodil. Jenže to se stalo i tak, poněvadž se Neria pozorně narovnala a obočí jí čile vystřelilo vzhůru, jak jsem ji tím překvapil. Jako bych to neříkal! Já jsem se ji toho snažil včas vyvarovat… Několikrát nervně přeletěla zrakem po místnosti a taky párkrát bezděčně otevřela a zavřela ústa, než si rezignovaně oddychla a přinutila se k odpovědi.

„Ano, Jarede. Pořád tě miluju. Už od té chvíle, kdy jsem si to uvědomila. Na tom se nic nezměnilo a asi ani dlouhou dobu nezmění,“ nezatajovala mi svoje skutečný city, čímž pro změnu umlčela ona mě. Ona se totiž vůbec nezdráhala mě u svýho monologu doslova propalovat pohledem, kterým tomu dodala potřebnou váhu.

„Přesně tohle jsem si přál slyšet,“ podotkl jsem s neskrývaným unešením, poněvadž mě ta její neotřesitelná upřímnost úplně fascinovala. Pro dnešní den mě fakticky fascinovala. I proto jsem se na ni hloupě culil, protože mi tomu šťastnýmu úsměvu bránit prostě nešlo. Slyšet od ní tyhle kouzelný slůvka potom všem, co se stalo, to byl něco jako zázrak.

„A víc k tomu neřekneš? Nebudeš mě tu dál zpovídat, proč teda…“

„Naprosto mi stačí vědět tohle,“ přerušil jsem ji protentokrát já, jelikož mi připadalo zbytečný ji tu nechat probírat se tím jak a proč, když já mám naprosto krystalický čistý náhled na věc. Jsem maximálně spokojený s tímhle slibným vědomím.

„Jak to? Proč teď?“ divila se nejapně a nahnula u toho tak roztomile hlavu na stranu, kterou si nad tím nejspíš pořádně lámala.

„Protože já si klidně počkám, Nerio. Dokud nezměníš svůj názor a já vím, že ho časem změníš,“ osvětlil jsem jí onoho zásadního činitele svýho poklidu a jistoty, který pramenily z jejího čestnýho vyznání. Pokud dokáže po takovým emocionálním otřesu, který si dnes prožila, říct něco takovýho, tak potom my dva ještě máme nějakou šanci na to být spolu. Akorát se spolu musíme naučit opět plnohodnotně komunikovat. Otevřeně a přímočaře, jako v tuto chvíli. Domnívám se, že i kvůli tomu mezi náma vznikla taková hluboká propast. Přestali jsme se vídat, jak Neria opustila LA a naprosto jsme utnuli kontakty, čímž jsme si jaksi odvykli spolu jednat tak, jako dřív. Nemluvě o tom, že jsme se rozloučili za fakt ošklivých podmínek, který nás fatálně rozdělily.

„Bueno, vamos a mantener la mente,“ zamumlala si cosi pod nos ve svý mateřštině a na to, jak to znělo docela negativně, tak se na mě jakoby povzbudivě usmívala.

„Je mi úplně jasný, že si stejně myslíš svoje, ale já tomu prostě věřím,“ stál jsem si utvrzele za svým a neváhal jsem nad tím, že by jí ušlo, jak moc jsem si dal záležet na tom, jaký tón jsem použil. Jistěže postřehla ten význam, který jsem tomu kladl, poněvadž ona moc dobře věděla, jak já tyhle věci vnímám.

„Já si hlavně myslím, že půjdu do hajan, protože jsem vážně unavená,“ navázala v úplně jiný souvislosti, na kterou jsem ovšem nesvedl namítnout ani fň. Po takhle náročným dni to bude štěstí, když se dobře vyspí. Nebude mít noční můry, lehký spánek a tak dále. Dneska si prošla jednou z nejtěžších zkoušek ve svým životě. Ale doteď to zvládla skvěle, takže možná se to v jejím snovým světě nijak neprojeví. Doufejme…

„Není divu. No,... já tu budu hned vedle tebe, takže kdyby něco…“ opakoval jsem jí neúnavně, že jsem tu nepřetržitě jenom pro ni, cokoliv bude potřebovat.

„Děkuju ti,“ děkovala mi asi po sto padesátý a tvářila se u toho čím dál zavázaněji. S pokorným úsměvem se uložila na lůžko a uvrtala se do peřin, že jsem místo ní viděl zase obrovskou kuklu, ale tentokrát v poloze ležmo. Abych ji nezdržoval a nerušil, aby klidně zabrala, pouze jsem ze sebe shodil triko a zalezl jsem si do připravený přistýlky. Když kolem všechno ztichlo, pozorně jsem stražil uši, jestli neuslyším její dech, ale ty její slabounký nádechy snadno přehlušil noční hluk tam venku. Kupodivu mně se u toho usínalo skvěle se sladkým vědomím toho, že žena, která si ukradla moje srdce pro sebe, má to svoje zase pro mě... 

 Příště to bude kapitola opět jen s Neriou a Jaredem, kteří si budou čím dál blíž. :) 

Všem mockrát děkuji za zájem!! :3 :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 29. kapitola: