OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 21. kapitola

10.01.2014 (17:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1194×

JARED

Vzbudil jsem se časně ráno, jelikož mi přímo do obličeje začalo svítit sluníčko, protože jsem večer úplně zapomněl zatáhnout závěsy. Proto jsem se otočil na druhou stranu, abych se vyvaroval vypáleným sítnicím, a skoro jsem se až vyděsil, když jsem si s tím pohledem uvědomil, že vedle mě leží moje nejlepší kamarádka. Kamarádka, která mě včera sama od sebe políbila. Ještě teďka mi to hlava nebere, a při tom pohledu na ní… Mám pocit jako bych koukal na hnědovlasého anděla, který mi rovnou z nebe spadl ke mně do postele, ačkoliv po tom včerejšku má stále na obličeji trochu rozmazaná líčidla, ale to na její úžasnosti stejně nic nemění. Navíc se v tom spánku tváří takovým způsobem, který vyloženě demonstruje, že je maximálně spokojená a šťastná, jelikož jí na rtech pohrává takový roztomilý a drobný úsměv. Na tohle jsem se nemohl dostatečně vynadívat, abych sám od sebe od ní ten zrak odtrhnul. Zíral jsem na ni bez ustání a dokola jsem si v mysli přemítal ten moment, kdy se rozhodla k něčemu, co rozhodlo o mým dalším osudu. Ne, to zní moc pateticky… ale když… Ta chvilka, kdy se ke mně sehnula a přitiskla svoje rty, o kterých jsem v poslední době nespočetněkrát přemýšlel, jakou mají asi chuť, tak ten jaktěživ z paměti nevymažu. A pravděpodobně to ve mně bude budit takový neskutečný emoce asi dost dlouhou dobu dál. Ale když mě políbila… najednou nic nebylo. Okolo mě i ve mně. Všechno to přišlo, až když jsem se z toho vzpamatoval, a to bylo podivně dlouho potom, co se to stalo. Byl to ale šílený výbuch takových pocitů, které mě absolutně odrovnaly. Nejvýznamnější z nich byla neutuchající euforie, kterou jsem snad zatím ani nezažil. A to byla jenom jedna malá pusa…

Kdo ví, jestli to můžu brát vůbec vážně, když se Neria tak totálně zřídila. Možná bych měl počítat i s tím, že si to třeba ani nebude pamatovat. Tomu by ten její stav fakt odpovídal. Byl to náročný večer, vlastně celkově celý ten den. Jaktěživ jsem ji takhle rozebranou neviděl. Asi to všechno snáší mnohem hůř, než by mě kdy napadlo, kdybych ji na vlastní oči neviděl. Nebudu dělat hrdinu, protože mě tím děsně vylekala. Nejdřív na tom balkónu, když jsem ji tam spatřil, jak se nekontrolovatelně potácí a potom v tý koupelně. Nikdy předtím jsem neměl větší strach, doopravdy nikdy. Ani když jsem k ní přecházel po tý římse, což byl vůbec ten nejšílenější nápad, jaký jsem kdy dostal. Radši jsem riskoval svůj vlastní život, než abych jen přihlížel tomu, jak ten svůj pokouší. A udělal bych to kdykoliv znova. No a potom nastal další extrém, když mě vynesla až do nebeských výšin jedním letmým polibkem. Co mám teďka dělat? Nejdřív si hlavně počkám co na to ona. Jestli si na to teda bude pamatovat. Pro mě to ale znamená hrozně moc, i s tím, co jsem jí těsně předtím řekl. Asi to považovala pouze za vděčný gesto, ale… proč by se jinak uchýlila k něčemu takovýmu? Muselo v tom být něco víc, nepochybně. Možná by to bez toho alkoholu neudělala, anebo jí právě k tomu dodal odvahu. Kdo ví…

Lehl jsem si, co nejpohodlněji, abych na ni měl ten nejlepší výhled. Jak na ni zářilo to sluníčko a jak se stále tak sladce usmívala, byl jsem u vytržení. Nejraději bych se na ni okamžitě vrhnul a zlíbal bych každičký kousek toho jejího dokonalýho těla. U tváře bych si dal zvlášť záležet, protože ta je skutečně doslova andělská. Při pomyšlení, že vedle mě leží, jenom ve spodním prádle, to mi dělalo nemalý potíže, abych zůstal v klidu. I pod peřinou jsem cítil tu horkost, která z ní úplně sálala. Měl jsem štěstí, že jsem se ráno probudil bez stojáka, ale čím dýl jsem ji pozoroval a přemítal nad tím včerejškem, tím víc to bylo jedno. Urputně jsem se snažil, aby k tomu nedošlo. Beztak jsem tohle považoval za jedno z nejlepších probuzení vůbec.

Zničehonic začala slabě mručet, což byl jasný náznak toho, že se pomalu probouzí. Bez prodlení jsem zalehl a zavřel oči, aby mě nenačapala při tom, jak na ní nenasytně civím. Následně sebou počala poněkud šít, čím dál víc silně a až když pak přestala, bylo jasný, že už je vzhůru. Nahrál jsem to na ni docela šikovně, že mě tím jakože taky vzbudila a pomalu jsem rozlepil víčka od sebe. Zrovna si mnula oči, který ji určitě zase pořádně štípaly. Vždycky si totiž druhý den stěžovala, že ji pálí oči, když se naprosto dokonale večer předtím neodlíčila.

„Buena mañana,“ zaskřehotala rozespale, jelikož jí hlas nějak dobře nesloužil, poněvadž se zrovna vzbudila a včera se něco nabrečela, což se právě promítlo. V očích měla cosi nezvykle veselýho, co jsem u ní dlouho neviděl, ale zároveň i něco neobvykle bolestnýho. Navenek přesto vypadala nevídaně radostně, takže jsem měl samozřejmě radost i já.

„Dobrý ráno. Tak jak ti je?“ zajímal jsem se ihned, protože bych opravdu neřekl, že po včerejšku bude takhle vysmátá. Jenom jestli není pořád pod vlivem, že jo. Kvůli tý mý otázce ta rozverná jiskra v jejích čokoládových očích nepatrně pohasla, ale pořád v tom přátelském duchu. Vzala to, jakože si ji dobírám. To tu dlouho předlouho nebylo, jak jsme furt řešili jenom nějaký problémy.

„Čekala jsem to horší, hele… Náhodou jsem se hodně dobře vyspala,“ pochvalovala si rozradostněně, že nemá místo hlavy jeden obrovský střep a žaludek jako na vodě. No, někdy je člověku nejdřív do zpěvu, jak se po pitce probudí, ale ta kocovina se stejně dostaví. Jakmile to dořekla, měl jsem nutkání prohodit něco o tom, jestli za to taky nemůžu náhodou i já. Nakonec jsem pro jistotu mlčel, protože mi nepřišlo, že se něco změnilo, krom toho, že se zubila na všechny strany a bezstarostně se vrtěla a protahovala. Vzápětí vyskočila na nohy a v té rozcvičce pokračovala dál. Na to už jsem se nevydržel dívat, protože když na mě vystrčila tu svoji výstavní prdelku, jak se skláněla dolů, to na mě bylo příliš.

„A jak ses vyspal ty? Doufám, že jsem tě v noci moc nemlátila, protože sebou prej vždycky moc melu. Zajímavý, protože já se kolikrát probudím v tý samý poloze, v jaký jsem i usínala,“ vyprávěla svěže a cosi potom vyváděla s jazykem v puse, než se zatvářila poněkud znechuceně a odporoučela se do koupelny. Dveře si přitom nezavřela.

„Ale jo, šlo to. Občas si mě sice probudila, protože si příšerně zařezávala, ale jinak se mi tu spalo taky dobře,“ komunikoval jsem s ní ob místnost, ale zřetelně jsem zaslechl to její odmítavé zamručení, že nevěří tomu, co jí říkám. Sám nevím, spal jsem jak nemluvně, ale já si z ní hrozně rád utahuju. A dnešek je k tomu jako stvořený s tou její rozvernou náladou. I s tou mou.

„To není pravda!“ vykoukla na mě mezi futry s kartáčkem strčeným v puse a pěnou kolem ní. Mračila se na mě a vysílala ke mně zlověstné signály, aby mě zastrašila, abych ji přestal prudit.

„Tos ještě neslyšela, že všichni opilci chrápou?“ pokračoval jsem v tom strefování se do ní, takže se do mě krátce podezřívavě zabodla očima a zmizela v koupelně, aby pokračovala v přerušený činnosti. Z koupelny se ozývalo pouze nějaké nesrozumitelné brblání, ovšem zaručeně rázně nesouhlasný. Je fakt, že ji jsem zatím nikdy neslyšel chrápat, ale to s těmi opilci jsem slyšel již několikrát.

„Že si ze mě děláš srandu?! Já nechrápu… To by mi snad někdy někdo řekl, ne?“ rozčilovala se na mě, když na mě zase po chvilce nakukovala ve dveřích a pro změnu se tvářila decentně zmateně. S tím kartáčkem a pěnou kolem pusy vypadala strašně roztomile, i když spíš směšně roztomile. Věnoval jsem jí jeden nevědomý výraz, který jsem vykouzlil v obličeji hnedka, co jsem se na ni přestal pitomě culit. Zřejmě si toho všimla, protože naklonila hlavu na stranu, jak mě přitom zkoumala, že proč se na ní šklebím jak idiot. V tý náhlý nervozitě jsem si začal přehrabovat zválený vlasy, tak jsem si je aspoň trochu urovnal, aby nevypadaly jako vrabčí hnízdo. Zároveň jsem se na posteli vytáhl o něco výš, abych se postupně konečně probral ze spánku a taky se vrátil ze včerejšího snění, který se nečekaně stalo skutečností, zpátky do nynější reality.

„Třeba tě nechtěli ranit,“ bavil jsem se nad ní a její bezradností ohledně týhle noční záležitosti, ve které si vskutku nebyla ani trošku jistá. I kdyby chrápala a rozhazovala svými pavučími končetinami, na dokonalosti by jí to nepochybně neubralo.

„Abych nezranila já tebe, jestli si ze mě nepřestaneš dělat srandu!“ varovala mě s drsně hlubokým hlasem, aby to vyznělo co nejvíc vážně. Bohužel se to mihlo účinkem a já jsem se jí začal zase šklebit přímo do tváře. Uraženě zafuněla a opět se ztratila v koupelně, kde se tentokrát zdržela podstatně dýl.

„Poslyš, Jayi,…“ objevila se zas přede mnou se zamyšlenými vráskami na čele, poněvadž dumala nad tím, co to právě nakousla a nedokončila. Mezitím si přejížděla po linii dolních čelistí kolečkem vaty, aby se zbavila posledních zbytků líčení na své bezchybné pleti. Ihned si získala mojí plnohodnotnou pozornost, jakmile vešla do místnosti, natož potom, když takhle váhavě začala a ještě se potom navíc dramaticky odmlčela.

„Mohl bys… Mohl bys na ten včerejšek zapomenout, prosím?“ požádala mě lehce ostýchavě a očima těkala sem a tam, jak jí ta žádost nebyla zrovna nejpříjemnější, přičemž se jimi občas zastavila i u mě. Pochopil jsem, že je z toho včerejšku nesvá, ale já jsem zas nesvůj z toho, z jakýho důvodu je teďka nesvá. Přirozeně mě okamžitě na mysl vytanula vzpomínka na ten dokonale jednoduchý polibek, tudíž jsem se dobral k tomu, že hlavně na tohle chce zapomenout. Mohl bych v pohodě zapomenout na celý ten den, ale na tohle vážně ne. I kdybych chtěl, ten polibek jaktěživ z hlavy nedostanu.

„Zapomenout...? Hmm, fakt nevim, jestli to půjde, protože vidět tě takhle zřízenou, to se jen tak nestane,“ navlékl jsem to na pochopitelnější důvod, abych jí nějak šetrně sdělil, že něco takovýho po mně chtít nemůže. Anebo přesněji řečeno, že to ani není v mých silách.

„Seš prevít, víš to?!“ otitulovala mě dopáleně a běsně si dupla zlehka nohou, jak jsem ji tou poznámkou zajisté rozladil. Znovu se mi díky ní po obličeji prohnal další úsměv, který následně pokoušel i ji, když mě rentgenovala tím svým pronikavým, zářivým pohledem, ale úspěšně mu obratně odolávala, jelikož by to zmařilo ten její nahraný dojem pobouření, který jí určitě aspoň nepatrně zmítalo, ale ne natolik, aby jí to pokazilo náladu. Akorát jsme se vzájemně pošťuchovali, jako jsme to běžně dělávali před tímhle vším blázincem.

„A ty malá ožrala,“ vrátil jsem jí to s potlačovaným smíchem, protože jsem už znalecky předvídal, že tímhle ji dorazím úplně. Její reakce se odehrála přesně podle mýho očekávání. Nejprve jí obočí konsternovaně vylítlo nahoru,  - že, co jsem si to dovolil vůbec vypustit z pusy, záhy se bleskově stáhlo dolů a k sobě – že, tohle si teda bude pamatovat a někdy později mi to dá sežrat, a na závěr vyšpulila rty a založila si ruce v bok, aby tím jasně demonstrovala, že si tohle nenechá líbit. Vyloženě jsem se na to těšil, protože po takový zoufale dlouhý době, jsme spolu opět mluvili bez jakýhokoliv napětí a tlaku. Kéž by to odteďka bylo takhle zase furt.

„Jen počkej, až se jednou taky takhle zřídíš,“ přislíbila mi s teatrální pomstychtivostí a mhouřila na mě výhružně ty svoje všeříkající kukadla.

„Nerio,… ale no tak,“ napomenul jsem ji opatrně zpola káravě a zpola pobaveně, když zmínila něco, co mi nikdy moc neříkalo. Jasně, občas jsem se někde trochu odvázal a něco jsem si popil, ale to se muselo jednat o nějakou výjimečnou situaci. Uvědoměle zasyčela, když jsem ji takhle nevybíravě uvědomil a párkrát se zakousla zevnitř do rtu, když ji pohotově nenapadlo, co mi na to uštěpačnýho namítnout.

„Ne, Jarede, vážně… To včera bych raději nechala bejt, ano? Já… cejtim se kvůli tomu blbě,“ přiznala mi poněkud neochotně, když navázala na to, pro ni nevítaný téma, a zas nevěděla kudy kam s očima. Než jsem stihl zareagovat, otočila se na patě a zmizela opět v koupelně, aby tam dokončila nutnou údržbu. Za těch pár sekund mi hlavou přelítlo tolik možností, jak jí na tohle odpovědět, ale když se vrátila, vypadlo ze mě to nejjednodušší a nejvýstižnější: „Proč?“

Nějakou dobu se apartmánem rozneslo nervy drásající ticho, jelikož ona netušila jak dál, a já jsem si na jakoukoliv její odezvu hodlal tvrdohlavě vyčkat. Nedělalo mi sebemenší potíž jí u toho usilovnýho přemítání okatě sledovat, aby mi neuniklo nic, co by mi mohlo nějak napovědět o jejích myšlenkových pochodech.

„Však víš… to všechno,“ zvolila důmyslně nejasný vysvětlení a rychle přerušila oční kontakt, když mírně svěsila hlavu dolů. To si možná teprve uvědomila, že se tu přede mnou pořád producíruje pouze ve spodním prádle, kurevsky sexy krajkovém spodním prádle, takže začala zrakem pročesávat pokoj, jestli nenajde něco na sebe. Během několika sekund na sobě měla sněhobílý, saténový župánek s délkou těsně pod zadek, který dokonale kontrastoval s její snědou pokožkou. Sakra, další nebývalý pokušení. Jeden lepší modýlek než druhý.

„Takžee, tím myslíš… to opilecký potácení před zábradlím, ty opilecký řeči, kterýma si sama sebe dojímala, nebo třeba to, jak ses šla osprchovat a složila ses tam? Anebo snad…“

„Já jsem se ale nesložila! Úplně normálně jsem usnula…“ skočila mi do řeči, aby uvedla na pravou míru to, co se tam stalo, přičemž mě velice šikovně nenechala dokončit větu, protože nejspíš správně tušila, jak by pokračovala. Jo, měl jsem v plánu zmínit tu pusu. Netoužil jsem po ničem jiným, než to vyslovit nahlas, teda krom toho, si od ní vzít hnedka další a pak i ji samotnou. Nehorázně hodně mě zajímalo, jak by se na to tvářila. Asi mylně a naivně jsem nabyl dojmu, že jsem momentálně v jakýsi výhodě, která mi umožňuje si dovolit víc, než doposud, ale hodlám toho využít, než mě ta kuráž přejde.

„Když myslíš,“ pronesl jsem ledabyle, že jako beru na vědomí, co mi říká, ale s nepřehlédnutelným stínem pobavený provokace. Očekával jsem z její strany, že na mě udělá nějaký z těch jejích na oko uražených obličejů, ale namísto toho jsem si zasloužil silný podmračení, který mi zřetelně demonstrovalo ten bezedný nesouhlas.

„Nee, já to stoprocentně vím, protože si to pamatuju… všechno si pamatuju,“ ucedila polohlasem, ale teprve kvůli tý úpěnlivý snaze znít rozvážně, jsem se uklidnil, protože to na mě pořád hrála. Ale co líp, ona mi skvěle nahrála tak, abych se opětovně vrátil o kousek zpět a dostal z ní to, po čem jsem skoro doslova prahl.

„To je dobře, protože já nějak… nevím, jak si mám vysvětlit tu tvoji pusu,“ vyslovil jsem se nakonec a pouze s jednou pauzou, což na mě mělo celkově poměrně pozitivní dopad, protože jsem si byl zas o něco jistější sám sebou. V tuhle chvíli se mi to docela hodilo. Neria se najednou úplně zasekla a podstatně znervózněla, ale to trvalo opravdu velmi krátkou chvíli, než se přemohla a do svých jemných, přesto výrazných rysů, natlačila klidnost a povznesenost. Neznat ji tolik důvěrně, určitě bych na ní nepoznal, co jsem tou svojí otázkou způsobil.

„Na tom není nic složitýho… Jako poděkování a na dobrou noc,“ pronesla decentně odměřeně, aby mi dokázala, že ona by v tom, na rozdíl ode mě, něco víc neviděla, čímž mě v podstatě odsoudila. Nechal jsem ji přitom a pomyslel jsem si svoje. Doslova přeloženo, věděl jsem svoje. Tohle mi od ní naprosto stačilo, abych se přesvědčil, že v tom rozhodně něco víc bylo. Alespoň jsem si potvrdil to svoje včerejší podezření, protože už přitom polibku jsem to cítil. Bylo v tom prostě mnohem víc, ať si říká, co chce. A tahle její vynuceně nenucená reakce je očividný důkaz.

„Fajn,“ vystačil jsem si s tímhle jejím skromným vysvětlením a ze všech sil jsem se bránil tomu, abych se nezačal viditelně culit. Nepředstavitelně mě těší, že se věci mají tak, jak jsem si předtím dlouho nevýslovně přál. Jenomže co si s tím mám počít? Jednak jsem s Anahi, i když bych v tom takový zádrhel neviděl, ale spíš jde o to, co mezi sebou mají s mým bráchou. Tenhle jeho vztah šel totálně mimo mě, protože se mi horko těžko snášelo, a pořád vlastně snáší, že ti dva jsou spolu, takže jsem to s Shannym nijak neprobíral. A s Riou jsem se doteď většinu času akorát dohadoval.

„Fajn, … takže ti tohle vysvětlení stačí? Nebo chceš ode mě slyšet ještě něco víc? … Protože já ti to můžu klidně vysvětlit všema způsobama, na jaký si jenom vzpomeneš,“ vykládala nezvykle rozpačitě a unáhleně, když se jí nepovedlo utišit vnitřní neklid a napětí, což se jí odráželo v roztěkaných a ztmavlých duhovkách a za což jsem mohl jedině já. Ne že by se mi tomu přihlíželo zvlášť dobře, ale na druhou stranu jsem tím získával to, po čem jsem tolik dychtil. Z ničeho se stávala naděje a ta neustále narůstala.

„Uklidni se Nerio, … Vždyť se nic neděje, o nic nejde,“ volil jsem svý slova takovým způsobem, kterým jsem ji v podstatě podvědomě a nechtěně jen víc nervoval. A její nervy pracovaly nápadněji, než si nejspíš sama uvědomovala. Každým dalším neplánovaným posunkem mě utvrzovala v tom, na co jsem takovou dobu čekal.

„Ne? Tak proč mi přijde, že ty se ptáš jako by o něco šlo?“ odhalila moje důkladně skrytý záměry, ale já jsem se tím nenechal vyvýst z rovnováhy. Však jsem od ní něco takovýho mohl čekat vesměs kdykoliv. Známe se prostě moc dobře na to, abychom na sebe něco zkoušeli, pakliže bychom o to oba dva nestáli.

„Ale nejde,“ zopakoval jsem pokojně, aby jí ty pochybnosti kvapně přešly. Na tu moji větu se zatvářila nepatrně skepticky a nakrčila nos, jak marně tápala nad správným výkladem mýho chování. Tenhle její výraz jsem úplně zbožňoval.

„No nejde,“ potvrdila mi nekompromisně a trhla hlavou coby konečný gesto, který ukončilo celou tuhle konverzaci. Podle ní. Chvilku mi ale trvalo, než jsem na to nějak navázal.

„Slibuju ti, že ten včerejšek zůstane mezi náma,“ dodal jsem obratem, abych to zakončil se vším všudy. Už-už se jí rysy vesele rozjasňovaly, když jsem se nadechl, abych k tomu dodatku něco dalšího dodal, takže se zase celá stáhla a pouze mi naslouchala. „Ale když mi slíbíš, že už se to víckrát nebude opakovat,“ kladl jsem si podmínky, na kterých jsem si mínil umanutě trvat. Ona je normálně sama sobě nebezpečná, natož potom, když se připije. „Co kdybych u toho příště nebyl?“ obhájil jsem se v žertu, který jí ale zrovna moc nesedl, jelikož se jí nato objevil v obličeji výraz, jako kdyby se zakousla do citronu. Kdo ví, co jí přitom napadlo.

„Když se se mnou zase někdo nerozejde v Paříži, tak ti to slíbit můžu,“ navázala nakonec v tom samým duchu a bezděčně krčila rameny, že mi to zaručit prostě nemůže. Dávala si záležet na tom, aby mi nijak nedala najevo, že se jí to úzce dotýká a že jí to trápí, ale na to jsem oči fakt nepotřeboval.

„To mě mimochodem vážně moc mrzí,“ vyjádřil jsem se ohledně toho vztahu a jeho trablů mezi mojí nejlepší kamarádkou a mým bratrem. V hlavě mi to znělo dobře, ale na jazyku mi ta myšlenka palčivě zhořkla a navenek naneštěstí vyznívala neupřímně. Zachraňoval jsem to alespoň soucitným pohledem, který ona neviděla, poněvadž momentálně upřeně zírala kamsi k zemi.

„Díky ale… to tě mimochodem nemusí vůbec trápit, protože to je akorát mezi náma dvěma,“ zasyčela náhle podrážděně a hrubě se zamračila, až mě to zarazilo. Nebyla to jenom obrana oproti obávanýmu tématu, který ji dozajista sužovalo, ale také určitá averze, jejíž původ mi jaksi unikal. Raději jsem se do toho neplánoval dál motat, aby se ta dobrá atmosféra mezi náma nenarušila.

„Jasně, já vim, ale stejně… Je mi to líto. A nesleduje se mi dvakrát dobře, že si ty a Shann procházíte zrovna tímhle…“ nechal jsem větu vyšumět do ztracena, protože jsem si nebyl úplně jistej, jak bych to měl popsat, abych ji nijak nepopudil. U ní stačí tak málo. Víme, známe, zažili jsme…

„To pochybuju,“ zahučela téměř neslyšně, ale s takovým výrazným akcentem, že mi každá hláska trpce rezonovala v uších. Tahle její námitka mě doslova šokovala. Nemyslela to tak, že by nad tím váhala, ale podala to jako nezdolný konstatování. Jenže mě totálně unikal správný význam jejího tvrzení.

„Cože?“ ptal jsem se s nechápavým otazníkem na konci.

„Kdyby ses rozešel s Anahi, tak by mi to taky nebylo líto,“ prozradila mi bez zaváhání a okolků a sebrala i dostatek odvahy na to, aby mi zpříma pohlédla do očí. Tímhle mě ale naprosto odzbrojila. „Já Anahi nemám ráda… a tys měl se mnou a se Shannonem od začátku problém, takže ty za to musíš bejt spíš rád, a neříkej mi, že ne,“ navázala sama, když jsem zarytě mlčel a pouze na ni tupě zíral, když mě v takovým paralyzujícím rozsahu zaskočila, a to že já jsem na něco zvyklej. Tenhle její vysvětlující dovětek tomu nasadil korunu a mě odrovnal úplně. Zejména proto, že říkala čistou pravdu.

„Neříkám, že ne, ale… stejně mě to mrzí,“ stál jsem si za svým, protože jsem to takhle doopravdy cítil a nebál jsem se to přiznat. Když už tu celkově mluvíme docela otevřeně, tak tohle zastírat fakt nemám zapotřebí.

„Ale pořád seš radši, že už spolu nejsme,“ pronesla se skálopevným usouzením, který ji v tenhle moment nemohl vůbec nikdo vzít. Naopak, já bych jí v tom milerád utvrdil a hlavně jí řekl tu notoricky známou a nenáviděnou hlášku. Co by ne, ona mi nechává taky všechno sežrat až do posledního drobku.

„Popravdě? Jo, jsem, protože to je… Víš, tys mě zezačátku vůbec neposlouchala, Rio… Promiň, ale tohle si neodpustím – Já ti to říkal, a na tohle mi zase ty nemůžeš říct, že ne,“ vychutnal jsem si nejvíc, co jsem mohl, abych ji nějak nechtěně nerozlítil nebo jí neublížil. Myslel jsem to dobře, i tenkrát… Jako že. Ria na mě vrhala samý zlověstný signály zpod zamračeného čela a běsně zatnutých čelistí se rty stáhnutými do útlé linky. Ani trochu se jí to nelíbilo, ale ničím se kupodivu neoháněla, jako to měla běžně ve zvyku, protože si jasně uvědomovala, že to přesně takhle vskutku je.

„A já už jsem si myslela, že se mi to vyhne. Ty nikdy nezklameš Jayi, fakt že ne,“ našla si alespoň něco jízlivýho, když nemohla zpochybňovat nic z toho, co jsem vyřkl nahlas.

„A ne snad? Mluvili jsme o tom, a nejednou. Nechtěl jsem, aby se tohle stalo, to taky víš, a vědělas, co si o tom myslím, takže teďka si to přeber, jak chceš. Já tě varoval, ale tys mi řekla, že mi do toho nic není. I když jsem se do toho míchal nebo nemíchal, skončilo to přesně podle mýho očekávání. Nedával jsem vám šance jenom tak pro nic za nic. Ty a brácha se k sobě prostě nehodíte, nic dalšího v tom není. Je lepší, že to skončilo už teď, protože pak by to bylo horší, ne?... Beztak pořád netuším, jak tys s bráchou nakonec skončila, když si ho odjakživa odmítala, to doteď nedokážu pochopit,“ dostal jsem ze sebe nejspíš všechno, co se mi vyrojilo v hlavě a ke konci svý řeči, jsem si znaveně oddechl, což měl být i jakýsi náznak jednak toho, že se mi tím ulevilo a taktéž že s nimi i soucítím. Především ale proto, že mi ta úmorná otázka stále vrtá hlavou a já na ni ne a ne přijít.

Z její strany ale příšerně dlouhou dobu nepřicházela žádná odezva, takže jsem záhy pátral po tom, co se s ní děje. Spatřil jsem ji v značně strnulý pozici, kdy pouze němě, s lehce pootevřenými ústy, zírala kamsi ke dveřím s očima skoro až na vrch hlavy, což skvěle vystihlo moment překvapení a šoku. Zrakem jsem sjel tím samým směrem, kterým se dívala, a když jsem u dveří uviděl stát bratra, málem mě trefilo. Zůstal zaseknutý v podobný póze jako Neria, přičemž mu vykulený bulvy neustále jezdily sem a tam, ze mě na Riu a obráceně. Živě si dovedu představit, co si v tuhle podivnou chvilku musí myslet. No do prdele…!

„No já jsem… já… to je jedno, nenechte se rušit,“ vzdal to okamžitě se zaskočeným, avšak dostatečně pobouřeným hlasem, jakmile se z toho vzpamatoval. Svěsil rezignovaně ramena, sklopil hlavu, otočil se a zmizel znovu na chodbě, aniž by za sebou zavřel dveře, jak tenhle obrázek ani v nejmenším nečekal. Tohle je teda prvotřídní průser…

Upnul jsem se zkroušeně omluvným pohledem na Neriu a vyčkával jsem zaraženě mlčky, co udělá. Navázala se mnou neprodleně oční kontakt, a nechala mě tím nahlédnout do svýho nitra ve kterým se právě odehrával záludný souboj několika významných emocí. Zato já jsem skoro nic necítil, ale v mysli jsem měl naprostý zmatek. Shannon, Neria, Shannon, Neria, Shannon, Neria a pořád dokola. Nejvíc na mě ale křičel hlásek, vlastně dva hlásky, který mi nakazovaly, co mám dělat, jenže já jsem byl pořád takový zneschopněný tím, co se tady odehrálo, že jsem dál zaraženě ležel na posteli a nehnul ani brvou. Ten jeden hlásek mi přikazoval, ať se zvednu a jdu to se Shannem urychleně vyřídit a pokud možno urovnat, a ten druhý ať počkám, než Neria nějak zareaguje. V podstatě totiž záleží pouze a jenom na jejím rozhodnutí. Trvalo to několik nekonečných minut, kdy na mě nešťastně a vyplašeně zírala s voláním o pomoc vepsaným v tý záplavě sladký čokolády, ale v tomhle byla úplně sama. Tohle je její volba a já chci, aby vyšla ryze z její hlavy. No a hlavně z jejího srdce.

„Omlouvám se, Jayi,“ pípla po trýznivě dlouhý pomlce, čímž se konečně rozhodla. Následně přetrhla naše vzájemné spojení, ačkoliv až na druhý pokus, a potom se honem rozeběhla za Shannonem. V tý její omluvě se skrývalo mnohem víc, než že se chtěla omluvit za svoji nepřítomnost. Z jejího slaboučkýho a rozechvělýho tónu přímo křičelo bezvýhradný provinění, což bylo zcela na místě. Dalších pár sekund uběhlo, než jsem si skutečně uvědomil, co to pro mě znamená. Vzápětí jako by do mě uhodil blesk. S ostrými zubatými hroty po celý svý délce, který mě postupně bodaly do každičkýho centimetru mýho těla. Neuvěřitelný vztek a bolest najednou. Trávilo mě to zevnitř, ale přitom jsem měl chuť to ze sebe všechno vymlátit ven, protože tohle bolestný uvědomění mě drásalo na kousky.

Ona to udělala znovu! Zase dala přednost jemu přede mnou! Jak mi to mohla, kurva, udělat?! 

V první řadě nesmírně vděčně děkuju za minulé odezvy! :) Rozhodla jsem se nakonec povídku dokončit i tady, protože mně by se to moc nelíbilo, kdyby někdo něco načal a nedokončil to, takže to nevzdávám a pokračuju. Navíc mě hrozně baví tyhle animky! :D :D 

Příště bude zase chvilka pro Shannyho, potom pro změnu Anahi, která dlouho nebyla na scéně, a zase Shanny. DĚKUJU VŠEM!! :) :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 21. kapitola: