OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 42. kapitola

06.06.2014 (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1042×

NERIA

Zásnubní večírek se kvapem přiblížil, ale já jsem beztak nedokázala přestat myslet na Jareda. Tentokrát to není tím, že jsem z něj totálně hotová, protože jsem se do něj zabouchla takovým šíleným způsobem, že mně samotné to připadá až bizardní, ale přesto je to to nejúžasnější, co mě kdy potkalo, i když to znamenalo překonat tolik těžkých překážek. Ještě jedna na mě nedočkavě číhala právě na tom večírku. Ale ani moje obavy mě netížily tolik, jako Jaredovo prapodivné chování. Posledně, co jsme se viděli, tak to z hlavy doopravdy proklatě dlouho nedostanu. Ne, že bych si snad v paměti neukládala veškeré naše chvilky od té doby, co jsme se tajně dali dohromady, ale tenhle večer bych z ní nevymazala, ani kdybych chtěla, a to i když hlavně přeskočím náš bezkonkurenčně nejlepší sex, který se nejspíš jen tak opakovat nebude. Cítila jsem v něm něco zvláštně jedinečného a speciálního, co se prostě jenom tak znova zažít nedá. S jeho neobyčejnou šikovností aspoň přiblížit ano, snad.

Jared byl předtím ale absolutně nesvůj, ačkoliv se celkem obstojně pokoušel předstírat, že to s ním tak hrozné není, jenomže je. Sice se se mnou o některé svoje starosti podělil, o ty, které jsme spolu díky jeho ublíženému bratrovi sdíleli, ale to podle mě určitě není zdaleka vše. Ať je to, jak je to, poznám to na něm. Potom jsme se ale začali věnovat naší nepochybně pro oba dva oblíbenější činnosti, než řešení našich vnitřních nepokojů, což bychom ale jako správná dvojka dělat neměli. Na místo toho bychom měli dávat přednost svým problémům, abychom se s nimi svěřili a společně je vyřešili, jenže jakožto čerstvě sblížený pár jsme se raději oddávali svým touhám a vášním, což je ale zcela pochopitelné. Nemůžu se ho stále nabažit, ať jsme spolu trávili čas milováním, anebo pouhým tlacháním o ničem, anebo našim bezděčným dohadům a provokacím, které zbožňuju čím dál víc, když je všechno opět v pořádku a vlastně ještě mnohem lepší.

Každopádně to jeho hořké tajemství z něj hodlám jednou dostat. Už teďka jsem z něj vytáhla docela dost, takže když příště ještě o trochu přitlačím, určitě se mi podvolí. Ostatně i jako v jiných věcech. Možná mi to dovoluje proto, aby mi vyšel vstříc a já byla spokojená, ale taky možná, aby měl od těch mých vynalézavých nátlakových metod klid. Nejspíš kvůli oběma možnostem. No, ne že bych to nechápala. Sama sobě někdy přijdu nemálo otravná, natož když se opravdu snažím být otravná. Holt když se to umí…

Celý dnešní den se nesl v duchu důkladných příprav na ten zítřejší večírek, který zahrnoval nákupy šatů, bot a doplňků, což byl úplně ten nejstěžejnější úkol, který jsem úspěšně a zdárně pokořila. Vybrala jsem si takové střídmé, nenápadné šaty laděné do zlato-černé barvy s peplum sukní a krásně řešeným živůtkem, který jednoduchost šatů zajímavě oživoval. Délkou jsem nevybočovala, když jsem zvolila lem sukně kousek nad kolena. S doplňky jsem to taky nepřeháněla, poněvadž jsem zvolila jeden masivnější náramek a zlatavé náušnice k tomu, a taky botky jsem nadšeně zvolila dle očekávání, černé lakované koktejlky, abych nijak nenarušovala tu nenucenost a hladkost outfitu. Když už jsem si zvolila život na mole, musím vypadat jako hvězda i mimo něj, nemluvě o tom, že se ze mě tím pádem automaticky stala módní ikona, takže zákonitě musím o svých modelech vážně uvažovat.

Potom mě ještě čekalo wellness a spa, abych se po té únavné nákupní horečce zase pěkně zregenerovala a dodala si potřebnou energii, která se mi bude na zítra velice hodit, když mám důstojně čelit Shannonovi. To je ale stejně to nejmenší, co mě zatěžuje. Rozhodně mi v mysli spíš vězí jeho mladší a povedenější bratříček. Po relaxaci v lázních, kdy na mně vystřídali všemožné ozdravné a osvěžující zábaly a kůry jsem se přesunula na manikúru a pedikúru, čímž jsem uzavřela dnešní manévry pro zkulturnění svojí maličkosti, abych se zítra cítila co nejlépe a všem nástrahám abych se postavila s o to větší grácií. Především se nemůžu dočkat, až budu zase s Jaredem, avšak očekávám, že zas bude s náladou pod bodem mrazu kvůli stávající situaci, ale ani to mi nezabrání mít motýly v břiše a naježené chloupky na krku pokaždé, když si představím, jak tam budeme společně, ačkoliv budeme muset hrát, že jsme pouze přátelé. Je na tom cosi frustrujícího a vzrušujícího zároveň. Hm, to na tom vztahu s Jaredem je vlastně přesně takhle všechno. Kvůli tomu, čím jsme si prošli, než jsme dospěli až do tohohle bodu, který mě dělá nejšťastnější a nejsmutnější osobou v jednom.

Samozřejmě že mě celým dnem doprovázela má kolegyně z branže a kamarádka Erin, se kterou jsem se od toho mého fatálního selhání na závěrečné přehlídce při módním týdnu v Paříži neviděla. Takhle jsme si to aspoň vynahradily a skvěle si to užily. Probraly jsme všechny novinky ze všech možných oblastí, které nás dvě zajímaly a přehodnotily tu Paříž, což obnášelo spoustu uklidňování a znevažování z její strany. Dalo by se říct, že jsem od toho průšvihu na práci poněkud zanevřela a s managerem jsem se dohodla na malé pauze, v níž jsem si dosyta užívala koho jiného než Jareda. Takový menší oddychový čas pro to, abych se dala dohromady a pak znovu mohla vyrazit na molo a rozjet to jako předtím. Naplánovala jsem si to po tom večírku, jestli to teda nedopadne nějak katastrofálně, což by mi ten můj nově nalezený pracovní elán účinně zničilo.

Po té dnešní duševní i fyzické očistě jsem nemohla být jinak než maximálně připravená. Beztak jsem v sobě měla usazené smítko pochyb, které mě ale udržovaly ve zdravém pozoru, abych náhodou nepřecenila situaci a fakticky to neskončilo totálním fiaskem. Zítra budu rozhodně natolik obezřetná jako ještě nikdy dřív.

Nazítří se mi nespalo zrovna nejrůžověji, ale unavená jsem nebyla. Vlastně jsem byla neskutečně nadšená a těšila jsem se jako malá holka, i přes ten nepřehlédnutelný osten strachu z negativního střetu se Shannonem. Stejně to je pro mě velký den, možná podobně důležitý jako pro samotný páreček Lucy a Anastasie. Nejvíc jsem se asi těšila, co mi řeknou na to, co jsme si pro ně s Jaredem připravili. Vymysleli jsme vskutku zajímavé bonbónky, které tu párty krásně osvěží. Už se nemůžu dočkat toho, jak se na to budou tvářit, ačkoliv mi všudypřítomné okolí odepře to prožít společně s Jaredem, nebo alespoň takovým stylem, kterým bych si upřímně přála. Ale bude tam se mnou a to je hlavní. S tím si vystačím, zatím.

Začátek večírku jsme naplánovali již na šestou večer, jelikož ono než se ta společnost sejde, tak to bude taky nějakou hodinku trvat. Pronajali jsme si naši oblíbenou restauraci a nechali ji vyzdobit profesionální firmou, která se nám postarala i o občerstvení a pití. Já jsem do Chateau Marmont na Sunset Boulevard dorazila mezi prvními, což bylo již dvě hodiny před začátkem, jakožto oficiálně pasovaný pořadatel, protože jsem pořád měla všechno na starosti, aspoň co se týče organizace. Živá kapela hollywoodskou špičku taky nepodcenila, takže tam všichni členi dorazili zavčas, čímž se mi opravdu ulevilo. Napadala mě otázka, jestli jsme to s Jaredem nepojali až v příliš pompézním stylu, ale podle mě si ty dvě zaláskované hrdličky zaslouží to nejlepší a nejokázalejší, co jejich lásku náležitě oslaví. Takže tahle velká akce tomu je zajisté přímo úměrná, ať už se doslechnu jakýchkoliv připomínek. Argument mám nachystaný dokonale neprůstřelný. Dnešek bude prostě a jednoduše perfektní…

První zádrhel nastal, když mi volal brácha, že uvízli v zácpě na trase z Beverly Hills do Hollywoodu, jelikož na silnici došlo k nehodě. Ti nejočekávanější a nejzásadnější hosti téhle oslavy, která je na jejich počest, a oni tu nejsou. Většina ostatních pozvaných dorazila, ale oni si dávali dramaticky na čas, když se zasekli na cestě. Jako by to nestačilo, nehorázně mě deptal další fakt, a to ten, že Jared tu taky chybí, a když jsem mu volala, tak mi hovor nepřijímal. To už je i na mě moc. Nervózní jsem už takhle, natož když tu není moje největší opora.

Nemohlo mi ujít, že Shannon dorazil společně s Tomem, Vicki a Jamiem, a taky to, že se mě bez ustání snažil ledabyle ignorovat, jenomže se snažil tak urputně, že se mi ho podařilo několikrát přistihnout, jak na mě zaujatě zírá. I tohle mi fakticky na klidu nepřidává. Navíc jakmile vstoupil do místnosti, můj jakýsi detektor zaměřený na oslnivé osobnosti okamžitě zbystřel, a při uvědomění toho, že je tu právě Shannon, moje tělo reagovalo dostatečně výmluvně. Prožila jsem si takový slabý odvar toho, co zažívám při setkání s Jaredem. Vyhodnotila jsem, že když mě víc sleduje, než okázale přehlíží, tak že když se ho půjdu naprosto nezávazně zeptat, kde je jeho brácha, že se z toho žádná pohroma nevyklube.

I přes veškeré sebezapření a stud jsem se přinutila za ním zajít. Schválně s mobilem v ruce a s takovým horlivým chováním, kdyby si třeba náhodou nevšiml, že něco není v pořádku. Když jsem došla k jejich stolu, kde všichni pohromadě seděli a pohodově se bavili, vůbec mi přitom nebylo trapně. Shannon vychytrale zařadil zpátečku a teprve teďka mě začal regulérně ignorovat. Ostatní raději dělali, jako že tam ani nejsou, aby to pro mě nebylo tak těžké, což od nich bylo opravdu ohleduplné, ale mně to akorát přitížilo. Asi na mně je mnohem víc znát, že se mi do toho příšerně nechce, ale za pokus to každopádně stojí.

„Ahoj, Shannone,“ pozdravila jsem ho na zahájení konverzace, a abych si především vydobyla jeho pozornost, jelikož takhle ani jinak neměl na výběr. Zvedl ke mně svoji kamennou tvář, ve které mu nešla vyčíst jedna jediná emoce, byť i třeba její lehký stín.

„Nerio,“ hlesl sotva slyšitelně, poněvadž téměř nepohyboval rty, aby mi tím decentně naznačil, že ho to zjevně obtěžuje. Zabodl se do mě přitom bedlivě očima, až mě z toho vynechal jeden úder, jak mě to vyvedlo z už tak nejisté rovnováhy.

„Nevíš, kde je tvůj brácha?“ Záměrně jsem použila neurčitý přídomek, abych ho nijak nerozlítila, protože už takhle mu bylo jasný, že od něj něco chci a že se to jeho nejpravděpodobněji týkat nebude. Několik sekund mě drtil tíhou svého zastřeně vyčítavého pohledu, než usoudil, že mě dost vytrestal, aby mi mohl se slitování odpovědět.

„Vyjížděl dřív než já, takže netušim, proč tu ještě není,“ vyjádřil se v podstatě v přijatelném podání, které nenaznačovalo jakýkoliv náznak nějaké negace. Po doznění poslední hlásky ode mě ale odvrátil zrak jakožto gesto konce téhle debaty. Jenže já mám ještě něco na srdci…

„Nemohl bys mu zkusit zavolat, prosím tě?“ požádala jsem ho co nejslušněji, abych měla co největší šanci, že by mi vyhověl. On se na to pouze pobaveně ušklíbnul, načež se na mě opět upřeně zadíval. Neovládla jsem se a bleskově jsem přejela zrakem po ostatní přísedících, kteří téhle konverzaci nedobrovolně přihlíželi. Tomo kvapně zahájil debatu s Vicki, která sem a tam střelila očima ke mně a zrovna se s těmi mými setkala, takže se honem podívala jinam. No a Jamie se pro jistotu zvedl a šel pozdravit někoho z hostů.

„A proč si myslíš, že mně by to zvednul, když to nezvedá ani tobě?“ Touhle námitkou mi zřetelně demonstroval, že mě takřka souvisle pozoroval a zároveň se mi i vysmál rovnou do obličeje. Ještě že mám make-up, protože jinak by všichni viděli, že jsem rudá jak rajče. Ne-e, vážně to není ani trochu trapné…

„No protože to ty jsi jeho brácha,“ připomněla jsem mu věcně s tím podtextem, že Jared by dal vždycky přednost Shannymu přede mnou. Sice se to tak možná úplně nezdá díky té jejich menší krizi, ale stejnak jsem si tím stoprocentně jistá. Je to jeho starší bratříček, který mu byl za vzor a především při něm vždy věrně stál. Zato já tu jsem nějaké čtyři roky, i když drtivou většinu jsme spolu vycházeli na výbornou, nicméně tohle naše divoké období to hravě strčilo do kapsy. No jo, momentálně je to naopak zase absolutně dokonalý, jenže je to pořád hrozný nepoměr a s jeho bráchou se beztak ani srovnávat nemůžu. To bych si ani nedovolila.

„To ale není žádná záruka,“ sabotoval odhodlaně moje pokusy o spojení s Jaredem, což především znamenalo nevyhnutelné navázání kontaktu přímo jeho s Jaredem, do čehož se mu nepochybně ani v nejmenším nechtělo. Zavrtěl na to pochybovačně hlavou a pravý koutek úst měl povytažený nahoru v takovém protivném posunku, který mně tu interakci s ním strašně znepříjemňoval.

„Prosím,“ přemohla jsem se a vyloženě jsem ho poprosila, jestli to pro mě udělá. Znovu si nechal záležet na tom, že se do mě bezmála vpíjel se zatvrzelým výrazem v obličeji, který mi napovídal o jeho nulovém zápalu do splnění mého požadavku. Nakonec si rezignovaně povzdychl a sáhl si do kapsy od kalhot pro mobil. Jeho snaha, ačkoliv opravdu mizivá, vyšla úplně marně jako u mě. Jared se nehlásil. Tak tohle už je podezřelý…

„Děkuju,“ nezapomněla jsem na slušné vychování, když ukončil to bezduché vyzvánění a podíval se na mě s očekávaným výjevem vepsaným ve tváři, který mi sděloval ono typické – já jsem ti to říkal.

„No nemáš za co,“ neodpustil si otrávené a kousavé zabručení, avšak v tom stejném zdvořilém duchu, ve kterém jsem mu já poděkovala. S váhavým přikývnutím jsem odešla od stolu a pokračovala jsem v tom stresování se kousek opodál. Krátce poté jsem Jaredovi zkusila zavolat ještě dvakrát, když jsem to definitivně vzdala. Je zcela vyloučeno, že by mobil neměl u sebe, poněvadž jeho elektronický miláček je už bezmála jeho součástí, protože jestli ho nemá zrovna v ruce, určitě mu vězí někde po kapsách. Má ho neustále u sebe a každou chvíli do něj civí. Nějaký ten pátek mi trvalo, než jsem si zvykla na to, že ačkoliv má oči přilepené na displayi, stejně tak nadšeně se umí zaposlouchat a normálně konverzovat. Ano, Jared je jeden z těch mála vyvolených, kteří umí dělat víc činností najednou. Vlastně toho zvládne naráz docela dost. Možná i víc než já…

Z toho hypnotického rozjímání mě až vyrušil čísi dotyk na mém levém rameni, což mě normálně vyděsilo, takže jsem se sebou poděšeně škubla a takovým trhavým pohybem jsem se otočila ke své nové společnosti. Automaticky jsem ihned pomyslela na Jareda, ale těsně vedle. Při pohlédnutí do povědomých blyštivě hnědavých duhovek mi zatrnulo.

„Lekla jsem se tě, Shannone,“ objasnila jsem mu svoji prapodivnou reakci a usilovně jsem dlouze vydechla, abych srazila ten prudce vzhůru vyskočený tep zase na původní tempo.

„Víš, co se říká o tom svědomí,“ narážel na ty pověry ohledně špatného svědomí, čemuž se sám trochu kysele pousmál. Popravdě, možná tomu asi začnu věřit, protože jsem fakt málem vyletěla z kůže, když na mě sáhnul. A je jedno, jestli jsem ho považovala za Jareda nebo ne. Vůči oběma jsem s tím čistým svědomím docela na štíru, i když u Shannona podstatně víc.

„Jo, vím! A taky že mám špatný svědomí,“ vylítlo ze mě stále v tom hutném údivu, který mi zabránil včasně si uvědomit, s jakými následky se budu muset vypořádat, když jsem to takhle nešikovně nakousla. Ale co, dnešek je přeci jen výjimečný den, tak ho takhle můžu pojmout i já a trochu si napravit reputaci v záchvatu mojí horkokrevné nátury a nezvladatelné upřímnosti. Určitě najdu něco, co bych chtěla se Shannonem douzavřít, aby mezi námi neviselo to protivné napětí. Anebo budu spíš doufat, že to douzavřu.

Shannon duchapřítomně nadzvedl obočí, ale přitom stáhl čelo dolů, takže se mu na něm udělalo pár nevzhledných vrásek, které jednoznačně demonstrovaly jeho znepokojení smíšené se starostlivostí. Dřív, než jsem se odhodlala k tomu, abych na to svoje lehce dramatické přiznání navázala, sjela jsem ho od hlavy až k patě zkoumavým zrakem. Vypadá zatraceně dobře, to musím uznat. Na jeho sexappealu se naše problémy nijak neprojevily, naštěstí. Nicméně ten radostný a zářící obraz v jeho sladkých duhovkách pohasl a zhořkl. Tudíž jsem se zaměřila na jeho statnou a vypracovanou postavu, na kterou pro tuhle jedinečnou příležitost navlékl jeden ze svých nejlepších modelů. Alespoň z mého osobního hlediska ano. Nejvíc se mi na něm odjakživa líbil takový ten nedbale elegantní styl, se kterým se vyšňořil i sem. Světlejší, dokonale padnoucí džíny, občas někde potrhané či vyšisované, k tomu bílá košile, na níž si navlíkl černé sako s bílými okraji lemů. Nezapnul si ho, prostě ho měl na sobě pouze natáhnuté, což mi vždycky připadalo sexy. Boty tentokrát zvolil vhodnější k takovéto slavnostní chvíli, takže namísto rozdrbaných škrpálů si vzal normální lakovky, které mu ten outfit krásně doladily.

„Mám výčitky z toho našeho posledního rozhovoru, Shannone. Nechci to teda zrovna tady vytahovat znova ven, ale netuším, kdy k tomu bude další vhodný moment, takže… Jen ti chci říct, že mi je to opravdu líto. O nic z toho, co se mezi náma odehrálo, jsem nestála. A jestli to nějak negativně ovlivnilo tvůj vztah s Jaredem, tak to mě mrzí o to víc… A taky chci, abys věděl, že jsem to s tebou myslela opravdu vážně a že jsem si přála, aby nám to vyšlo, protože jsem měla takový pocit, že by to mohlo být ono… To, co hledám…“ A co už jsem konkrétně našla, u jeho mladšího sourozence. Při tomhle svém myšlenkovém dovětku jsem na něj nedokázala dál zpříma hledět, takže jsem očima uhnula jinam a aby to nebylo nápadné, zaměřila jsem je na mobil, jestli tam nebude třeba nějaká změna. Zřetelně jsem si uvědomovala, že na mě Shannon bez ustání konsternovaně zírá a snaží se z toho mého proslovu vzpamatovat. Nejvíc asi i z toho ukvapeného závěru, který se v mé mysli ukončil dokonale.

„A… nemohl bych ti pomoct nějak já, když tu brácha ještě není?“ přeskočil jakýkoliv komentář, ve kterém by alespoň minimálně zhodnotil tu moji srdceryvnou řeč, což jsem nepovažovala za žádnou chybu nebo nezdvořilost, nýbrž za tichý souhlas a smíření, které si z toho vzal. A třeba se o tom prostě jenom nechce bavit.

„Myslím, že asi ne. Ale děkuju ti. Vážím si toho,“ odmítla jsem jeho ušlechtilou nabídku, která se s tou jeho prvotní neochotou nedala absolutně srovnávat. A co že tak otočil vůbec? Protentokrát se on s důmyslným pokyvováním hlavy ode mě pomalu vzdaloval, oči pořád ukotvené v mém obličeji, jako by u mě hledal a čekal nějakou pobídku či alespoň nepatrný náznak k tomu, aby u mě mohl zůstat o trochu déle. A já jsem mu v tom kdoví proč hodlala vyjít vstříc. První vlídný krok ode mě měl podobu bezprostředního doteku, kterým jsem ho zarazila v tom vzdalujícím se pohybu. Jakmile mi došlo, že to nebyla zrovna nejšťastnější volba, poněvadž za této situace to působí nanejvýš nevhodně. I s tímhle uvědoměním jsem ten kontakt ihned nepřetnula, protože mě to jakýmsi masochistickým způsobem dělalo dobře. Pustit se jeho zápěstí mě donutil až jeho přimhouřený pohled, se kterým ostražitě po čemsi pátral v mém obličeji.

„Moc tě prosím, Shannone, ať už tě žere cokoliv, tak si to nevybíjej na Jaredovi. Teďka tu před tebou stojím, takže jestli seš pořád naštvaný, tak si to vyřiď se mnou. Jeho z ničeho neviň, když už tak jedině mě. Já si zasloužím to, co za mě schytává Jay. Tím akorát váš vztah zbytečně trpí a tím trpím i já. Tím samozřejmě nechci říct, že mi to zas nepatří se takhle blbě cítit, ale… Takhle jsem se rozhodla a zatím si stojím, no, ale snažím se zmírnit ty následky, který z toho mýho rozhodnutí vyplynuly,“ vysoukala jsem ze sebe nějaký další emotivní monolog, který jsem myslela maximálně dobromyslně, což jsem mu ještě dokázala naznačit mírným úsměvem s nádechem naděje v něm. Jenomže Shannonovi se to viditelně jaksi nelíbilo. Utvrdil mě v tom především ten zamračený výraz, který se mu do jeho ostře řezaných rysů svévolně vedral a mě tím přiměl ubrat na té odvážnosti. Asi jsem to krapet přehnala… 

„Bude lepší, když se k tomu nebudeme vracet, Nerio. A vlastně o tom nebudeme vůbec mluvit, protože já… Já nezvládnu poslouchat i po našem rozchodu, jak se ho zastáváš,“ držel se na uzdě, aby se na mě nerozčílil, jelikož jsem se dopustila takového prohřešku, jako že jsem se postavila na Jaredovu stranu. Z jeho strany, já to vidím přesně tak, jak jsem se vyjádřila.

„Já se ho, sakra, nezastávám. Jenom bych ocenila, kdyby sis všechny svoje křivdy, které jsem ti zaručeně způsobila já, a je jedno z jaké příčiny, vyřídil se mnou. Ne, že se sebereš a půjdeš pryč a pak se někde na Jareda vrhneš, jako se to stalo posledně. Jestli máš něco na srdci, tak mi to klidně řekni. Já bych to už ráda uzavřela a… jednou bych se ráda vrátila do toho bodu, než se semlelo všechno tohle,“ podělila jsem se s ním o svoje přání, které moje samotné nitro protkalo skrz na skrz prosbou a přímočarostí. Každičké slovíčko jsem brala se vší vážností, navzdory mým mimickým svalům, které ten můj proslov bohatě doprovázely s všelijakými výmluvnými výjevy.

„Můžeš mi věřit, že to já bych si přál taky, jenže to už pro mě není prostě možný! Protože pokaždý, když se na tebe podívám, tak mi dojde, že si byla moje a že jsem tě ztratil. Kvůli Jaredovi. Vztek už mě docela přešel, teďka se s tím pokouším smířit a brát to takový, jaký to je, i když mi to přijde šíleně nespravedlivý, že si dala přednost kamarádství před šancí, že najdeš to, co hledáš, jak si sama řekla. Je to hloupý a dětinský, Nerio,“ upouštěl páru, přestože se dušoval, že se na mě již nehněvá. Zřejmě fáze popírání či něco podobného. Hlavní ale je, že si na mně s tou zlobou uleví a nebude pak ubližovat jejich bratrskému poutu s Jaredem, které již takhle utrpělo velice ran. No, a já jsem ty rány schytávala nyní, což pro změnu v podstatě neoprávněně rozčilovalo mě.

„No, tak jsem potom asi teda hloupá a dětinská, Shannone, ale to můj názor stejně nijak nezmění. Furt lepší bejt hloupá a dětinská, než si nalhávat něco, čemu doopravdy ani nevěřím, a žít tak v klamu, ve kterém bych nebyla sama,“ mluvila jsem pro něj jistě v zastřených hádankách, se kterými nemám potíž mu je objasnit, poněvadž přesně vím, o čem mu to tu vykládám, a tudíž se na mě chmuřil o to hutněji.

„Nalhávat? A co nalhávat?“ pozastavil se pochopitelně u té nejvíc záhadné části, na jejíž vysvětlení jsem se v duchu poctivě nachystala, abych ho nepodala tak, že by ho to ještě víc načertilo.

„Že ti někdy ,miluju tě‘ řeknu taky! Bylo mi to jasný v ten moment, kdy si to řekl ty mně. Strašně mě to vyděsilo a to by určitě nemělo, kdyby to bylo to, co hledám,“ svěřila jsem se mu bez nějakých zástěrek, když jsem tu pravdomluvnost vzala pořádně za své. Zatěkala jsem několikrát opravdu bleskově zorničkami po něm, abych zjistila, jak hodně blbě se na to tváří. Jeho tvář se ale akorát zkroutila pod návalem šoku.

„Tak proto si se se mnou rozešla?! Protože máš strach z toho říct, miluju tě?“ přebral si z toho pouze to, o co stál a navíc si to ještě celý překroutil podle svého. Typický chlap, který pochytil ženské manýry…

„Já se nebojím to vyslovit, ale toho, co by to s tebou udělalo, kdybych ti to já sama neřekla,“ přeformulovala jsem mu to svoje sdělení, jelikož ho napoprvé víceméně odmítl vzít doslova. Tahle moje další drtivě pravdivá věta ho naprosto smetla a nechala ho na mě v křečovitém údivu civět.

„Jak to, že to můžeš vědět s takovou jistotou?“ položil mi takovou záludnou otázku, nad kterou jsem se ani nemusela významně pozastavovat. Záleží na tom, jestli před ním bude lepší zaváhat nebo ne, aby si to zas nevyložil nějak po svém. Váhala jsem pravděpodobně příliš dlouho, poněvadž na mě najednou úderně vybafl: „Je to kvůli Jaredovi?! Ty ses do něj zabouchla, že jo? Že je to tak?! Ty chceš prostě jeho a ne mě,“ konstatoval zděšeně a dotčeně v tom svém neochvějném přesvědčení, že na to konečně kápl božskou. Maldito, jenže on na to fakticky kápnul. A co já s tím? Lhát mu? Zase… Nic jiného mi ale nezbývá. Uplatním opět železné pravidlo zatvrzelého zapírání. Moudrý to člověk, který toto pronesl.

„Ne, Shannone, takhle to fakticky není, protože Jared…“ odmlčela jsem se znenadání, protože místnost pojednou prozářilo ostré světlo, které nerušeně proniklo dovnitř skrze otevřené dveře a dopadlo na nás oba. Proti tomu přímému slunečnímu záření jsem nejprve nic neviděla, ale jakmile se mi začaly zostřovat obrysy, rozpoznala jsem z linií těla Jareda. Po boku mu byla nějaká žena, což pro mě, ani nikoho jiného nebylo nic neobvyklého. Nesmírně se mi ulevilo. Moje teorie ohledně toho, že ho nějaká poblázněná skupinka fanynek unesla, anebo že si podpálil dům, když si dělal nějakou rychlou svačinu, rázem zmizely tatam.

„Je s Anahi,“ vydechla jsem konsternovaně vzápětí, co jsem spatřila její sebevědomou a nevstřícnou tvář, která se blýskala jedním lepším úsměvem než druhým. Kráčela energicky vedle něj a neodbytně mu visela na lokti. A co má tohle, do hajzlu, jako znamenat?! 

Dnešní kapitola je taková menší příprava na to, co přijde příště. Nevím, co bych dál k tomu připsala, snad jen, ať si to nenecháte ujít. x))

Všem hrozně moc děkuju, že mě stále zavrhujete svojí přízní! :33 Strašně si toho vážím. :3 Dnešní kapitolu bych věnovala pro změnu svojí další nejvěrnější čtenářce, a to Peťulce, za to, že je tak skvělá a úžasná! Díky ti, Peťi.

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 42. kapitola: