OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lavička vypráví podruhé

05.11.2014 (10:00) • Destiney, Anička Štěpánová • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1130×

Jsem obyčejná, mírně oprýskaná lavička na cestě k soutoku dvou řek. Sedá si na mě opravdu hodně lidí různých věkových kategoriích, pohlaví, orientace, barvy pleti... Poslouchám od nich tisíce rozhovorů. Ale z těhle tisíce a tisíce příběhů mě jeden hodně zaujal. Zaujal mě tak, že si ho pamatuji doteď. A to už je to pořádně dlouho.

Byl večer, hodiny na věži už odbíjely půlnoc a já v dálce uviděla kluka a mladou dívku. Kluk se na mě svalil a zavřel oči. Dívka se na něj usmála a sedla si vedle něj do tureckého sedu směrem k němu. On, bez toho aniž by otevřel oči, řekl: „Já bych tady nejraději usnul. Jsem tak strašně unavenej!"

Ona se usmála a poté mu odpověděla: „Ale já tě potřebuju. Ještě by mě někdo přepadl."

On pootevřel jedno oko, ale pak si to nejspíš rozmyslel a zase ho zavřel. Předklonil se a opřel si ruce o svá kolena. Ona ho pozorovala a usmívala se jako měsíček na hnoji.

„Z tý vody se mi chce čůrat, počkej chvíli," prohlásil, zvedl se a odešel dál vykonat potřebu. Ona se potichu usmívala a zahleděla se do vodní hladiny, která teď byla velmi tmavá. Byla docela zima. Klepala se, ale nic neříkala. Možná ji hřála láska...

Po chvíli se vrátil a znovu si vedle ní sedl. Znovu zavřel oči a ona se o něj opřela. I já jsem slyšela její srdce bít jako zvon. On to musel cítit.

„Voda vlastně taky docela uklidňuje," pronesl najednou on. Ani se nepohl, i přesto, že na něm měla hlavu. Asi se bál, že se pohne a ten okamžik se rozplyne. Ona zvedla hlavu a jemu trochu klesla ramena.

„Na zvuk srdce to nemá," odpověděla mu s úsměvem.

„Jak posloucháš svoje srdce? Já ho neslyším."

„Dej si ruku na srdce a poslouchej."

Chvíli bylo ticho. On s rukou na srdci se snažil vnímat jeho zvuk a ona se na něj pobaveně šklebila.

„Mně ale srdce nebije, necítím to," řekl zklamaně a sundal ruku. Ona ale udělala něco, co nejspíš nečekal. Položila ruku na jeho srdce. Cítila ho, a to dost silně.

„Kecáš, vždyť ti buší úplně normálně," usmála se. On se na ni nedíval, pouze položil ruku vedle její a poslouchal. A určitě ho musel slyšet, protože i já jsem to cítila. Cítila jsem to ve vzduchu, ti dva se museli mít rádi. Povídali si o snech. Ona mu vyprávěla svoji opakující se noční můru, svůj sen, kde si řekla, že je vlastně ve snu a může se probudit, vyprávěla mu i sen, kde zemřela v něčích rukách. On jí vyprávěl sen, kde šel nakupovat, pak sen, kde ho střelil někdo brokovnicí do zad. Došli společně k závěru, že ve snech nemohou zemřít.

Takhle tam seděli ještě dvě hodiny, až on dal pokyn k odchodu. Vídám je, jak chodí domů. Společně. Zajímalo by mě, jak to mezi sebou mají...

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), Anička Štěpánová, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lavička vypráví podruhé: