OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska se špetkou vášně - 5. kapitola - Odhalené tajemství

22.09.2013 (12:00) • Love4ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 779×

5. kapitola - Odhalené tajemství

„Mami, ráda bych se tě na něco zeptala!“ vyhrkla jsem ráno.

Po zvláštní příhodě s kazetou jsem si na pár hodin zdřímla a nechala mysl otevřenou. Avšak žádný sen nezabrousil do mé mysli. Jenže nevyřčená pravda o mé minulosti mě stále tížila jako drobný ostrý kamínek zapíchnutý do paty. Zkrátka - pravda musí ven, na světlo.

Máma seděla v naší krásné kuchyni, převážně bílé s moderními dekoracemi a nábytkem v pařížském stylu - jak jinak, že. Pojídala croissant a zapíjela soustou kávou. Jak jsem si správně povšimla - na stole byl ještě jeden šálek kávy a talířek s croissantem. Máma mi nachystala snídani jako za starých a dobrých časů. Většinou jsem jen něco zhltla ve spěchu. Tento měsíc jsem ale mohla chodit později do práce, byla to nesmírná výhoda, už jen kvůli pozdějšímu vstávání. Máma nerušeně seděla a žvýkala jednotlivá sousta, přitom mne ale zvědavě pozorovala. Jako by si chtěla ověřit, jestli jsem v pořádku. Jako by podvědomě něco vycítila!

„Na cokoli, zlatíčko,“ usmála se vesele, když dojedla, a pokynula mi, ať se posadím na volnou židli vedle ní.

Poté, co jsem se usadila a vzala do ruky šálek horké kávy, abych se napila, jsem se snažila položit svou otázku:

„Víš, uvažovala jsem a napadlo mě, že jsem dlouho neviděla své přátele ze školy. Docela by mě zajímalo, jak se jim vede. Vím, že je to dlouho, ale konečně mám trochu času. Tedy až odpoledne, pochopitelně. Moc si však už nepamatuju jejich adresy, je to tak dávno... Psala jsem si je do takového notesu, netušíš, kde je?“

Máma se zaraženě podívala do mého šálku kávy, pak do toho svého a znovu ke mně otočila svůj tázavý pohled. Byla opravdu překvapená, jenže já musela zjistit, jak to tehdy bylo. A kazeta byla mou zatím jedinou stopou!

„Tady je!“

Podala mi deník s napsanými adresami mých přátel. Všechny byly napsané vyumělkovaným stylem písma, které se mi příliš nepodobalo. Nacházela jsem v něm jména, o nichž jsem doposud netušila naprosto nic. Jen pár z nich mi bylo povědomých - a to z oné kazety, kde občas zazněly.

Rebecca, Jackey, Miranda -  další mi splývala a já je nedovedla nikam zařadit.

Jméno, které jsem hledala nejvíc, tu pochopitelně nebylo. Obrátila jsem málem celý notes vzhůru nohama - nikde nic. Pak mi došlo, že je tu jeden vytžený list, a jemně jsem po něm přejela prstem. Byl vyškubnutý silou a drobné kousky stále vězely uvnitř notesu - jako věčná památka. Obrátila jsem pohled na mámu, ta mne celou dobu pozorovala a nehnula ani brvou. O kazetě jsem jí nechtěla nic říct, možná na ni zapomněla. Jenže kdo jiný by ji tam dal?

„Myslím, že tu jedno jméno chybí, mami,“ upozornila jsem ji opatrně a ona zbledla strachem.

„Které tam není?“

„Derreck!“

V tu chvíli mámou zamávala hrůza a ona musela vstát a dojít si dolít další šálek kafe, které rázem vypila na jeden lok. Bylo na ní poznat, jak je nervózní! Bylo to z ní cítit stejně jako její oblíbený květinový parfém. Přála jsem si, aby mi máma alespoň o mé minulosti nelhala a řekla mi pravdu. Bála jsem se, že pokud to nezjistím, pokud nezjistím, kdo vlastně jsem a co všechno se stalo, nebudu moct dál v klidu žít. Ta zatajenost mne dokonale zničí, jestli mne nikdo z ní nevysvobodí. Já potřebuji poznat sebe sama! A to co nejdřív! Smutně jsem čekala na máminu další odpověď, naprosto zarmouceně jsem ji div nezhypnotizovala. Ona jako kdyby pochopila mou sklíčenost a znovu se posadila. Včetně šálku, který odložila - prázdný - na stůl.

„Derreck,“ zopakovala jméno, aby si vše připomněla.

Náhle napsala krasopisně na papír jakousi adresu a podala mi ji. Já se dotkla papíru, na němž by mohla tkvět alespoň nápověda. Dle adresy mi došlo, že to není zase až tak daleko. Usmála jsem se, zvedla se a políbila matku na čelo.

„Díky. Už budu muset jít, musím do práce. Za chvíli mi začíná směna a nechci přijít pozdě! Měj se.“

Máma jen přitakala a dívala se za mnou, jak odcházím, ve spěchu jsem si ještě obula boty a přes svou uniformu navlékla kabát. Ráno bývalo venku docela chladno. Vítr jako vždy pofukoval a listí se jen vznášelo podobně jako ptáci letící po obloze.

***

Zatočila jsem do správné ulice a zastavila auto. Svlékla jsem si kabát a strhla uniformu, pod níž jsem měla neformální oblečení. Uniformu do práce jsem odhodila na zadní sedadlo svého auta a znovu jsem si oblékla svůj kabát. To, že jsem dnes vlastně nešla do práce, protože jsem si na dnešek zrovna vzala volno, máma nevěděla, a já jí to nemohla říct, protože takhle jsem to potřebovala. Nesměla vědět, že budu tak bystře pátrat po Derreckovi, který mi možná řekne víc. V botách na podpatku jsem vylezla z auta, zabouchla dveře, zamkla vůz a rozhlédla se. Klapot podpatků za mnou zněl jako nějaká ozvěna a já volně kráčela k domu, kde údajně měl bydlet Derreck. Zazvonila jsem nervózně na zvonek a vyčkávala na příchozího. Muž s pivním panděrem mne lehce zklamal a odradil, ale já neměla na vybranou. Snažila jsem se ignorovat to, že měl kolem svého obřího břicha omotaný ručník, zjevně se před chvílí sprchoval. Jednou rukou přidržoval dveře, v druhé třímal misku s chipsy. Nedůvěřivě se mi šklebil do tváře.

„Dobrý den! Omlouvám se, že jsem vás vyrušila takhle brzy ráno, ale docela to spěchá! Bydlí tu...“

Honem jsem se snažila vzpomenout na příjmení chlapce, které také náhodou zaznělo na rodinné nahrávce mé narozeninové oslavy.

„Bydlí tu Jonesonovi? Jsem rodinná příbuzná - nevlastní sestra. Dlouho jsem tu nebyla, protože jsem měla zlomenou nohu...“ pokrčila jsem nevinně rameny.

Muž se trochu napřímil, odložil misku s chipsy kamsi bokem na malý stolek a nepatrně pootevřel dveře.

„Jonesonovi se už dávno odstěhovali, před několika lety. Je mi líto!“

A prásk! Zabouchl dveře bez další odpovědi. Tak tohle skončilo naprostým fiaskem, pomyslela jsem si. Máma mi dala špatnou adresu - nebo spíš správnou, ale bývalou. Jak to, že se odstěhovali před několika lety? Jak je to jen možné?

Vtom se znovu otevřely dveře a vykoukla z nich ta ošklivá hlava muže s pivním břichem a osuškou omotanou okolo břicha, naštěstí byl ručník dostatečně dlouhý, aby zakryl intimní partie. Zavolal na mne a já se rychle otočila.

„Slečno. Počkejte! Vy jste příbuzná Jonesonových?“

„Ano!“ přikývla jsem a došla zpět ke dveřím. „Bohužel mi nesdělili novou adresu, a já žila v domnění, že žijí stále tady... Hledám totiž Derrecka Jonesona!“

Muž se zatvářil poněkud zmateně a roztřásly se mu ruce.

„Víte, Jonesonovi sice odjeli, ale Derreck ne... Myslel bych si, že to víte, když jste příbuzná...“

„Nevlastní sestra paní Jonesonové! Bohužel - naše dobré vztahy ohrozila velká vzdálenost. Já žila na opačném konci města...“

Muž pokýval hlavou na srozuměnou.

„Víte, je to trochu citlivé téma, moc lidí o tom neví, ale já ano, protože mi to sdělili předtím - než se odstěhovali. Byli tak nešťastní...“

Podal mi papírek s adresou. Vůbec jsem netušila, o jakou ulici se jedná. Muž mi ale laskavě ukázal směr.

„Chci říct, že je mi to líto...“

„Mockrát děkuji!“

Vydala jsem autem co nejrychleji na určené místo. Když jsem dojela, nestačila jsem žasnout. Tohle bych tedy rozhodně nečekala - překvapení mne zasáhlo jako blesk z čirého nebe.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

Autor: Love4ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska se špetkou vášně - 5. kapitola - Odhalené tajemství: