OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 35. kapitola

17.04.2014 (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1338×

NERIA

„Miluju tě,“ zašeptal mi sladce a něžně do rtů, protože měl obličej stále opřený o ten můj. Pořád zhluboka dýchal, jak se vzpamatovával z toho bouřlivého dosažení sexuálního ráje, do kterého mě málem přivedl i před samotným aktem. Jeho přirozená dominance, kterou mi okázale ukázal, tak ta mě hodně nažhavila. Pořád jsem ho křečovitě svírala celým svým tělem, poněvadž i u mě dozníval ten mocný orgasmus. Zmateně jsem na něj mrkala, jako bych snad mohla z té bezprostřední blízkosti něco vidět jinak než rozmazaně. Ne, bylo to jistě podvědomé gesto demonstrující moje překvapení, které mě v závěru vlastně ani nepřekvapilo. Vždyť jsme spolu právě zažili naprosto dechberoucí sex, který se odehrál navzdory tomu, že jsem ho už po tom prvním nechtěla ani vidět. Všechno je ale úplně jinak. Upřeně jsem mu hleděla do těch dvou rozostřených modravých studánek a snažila jsem se přimět nahodit mozek, abych na to nějak zavčas zareagovala. Jediné, co mi proběhlo hlavou, že tohle bylo to nejdokonalejší zakončení, jaké mi mohl dopřát. Ta dvě nejkrásnější slůvka mi rotovala v kouzelné smyčce v hlavě pořád dokola, zatímco mi ve spáncích tupě bušilo kvůli tomuhle nejúžasnějšímu zážitku v celém mém životě. Náš první sex se tomuhle nemohl ani v nejmenším vyrovnat, ačkoliv byl velice podobně živelný, strhující a opojný.

„Já tebe taky,“ vydechla jsem v maximální euforii, když se dělo všechno tohle, co se dělo. Šťastnější už asi nikdy víc nebudu, protože až se vrátím zas do reality, bude to jeden obrovský průser. Cítila jsem, jak se mu ústa roztáhla do radostného úsměvu a že mě pažemi objal o trochu těsněji, i když jsem měla za to, že už to snad víc ani není možné. Na mě to zapůsobilo okamžitě, když mi dal takhle najevo svoje potěšení z mojí pozitivní odpovědi, takže jsem se začala taky bez prodlení usmívat, až jsem se nakonec rozesmála úplně. To zase rozesmálo jeho. Leželi jsme na posteli propletení pořád ve vášnivém spojení, naráželi jsme do sebe neustále se prudce zdvihajícími a klesajícími hrudníky a navzájem jsme se smáli do rtů toho druhého, o které jsme se přitom lehce otírali. Byla to tak nádherná chvíle, kterou budu mít před očima ještě proklatě dlouho. Mnohem lepší, než posledně. A skutečně ne, tentokrát fakt neplánuju nějaké nervové zhroucení. Tuhle chvíli si hodlám užít, co nejdéle to půjde, protože ať už se s ním budu nebo nebudu chtít rozloučit, vyhnutí tomu není. A bohužel ani tomu, že budeme muset dělat jako by nic. Teda, aspoň pro ostatní. Tohle sblížení totiž nikam nevede, dokud mám nevyřízené záležitosti s jeho starším bráchou, kterého jsem v podstatě znovu podvedla. Jsem vážně příšerně podlá a sobecká mrcha!

„Nestane se… to, co minule,… že ne?“ ujišťoval se zadýchaně mezi bezstarostným smíchem, ale v jeho hlase jsem poměrně snadno postřehla stopy obav, protože si určitě nechtěl projít tím samým očistcem jako posledně. Myslím si, že to bylo dost velké zadostiučinění, které by nejspíš i mělo dlouhodobější vliv, kdybych se sama nerozhodla, že ho znovu chci. Nejprve jsem to vážně neměla v plánu, ale když moje tělo a pocity mluvily za mě, nebránila jsem jim. Po tom našem posledním společném zážitku to skoro vlastně ani nebylo v mých silách. Jemu podlehnout je tak snadné, obzvlášť když ho beznadějně milujete, že? Ano, já ho definitivně a nezvratně miluju. Jenže co s tím mám teďka dělat?!

Mírně jsem zavrtěla hlavou, abych nijak příliš nepřerušila ten těsný kontakt, který jsme zoufale udržovali, protože ta jeho rozpálená, zpocená kůže mi živě připomínala, co se tu právě odehrálo a jak neuvěřitelný to bylo, jelikož se mi tomu nějak nechtělo věřit, že se to vskutku znovu stalo. Když mi už i v konečcích prstů doznívaly poslední vlny toho doslova výbušného vrcholu, pomalu jsem to ocelové sevření okolo jeho božských linií povolovala, a navíc jsem ho měla furt v sobě, takže to vlastně bylo úplně nezbytné. Duchapřítomně to pochopil a svalil se vedle mě na záda, přičemž ten rozjařený úsměv nesvedl setřást dolů, takže mě dál oslňoval svým zářivým chrupem. Nevydržela jsem ani pět vteřin bez něj, tudíž jsem se k němu okamžitě přitiskla a hlavu jsem si mu položila na vypracovaný hrudník, který se už viditelně zklidňoval. Poslouchat to bušení jeho srdce, které přecházelo pouze do melodického bubnování, mě společně s tou nejpříjemnější únavou uspávalo. Jenomže nepřipadalo v úvahu, aby tu zůstal. Co kdyby. Nemíním nic podcenit.

Jared si mě svojí silnou paží k sobě přivinul blíž a vtisknul mi přitom láskyplný polibek do vlasů. Nato jaký byl předtím drsný, teďka byl zase naopak nebývale rozněžnělý. Je to muž mnoha obdivuhodných tváří a já si dovolím tvrdit, že již znám úplně všechny a taktéž je úplně všechny bez rozdílu bezmezně zbožňuju.

Nějakou dobu jsme vedle sebe mlčky leželi, ale bylo to takové to přívětivé ticho, které nikomu nikdy nervy nedrásá, protože umožňuje dostatek prostoru na uklidnění, vstřebání, vnímání a přemýšlení. Já jsem momentálně dělala všechno naráz. Jeho sametová dlaň mě hladila po délce paže, kam až dosáhla, a druhá jeho ruka si hrála s mými vlasy, když si namotával pramínek mých vlasů na ukazovák. Já jsem si ponechávala slastně přivřená víčka a všechny ty silné vjemy jsem zachytávala svými smysly, a co nejvíc jsem si je vychutnávala a ukládala do paměti, protože všechno tohle nesporně stálo za to, abych si to pamatovala až navěky. Sama jsem mu přejížděla špičkami prstů po břiše a sem tam jsem ho poškrabkala na podbřišku na což vždycky spokojeně zamručel. S dalším kolem ale ani jeden z nás nepočítal, protože už tohle nás totálně zničilo. Ne že by to byl nějaký nekonečný maraton, ale mělo to takovou intenzitu a hloubku, že nám jednoduše stačila i ta chvíle. Nesmím opomenout tu zdlouhavou, ale náročnou předehru, která udělala taky svoje.

„Co budeme dělat?“ přerušila jsem to příjemné ticho první já, když jsem usoudila, že ho budu muset brzo stejně vyslat pryč, tak ať předtím stihneme třeba na něco rozumného přijít. Myslí se mi zajisté začnou zanedlouho prohánět všelijaké nápady a já bych nerada, kdybych se zas nějakého chytila a který by potom fatálně selhal, jako například ten můj první. Víc hlav víc ví, a já nebudu rozhodovat za někoho jiného a určitě ne za něj, vzhledem k tomu, že on je ten, komu neodvolatelně patří mé srdce. Vím, že to moje poslední usmyslení mu nemálo ublížilo a ostatně i mně, ale než jsem k němu vůbec stihla přikročit, celý to padlo kvůli tomuhle. Pro teďka chci znát i jeho pohled na věc.

Zvedla jsem k němu tázavě hlavu, abych mu viděla do tváře, ve které se objevil bezradný výraz, jak si nevěděl co si počít stejně jako já. Tohle byla bezvýchodná situace. I on si určitě uvědomuje, že spolu asi těžko sedneme na bílého oře a odejedeme do západu slunce. Dokud to nějak nevyřeším se Shannym a nevyšumí to s Anahi, nemůžeme se prostě dát dohromady, přestože jsme si vyznali svoje city, které zapříčinily spoustu komplikací. Všechny ty naše hádky, neshody, výměny názorů, narážky atak dále, za to všechno může naše láska, která se zprvu schovávala za nezvladatelnou touhu, s jejímž uvolněním se osvobodila i ona. Najednou to všechno dávalo smysl a bylo to tak krystalicky čisté, že jsem žasla nad tím, jak hloupá a zaslepená jsem předtím byla. Jenomže jednoho to rozhodí a zmate, když k někomu, koho zná takovou dobu a bere ho jako důvěrného přítele, začne cítit něco jiného. Něco tolik palčivého, mocného a magnetického. A co potom ten podvědomý strach z přiznání a odhalení. Co když by to nebylo oboustranné? To bych asi nezvládla… Ono to ale naštěstí oboustranné je, ale ani tím nemáme vyhráno. Nejpodstatnější otázka, která mně doopravdy trápí je ta, co budeme dělat, jestli tomu okolnosti přispějí, a my vstoupíme na společnou, volnou cestu? Ale ne… To je příliš vzdálená budoucnost na to, abych ji řešila teďka.

„Víš, že tohle nemá…“

„Pššššt,“ zastavil mě Jared, když mi přiložil ukazovák na rty, na které mě krátce na to políbil, aniž by do něj zapojil všudypřítomný chtíč a hřích. Ten polibek byl přitom mnohem dychtivější a náruživější, než kterékoliv před ním, protože v něm byly konečně skutečné, odhalené, emoce. Nenechala jsem ho odtáhnout, když chtěl on sám, protože to mi absolutně nestačilo, takže jsem se k němu trochu vytáhla výš a vybídla ho k dalšímu. Nebylo třeba ho přemlouvat, protože ho uvítal s nadšením. Položil mi přitom rozevřenou dlaň na tvář a palcem mi přes ni lehoučce přejížděl, ačkoliv se náš polibek stále víc prohluboval. S horečným nádechem jsem se od něj odtrhla, přičemž mi nepatrně povytáhl spodní ret, kterému se zrovna nápaditě věnoval. Cloumala se mnou znovu touha, ale s tím neutuchající pocitem nekonečného spokojení jsem si úspěšně vystačila, takže jsem se nakonec odtáhla. Zůstala jsem od něj beztak jenom do takové nutné vzdálenosti, abych na něj dobře viděla, a zpříma jsem na něj hleděla s drobným úsměvem, protože on mě pozoroval natolik fascinovaně, že mi to nemohlo nelichotit. Tvář mi, díky té blízkosti, ovíval jeho chladný dech, který skvěle kontrastoval s jeho ještě neustále horkou pokožkou. Ostatně i tou mou. Vyhledala jsem jeho ruku, abych si s ním propletla prsty a přitáhla jsem si ji víc k sobě. To ho zjevně potěšilo, protože mu v očích zajiskřily hvězdičky veselí, které jsem tam neviděla zatraceně dlouhou dobu. Oba dva jsme se vznášeli někde v éterickém edenu a zářili jsme nezměrným štěstím, které se ani nedalo vyjádřit slovy. Na to nestačilo nic z toho, co už jsem si prožila a považovala to za to nejlepší, co se mi kdy přihodilo. Ani zdaleka ne.

Dalším jeho zamilovaným projevem byl ten, že si onen propletenec prstů přiložil k ústům a vtiskl mi něžnou pusu na hřbet mé ruky, a pak si ji přiložil doprostřed hrudi tam, kde bilo jeho srdce. Dlouze jsem se na to zadívala, a když se mi do očí nahrnuly slzy, nebylo to kvůli tomu, že jsem jaksi pozapomněla mrkat, nýbrž proto, že mě to jaksepatří dojalo. Slzy onoho závratného štěstí. Škoda že měly mít pouze omezeného trvání. O to to je omamnější chvíle, když oba dva víme, že jednou tak či tak skončí.

„Já se nechci vrátit zpátky… do reality,“ svěřila jsem se mu poněkud nešťastně na to, jak se mi uvnitř rozlévalo hřejivé teplo způsobené tím úlevným prozřením umocněné milostným prožitkem. Za tuhle poznámku jsem si od něj vysloužila konejšivý pohled a lehké stisknutí, které mi mělo naznačit jeho podporu. O té jsem nepochybovala i bez toho. Je to Jared, můj Jared, který mě miluje. Proboha… On mě miluje? Miluje!! Tomu se mi doopravdy nechce věřit Neuvěřitelné, je to prostě neuvěřitelné. A hrozně nádherné…

„Nerio, tohle je realita,“ namítnul mi na to měkce, přičemž mu ten zázračný úsměv nechtěně ochabnul. Konec se blížil neúprosně rychle a ani on nedokázal předstírat, že ho to netrápí.

„Tak potom se nechci vrátit do té lži,“ opravila jsem se po decentním zaváhání, když jsem hledala ten správný příměr pro naši nastávající situaci. Zlehka si povzdechl a marně pátral po tom, jak by na tohle navázal. Došla mu slova stejně jako mně, protože na nás dopadala veškerá tíseň z toho, co nás čekalo. Musíme se tomu postavit čelem a nějak se s tím poprat. Zejména asi já, protože to já jakožto žena řeším naprosto všechno. V první řadě Shannona, který se mi svěřil s tím, že mě taky miluje. Kéž by se ode mě mohl dočkat alespoň zčásti takové vstřícné reakce jako Jared, jenže on mě tím spíš vyděsil na rozdíl od Jareda, který se mi tím nesmazatelně vryl ještě hlouběji do srdce. Blbost, on si tím jednu jeho polovinu přímo drze vzal a ta už nebude patřit nikomu jinému, než pouze a jenom jemu. Shannonovi city už každopádně opětovat nemůžu. Alespoň ne v takové míře do jaké by si ode mě zasloužil. Je to trochu prazvláštní, jak se to takhle zničehonic semlelo. Jared i Shannon mě milují? To je naprosto šílené. A naprosto stupidní je, že chodím s tím, kterého doopravdy nemiluju, a s tím, kterému jsem se rozhodla úplně odevzdat, žádné vyhlídky na společný vztah asi ještě dlouho nebudou.

„Nemáme na výběr,“ hlesnul rezignovaně, když jaksi neměl myšlenky na to, aby mě povzbuzoval, protože se sám zamýšlel nad tím, jak se s tímhle vypořádat. Zjevně ho nenapadalo nic spásného, co by nám dovolilo pokračovat v téhle ukázkové idylce.

„Anebo prostě…“

„Ne, Jayi, dokud si to neujasním se Shannonem, tak se my dva dál nepohneme. Mimo to… co když,“

„Fajn, to beru, když nebudeš přemýšlet nad tím, co když. To bych vážně ocenil.“ Skákali jsme si navzájem do řeči, protože jsme oba tušili, jak bychom skončili, a to jsme si naplno vyslechnout opravdu nechtěli. Neubránila jsem se rozpustilému úsměvu, o kterém jsem pevně věděla, že je beztak zbrázděný pochybnostmi a obavami. Nejspíš ne zase tolik, protože on mi ho vzápětí opětoval. Potom nastala další tichá chvíle, kdy jsme si pouze oddaně hleděli do očí, což nás oba nádherně uklidňovalo. V ten moment totiž neexistovalo nic jiného, jenom my dva. Přestali jsme vnímat čas i okolí, natož potom nějaké potíže, které v podstatě prozatím nenastaly.

„Jarede,“ oslovila jsem ho opatrně, protože se mi zdálo, že byl silně pohroužený sám do sebe, takže jsem ho nechtěla polekat. A další důvod byl ten, co jsem mu mínila záhy oznámit, čehož jsem se právem děsila. Nemůžu mu něco tak podstatného, jako je Shannonova vyznaná láska ke mně, tajit. Se zájmem povytáhl pravé obočí a sotva postřehnutelně pozdvihl jeden koutek úst. I to mě ale podpořilo, abych z toho nakonec zbaběle nevycouvala a nějak to hloupě nezamluvila. Ani omylem před ním nebudu něco zatajovat. Už nikdy…

„Je tu něco, co bys měl vědět. O mně a Shannonovi,“ načala jsem ono téma poněkud melodramaticky, což jsem pochopila záhy, když se obezřetně napřímil a mírně vykulil oči, když si pod tím představil, kdo ví co. Proto jsem raději obratem pokračovala: „On… on mi dneska řekl, že mě miluje,“ vypadlo ze mě nečekaně snadno, přičemž ze mě spadl ten otřesně těžký kámen, který mě před ním doteď nemile tížil. Jared se napřímil ještě víc, až byl ode mě daleko snad jednou tolik než původně, a nad něčím usilovně dumal. Rysy v jeho mužně rýsované tváři nenabyly vůbec žádného výrazu, který by mi napověděl, co si právě myslí, tudíž jsem kvůli tomu byla logicky jaksi na trní.

„Co si mu na to řekla?“ zajímal se s naprosto netečným tónem v hlase, ve kterém přesto zazníval nádech údivu a nesouhlasu. Úpěnlivě jsem na něm ukotvila svůj pohled a pozorně jsem rentgenovala jeho pojednou bezbarvou tvář. Co se to s ním děje??

„No nic moc, hodila jsem raději hnedka zpátečku, abych se tomu vyhnula. A potom jsi přišel ty a… Tobě jsem přesně věděla, co odpovědět.“ Podlehla jsem svému náhlému nutkání ho nějak ubezpečit, že si se Shannonem nijak starosti dělat nemusí, protože mi fakticky přijde, že ho to docela nepěkně zaskočilo. Nebylo to asi dost, protože on se tak divně ušklíbl a obočí se mu stáhlo k sobě do takového zlověstného zamračení. To už jsem měla ale vážně strach o to, co mu běží hlavou. Hlavně ať se to zas celý nepokašle. Proto jsem usoudila, že zjistím, nad čímže to takhle urputně dumá.

„Na co myslíš?“ tázala jsem se ho s takovou neodkladnou žádostí, jak mi nesmírně záleží na tom, co to je, protože úporně doufám, že to nic z tohohle krásného okamžiku, neohrozí. Nejspíš i kvůli tomu jsem mu začala ruku, kterou měl spojenou s tou mou, mačkat o něco silněji. S ním to ale nic nedělalo.

„Hmm, no, heh… Jestli s ním má tohle, co se mezi náma právě stalo, něco společnýho,“ vyhověl mi možná až moc horlivě, když jsem mu sama umožnila, aby se mi s tím svěřil, a on nezaváhal. Neušla mi v tom ta stopa hořkosti a výčitky, kterou se ani nepokusil zakrýt. Zamyslela jsem se nad tím, jestli to zavinila žárlivost, anebo dotčení, které mu, pro mě, tahle nepochopitelná spojitost zapříčinila. Potřebovala jsem chvilku na to, se z toho vzpamatovat. Jak na tohle, ksakru, jako přišel?!

„A tohle myslíš jako jak?“ přeptala jsem se co možná nevyrovnaněji, protože ze všeho nejvíc si nepřeju zničit tenhle moment. Opakovat to zminula, snad i něco horšího? Díky, ale to fakticky nechci.

„Jestli si se mnou vlezla do postele, abys nemusela myslet na Shannona,“ vyjasnil mi bez průtahů a pěkně natvrdo, přičemž i jeho tón vynikal takovým mrazivým odstupem, který mě trochu zamrzel. Při pohledu do jeho očí bylo ale vše zapomenuto. V těch dvou nebeských pokladech jsem spatřila trýznivou rozporuplnost. Mlely se v něm dvě hutně protichůdné emoce, které se nezřízeně střídaly, a on zjevně nevěděl, co si s nimi počít, respektive, které dát přednost. Která by byla pro teďka vhodnější.

„Tohle nemá se Shannonem absolutně nic společnýho, Jarede. Přísahám ti, že ne. A to tobě jsem řekla, že tě miluju. Ne jemu. A klidně ti to řeknu ještě milionkrát, jestli ti to jednou nestačilo,“ přistoupila jsem k nenucené přesvědčovací metodě, kterou jsem mu nenápadně naznačovala, že se šeredně spletl. Zachytila jsem radostné zajiskření v těch modravých tůních, které mi navrátily tu pokojnější náladu, protože jsem již počítala s tím, že jsem tu katastrofu těmi několika upřímnými frázemi zažehnala. Podpořila jsem je vlídným, potutelným úsměvem, který se při výhledu na jeho čím dál zářivější oči, a vlastně i celou tvář, rozšiřoval.

„Milionkrát?“ zopakoval pobaveně, když už to nevydržel se tvářit dál vážně, anebo spíš uraženě, a začal se na mě roztomile a kapku vysmívavě culit.

„Milionkrát, tisíckrát, stokrát, jak jen budeš chtít. Nebo ti řeknu ještě jednou, že tě miluju a…“ nedořekla jsem, poněvadž jsem se k němu posunula, abych si mohla ukrást jeho ústa v nebývale procítěném polibku. To si nechal samozřejmě líbit, ba co víc, vžil se do toho a krátce na to si mě k sobě opět přivinul a zajal si mě ve svém náručí, ve kterém jsem se pohodlně uvelebila. Nějak se mi podařilo tu vášnivou hru dvou jazyků ukončit, jenže on s tím očividně nesouhlasil, protože mě tím sladkým, přesto hříšným pokušením v podobě výrazně vykrojených, úzkých rtů, které se mnou dělaly hotové zázraky, vybídl k dalším nevinným hrátkám, které postupně nabíraly na intenzitě, což vedlo k jedinému. Bohužel jsme si další návštěvu erotické nirvány dovolit nesměli. Potom bych se od něj neodloučila určitě už vůbec.

„Jayi,“ zašeptala jsem vzrušeně, když ve mně znovu probouzel tu neutuchající touhu po něm, která se po jejím utišení nakrátko vytratila, ale opravdu jen na krátko.

„Jo, já vim, měl bych radši jít,“ odhadl, na co myslím úplně do detailu, jako by ve mně četl jako v otevřené knize. Už předtím to uměl dost dobře, jenže teďka jsem někde skutečně hluboko uvnitř sebe cítila, že jsem se mu ale naprosto celá odevzdala, nejen po té fyzické stránce, takže to pro něj možná bylo o to jednodušší.

„Nee, počkej, nikam nechoď. Zůstaň tu ještě chvíli se mnou,“ vyhrkla jsem naprosto nekontrolovatelně, že jsem se nad tím vůbec nezamyslela a rovnou jsem to vyslovila nahlas. Nepromyslela jsem si předem dokonce ani to, že jsem se k němu doslova přimáčkla jako klíště a nehodlala jsem se ho pustit, jenom abych ho měla o pár vzácných chvilek u sebe déle. Moje téměř dětinské chování ho rozesmálo srdečných smíchem, který mě definitivně dosvědčil, že je zase vše tak, jak má být. I když to je hodně relativní pojem, co je správné a co ne. Každopádně, mně nikdy nic správnější nepřišlo, než právě tohle.

„Mám snad na výběr?“ pronesl v řečnické otázce, která nepatrně zaváněla rýpavou poznámkou, když se tu bavil na můj účet neboli mojí neschopností se zachovat nějak uměřeně svému věku, když jde o něj. To jsem celá já. Však už si zaručeně za ty roky zvyknul. A jako by mu to zrovna nepolechtalo ego.

„Až se na mě přestaneš zlobit, tak jo,“ odhalila jsem mu svoje podmínky, které jsem doopravdy hodlala dodržet a které bych si svým způsobem i celkem užila, jestliže bych se nedočkala jeho kladné spolupráce. „Že už se na mě nezlobíš?“ zeptala jsem se rovnou a navázala jsem s ním bezprostřední oční kontakt, který ho nejspíš trochu vyvedl z rovnováhy, protože to byl přesně ten, kterým jsem mu nahlédla až na dno jeho samotného, kde se skrývalo mnohé nejasné i jasné.

„Věřím ti,“ odpověděl mi v daleko lepším obratu, než který by mi bohatě stačil ve formě prostého ano-ne. Přirozeně po tomhle z mojí vlastní vůle následovala další souhra našich vroucích rtů plná vděčnosti, kterou rozjařeně přijal.

„I já tobě,“ vrátila jsem mu to okamžitě potom, co jsem dolaskala tu jeho lahodnou pusu, která se snad s dalším polibkem překonávala víc a víc. Postřehla jsem v jeho magických očích záblesk čehosi, co mě mírně znejistělo a společně s tím temným stínem, který se mu prohnal tváři mě bezmála, až vyděsil. Pohotově to maskoval bezstarostným úsměvem, který se ale poněkud zkřivil pod neplánovanou křečí. Tady něco nehraje…

Dřív, než jsem se stihla otázat, co se to s ním děje, se pokojem rozneslo hlučné ťukání na dveře, které odráželo tu patrnou nedočkavost mého návštěvníka. Naráz jsme na sebe s Jaredem vytřeštili překvapeně oči a ztuhli jsme pod tím návalem šoku. Skoro jako by nás někdo doslova přistihl. Naštěstí jsme měli výhodu, že se Jared mohl bez problémů někam schovat, než dojdu otevřít.

„Schovej se,“ vybídla jsem ho důrazně a prudce jsem se posadila na postel. Zrakem jsem pročesávala apartmán, kde najdu něco na sebe, co bych na sebe narychlo navlékla a co mám všechno kvapem uklidit, abychom se sami neprozradili kvůli takové hlouposti. Jared se ale k ničemu neměl, tak jsem do něj ne zrovna jemně praštila, což už mělo kýžený účinek.

Z ťukání na dveře se tou časovou prodlevou stalo bušení, ale ne že by uteklo nějak příliš času, akorát ten na chodbě nebyl nijak zvlášť trpělivý. Na oba dva z nás to mělo nemilý dopad, a to že jsme byli o to víc ve stresu. A Jared se pořád k ničemu moc neměl.

„Schovej se do skříně, dělej,“ navedla jsem ho i na místo, kde se může schovat a vydržet tam, než toho nezvaného vetřelce co nejdříve vyprovodím zase pryč. Jared mi to poslušně odkýval, ale vypadal, jako že mě ani pořádně nevnímá. Jedním uchem tam… „Malý moment, prosím!“ zakřičela jsem nazpátek tomu nedočkavci a seskočila jsem z postele, abych si z postele vzala přehoz, který bych si omotala kolem těla. Jenomže to by na něm nesměl pořád klečet Jared, který mi připadal jako v nějakém transu. Zpátky nohama na zem jsem ho dostala tak, že jsem ho složila. Škubla jsem totiž za tu přikrývku, na které furt nehybně klečel, a jak na to nebyl připravený, ztratil rovnováhu a spadl z té postele na podlahu. Neudržela jsem se a začala jsem mu smát, když se jeho vyjevená hlava objevila nad linií postele a rozpačitě se rozhlížela kolem. Mezitím jsem si z té přikrývky utvořila slušivý obleček a pustila jsem se do sbírání důkazů v podobně našich smíšených svršků.

„Tak běž, Jarede,“ přikázala jsem mu nekompromisně a tu skříň jsem mu pro jistotu i prstem ukázala, aby tu zmateně nepobíhal a nehledal jí. V tenhle moment fakt nevím, co provede, když je takhle mimo. Sesbíral se ze země a zamířil do skříně, do které zalezl předtím, než jsem otevřela. Ovšemže jsem se nejprve ohlédla, jestli teda můžu, a pak jsem beztak otevřela nanejvýš tak, že jsem nakoukla ven půlkou obličeje.

„Luco? Co tu děláš?“ Ačkoliv jsem si nesmírně oddechla, že je to právě můj brácha, stejně tu je rádoby jako nezvaný host. Nicméně on je mnohem víc v obraze, než kdokoliv jiný, takže se před ním nemusím tolik hlídat, tudíž jsem dveře povolila tak do jejich čtvrtky, čímž jsem mu umožnila dostatečný výhled na mou maličkost. On byl ale takový nezvykle vesele naladěný, protože mu tvář zdobil ohromný úsměv, který mu zabíral většinu tváře, a oči mu doslova planuly pod nezvladatelným zásahem pozitivních emocí.

„Jak to, proboha, vypadáš, Nerio?“ lekl se mě, když jsem se před něj odvážila vylézt omotaná prostěradlem, a očividně rozcuchaná, protože se mi docela často díval na vlasy. Kruci, na to jsem úplně zapomněla! Ihned jsem je aspoň symbolicky učísla dlaní, i když to bylo úplně k ničemu a jemu jistě dávno došlo, proč tenhle nedbalý účes asi vzniknul.

„Jdeš nevhod,“ uvědomila jsem ho duchapřítomně s určitou dávkou rozmrzelosti, že nás s Jaredem kdoví kvůli čemu vyrušil. Ten kontext chápal, takže na mě významně pohlédl a několikrát zahýbal obočím.

„Všiml jsem si. Koho tu máš? Jareda nebo Shannona?“ Naštěstí měl dostatek rozumu a důvtipu, že u svého posledního drzého dotazu ztlumil hlas, aby se to případně ani jeden z nich nedoslechl. Díos mio, es idiota! Dostal takový nepodmíněný reflex se mi podívat přes rameno, že se jako přesvědčí sám, ale zastavil ho můj hrubě přísný až káravý pohled, že se tohle jeho vyslýchání ale v nejmenším nehodí. Stáhl se a vykouzlil omluvný kukuč, který naopak mně způsobil shovívavý úsměv, který zčásti souvisel s tím, že v mé posteli byl ještě před sotva pár minutami Jared a ne Shannon.

„Tak co se děje, Luco?“ upoutala jsem jeho pozornost opět k jeho prvotnímu záměru, který ho sem přivedl. Úplně poskočil, když si uvědomil, co mi sem přišel s naprosto neodkladností sdělit. Tak jo, začínám být opravdu velice zvědavá.

„Požádal jsem Anastasii o ruku!“ vybalil na mě tuhle bombu tak energicky a zase se zvýšeným hlasem, že mě to skoro ohlušilo, ale dokonale to vystihovalo tu sílu a závratnost té zprávy. Como en serio?

„A?“ zmohla jsem se akorát na pouhou spojku podanou spíš jako tupé citoslovce.

„Řekla ano!“ oznámil mi hrdě, když se mi mohl pochlubit s takovým důležitým životním krokem, ve kterém zjevně s přehledem uspěl. No páni! To je… To je prostě něco! Nemám slov, ale jsem za něj tak nehorázně šťastná! Já tím vším štěstím snad doslova prasknu, protože nejsem schopná ho všechen zpracovat a vstřebat.

„No me digas!“ nechala jsem se strhnout jeho euforií, až jsem promluvila naší mateřštinou.

„Ale jo! Já se budu ženit, sestřičko! Budu se ženit,“ radoval se naprosto nepokrytě jako malý kluk, který dostal pod stromeček vysněný dárek. Neskutečně krásné ho takhle vidět.

„Hrozně moc gratuluju, bráško!“ Nato jsme se střetli v medvědím objetí, ve kterém jsme se sourozenecky sbližovali a utužovali náš vzájemný výjimečný vztah. Tenhle pracovní výlet do Paříže nakonec nedopadne zas takovým fiaskem, jak se mi to zpočátku jevilo. Přinejmenším skončí jedním stylovým zasnoubením a jednou epickou láskou. 

Příště už se všichni opět vrátí do Los Angeles, kde nastane poslední část příběhu, který bude mít celkem 10 kapitol. 45 je totiž definitivně poslední a já jsem ji úspěšně dopsala. Příště se můžete těšit na Jaredův pohled, který opět zažije jeden zvláštní rozhovor s Anahi, a potom naopak Neria se Shannonem. 

Děkuju všem!! :33 Mimochodem, tuhle roztomilouškou kapitolu bych chtěla věnovat jedné ze svých nejvíc nejvěrnějších čtenářek, a to Peťulce, jako takový dodatečný, malý dárek k jejím narozeninkám. :) Takže zlatíčko, takhle kapitole je jen a jen pro tebe! :-* Moc a moc ti za všechno děkuju! :33 A ještě tu mám pro tebe speciální animaci, tak snad už jsem si to vyžehlila :D :D :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 35. kapitola: