OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 31. kapitola

21.03.2014 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1182×

NERIA

Po velice krušném probuzení jsem si okamžitě uvědomila, že dnešní den, úplně poslední v Paříži, se ponese v hodně depresivním duchu. Jsem totálně v hajzlu. Jak psychicky, poněvadž to byla nejspíš ta nejnáročnější noc v mém životě, tak i fyzicky, což jsem zjistila až při pohledu do zrcadla. Ačkoliv jsem pár vydatných hodin naspala, vypadala jsem, jako bych oči nezamhouřila dobrých několik dní. Na to, že mě dneska čekala nejdůležitější přehlídka z celého týdnu módy, fakt parádička. Tohle ani ta nejlepší vizážistka nespraví. Popravdě, stejně je mi totálně u zadku, jak vypadám, to je to nejmenší, co mě zrovna tíží. A tím, co mě tíží, stejně nemá smysl se zabývat, protože jediné, co potřebuju, je čas. Dost času. Vstřebat to, vzpamatovat se z toho a fungovat zas nějak normálně dál. Jen si nejsem jistá, jestli s Jaredem nebo bez Jareda. A vlastně i se Shannonem nebo bez něj. A to je na tom vůbec to nejhorší, protože vím, že bez nich mi bude stejně hrozně. Jde o to, jestli s nimi mi bude ještě hůř, nebo jestli míň, než teď. Každopádně momentálně potřebuju pauzu od obou dvou. Až se vrátíme do L.A., nebude v tom takový problém. Ale to musím nějak přežít ještě dnešní den a tu přehlídku, na které oba dva pochopitelně budou.

„Jak ti je, ségra?“ staral se o mě bráška, když jsem se dlouho nevracela z koupelny. Byl natolik ohleduplný a starostlivý, že tu se mnou zůstal a nehnul se ode mě celičkou noc, i když jsem měla špatné sny a velice bouřlivý spánek. Mám vážně toho nejlepšího brášku na světě. No, a kdyby mi nestačil náhodou brácha, v půlce noci se k nám přidala i Anastasie, protože bez bráchy prý usnout už neumí, ačkoliv neměla sebemenší ponětí, proč tahle utěšitelská akce probíhá. Pravděpodobně usoudila, že jde pořád o tu partnerskou krizi se Shannonem, ale byla velice taktní, že se nevyptávala a jenom se přidala k bráškovi v tom uklidňování mojí frustrující posttraumatické nálady. Na posteli mě obklíčili každý z jedné strany a já pak nakonec teda usnula.

„Není mi hůř než vypadám, tak aspoň něco pozitivního,“ zhodnotila jsem bez jakýchkoliv zábran a ještě jsem vyšla z koupelny, abych se bráchovi i na důkaz ukázala. Zahrál na mě ohromné zděšení, ale jeho oči se skutečně zablýskly starostmi a obavami o můj stav, který mu v té mé rozespalosti určitě připadal ještě bídnější než vážně byl. Až se rozkoukám, tak to bude taky jenom k lepšímu.

„No to je přístup! Pokrok od včerejška, takhle se mi to líbí, Neri,“ radoval se nad mým hořce ironickým chováním, které mě stále nutilo k pláči, který se nakonec nekonal, jelikož jsem neměla již co ronit. A navíc, ten pošuk mě regulérně rozesmál. Navíc ty vyhlídky, že už tomuhle tady bude brzo konec, to mě taky lehce uklidňovalo. Těch posledních pár hodin nějak doklepu a při troše štěstí přijdu s kluky do kontaktu co nejmíň. Kromě společné cesty domů, ale tu bych ráda prospala. Anebo aspoň budu dělat, že spím. Dobrý plán na to, že mám v hlavě jinak naprosto vymeteno.

„Nejsem přece žádná citlivka,“ přidala jsem se poměrně snadno a smála jsem se dál, protože na tom bylo cosi osvobozujícího, co mi moji mysl obtěžkanou samými útrapami povznášelo. To asi ty uvolněné endorfiny! Páni, mi to po ránu docela pálí dneska. Už vím, jak se ubráním depresi. Najdu si tady někde poblíž nějaké fitko a půjdu cvičit, a potom bude všechno sluníčkový a duhový. Vyhnu se nenápadně bratrům a ještě ke všemu budu spokojená. No, neber to…

„Viděl jsem včera,“ rýpl si pořád v žertu, ale úsměv mu značně ochabl, když mi asi po tváři přeběhl stín mých vnitřních pocitů, které byly nemálo ponuré a žalostné. A tak jsem se na něj akorát statečně v křeči usmála, jako že nic, a odebrala jsem se zase do koupelny, kde mě čekaly mé běžné ranní rituály.

Nakonec jsem měla denní program mnohem nabitější, než jsem vůbec očekávala, až jsem nestíhala ani svoje vlastní myšlenky, jelikož jsem měla práce až nad hlavu. Byla jsem za to agentuře vděčná jako nikdy předtím. Hleděla jsem si hlavně sebe samotné a ostatní mi byli volní, až na moje nejbližší kolegyně, jako Erin a Stazie. Obě věděly, že se se mnou něco děje, ale nevyptávaly se mě na nic, protože na mně zřejmě viděly, že to nemá sebemenší smysl. Věděla jsem o sobě, že nade mnou visí velký červený vykřičník a že kolem mě ostatní raději chodí po špičkách, ale nehodlala jsem s tím cokoliv dělat. Každý přece nemůže mít pořád super náladu. Tady šlo především o to splnit si svoji práci, na kterou jsem se obzvlášť upnula, když mi ani nic dalšího nezbývalo. Hodlala jsem si ji odvést, jak nejlíp jsem uměla. Ta mě pro dnešek jako jediná držela nad vodou.

„Uvidíme se na přehlídce,“ loučila se se mnou Ana, když jsme skončily ve studiu při focení kampaně na francouzskou kosmetiku, kde konkrétně mě nemohly zabírat na celý obličej, když jsem tam měla to malé bebíčko od té pomstychtivé potvory, která mě tím připravila o víc kšeftů. Netřeba zmiňovat, že i za tohle jí dlužím řádnou odplatu. Ana mi ještě na rozloučenou vlípla pusu na líčko, lehce mi stiskla ruku jako takové gesto podpory, ať se držím, a s takovým soucitným pohledem odchvátala na romantickou schůzku s Lucou.

„Nerio, je ti dobře?“ nevydržela se mě Erin nezeptat, když musela půl dne přihlížet mému zkroucenému obličeji, který se ani jednou za celou tu dobu nerozsvítil jedním z mých úsměvů, které prý pro mě byly prý podle ostatních tolik typické. Holt, každý den prostě nemůže být posvícení…

„Přijde ti, že by mi bylo dobře? Už toho mám prostě dost za ten týden, nic víc,“ vymluvila jsem se rezervovaným tónem hlasu, který naznačoval, že nemám zájem o jakoukoliv konverzaci.

„Ještě ten Valentino a jedeme domů. Taky potřebuju aspoň dva dny oraz, tady je to fakt blázinec. Ale stejně mě ta Paříž vždycky úplně nadchne,“ vykládala mi energicky, jenže já jsem ji stejně poslouchala jedním uchem tam a druhým zase ven. Já si protentokrát z Paříže odvezu hodně ošklivý vzpomínky. Kromě teda toho kurevsky dobrýho sexu s Jaredem. Vždycky když mi myslí proběhnou bleskové útržky, kterým nikdy nejde nijak předejít ani zabránit, tak se mi prudce rozbuší srdce, vyskočí mi nebezpečně tlak vzhůru, polije mě horko a zároveň mi přes záda přejede husina, no, a taky mám nehoráznou chuť si to zopakovat. Tohle jsem ještě nezažila. I když to bylo neskutečně euforický konečně ukojit tu neutišitelnou potřebu, pořád nemám dost. Moje tělo chce prostě víc. Jenomže to bych se potom musela asi totálně psychicky zhroutit. Každopádně mám dojem, že od teď už to s chlapy mít tak snadný nebudu, protože to, co jsem cítila s ním, to už se snad zopakovat jaktěživ nedá. S někým jiným, myslím…

„To jo, no,“ hlesla jsem neurčitou frázi, která jí akorát potvrdila, že se mnou řeč fakticky nebude, a dobalila jsem si věci do kabely, abych se pak jen tiše vypařila z místnosti, aniž bych řekla jediné slovo. V hlavě se mi totiž stále motal Jared s tím jeho vypracovaným tělem, jak si mě divoce bere, aby i on utišil ten spalující chtíč, a pak ten jeho šťastný výraz, když toho dosáhl. Samozřejmě to nebylo jenom proto, že se se mnou vyspal, ale hlavně proto, že jsme si mezi sebou udělali jasno a ještě se nám povedlo odstranit tu podivnou křeč a dusno, co mezi námi pořád visely. Tím ovšem nechci říct, že je sex snad řešením na tyhle naše problémy, ale na pár sekund to bylo všechno doopravdy bezchybné. Bohužel se to potom zvrátilo až v tenhle úplně kolosální průser s takovýmihle drsnými emočními dopady. Pro mě alespoň, u Jareda si tím nejsem úplně jistá, protože mi přišlo, že řeší akorát to, jestli mu to projde. Sobec…

Když jsem si to mířila do svého hotelového pokoje, kde jsem se mínila natáhnout chvíli do postele, která mi slibovala hebký a měkký přístav pohodlí a bezpečí před okolním nelítostným světem, kde na mě číhaly samé nástrahy v podobě dvou naprosto výjimečných bratrů, kteří mi změnili celý můj dosavadní život, a jedné podlé mrchy, které jsem dlužila vrátit všechny křivdy, které na mně v kdovíjakém labilním popudu spáchala, moje plány byly ale zmařeny dřív, než jsem je stihla vůbec domyslet do konce. Na chodbě jsem se nečekaně střetla se Shannonem, který pro mě představoval tu nejobtížnější výzvu. Bez řečí, raději bych potkala Jareda, protože jemu aspoň nemusím lhát přímo do očí, protože on ví, co se děje. Ne že by to ale bylo nějak o moc snadnější.

Okamžitě jsem měla žaludek naruby a tep se mi tak šíleně zrychlil, jako bych každou chvílí měla dostat snad nějaký srdeční záchvat. Z toho úleku jsem se dokonce zastavila na místě a vyjeveně jsem se na něj zadívala, co že tu jako dělá. Do očí se mi přitom nezvaně vetřely slané slzy, jakmile jsem viděla ten jeho posmutnělý obličej, když se mylně domníval, že takhle hrozně vypadám kvůli něčemu, co se ani nestalo, a proto se mnou soucítil, a ne proto, co jsem mu byla schopná provést. Zajisté mě sem přišel morálně podpořit, protože z jeho pohledu je náš vztah zas v podstatě v pořádku. Z toho mého naprosto v troskách. Sakra!! A to když už všechno začalo být zase celkem dobré. Tohle není fér, ani trochu. Milý osude, jestli se mnou hodláš dál takhle nepěkně vyjebávat, tak si, s prominutím, pěkně naser! Já žádná tvoje podělaná loutka nebudu!

„Viděl jsem Anastasii, že už se vrátila, tak jsem se šel podívat, jestli už seš taky tady,“ objasnil mi svoji přítomnost, na kterou jsem se asi moc nadšeně netvářila dle toho, jak to ze sebe zpomaleně soukal a ty jindy sladce čokoládové duhovky najednou celé zhořkly, přičemž ze mě ale stejně nespustily, a já pomalu propadávala panice. V nohou jsem ještě ke všemu pocítila jistou slabost, která mi je téměř až rozklepala. Proto jsem je raději přiměla rozejít se jeho směrem, ačkoliv jsem měla sto chutí se otočit a utíkat opačným směrem.

„Teď jsem přišla, ale… ráda bych byla sama,“ oznámila jsem mu bezbarvým hlasem, se kterým jsem neměla sebemenší problém, ačkoliv bylo moje nitro skrz na skrz zmatené, rozjitřené a rozdrcené. Jakmile jsem to dořekla, došla jsem přesně ke dveřím, před kterými jsem teprve začala hledat kartu, abych je mohla otevřít, což bylo pouze další zbytečné zdržování, při kterém jsem se vystavovala jeho pozornosti. Počítala jsem skoro sekundy, abych mu zmizela z dosahu, oddechla si a pak se znova poddala svým emocím. Bez ustání tomu mému chaotickému a roztřesenému chování mlčky přihlížel a hledal asi vhodná slova, kterými by navázal a nejspíš i docílil toho, kvůli čemu byl tady.

„Seš si jistá, že bys měla být teďka sama?“ přeptal se skepticky a opřel se o zeď vedle rámu dveří, přičemž ze mě nespouštěl oči s tím závojem hustých uhlových řas. Usilovně jsem myslela na to, že se na něj v tenhle moment nesmím podívat, takže jsem tu kartu hledala o to urputněji a ruce se mi přirozeně rozklepaly o to víc. Neodpovídala jsem mu, protože jsem měla v krku úplně vyprahlo, takže jsem počítala s tím, že by se mi z úst ozvaly maximálně nějaké pazvuky.

„Nerio, počkej,“ oslovil mě tak měkce a něžně, že to bylo jako pohlazení po duši, až jsem se zničehonic zastavila v tom svém horečném počínání, které dokonale zrcadlilo můj hrozný psychický stav, a zhluboka jsem se nadechla, abych se upokojila. Jenže on ke mně pak natáhl ruce, nepochybně s úmyslem mi s tím pomoct, a já se bez alespoň minimálního pokusu o sebekontrolu doslova celá zhrozila. Zarazil se a zmateně se na mě zadíval s překvapeným otazníkem v těch dvou čokoládových duhovkách, co že to jako vyvádím. Jak jsem se předtím nadechla, tak jsem teďka stejně silně a bezmocně vydechla, přičemž jsem spustila ruce i s kabelou dolů a zavřela jsem křečovitě víčka. Chovám se naprosto nemožně! Tohle ale vůbec není divný…

„Pomůžu ti s tím,“ navrhl mi vzápětí bez jediné šance na moje chabé výmluvy, protože to vyznělo absolutně nekompromisně. Převzal si ode mě značkovou kabelku od Vuittona a zabořil do ní svoji velkou dlaň, kterou jsem poznala snad při všech činnostech, při kterých jsem jen mohla. Ustoupila jsem mu duchapřítomně z cesty a uvrtala jsem bod svého vnímání někam k jeho botám. Měl ty jeho nejoblíbenější škrpály, které pohromadě držely už pouze jenom z dobré vůle. K tomu upnutější tmavomodré rifle, které mu obepínaly stehna, které mi připadaly vždycky, kdoví proč, tak proklatě sexy. Jared má zase víc sexy pozadí. Sakra, na co to jako v tenhle kritický moment myslím?!

Během několika sekund našel kartu, kterou mi bez protahování otevřel cestu do soukromí, a nechal mi úplně volnou cestu. Vrátil mi kabelku a neustále mě bedlivě sledoval a nejspíš i analyzoval, jestli je normální, že se někdo může chovat takhle extrémně ujetě, i když zatím jenom tušil, co se asi mohlo stát. Neplánovala jsem mu nějak podrobně líčit, tedy rozvádět tu svoji neslýchanou lež. Kdo využívá nějaké fiktivní tragédie ve své rodině, aby se vylhal z další hnusárny?! Bože, je mi ze sebe fakt zle…

Už už jsem se chystala proklouznout do místnosti, když vtom mě opět zamrazil na místě, jak náhle promluvil: „Nerio, já tě v tomhle stavu nenechám samotnou. To fakt nemůžu,“ rozhodl se stejně tak, vlastně ještě jednou tolik odhodlaně o to prosadit si svou.

„Já vím, že… Vyděsila jsem dneska už pár lidí, ale… potřebuju fakt jen trochu času pro sebe," odmlouvala jsem mu v poměrně statečném projevu, který jsem dokonce dokázala podpořit i letmým navázáním očního kontaktu. Tušení, že je to k ničemu, mi v tom nijak nezabránilo. Shannon už se rozhodl, a přes to vlak prostě nejede. Za všech jiných okolností bych to s otevřenou náručí uvítala, protože když mi není dobře, bez opory se jednoduše neobejdu, ale v tomhle případě on to jako jediný být nemohl.

„Neříkám, že ne, jenom že bys neměla přitom být o samotě,“ prosazoval si svou a já neměla ani o špetku navíc kuráže mu odporovat. Nevzmohla jsem se na nic dalšího kromě toho, že jsem vešla do apartmá a Shannona jsem nechala vejít za sebou. Co já tu s ním ale teďka budu dělat? A co hlavně se sebou?!

Jakmile za ním zaklaply dveře, nastala ta nejvíc obávaná chvíle ticha, jakou jsem si kdy musela zažít. Nohy mě svévolně zavedly k posteli, na kterou jsem se s úlevou posadila, protože jsem v těch nohou cítila čím dál větší slabost, a nevěřila jsem jim, že by mě vydržely byť i další minutu nést. Shannon tam zůstal nehybně stát kousek opodál, přičemž mě ostražitě pozoroval. Chvíli co chvíli jsme se střetli neplánovaně očima, kterýma jsme oba dva všemožně horlivě těkali, jak ani jeden z nás netušil, co si počít. Můj důvod být nesvá je zřejmý, ale proč on? Pravděpodobně je takhle vykolejený kvůli mně.

„Vůbec netušim, co mám dělat. Nikdy mi utěšování nebo takový ty podobný věci nešly. U Jareda stačí prostě jen… bejt, ale jinak fakt nevim. Chceš o tom mluvit?“ rozpovídal se pojednou, asi proto, že mu to mlčení drásalo nervy mnohem víc než mně. Kdybych neměla ten pocit, když na něj mluvím, že je to, jako bych mu plivala do obličeje, tak nejspíš nemám takový problém s ním konverzovat, ale takhle mám v hlavě vážně prázdno, až na jedno jediné usvědčující slovo – vina. Moje svědomí na mě ustavičně vyřvávalo, ať se přiznám, že mi to pomůže, ale to nepřipadá v úvahu. On se to nesmí dozvědět, prostě nesmí. Nikdy…

Zavrtěla jsem pouze hlavou s tím, že ne. Nechci mluvit naprosto o ničem. V tenhle moment dokonce ani nechci být, existovat, i když je to jedna z nejzákladnějších lidských potřeb.

„Asi nechceš vůbec mluvit, že?“ ujišťoval se, jak na tom jsem, a když jsem mu znovu odkývala, že ne, on zase odkýval mně, že to chápe. Namísto mluvení se tedy rozhodl mě podpořit neverbálně, což pro mě bylo stokrát horší, poněvadž ke mně několika dlouhými, ale váhavými kroky přistoupil, aby se vedle mě posadil a zajal si mě objetím kolem mých svěšených ramen do svého hřejivého náručí. Ani jsem se nestihla rozkoukat, co to dělá, abych mu v tom nějak včas opatrně zabránila, protože vzápětí, když jsem si to uvědomila, jsem začala nezastavitelně slzet. Prošlo by mi to bez povšimnutí, když jsem měla tvář skloněnou dolů, ale jelikož moje zatím tiché vzlyky se zanedlouho projevily navenek tím, že jsem sebou trhala a úplně jsem nadskakovala, jak se mi je ani v nejmenším nedařilo zmírnit. To mu pochopitelně neušlo, a tak si mě k sobě přivinul ještě blíž a objal mě o to pevněji. Kdyby tak věděl, že si hřeje hada na prsou…

S těmihle myšlenkami jsem se rozbrečela naplno a nebyla jsem schopná ničeho jiného, třeba jako se od něj odtrhnout, protože tohle bylo ode mě nehorázně sprosté. Bohužel, na tom jeho utěšování bylo cosi nesmírně utišujícího, takže jsem se v tom jeho náručí, i přes vnitřní přesvědčení, které bylo zcela opačného názoru, uvelebila a vyčkávala jsem, až mě ten hysterický pláč přejde. Ale poněvadž jsem se zmítala mezi dvěma silně protichůdnými emocemi, k ničemu to nevedlo. Jenom co jsem se trochu utišila, atakovalo mě znovu to uvědomění, jaká odporná a podlá mrcha jsem, a rozlítostnila jsem se nanovo.

„Omlouvám se,“ pípla jsem sotva slyšitelně, ale on mi byl tak těsně blízko, že to nemohl přeslechnout. Snažila jsem se, aby v těch dvou slůvkách bylo obsaženo co největší množství těch v rámci možností pozitivních emocí, aby pochopil, že mě tohle moje chování mrzí, jenomže to vyznělo spíš, jako bych vyřkla nějaké kouzelné zaklínadlo, anebo spíš rovnou jednu z kleteb, které se nepromíjí. No jo, ani tohle mě neminulo. Asi jsem si naivně myslela, že když se aspoň pokusím o omluvu, přestože z úplně jiných pohnutek, než se o nich on domnívá, že se mi tím třeba nějak, jakkoliv, uleví, ale to jsem se šeredně spletla.

„Mně se nemáš přece za co omlouvat,“ konejšil mě s o to větším zápalem, když jsem mu vyjádřila svoji snahu o jeho odpuštění. To zapříčinilo další horečný příval slaných slz, které mu velice rychle máčely triko, do kterého jsem si schovala obličej. Dokonce se jedna moje část, která toužila po něčím pevném objetí na utěšení, osmělila ho obejmout kolem pasu a přitisknout se na něj tak těsněji. A další moje část si zaslepeně přála, aby mi i tohle řekl, kdyby se měl dozvědět, co se stalo mezi mnou a Jaredem. A ta samá část mé osoby si urputně nalhávala, že se tohle přesně stalo a že je vlastně všechno v pořádku, protože to on uklidňuje mě namísto já jeho, především proto, aby se mi konečně ulevilo a já před ním mohla být ta samá Neria jako doposud.

„N-ne, Shannone, m-mám… Za vše-všechno, co s-se mezi n-námi stal-lo,“ natahovala jsem, zatímco jsem mu odporovala v tom, v čem neměl pravdu, což dost možná sám věděl, akorát mi nechtěl ještě přitěžovat.

„To je teď vedlejší, a navíc už je to v pořádku.“ Kdyby se věci měly tak, jak si myslí, zaručeně by tohle na mě zabíralo, protože to bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet, ale za těchto okolností mě to rozplakávalo o to hysteričtěji, plus s těmi mými marnými pokusy ulehčit svému ztrápenému svědomí.

„Nic n-není v po-pořádku, ale… úplně-ně špatně,“ odmítala jsem bez ustání namísto toho, abych držela jazyk za zuby, tudíž jsem se v duchu modlila za to, aby to nerozebíral nějak podrobněji, protože jsem byla v takovém podivném psychickém rozpoložení, že jsem se docela obávala, abych mu to nevyzradila. Nesmí se to nikdy dozvědět. Nepřežila bych, kdybych nějak zničila ten jeho vztah s Jaredem, ačkoliv není zcela takový dokonalý, za jaký jsem ho celé ty roky považovala. I přesto to nemíním riskovat.

„I když se to teďka může zdát všechno hrozný, chce to akorát nějakej čas, Nerio, a zas se to spraví, uvidíš,“ chlácholil mě s velice rozumnými argumenty, a tenhle se mě obzvlášť dotknul. Ale jak mu mám říct, že v tom čase na spravení sebe samotné s nimi dvěma nepočítám? Jak? Po tom všem se Shannonem i Jaredem. Jsem v koncích…

„Jsi ke m-ně až m-moc hodnýýý,“ naříkala jsem v jednom z neustávajících záchvatů pláče. Tahle jeho dobromyslná rada pro mě byl totiž již další spouštěč neutišitelného nářku, který mě pomalu, ale jistě vyčerpával až do takového stavu apatie a nezájmu, kdy se mi chtělo ze všeho nejvíc spát, ale nemohla jsem, protože moje hlava přímo třeštila pod tlakem těch všech tíživých myšlenek. Nějak jsem zrovna nebyla při plném vědomí, jak jsem se neustále v té své hlavě ztrácela, protože jsem se zničehonic ocitla s tváří podepřenou jeho velkými, vroucnými dlaněmi a pod drobnohledem těch dvou soucitem zastřených kukadel, když si vyžadoval to moje krátce pozbyté vnímání. Několikrát po sobě jsem zmateně zamrkla, abych se rozkoukala, co se děje, a taky abych svého výhledu zbavila těch otravných slz, které mi ho akorát nepříjemně rozmazávaly. Nevím, kde jsem vzala tu drzost a zároveň i odvahu se mu zadívat do těch dvou nic netušících očí, a vydržet tak po celou dobu jeho zdlouhavé, ale výstižné řeči, která mi tu nesmazatelnou jizvu vypálila pouze hlouběji do svědomí: „Nerio, ať se děje, co se děje, já tu jsem pro tebe, rozumíš? A budu tu vždycky, když mě budeš potřebovat. Není nic, co bych pro tebe neudělal. Po hodně dlouhý době jsem našel někoho, u koho vím, že mi stojí za to... všechno. Já vím, že se to asi zrovna nehodí, ale,…“ odmlčel se, asi proto, aby si dodal kuráže k dokončení toho absolutně dojemného a výjimečně emotivního projevu, ale to já už jsem mezitím odhadla, kam to směřuje, což mě totálně paralyzovalo.

„Chci, abys to už věděla, protože… Já tě miluju, Nerio. Miluju tě strašně moc, jako žádnou kdy předtím, a jo, taky vim, že to je asi trochu šílený, protože jsme spolu teprve chvíli a… prostě tě miluju, to je… celý,“ vyslovil se mi a já dostala fakt málem další infarkt. Líp si to načasovat opravdu nemohl. Tohle jsem rozdýchat skutečně nesvedla. Když to řekl poprvé, jako by do mě uhodilo. Rovnou doprostřed mého hrudníku, do té černé, tlející díry vrchovaté takových hnusů jako je zrada, vina, faleš a nevěra, a když to potom ještě dvakrát zopakoval, tak to bylo, jako by se mi to rozlezlo do všech koutů a záhybů mého těla, aby ho naprosto celičké pohltily a strávily.

Zrak se mi opět zalil slzavou hradbou, která se vzápětí prudce protrhla zajedno s tím, jak mi moje ruce vystřelily vstříc k jeho dlaním, které mi krásně zahřívaly tvář, jež se bleskově máčely. Strhla jsem mu ruce dolů a vylítla jsem jako neřízená střela na nohy, které měly nezkrotitelnou potřebu přecházet po místnosti, aby nějak vykompenzovaly tu nehoráznou tíseň a neutuchající napětí, které právě doslova explodovaly.

„Nerio? Nerio, co se děje?“ vyděsila jsem ho tou nenadálou změnou.

„J-jak… Proč, proč teď?! P-proč teď, Shannone?!“ vzkřikla jsem po něm roztřeseně a tak hystericky, poněvadž se nacházím přímo na pokraji příčetnosti těsně před totálním zhroucením. Prsty jsem si bloudila manicky ve vlasech a po místnosti jsem přecházela v neurčitých obrazcích v neplánovaných trhavých pohybech, které jsem v podstatě ani neovládala. Shannon mi zakrátko vyskočil na pomoc, když se ke mně sebejistě rozešel, ale já jsem před ním ustrašeně ustoupila dozadu, přičemž jsem před sebe natáhla ruku s varovně zdviženým ukazovákem, ať už to víckrát nezkouší.

„Nerio, j-já…“

„Odejdi pryč, Shannone! Okamžitě! Prostě běž!“ skočila jsem mu do řeči, když jsem se stěží držela, abych se na něj nerozkřičela, aby nebyl ještě víc šokovaný, než je, a bez zaváhání jsem přechvátala přes apartmá, abych mu ty dveře otevřela a donutila ho tím bez dalších řečí odejít. Nevzmohl se na jedno jediné slovo, akorát na mě zíral s očima navrch hlavy a povolenou spodní čelistí kvůli tomuhle mému nepochopitelnému výstupu. Vleklým krokem překlopýtal těch několik metrů, ale kousek před prahem se zastavil, skoro v tom samém místě jako já, ale stejně musel natočit hlavu trochu dozadu.

„Tohle jsem nechtěl,“ hlesnul nešťastně a mimické rysy měl bolestně stažené do zoufalého, nechápavého a bezradného výrazu, kterému jsem dovedla přihlížet ani ne sotva pár sekund.

„Běž,“ zopakovala jsem mnohem hlasitěji a nevyrovnaněji než před chvílí, a abych dosáhla toho, aby vyšel ven, tak jsem prostě ty dveře začala zavírat, a bylo mi fuk, jestli tam stojí nebo ne. Nejprve jsem ho jimi celkem surově uhodila a potom už mi sám raději uhnul z cesty, takže jsem je za ním halasně zabouchla. Následně jsem se o ně dlaněmi opřela, abych se zhluboka nadechla, protože v téhle emoční erupci se mi nějak nedostávalo dostatku kyslíku. V krku mě při každém prudkém nadechnutí ostře zaštípalo a kolem hrudníku se mi jakoby stahoval takový neviditelný ostnatý drát, který se mi zařezával do plic a zejména do napadeného srdečního svalu. Moje bezprostřední paměť mi celou tuhle otřesnou scénu přehrála před sebou tak, jak se do detailu odehrála, aby mě srazila na kolena úplně, což se taky záhy na to stalo. Otočila jsem se zády ke dveřím a svezla jsem se po nich až k zemi, kde jsem zas a opět propadla tomu vyčerpávajícímu pláči.

Příště to bude ještě opět Neria se Shannem, kteří se pokusí nově nastolenou situaci v jejich vztahu nějak probrat. Pomalounku se blíží konec téhle ,pařížské' části, ale předtím se stane docela dost zajímavých a podstatných věcí, na které se můžete těšit. Je to moje oblíbená část příběhu, tak snad se i vám bude líbit. x)) 

Všem chci hrozně moc poděkovat za přízeň, která stále drží a mě hrozně těší! Jste úžasní! Děkuji mnohokrát!! :33 Hlavně bych ráda poděkovala Pavlušce, protože pro mě tolik dělá, tolik mi pomáhá a tolik pro mě znamená. A taky bych jí ráda věnovala tuhle kapitolu, ačkoliv úplně vím, že budeš nadávat, co jsem to zas Shannymu provedla, ale stejně je to tvoje, sis! Mám tě strááášně moc ráda!! :-* PS: A tahle animka je taky celá tvoje, abych si to u tebe trošku vyžehlila, snad zabere. :D :D 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 31. kapitola: