OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 23. kapitola

23.01.2014 (17:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1147×

NERIA

„Nerada se hádám,… ale usmiřovací sex se… mi hodně zamlouvá, a zvlášť… takovýhle,“ dostávala jsem ze sebe po kouskách, jak jsem si musela dávat pauzy, abych popadla dech. Shannon vedle mě spokojeně ležel, široce se usmíval a hlasitě oddechoval, jak se z toho bouřlivého orgasmu vzpamatovával stejně jako já.

„Kdo mluvil o nějakým usmíření?“ utahoval si ze mě naprosto nepokrytě s patrnou stopou rýpavé poznámky, která mě měla asi lehce rozhodit. Nerozhodila, nýbrž pobavila, ale beztak jsem si neodpustila ho zaťatou pěstí opatrně praštit do hrudníku. Začal se smát nahlas a převalil se na mě, čímž mě celou zalehl a úspěšně uvěznil pod svým mohutným, svalnatým tělem. Vrněla jsem blahem, ale stejně jsem se pod ním decentně vrtěla, abych ho ze sebe zkusila dostat, což jsem ovšemže ani v nejmenším nechtěla. Jenomže i kdybych skutečně chtěla, neměla jsem sebemenší šanci. Moje muší váha oproti té hoře svaloviny. To je jako postavit proti sobě malé kůzle a toreadorského býka.

„Proč seš vlastně tady?“ chtěla jsem po něm vědět pravý důvod toho, že mi zrovna leží mezi stehny. Zapřela jsem se o jeho široká ramena a zatlačila jsem na ně, aby se ode mě odtáhl a já mu viděla přímo do očí. A taky hlavně proto, že mi okusoval klíční kosti a oblíbával mi krk, a to jako vždy dokonale odvádělo moji pozornost, což on moc dobře věděl, proto toho uvědoměle využíval. No, na mě si jen tak nepřijde.

„Protože nechci bejt nikde jinde. Tady přesně tohle místo je to nejlepší místo, na jakým jsem kdy byl,“ dobíral si mě dál a vůbec se neostýchal vypustit z té jeho drzé, ale sladce šikovné pusy něco, co by mě mohlo snadno urazit. I proto jsem ho alespoň rýpla nehty pod žebra, že se nepříjemně zatvářil a na mém těle se ošil, což bolelo akorát mě. To jsem si teda pomohla… Ale ne, došlo mi, že ta jeho důmyslná poznámka je ještě důmyslnější metafora, a jako taková mě docela potěšila. Přesto u mě vyvolávala spoustu nezodpovězených otázek, kterými jsem ho plánovala zahrnout hned poté, co si ze mě přestane dělat dobrý den a začne tenhle hovor brát naprosto vážně. Co bych ale chtěla, je to Shannon. Věčný vtipálek.

„Ale nepřišel jsi sem jenom proto, aby sis užil, ne? Nebo jo?!“ vyzvídala jsem a se svojí další, celkem kontroverzní myšlenkou jsem se trochu vyděsila. Nejprve jsem to podala pouze v žertu, abych mu ty jeho trefné komentáře zase moc snadno nedarovala, jenže po doznění té věty mi došel i ten druhý význam. Tenhle rozhovor začínal zajímavě nabírat na obrátkách. Teďka mi na jeho odpovědi ale vážně velice záleželo.  

„Tak samozřejmě jsem věděl, že mi neodoláš, ale…“ začal se opět hlasitě smát, když jsem do něj znova afektovaně a teatrálně bušila pěstičkami a nesouhlasně jsem bručela, ale na druhou stranu musím uznat, že se toho fakt nebojí. Tenhle chlap je vážně případ…

„Ale co?“ zopakovala jsem po něm netrpělivě s jistou dávkou pobouření, ale věděla jsem, že z něj nakonec vypadne něco, co mi dokáže, že má v sobě víc, než mi dává najevo. To bych s ním potom taky jinak nebyla, že jo. V tomhle mu věřím jako snad ještě nikomu. Vždyť o mě, ačkoliv poněkud proměnlivě a nárazově, usiloval víc jak čtyři roky. Obdivuhodná výdrž na něj. To přece musí něco znamenat!

„Zamyslel jsem se a uvědomil jsem si, co fakticky chci,“ konstatoval zadumaně a potom se na mě zpříma zadíval, že ta něžná slova patří pouze a pouze mně. Krásně to pohladilo po mé křehké, ženské duši, a nejen duši, ale i po egu. Dal na mě a vykašlal se na to svoje ego, které je úplně typicky mužské. Ješitné, vrtkavé a silně tvrdohlavé. Na to ze mě slezl dolů, abychom kolem sebe měli znovu víc prostoru, a uvelebil se do takového polosedu, aby na mě dobře viděl a já na něj. Zjevně měl ještě něco neodkladného na srdci, co mi toužil povědět, jinak by se mě nepustil. Lehla jsem si pohodlně tak, abych na něj dobře viděla, a přiblble jsem se na něj culila, jak mě tím nesmírně potěšil, a já měla co dělat, abych dojetím nezačala slzet. U Shannyho nebylo zrovna běžné, že by se se svými pocity nějak dvakrát svěřoval.

„Asi jsem tě docela podcenila,“ přiznala jsem uznale a věnovala jsem mu jeden spokojený úsměv.

„Já myslím, že jsi mě podcenila možná ve víc věcech, ne?“ opáčil na oko dotčeně, že jsem ho takhle těžce nedocenila, navíc absolutně neprávem. Vzápětí se ke mně sehnul, aby mě opět jednoduše zajal svým hříšným tělem a velice příjemným způsobem mě za ten můj neodpustitelný omyl potrestal. Nejprve se mi zakousl do ramene, až to chvílemi celkem zabolelo, ale i přesto jsem si to nanejvýš užívala. Potom se pomalu přesouval s těmi kousavými pohyby nahoru až ke rtům, u kterých ale kousat naštěstí přestal.

„Hmm, možná, že fakt jo…“ zamručela jsem roztouženě, když se ode mě odtáhl a já se mohla v klidu nadechnout. Ještě jsem se k němu krátce přitáhla, abych mu vlepila bleskově letmou pusu, a znovu jsem se uložila na postel, protože jsem na něm poznala, že to zdaleka nebylo všechno, ačkoliv by to asi raději zahnal jinou, zjevně nesporně zábavnější činností, ale moje zvědavost neznala hranic.

„To si jako budu pamatovat,“ sykl dál hraně uraženě a stáhl obočí do přísné linky ve tvaru V.

„No, to já si taky budu pamatovat ten den, kdy jsi naprosto předčil moje veškerý očekávání,“ nenechala jsem si pro sebe jedno z největších překvapení mého života, které na mě pořádně zapůsobilo. Anebo možná spíš tohle, co se odehrálo potom.

„Ty moc dobře víš, jak dlouho jsem tě chtěl, Rio. A do teď mi nejde na rozum, že se mi to vážně povedlo…“

„Jestli se mi chceš omluvit, tak tohle není zrovna ideální začátek,“ skočila jsem mu do řeči, protože se mi doopravdy nijak zvlášť nezdálo, jak svůj další proslov načal. Tohle ženská zrovna neslyší ráda, že ji někdo dostal, získal, sbalil, to je jedno, jaký termín se použije, my se potřebujeme cítit pořád volné, no ne? Volné, ale s pocitem zázemí a bezpečí, a to je nesnadná kombinace. Já si ale dovoluju tvrdit, že u Shanna by to snad i mohlo vyjít. Nemyslím si, že bych byla nějak náročná, akorát vím, co od svého protějšku očekávám a vyžaduju. Po všech svých zkušenostech mám za to, že si to zasloužím.

„Ne, to nechci,“ zamítl můj nápad poněkud stroze, což mě nemálo zarazilo, proto jsem se na něj počala lehce mračit, aby na mně zřetelně to nepochopení viděl.

„Ne?“ přeptala jsem se zmateně.

„Ne, chci ti ale říct, že s tebou je to jiný, než se všema ostatníma… Tebe nebudu mít nikdy dost, a to s tebou můžu bejt pořád, a že s tebou chci bejt pořád. Nehodlám se s tebou s nikým dělit a nikomu nedovolím, aby se mezi nás dostal. Já tě chci jenom pro sebe, Nerio,“ vyřkl svoje vysněné tužby, které nebezpečně hraničily s neústupnými požadavky. Co jsem to před chvilkou povídala o volnosti ženské duše? Přirozeně se mi to ani kapku nelíbilo a hodlala jsem to dát bezprostředně znát. Copak mu snad patřím?!

„Říkáš to, jako bych byla nějaký tvůj majetek,“ upozornila jsem ho lehce rozmrzele, abych na něj nebyla zase ihned nepříjemná, jelikož by to ve skutečnosti mohl myslet v úplném jádru v podstatě dobře, akorát to nesprávně formuloval. Taky o něm vím, že to není kdovíjaký řečník, co se týče emocí, o kterých normálně moc nemluví. Nechci se vůči němu proto jakkoliv unáhlovat a být nespravedlivá.

„Ale vždyť ty seš moje,“ pronesl decentně rozpačitě a zároveň tak sebejistě, že mě to popudilo ještě o něco víc. Takhle se to neříká, anebo spíš, tohle se vůbec neříká. Nebo alespoň mně se tohle neříká, jestliže mě dotyčný trochu zná.

„Tohle mi neříkej,“ odmítla jsem to jeho troufalé tvrzení, kterým si mě přivlastňoval jako nějakou trofej. Neříkám, že jednou někomu vážně nebudu patřit, ale se Shannonem to není zdaleka na takové cestě, která by tomu alespoň vzdáleně nasvědčovala. Já musím stoprocentně vědět, že ten vyvolený bude ten pravý, a až potom se mu můžu naprosto celá odevzdat. Nejprve si mě ten pravý musí ale získat a především zkrotit. Maminka měla pravdu s tím, že ženy našeho temperamentu potřebují ochočit, protože jinak jejich milí budou skuteční chudáci. Nikdy jsem jí to nevěřila a smála jsem se tomu, ale postupem času jsem přišla na to, že má ryzí pravdu. Jako vždycky…

„Co je zas za problém?“ postřehl Shannon, že mi něco přelétlo přes nos, takže mi dal najevo, že si toho všiml a že to se naopak nelíbí jemu. No super, tohle teda není dobrá situace.

„Jak zas?“ stočila jsem otázku na něj nepatrně nevrle, když opravdu velice špatně volil svá slova, která mi rezonovala v hlavě v hodně nepříjemném kolotoči, který parádně točil mě. Shannon se trochu napřímil, jak mu docházelo, že tenhle rozhovor se neubírá zrovna tím nejlepším směrem, a detailně sledoval moji tvář, ve které se snažil cokoliv pochytit, co by mu nějak napovědělo odhalit moje psychické rozpoložení. Marně, protože jsem si v ní neomylně držela kamenný výraz a z očí mi nijak zvlášť číst neuměl, tak jako jeho bratr.

„Já to myslím vážně,“ zahuhlal hlasem, který položil o něco níž, čímž jsme oba dva rázem zvážněli.

„No, o to hůř,“ reagovala jsem na to stejně tolik důležitě jako on, aby mě dál hloupě neprovokoval tím, že mi bude nejapně odpovídat. Zjevně se absolutně nechápeme. Nebo je někde zásadní chyba v komunikaci, která se dosud neprojevila.

„A co jsem řekl tak hroznýho?“ dožadoval se vysvětlení, že tu na něj momentálně prskám síru a on nemá ponětí proč. Když jsem ale viděla, že mu v těch sladce čokoládových duhovkách leskne náznak zoufalosti a bezradnosti, obratem mi ho začalo být líto, že to pravděpodobně vskutku nemyslel tak, jak to vyznělo. Okamžitě jsem plánovala ubrat páru, aby se to opět nějak ošklivě nezvrtlo, jako se nám to v poslední době běžně stávalo. Po tomhle dokonale úžasném sexu fakt ne.

„Já jsem normální lidská bytost a ne nějaká výhra, co ti patří,“ nastínila jsem mu ten svůj zádrhel v jinak našem absolutně bezchybném vztahu. Krom toho dalšího zádrhelu s jeho nejmilejším bratříčkem.

„Ale to já přece vím,“ přitakával mi ochotně a dělal na mě psí oči, že tamto rozhodně nebylo myšleno zle. Žrala jsem mu to i s navijákem. Hmm, začínám pro něj mít nemalou slabost. To by nemuselo dopadnout nejlíp, když už na počátku vztahu procházíme takovými krizovkami.

„Tak na to nezapomínej,“ požádala jsem ho prosebně a smířlivě, abychom se po téhle malé přeháňce mohli opět věnovat těm hravějším záležitostem, kterých si zamilovaní obvykle hodnotně dopřávají.

„Jenom chci, abys věděla, že o tebe vážně stojím a že o tebe budu bojovat, když to bude nutný,“ sliboval mi neochvějně, což se mu zajisté z jeho pohledu jevilo jako správné, když mi to takhle chrabře podal, jenomže na mě to mělo zase takový otravně iritující dopad.

„Když to bude nutný? Proč by to mělo bejt nutný?! To narážíš na Jareda?“ ujasňovala jsem si jeho výroky, které byly čím dál víc odvážnější a kontroverznější. Tady v takových případech se teprve ukazuje, jak jsou muži a ženy rozdílní. Natož potom španělská kultura s těmi ostatními. Ale v tomhle jsem si téměř jistá, že by to nevadilo jenom mně.

„Na nikoho tím nenarážím, Rio, akorát konstatuju, co všechno jsem pro tebe schopný udělat,“ udobřoval si mě širokým, nevinným úsměvem a dlouhým, intenzivním pohledem, kterým mi pronikal snad až na úplné dno nitra.

„Když budu s tebou, tak nebudeš muset dělat nic jinýho než mě hýčkat a rozmazlovat, víc od tebe nežádám,“ pronesla jsem schválně přehnaně panovačně, ale především jsem mu tím mínila naznačit, že něco takové vůbec nebude třeba, na rozdíl od těch dvou důležitých aspektů, protože rozhodně nejsem taková, kterou ze mě právě těmi několika nepřesnými slovíčky udělal. Mohla jsem být méně zdvořilá, protože jsem si to mohla přebrat čistě z holčičího hlediska, ale já už se s ním víc dohadovat nehodlám. Když ho mám před sebou, polonahého a tak rozkošně rozcuchaného, s tím znejistěným otazníkem v té čokoládové záplavě, tak přít se s ním je to poslední, po čem toužím. Ale udělat jasno se musí.

„Ty ale vůbec nejseš náročná,“ zbystřil, že už jsou rozbouřené vody zase klidné, takže přistoupil na tu moji rozpustilejší náladu, která se přesto prodrala ven, i když to tak nejprve ani trošku nevypadalo.

„Jako bys mě neznal,“ namítla jsem mu na to decentně káravě, že se tomu tolik diví.

„A proto tě tak moc chci,“ žehlil si předešlé přešlapy obratně a velice dobře mu to vycházelo. Natáhla jsem k němu ruku, kterou jsem mu usídlila za krkem, za který jsem si ho k sobě stáhla. Měkce na mě dopadl a šťastně se na mě usmíval.

„No tak si mě vezmi,“ pobídla jsem ho svádivě, načež neváhal a vzal si nejprve moje hladové rty a potom i mě samotnou.

Další den začal dokonale, jelikož jsem se probudila se Shannonem po svém boku, těsně namáčknutá k němu, jak si i moje podvědomí jasně uvědomovalo, že neskonale touží po nějakém kontaktu, nejlépe s ním, ovšemže. Bohužel už od rána jsem měla nabitý program, takže jsem se s ním musela spěšně rozloučit, i když jsem byla doopravdy v pokušení s ním zůstat v posteli a nechat ho, ať si se mnou dělá, co chce. Celý den jsem byla v jednom kole, ačkoliv jsem měla na čele tu nehezkou vzpomínku na tu žárlivou hysterku. Naštěstí mě to po nekonečných minutách na křesle maskérky a důkladném maskování pustili na plac bez potíží, i když se mě každý druhý ptal na to, co se mi stalo. Nejvíc mě potěšilo, že jsem po všechna ta pracovní stanoviště, kterými jsem si prošla, nenarazila na Anahi.

Ten jistý okamžik, kdy jsem ji potkala, nastal až večer na afterparty od Couture, kde se všichni honosně vystrojili, aby si udělali ke jménu ještě dobrý obrázek. Já jsem na tom přirozeně nebyla jinak, přičemž jsem hrdě prezentovala samotný módní fenomén s tou nejkrásnější večerní róbou, kterou jsem kdy na sobě měla tu čest mít. Zvolila jsem šaty syté vínové barvy lesklého sametu, který úžasně obepínal postavu, a prodlužovaly ji tím, jak splývaly dolů. Od půli stehen se po bocích táhla krajka, která byla do pasu průhledná a přecházela do dlouhých rukávů, přičemž chytře zakrývala ženské přednosti. Vysoký podpatek a stažené vlasy byly samozřejmostí. Šperky jsem volila decentní, protože jsem jimi nechtěla zazdít ty skvostné šaty, které byly výrazné samy o sobě.

Anahi bych snad ještě nějak rozdýchala, ale Jareda v jejím závěsu už bohužel ne. Nebo spíš on mě. Jakmile mě po nějaké chvíli zaregistroval, ten hněvivě soudný výraz mým směrem mě doslova vyděsil. Schovala jsem se fofrem do davu, Shannona neústupně u sebe s míněním, že se Jared k ničemu usvědčujícímu nepřiměje, když ho budu mít vedle sebe. Povšimla jsem si, že když Jared zjistil, že jsem tam se Shannonem, začal se tvářit ještě podstatně nepřívětivěji. Dneska doopravdy nijak neostojím o to s ním komunikovat. Krajně nebezpečné. Anahi se ze své labilní přirozenosti neustále držela u něj a nespouštěla z něj a ze mě svůj běsnící zrak. Úžasně nenápadné. Atmosféra v místnosti díky nám časem houstla a houstla, ale alespoň se mezi tou nudnou smetánkou dělo něco zajímavého, jestliže někdo projevil takový dostatek zájmu, kromě o sebe samotného, aby si toho všiml.

„Dojdu nám pro další pití,“ usmyslel si zničehonic Shannon, když chytil slinu, a odchvátal pro další sklenku velice kvalitního a lahodného červeného vína, aniž by vyčkal na moji odezvu. Samorost. Tou všeříkající ženskou řečí těla jsem se mu snažila naznačit, ať nikam nechodí, ale ta nulová mužská empatie a obezřetnost mě naprosto překvapivě nezklamala. Během pár sekund se ke mně pohotově přimotal Jared. Ta jeho kradmá společnost mi způsobila málem infarkt. Srdce se mi prudce rozbušilo, nejspíš tím proviněním, které jsem vůči němu hluboce pociťovala, a skoro se mi až orosilo čelo z toho, co jsem od něj očekávala za příval.

„Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit?!“ zasyčel mi ostře do ucha a postavil se mi za záda, přes která mi následně přejel bojácný mráz. Fofrem jsem se otočila na podpatku čelem k němu a vykuleně jsem mu civěla do tváře, která byla přespříliš blízko, tudíž jsem o kousek ustoupila a usilovně jsem se snažila přemýšlet a tvářit se u toho neutrálně.

„Vysvětlit jo, ale jestli rozumně, tím si nejsem jistá,“ hrála jsem si na klidnou, bezstarostnou a zábavnou, aby na mně nepoznal, jak moc blbě si připadám kvůli tomu, co jsem to zas jednou provedla. Kdybych se naučila ovládat se, takových nepříjemností bych se mohla ušetřit. Jenomže s charakterem a temperamentem se bojuje docela stěží. Svoji osobnost už těžko nějak změním.

„Nezlehčuj to, Nerio! Proč jsi jí, do hajzlu, řekla, že jsme spolu něco měli, když to není pravda?!“ rozčiloval se a se zběsilou urputností na mě pouštěl hrůzu. A i kvůli tomu jsem se rozhodla s ním nespolupracovat, aby se tu náhodou nestalo třeba něco nechtěného. Promluvit si o tom můžeme kdykoliv jindy a především jinde. Utvrdilo mě v tom i to, že když na mě zasyčel těch posledních pár slov, tak že se po nás několik lidí kolem hodně prapodivně zadívalo. Jasné znamení tuhle debatu, která se pořádně ani nerozběhla, zase kvapem ukončit.

„Jarede, teďka vážně ne. Promluvíme si později,“ konstatovala jsem nekompromisně a vrhla jsem na něj jeden opravdu tvrdě neprostupný pohled, který naznačoval moji neústupnost v tomhle požadavku.

„Nevykrucuj se!“ osočil se na mě rozhořčeně, že si ještě dovoluju si určovat podmínky, když jsem udělala to, co jsem udělala. Mně se to ale bude nanejvýš hodit, protože si budu moct aspoň připravit nějakou omluvu a obhajobu, abych si ho zase udobřila. Plus ten můj prohřešek ze včerejšího rána, kdy mi z pokoje vypálil a ani za sebou nezavřel, jak byl mnou rozčarovaný.

„Já se nevykrucuju, ale tady o tom prostě mluvit nechci, chápeš?“ zopakovala jsem hrubším tónem hlasu, aby se s tím smířil a nejlíp hodil i zpátečku. Anahi z toho bude určitě odvázaná, že se tu se mnou baví, i když na mě jenom vztekle štěká.

„Jo, jasně. Jako bys zrovna ty měla problém s kýmkoliv cokoliv probírat,“ útočil na mě, když měl asi jakousi potřebu se do mě strefovat, poněvadž měl asi mylný dojem, že na to měl právo, když jsem před Anahi trochu ujela. Tohle teda ne!

„A ty jako bys nevěděl, že občas mluvím rychleji než přemýšlím,“ vrátila jsem mu to obratem, jenže takovým nešťastným způsobem, kdy jsem akorát podpořila v tom očerňování mé maličkosti. Jared se výsměšně zachechtal a zavrtěl nade mnou bezradně hlavou. No, ještě chvíli ať mě štve…

„Jenomže tohle bylo trochu moc i na tebe, ne?!“ zašklebil se na mě kysele a docela i podle, jako by mi tím říkal, že jsem úplně pitomá husa, která absolutně neví, o čem mluví.

„Teď ne,“ odsekla jsem suše a odtrhla jsem se od něj pohledem, protože jsem ho dál snášet nedokázala.

„No fajn, proč ne, stejně mě přešla chuť to rozebírat,“ respektoval moji umanutou prosbu, ale nemohl si odpustit to přejít bez nějakých poznámek. Než jsem stihla něco namítnout, otočil se a rázným krokem si to šinul rychle pryč. Naneštěstí se mihnul se Shannonem, kterému se protáhl obličej udivením, když v tom Jaredově spatřil takové nezvyklé emoce. Došel ke mně s otazníkem v očích a nevědomě zkroucenými rty.

„Co se mu stalo?“ ptal se nechápavě a znovu se otočil, jestli ho tam náhodou někde neuvidí, aby se ujistil, že fakt viděl dobře.

„Nepohodli jsme se a on si to asi víc přebral. Neřeš to,“ informovala jsem ho v co nejobecnější možné formě, aby se v tom nepitval, což jsem do toho shrnutí zahrnula také a se stejnou zatvrzelostí, jako před chvílí jeho bratrovi. Shanny mě taktéž vyslyšel a s rozpustilým úsměvem mi podal skleničku i s takovým nabádavým výrazem, ať to zapiju, že se mi uleví. Jsem dobrá! Že by kouzlo mé maličkosti?

„Děkuju,“ vzala jsem si ji s radostí a ihned jsem ji do sebe obrátila. To si pochopitelně zasloužilo další Shannonův ohromený výraz, ale to mě nijak netrápilo. Byla jsem z toho Jareda parádně hrknutá, což jsem ale mohla očekávat. Jasně, čekala jsem to, ale ne v takové míře. I ta krátká výměna názorů, vesměs i bez kloudného obsahu, na mě ne zrovna nejlíp zapůsobila. Padnul na mě takový zvláštní splín. Jared pro mě znamenal příliš, abych i tuhle drobnou neshodu prostě hodila za hlavu. Třeba to zapříčinilo i to, že jsem věděla, co mě s ním ještě čeká za další rozpravu, které jsem se fakt nemohla dočkat.

„Seš v pohodě?“ staral se o mě Shanny duchapřítomně a pozorně mě sledoval s takovou starostlivostí, která mi nepatrně ulevila od mých myšlenek směřujícím k jeho mladšímu sourozenci.

„Jo, jo, ale… víš, hrozně nerada se s Jaredem hádám, protože jsem vždycky potom… no, takováhle. To je jedno. Neřešme to. Chci si to tady užít,“ usoudila jsem uprostřed své svěřující se řeči, že to raději nebudu rozebírat, a letmo jsem se podívala na Shannona, když jsem zvedla oči ze dna prázdné skleničky. Docela mě překvapilo, jak se tvářil. Uzřela jsem v rysech jeho dokonalé tváře jisté strnutí a nemilé překvapení. Jakmile si všiml, že se na něj dívám, okamžitě nasadil lehkomyslný úsměv, který byl ale očividně vynucený. To jsem se taky rozhodla pro jistotu neřešit.

„To bude dobrý, uvidíš,“ chlácholil mě a snažil se znít dobromyslně, jenže hlasem mu stejně prozníval náznak trpkosti. Chápala jsem proč, ale dělala jsem, že o tom nevím. Hlavou mi pouze dokola běželo, ať se přesně tak stane. Předtím mě ale čekají perné chvilky…

Příště už to bude jenom Neria a Jared, přičemž kapitola bude z Jaredova pohledu. Věci se začnout ještě víc zamotávat, ale zároveň se budou už konečně rozmotávat! :D 

Hrozně moc děkuju svým stálým, poctivým čtenářům, jejichž komentáře mě vždycky přivádí blahem až do nebeských výšin. Fakt vám strašně moc děkuju, holky moje, však vy víte, jak moc! :-* :3 No, ale taky bych měla poděkovat všem ostatním, kteří se někdy nějak projevili u předešlých kapitol, protože i vašich reakcí si nesmírně vážím a jsem jimi skutečně poctěná. :) 

Tímto nesmírně jmenovitě děkuji Texie, myskova, Adince, Elis31, Katty, já, E.T., ForestAngel, Poisson, Judys, Mara, Mišule a Armince, že jste mi o sobě daly vědět a věnovaly jste mé povídce svůj čas. Vážně mě to jako autora, který se snaží, jak jenom může, a potřebuje proto občas nějakou zpětnou vazbu, ohromně těší! Ještě jednou Vám děkuju! :3 Jenom pro vás tu mám animaci, se kterou vám posílám jeden speciální #bigMARShug!! :3 x))

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 23. kapitola: