Loora's diary | 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Žádný život není jednoduchý, ale je na vás, kterým směrem se vydáte. Záhadná smrt kněze začíná nabírat nové obrátky...

07.04.2014 (13:00) • Renaiti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 570×

Vyrazila jsem směrem, který mi ukázal. Dveřmi jsem vklouzla dovnitř do místnosti, kde spočívalo knězovo tělo. Jeho přátelé z fary kolem rozprostřeli svíce a někde tu určitě bylo kadidlo. Možná by to tu potřebovalo i vyvětrat.

Trochu jsem se zajíkla, když jsem si všimla Ezia. Ten se však jen ušklíbnul a prohlížel si pokoj. Určitě se sem zase dostal nějakým akrobatickým kouskem, pomyslela jsem si vztekle. Vadilo mi, že si myslel, že je lepší než já. Možná byl, jelikož byl o řád výše, ale já mu prostě dokáži, že ne!

Bez ostychu jsem hned přistoupila ke knězi. Roztrhla jsem roucho, co na sobě měl, abych si mohla prohlédnout smrtelnou ránu. Proč obvazují mrtvé? protočila jsem v duchu při práci oči v sloup.

Na stolku přesně naproti od těla leželo několik knězových věcí, kterými se nyní Ezio prohrabával místo toho, aby mi alespoň trochu pomohl. Slíbila jsem si, že nebudu zlá a tím pádem nebudu ani křičet, ale kdoví, třeba to co nevidět poruším, protože jeho chování je opět povrchní. A navíc jsem slib stejně nedala nikomu jinému, než sobě.

Ezio sebral ze stolu vázanou knihu a pomalu šel ke mně. Už jsem se připravovala, že vybuchnu, když vtom se zeptal: „Umíš německy? Já jen, že mi tenhle text nic neříká, a šiklo by se to přeložit," jeho hlas zněl s trochou zoufalství.

„Děláš si srandu? Jsem z Ameriky!" rozkřikla jsem se, ale došlo mi, že to asi nemyslel ve zlém, a tak jsem se trochu uklidnila. „Umím jen anglicky, italsky, francouzsky a latinsky. A mimochodem, nezastřelili ho," řekla jsem jen tak pro informaci.

„Ne?" udivil se.

„Vypadáš naprosto šokovaně," pokrčila jsem rameny. „Vypadá to spíš, jako by ho něčím napíchali, rozumíš, koukej."

Odrhnula jsem z kněze zbytky oděvu a bez ostychu holýma rukama strhla obvaz. Byl napuštěný něčím páchnoucím, tak jsem ho hodila na zem. Na boku měl kněz spoustu malých dírek, jako po spoustě jehliček. Kolem nich byla kůže podivně opuchlá a fialová - i po smrti.

„To vypadá na otravu," řekla jsem vážně.

„Tak proč ale ty šípy?" zeptal se a prohlížel si rány a v jeho očích byla vidět zášť, jelikož na to nepřišel on.

No, kdyby se neprohraboval jeho věcmi, možná by to viděl dříve než já. „To se mi právě přestává líbit," řekla jsem znepokojeně a skousla si ret. „Tohle totiž dělal profesionál."

„To mi došlo taky," vyprsknul.

Protočila jsem panenky a podívala se na knězovo tělo. „Calmez votre âme, Père. Klid tvé duši, otče," zašeptala jsem tiše.

Právě v tu chvíli se klášterní bratři přišli pomodlit k tělu svého druha. Deset mnichů se dovnitř tlačilo dveřmi, když spatřili roztržený oděv a obvaz na knězově těle. Jeden z nich rozčileně vykřiknul se zrakem upřeným na knihu, co našel Ezio.

„Vrazi!" vykřikl kdosi. Oba dva jsme v mžiku zmizeli tou cestou, kudy přišel Ezio, po střechách. Jakmile jsme se dostali dál od kláštera, viděli jsme po ulicích pobíhat stráže. Ve městě se rozmohl poplach, že zahalení vrazi se vrátili k otci Houggierrovi za účelem černé magie. Pověrčiví Francouzi.

« Předchozí díl

Autor: Renaiti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování