Lost in the middle -24. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Uha, zase potíže :-)

01.08.2009 (09:30) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1034×

Will se připlížil ke vstupním dveřím a opatrně vzal za kliku. Když se však chystal otevřít, rozezněla se siréna a já si musela přitisknout dlaně na uši, abych neohluchla, byl to šílený zvuk. Mírně jsem se přikrčila a přivřela oči, v některých okamžicích byl dobrý sluch nevýhodou, litovala jsem Willa.
„Co to, sakra…“ Ohlédl se, ale nedopověděl to, protože na vrchu schodiště se objevil Lucius. Několik dalších upírů nám zahradilo cestu a světla v hale se rozsvítila. Ohromný rámus ustal a já v ten okamžik ucítila Willovu paži na mém pase, jak si mě k sobě obranně tiskne.
„Melanie, Melanie. Takhle ty posloucháš svého milujícího otce?“ Rozezněl se svrchu jeho dokonale vábivý hlas.
„Neříkal jsem ti před odchodem, aby ses netoulala po domě? Že je to nebezpečné.“ Pomalu sestupoval dolů, užívajíc si každý pohyb a každý schod. Záměrně prodlužoval chvíli napětí.
Will dýchal mělce a při každém výdechu jsem zaregistrovala jemně vrčivý zvuk, který se stupňoval, úměrně s každým krokem mého otce.
Ten se zastavil tak pět kroků od nás a skupina jeho věrných mu stála po boku. Usmíval se na mě až do té chvíle, kdy si všimnul ruky na mém boku a projela jím vlna poznání.
„Melanie?“ Chvíli si nás prohlížel a pak opět nasadil prapodivně spokojený výraz.
„Neříkej mi, že chodíš s oběma. V tomhle opravdu nejsi po své matce.“ Zavrtěl pobaveně hlavou.
Střelila jsem po něm nenávistným pohledem, opravdu mi nedělalo dobře, rozebírat na veřejnosti soukromé záležitosti.
„Nebo budeš nejspíš po ní, po té staré, vlezlé…“
Vytřeštila jsem oči, když mi došlo o kom mluví. Právě pomlouval mou babičku.
„Jedno jí ale musím přiznat, bránila se jako lvice, na svůj věk tedy. Řeknu ti, Mel, bylo mi jí skoro až líto, taková seschlá, stará a vrásčitá.“
Mé tělo se začalo samovolně otřásat vztekem. Will si toho všiml a snažil se mě svými doteky, vzadu na mém kříži, klidnit. Nemělo to cenu, viděla jsem rudě.
„Představ si, že mi nechtěla o tobě nic říct, byla ke mně dokonce hrubá.“ Důležitě se podíval na své ruce a palcem přejel své dlouhé, pěstěné nehty.
„A to se většinou nevyplácí, když je ke mně někdo hrubý. Stejně tak, když se snaží mě oklamat, Melanie.“ Jeho výraz ztvrdnul a hlas nabral na síle a výhrůžnosti.
Moje mysl se neustále bránila jedinému závěru, vycházejícímu z jeho řezavých slov. On ji zabil. To proto měla ve tváři ten úlek, protože jí dal poznat svou pravou tvář. Nával toho poznání mnou projel jako ostří nože a zaplavil mé tělo zatím nepoznaným pocitem, pocitem nenávisti.
Zhluboka jsem se nadechla a ucítila v ústech ten známý, nepříjemný tlak, to jak mi špičáky vyjely. Cítila jsem, jak se mi tvář změnila a do mých svalů se navalila neuvěřitelná síla.
„Tohle je má holčička.“ Otec mou proměnu sledoval s jistou dávku zvrhlého uspokojení.
„To však nic nemění na tom, že zasluhuješ trest, dítě.“
To už jsem cítila, jak se jemně zatřáslo i Willovo tělo a on se proměnil taky. On to však mohl ovládat, u mne to zatím bylo jenom otázkou momentální nálady.
„Zabte ty dva.“ Pokynul ledabyle směrem k nám třem a já cítila jen jak mě Will pustil a postavil se přede mne. To samé udělal i Sol, z druhé strany. Stála jsem nyní mezi nimi, opřená o meč a snažila se zastavil ten třes rukou a vlastně i zbytku mého těla. Chtělo se mi křičet, řvát a nadávat, byla jsem však tiše a tlak v mém nitru nezadržitelně rostl.
Probralo mě až první zařinčení zbraní a já se dívala na Willa, jak cvičenými, dokonale ladnými pohyby posílá jednoho upíra za druhým k zemi. Bylo mi však předem jasné, že my jsme jen tři a jich je tu moc. Já jsem jim byla spíš přítěží, protože jsem jen stála a třásla se.
„Sakra.“ Hlesla jsem a pozvedla konečně svůj meč, pevně rozhodnuta, jestli zemřou, nechci ani já už žít. Nechci být pro svého otce porcelánovou panenkou chovanou v zajetí, aby mu neutekla.
Matně jsem si vzpomínala na některé pohyby, které dělali při svém výcviku. Sice jsem se neuměla bít, ale měla jsem sílu a jistou výhodu toho, že ostatní měli nakázáno, že mně se nesmí nic stát.
Stoupla jsem si po boku Willa, tam bylo upírů víc než vzadu a pevně oběma rukama stiskla držadlo meče.
Will odrazil jednoho z nich a on si ani nevšiml, že jsem se dostala do dobré pozice za něj a vší silou se rozmáchla. Předpokládala jsem, že budu muset vynaložit mnohem více síly na useknutí něčí hlavy. Šlo to poměrně lehce, až jsem se lekla, když ostří mého meče projelo jeho krkem a hlava se mu nepřirozeně zvrátila dozadu, než se známě čvachtavým zvukem dopadla na zem.
Lucius se vložil do boje taktéž a to hned, jak zjistil, že mu muži pomalu docházejí. Vzal to oklikou a zaútočil zezadu na Sola.
Jeden ze strážných se přitočil až ke mně a Sol se otočil, aby mě ho zbavil. Toho využil otec a bodl Sola do břicha. Ten v posledním okamžiku ještě ucuknul, takže mu otcův meč projel bokem a zanechal za sebou ošklivou krvácející, rozevírající se ránu. To jak otec, při vytahování meče z lidského těla, ještě zvráceně zabral směrem nahoru.
Na zlomek vteřiny byl okouzlen svým vlastním činem a záplavou červené krve, protékající nyní Solovi mezi prsty ruky přitisknuté k ráně.
„Ne!“ Křikla jsem a automaticky napřáhla svůj meč na otcův krk. Ten mě zřejmě nepovažoval za nijak zvlášť nebezpečnou, protože se ze svého tranzu probral, až když ucítil ostří mého meče na pokožce svého krku.
Všichni jako na povel okamžitě přestali bojovat a já jen s vytřeštěnýma očima sledovala, jak Solovi podklesají kolena a on se hroutí k zemi.
Otec stál jako přimražený a upřeně pozoroval moji vyděšenou tvář. Svůj meč měl skloněný a nebyl si jist, nakolik jsem rozhodnutá se pomstít, takže se ani o nic nepokoušel.
„Odhoď to.“ Pokynula jsem k jeho zbrani a on okamžitě poslechl.
„Melanie, přeci nezabiješ svého vlastního otce.“ Jeho hedvábný hlas byl opět tak krásně omamující a já cítila, jak na mě zkouší použít ten starý upírský trik s hypnózou. K mému překvapení, to na mě skoro neúčinkovalo a stačilo mírně pohodit hlavou, abych byla zase v pořádku.
„Nech toho.“ Sykla jsem naštvaně a semkla tvrdě čelist.
„Řekni svým mužům, ať odsud zmizí.“ Skoro jsem nepoznávala svůj vlastní hlas.
Nepatrně kývl, ale jen tolik, aby se nepořezal o ostří mého meče. Dívala jsem se mu přímo do očí a v mysli si stále dokola promítala vyděšený výraz mé babičky. Začalo se mi dělat zle, ale i tak jsem ve stále napřažených pažích pevně svírala svou zbraň.
Po několika dlouhých vteřinách se hala konečně vylidnila a my zůstali bez hnutí stát. Připadalo mi, že otec snad ani nedýchá, vypadal jako socha. Stáli jsem čelem k sobě a u mých nohou se stále zvětšovala rudá skvrna Solovy krve. Už jsem chápala, že byl otec jak přimražený, Solova krev totiž voněla nádherně. Mé hrdlo vzplálo a zaplavila mě žízeň. Ruce se mi začaly mírně třást a nebyla jsem schopna ani polknout.
Vzpamatovala jsem se ihned potom, když se otci na tváři usadil vítězoslavný výraz. Všiml si, jak na mne krev působí.
„Cítíš to, hmm? Není to nádhera? Představ si, že jen tak vykrvácí, všechna ta nádherná chuť a vůně přijde v niveč. Jaká to škoda, Mel.“
Zatnula jsem čelist pevněji a donutila své ruce, aby se zklidnily. Snažila jsem se za všech sil nevnímat to krvácející tělo u mých nohou.
„Mlč.“ Šeptla jsem a ucítila na svých zádech známý chlad.
Will položil své dlaně na má ramena a pomalu je přesouval po mých pažích až se zastavil na mých dlaních. Kopíroval tak do detailu můj postoj.
„Mel, nemůžeš ho zabít. Skloň svůj meč.“ Brouknul mi do ucha uklidňujícím tónem a jeho dech mě zastudil na kůži.
„To nejde, Wille, zabil mi babičku a zabil Sola.“ Odpověděla jsem umanutě a dál svírala dřík meče.
„Miláčku, skloň ten meč.“ Začal pomalu svýma rukama tlačit na ty mé směrem dolů.
„Tys taky zabíjel upíry, ne?“ Odsekla jsem a snažila se tlak jeho dlaní vyrovnávat.
„Mel, tvůj otec není jen tak nějaký upír. Je to jeden za starších, když ho zabiješ, půjde po tobě celý jeho koven a budou tě pronásledovat tak dlouho, dokud tě nedostanou. Uvědom si, že v tvém případě, to může znamenat děsně dlouho. Staletí úprku a skrývaní. Prosím tě o to.“
Willův hlas se chvěl, jak se mi snažil vysvětlit, že mám v rukou naší budoucnost.
„Mel, poslechni ho.“ Ozvalo se slabě a roztřeseně od mých nohou a já sklonila oči. Sol mě propaloval pohledem a jako by si také on uvědomoval závažnost mého rozhodnutí.
„Necháš nás odejít?“ Zeptala jsem se svého otce a on přikývl.
„A nebudeš nás pronásledovat?“ Věděla jsem, že tohle se stejně omezuje jen na dobu, než si to rozmyslí, ale chtěla jsem slyšet jeho odpověď.
„Ne.“ Hlesl.
Okamžitě jsem pustila meč a sesunula se na kolena k Solově hlavě. Will v podstatě převzal mou pozici a meč sklonil s mírným pokývnutím na otce. Ten se jen uraženě otočil a odešel.
Já už nic z toho nevnímala a vzala zlehka Solovu hlavu do dlaní.
„Sole, slyšíš mě. Prosím, otevři oči.“
Jeho oční víčka se zachvěla a pak pomalu prozřel.
„Melanie.“ Šeptnul a usmál se.
„Jsem tady. Neboj, nenechám tě umřít.“
Odsunula jsem jeho dlaň z rány a vydechla zděšením. Ohromná sečná rána se táhla dobrých dvacet centimetrů skrz jeho bok. Okamžitě mi začalo v mozku bláznivě šrotovat, jestli se ostří vyhnulo střevům a nezasáhlo nějaké životně důležité orgány.
„To zvládneme, slyšíš. Ty budeš žít.“ Stáhla jsem si mikinu z pasu a ovázala jí Solův bok.
„Wille, musíme okamžitě do nemocnice.“ Křikla jsem za sebe a tlačila co největší silou na ránu, abych alespoň trochu zpomalila krvácení.
„Ne, domů.“ Zašeptal skoro neslyšně Sol a pak ztratil vědomí.
Will už za mnou nebyl a během okamžiku se rozlétly dveře a před domem stálo nastartované auto.
„Běž si sednout dozadu, já ho vezmu.“ Ozvalo se těsně za mnou smutně. Trhla jsem sebou, ale poslechla ho.
Vyběhla jsem ze dveří a nalezla dozadu veliké černé dodávky. Will šel dva kroky za mnou a v náručí nesl Sola. Byla to trochu bizardní podívaná, vzhledem k tomu, že Sol byl větší a o hromadu mohutnější, než Will. Nevypadalo to však, že by mu nesení jeho přítele dělalo sebemenší problémy. Naprosto v pohodě ho posadil na sedačku vedle mne a opatrně ho položil hlavou do mého klína.
Nastartoval auto a s velkým zahrabáním pneumatik na štěrkové cestě, vyrazil rychle kupředu. Nechtěla jsem se ohlížet, ale přece jen jsem po očku mrkla za sebe. Ten velký tmavý dům mizel v dáli, my projížděli parkem a mířili k velké otevřené kované bráně. Will vjel na silnici tak rychle, že autu několikrát ustřelil zadek a já musela Sola velmi pevně obejmout kolem ramen, aby nesklouzl ze sedačky.
„Kam mám tedy jet, Mel?“ Otočil se na mne Will a sklouzl pohledem na Solovu bledou tvář.
„Vypadá už hůř jak já, asi ztratil hodně krve.“
„Když pojedeme do nemocnice, akorát zavolají policii a budete v průšvihu. Máte doma lidskou krev?“ Přemýšlela jsem nahlas.
„Máme několik dávek Solovy krve, kterou schovával, pro všechny případy.“
„To bude muset stačit. Jeď co nejrychleji domů. Pokusím se ho dát dohromady a když dostane transfuzi, třeba přežije.“
Hladila jsem ho opatrně po spánku, tak jako by ho každý silnější dotyk mohl bolet. Samozřejmě nic necítil, byl úplně mimo.