OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lapena v notách - 3. kapitola



Lapena v notách - 3. kapitolaJak bude Elenin večer dále pokračovat? Nezačal právě nejlépe. Co všechno ji ještě čeká a co zvládne? Koho to zajímá, jistě se rád podívá. :) Přístupnost jsem změnila na 15+, protože některé výrazy nejsou zrovna nejvybranější. Tak už to prostě v životě chodí. ;)

Zoufale se snažím sebrat poslední zbytky sil, ale veškerá energie ze mě během střetu s Petrem vyprchala jako bublinky z dlouho otevřené minerálky.

„Jsi v pohodě?“ ptá se Ian. Musí sklonit hlavu, aby se na mě podíval. A co je nejhorší: stojí příliš blízko.

Ne, nejsem v pohodě! Všechno stojí za hovno. Bohužel hlas mi selhává a já mlčím.

„Už se nemusíš bát,“ pokračuje konejšivě.

Zvednu bradu a hledím na svého zachránce. Na fotkách jsem Iana viděla mnohokrát, jenže mít ho takhle před sebou mnou docela zamává. Ty jeho oči! Oči mě vždy fascinovaly. Dokážou toho tolik říct. Ianovy jsou hluboké a doslova smaragdově zelené. I v pološeru je ta barva zřejmá. Takovouhle barvu mají snad jenom šelmy.

„Jak se jmenuješ?“ zajímá se.

„Elena,“ vysoukám ze sebe konečně první slovo.

„Elena,“ protáhne mé jméno jako žvýkačku přilepenou k botě. „Jsi… zajímavá,“ prohlásí potom, co si mě prohlédne těma svýma „šelmovskýma“ očima.

Atmosféra se mění, i když nejsem schopná určit jakým směrem.

„Nad čím přemýšlíš, mo leannan?“ zašeptá mi zblízka do tváře.

Ten jeho hlas… a ten přízvuk. Stojím jako tvrdé „Y“ a jsem z jeho chování poněkud konsternovaná.

V nějakém časopise psali, že tátu má Skota, máma je Češka, a on díky tomu ovládá dobře angličtinu i češtinu. Výjimečně měli pravdu. Jenomže nedokážu určit, jaký jazyk použil na konec své otázky. Angličtina to rozhodně není. Tohle vše mi prolétne hlavou.

Ian mě dál pozoruje, přitom zvedne ruku a zastrčí mi pramínek vlasů za ucho.

Chci, aby tento náš rozhovor skončil a já mohla co nejrychleji utéct. Začnu mít zaječí úmysly. Což se mi poslední dobou stává v nepříjemných situacích poměrně často.

„Děkuju za pomoc,“ řeknu, když se vzpamatuji. Pak kolem něj proklouznu a nechám ho tam jen tak stát. Trapněji se už vážně chovat nemůžu. Sice mě zachránil, ale kde vzal právo se pak ke mně chovat tak důvěrně?

Nohy mi samy zamíří do sálu. Myšlenky se mi točí okolo Iana, a tak nedávám pozor na cestu. Vzpamatuje mě až náraz do něčího těla. Bolestivému pádu zabrání stisk pevných rukou. Tyhle nečekané doteky jsou pro mne pekelné a očividně ještě nějakou dobu budou.

„Pozor na cestu,“ řekne to tělo nahlas a zní pobaveně.

Provinile vzhlédnu. Jen na mě kouká a mně naskáče po celém těle husí kůže. Je toho na mě už příliš.

„Omlouvám se,“ naznačím ústy, poněvadž já teď hlas zvýšit, aby mi v tom šumu kolem rozuměl, jaksi nedokážu. Poodstoupím a s nadějí, že se dnes již žádné další nepříjemné překvapení konat nebude, pokračuji v cestě. Někde tam uvnitř v davu musím najít holky. No jo, holky. Určitě mě už postrádají. Aspoň doufám.

Nacházím je kupodivu brzy. Uleví se mi, protože jsem zase s nimi. Dnes se od nich už ani nehnu. Celá rozrušená jim vyprávím o setkání s Petrem.

„To nemyslíš vážně, že tu je! Jestli se k tobě znova přiblíží, tak mu dám normálně do držky, kreténovi! Jemu nestačí, že vojel půlku školy?“ vybuchne Monika.

„Kašli na něj! Ať se klidně propíchá až do Číny!“ Jsem sice rozčílená, ale z jiného důvodu, než si Monča myslí. Mám strach, aby se ten incident s Petrem zase někdy neopakoval. Doteď jsem věřila, že by mi Petr neublížil. Po dnešku si už tak jistá nejsem.

Monice létají z úst nadávky toho nejdrsnějšího kalibru, jako kretén, debil, pověsit za koule, vykastrovat a Val jí košatě přizvukuje. O setkání s Ianem jim neříkám nic.

Sál se pomalu, ale jistě zaplňuje. Holky mají šílený nápad, přesunout se k pódiu co možná nejblíže. Snažím se jim to vymluvit, leč marně. Doufám, že vědí, co dělají, ale silně pochybuji. Vepředu většinou není k hnutí a zpocená těla se na sebe doslova lepí. K tomu člověk občas schytá nějaký ten šťouchanec. Ovšem atmosféra tam bývá nejlepší, o tom žádná.

Pro jistotu se rozhlédnu, jestli někde neuvidím Petra. Pořád se z toho všeho ještě uvnitř klepu. A pak ta divná záležitost s Ianen.

***

Skutečně stojíme za prvními řadami nejoddanějších fanoušků v blízkosti pravých repráků a čekáme, co se bude dít. Díky místu, které holky vybraly, proti mé vůli, je řádná dávka decibelů zajištěna. Cítím, jak se na nás tlačí lidi, kteří se chtějí prodrat co nejblíže. Připadá mi, jako by někdo okolo mě vysával vzduch a začíná se mi těžko dýchat. Zřejmě jsem se zbláznila, když jsem s dneškem souhlasila. Ještě nejsem připravená.

Setmí se a zepředu se na nás valí mlha propalovaná červenými světly, kterou doprovází zvuky připomínající film „Vřískot“. Kapela vbíhá na pódium za jekotu fanynek a hlasitého jásotu ostatních. Stojím tam celá ztuhlá a vím, že dostat se teď ze sálu by byl doslova heroický výkon. Chci jít odtud pryč, ale sama se neodvážím.

Už první song fanoušky zcela pohltí, zpívají známá slova spolu s kapelou. Také tu písničku znám, ale přidat se nemůžu. Kdybych teď otevřela ústa, asi by ze mě vyšlo něco úplně jiného. Musím se zklidnit a třeba se mi pak podaří si koncert aspoň trošku vychutnat. Bleeding Scream za trochu snahy rozhodně stojí.

Monika i Val se zrovna taky moc nevrtí do rytmu. Jsme jak tři Grácie na břehu rozbouřeného moře. Val, ta hltá očima zpěváka Lukáše Krejčího, alias Lukyna. Monika nemá prostě metal ráda. I když zrovna tahle první písnička je ještě slabý odvar toho, co ji čeká.

Odvážím se pohlédnout na Iana, který se plně soustředí na svou kytaru. Třeba, když se zaměřím na určitý bod, přestanu vnímat tu masu lidí kolem sebe. Mít nějaký cíl prý pomáhá, no ne?

Díky černému nátělníku, který má dnes Ian na sobě, jde krásně vidět jeho tetování. Vlastně jsou potetovaní všichni. Jak Ian, Lukyn, frontman a kytarista Aleš Kovář, tak bubeník Drew Graham, což je bratranec Iana.

Nějaký neurvalý fanoušek, který se dere mermomocí dopředu, mě nutí udělat mu místo a tím se posouvám před Moniku a Val. Mít za zády je a ne někoho cizího mi celkem vyhovuje.

Monika vážně trpí. Jsem malinko škodolibá, a tak nějak jí to přeji. Val mě překvapí, když u jedné písničky zpívá refrén s kluky. Fakt „nekecala“, že už od nich něco slyšela. Občas je totiž „pohádkářka“.

Kapela hraje jednu pecku za druhou. Z fleku by mohli po vystoupení vydat album s názvem „Best of“.

I tak počítám minuty, kdy koncert skončí a my budeme moct vypadnout.

***

Jakmile je po „děkovačce“ a rozsvítí se světla, vydechnu úlevou. Otočím se na Moniku, ale nestihnu ani pípnout.

„Nic neříkej,“ zavrčí.

Mlčím, ale ten, kdo naruší vážnost situace, je Val, která vyprskne smíchy.

„Kdybys tak viděla ten svůj výraz,“ dobírá si kamarádku.

I mně začínají cukat koutky úst.

„Stejně vás neslyším. V hlavě mi někdo postavil vlakové nádraží.“

Teď už se řehtáme s Val obě. Nakonec se k nám přidá i sama Monika.

„Už chápu rčení, že pro lásku se musí trpět,“ konstatuje.

„Viděla jsi Marka?“ prám se jí, jakmile se mi daří nabrat vzduch do plic.

„Jo, ale neměl čas. Mám na něj počkat, než bude mít sbaleno,“ vysvětluje nám.

Vůbec se mi nelíbí, co slyším.

„Takže tu zůstáváš?“ vyzvídám dál.

My tu zůstáváme. Myslíš, že jsme zapomněly na tvoje narozky? Ani náhodou. Pěkně si s náma dáš panáka, když už konečně můžeš,“ oznámí mi nekompromisně.

Ach jo, proč zrovna já?

„Je to nutné?“ Nasadím psí oči v naději, že mi holky prokážou milost.

„To si piš. Dneska to ještě rozjedem, dámy.“

Strach a pocit bezmoci mě dnes zaplavil už tolikrát, že si nejsem jistá, jestli se ještě někdy budu cítit v bezpečí. Nejraději bych se sebrala a vypadla, ale jít ven sama? Ani mě nenapadne.

Čekáme kousek od zvukařského pultu. Marka jsem zatím zahlédla jen zběžně. Pořád je někde sehnutý, jak něco balí. Odhaduji, že má průměrnou výšku a hnědé vlasy stažené do culíku. Celý mi přijde takový průměrný. Jenže já nejsem tak nějak objektivní. Na všech teď pořád hledám chyby. Jedná se zřejmě o nějaký obranný mechanismus.

Sál se už skoro vylidnil, až na pár malých „tlachajících“ skupinek. Monika „háže“ pořád zasněné pohledem směrem k Markovi a Val se zas dívá na kluky z kapely, jak uklízí svoje vybavení. A já? Nevím kam s očima.

Náhle zde jako lusknutím prstů stojí místo zasněné Moniky Monika natěšená. Je známá tím, že se u ní nálady mění jak počasí ve Skotsku. Takhle změna může znamenat jediné. A taky že jo. Marek na nás konečné mává a naznačuje nám, abychom šly k němu.

Monča nás začne představovat. Jak já tyhle situace nesnáším. Nikdy nevím, jak se mám správně chovat a cítím se trapně. Teď dokonce „vlezle“. Tohle je Moničina akce. To ona chce Marka. Kdežto my s Val jsme tu jen jako křoví.

Jenže naši mi od mala vštěpovali zásady slušného chování a mně nezbývá nic jiného než předstírat milý úsměv. Ostatně, dělám to přece pro kamarádku.

„El dnes slaví narozeniny,“ vyhrkne Val do našeho seznamovacího rituálu.

Ne, tohle ne! Fakt dík, Val.

„Opravdu? V tom případě všechno nejlepší! Doufám, že sis koncert užila,“ přeje mi Marek a přitom si podáme ruce. Dlaň má jemnou, ale pevnou. Nakloní se ke mně, aby mi dal pusu, tak jako Val přede mnou, jenže já mu nastavím k polibku jen tvář. Přitom zatnu zuby a snažím se nadat na sobě znát, jak je mi jeho blízkost nepříjemná. Nemůže za to, snaží se chovat přátelsky, proto jeho doteky zvládám.

„Děkuju,“ špitnu co možná nejzdvořileji.

Vtom se za mými zády ozve: „Copak se děje, že tak záříš, kámo?“

V našem zorném poli se objeví člověk, vlastně kluk, do kterého jsem narazila v předsálí. Když uvidí naše spojené ruce, odpoví suše, jakoby sám pro sebe: „No, už asi vím proč...“

Rychle ruku Markovi vytrhnu a poodstoupím.

Ten kluk se na mě přidrzle usměje. Všimnu si, že mu pravé obočí zdobí piercing.

„Wiki, přestaň na holky zírat. Potřebuju, abys poodnášel věci do auta,“ napomene ho Marek.

Určitě nabírám barvu rudé, že by se za ni nemuseli stydět ani účastníci buñolských rajčatových slavností.

Wiky Markovi zasalutuje jako voják a mrkne na mě se slovy: „Na viděnou.“ Načež popadne dva nejbližší technické kufry a odpochoduje.

Dnes večer se toho stalo tolik, že můj mozek potřebuje všechno v klidu zpracovat.

Marek najednou zpozorní a my se otáčíme stejným směrem, kterým gestikuluje.

Jak už je u mě zvykem, když se daří, tak se daří.

V protějším rohu stojí kluci z kapely a baví se s nějakými fanoušky. Lukyn jediný se dívá našim směrem a kyne Markovi, „abychom šli“, ano, ukazuje i na nás, k nim.

Ucítím na bedrech Markovu ruku. Mám nutkání před tím dotekem ucuknout. Uvědomím si ale, že se jedná jen o pobídku, abych se pohnula, protože holky už vyrazily.

Než ujdeme těch pár kroků, fanoušci zrovna odcházejí.

„Nejsou na tebe tři moc, Marku?“ promluví jako první Ian. „Nepotřebuješ kamarádskou výpomoc?“

Jeho otázka mi vžene do tváří ruměnec a on si ho samozřejmě všimne.

Ovládej se, holka, přikazuji si v duchu. Jeho chování mě přesto dráždí.

„Slečny tu dneska slaví narozeniny, tak mě napadlo, že je pozvu k baru aspoň na skleničku,“ oznámí Marek bezelstně.

Cože? Tohle je novinka.

„Kdo se narodil?“ ptá se Drew s širokým úsměvem. Má příjemně hluboký hlas a velmi silný přízvuk. Stěží mu je rozumět. On nám ovšem očividně rozumí výtečně.

„Tady Elena, “ práskne mě Marek více než ochotně.

„Tak jdem slavit. V backstage máme chlastu dost,“ vloží se do hovoru Aleš, který se zvláštním způsobem opírá jedním ramenem o stěnu. V této pozici je vidět, že mu pod tričkem začíná růst „pivní bříško“.

Ian do mě zapíchne oči, skutečně teď vypadá jako šelma, se slovy: „Takže ty slavíš narozeniny? Nepochlubila ses, než jsi mi tak zbaběle utekla?“

Pokud jsem byla do té doby nanejvýš trochu rozladěná, teď ve mně vše vřelo a bublalo jako v sopečném jezírku.

„Proč bych měla?“ Pokrčím ledabyle rameny, i když mě to stojí hodně sil.

„Proč? Například proto, že se jedná o zajímavou informaci.“ oponuje mi. „Je ti už aspoň osmnáct?“

„Asi tě zklamu, ale svůj věk s tebou probírat nemíním!“ odseknu. Vůbec se nepoznávám. Kdy jsem se začala chovat takhle nespolečensky?

„Mě jsi rozhodně nezklamala, mo leannan,“ řekne s úšklebkem.

Přikročí ještě blíž. Je vážně vysoký. Sahám mu maximálně po ramena. Chci ustoupit, ale nohy mi vypovídají službu. Všechno se ve mně bouří, tělo odmítá spolupracovat. Přes sevřenou hruď se nemůžu nadechnout.

Položí mi ruku na rameno, jako by si mě chtěl podržet, abych mu zas neutekla.

Jenže tím spustí autopilota a já udělám automaticky krok vzad, abych se dostala z jeho blízkosti. Ianova ruka, která mi doposud spočívala na rameni, mi sjede po paži až k dlani a nakonec sevře mé prsty. Jeho palec mi začne hladit klouby. Chci mu ruku vytrhnout, ale chytne mě a nepustí.

„Zajímavý prstýnek,“ řekne a můj pohled ihned kopíruje jeho.

„Dárek od kamaráda,“ odpovím.

„Hodně blízký kamarád?“

„Do toho ti nic není!“ vyhrknu naštvaně, neboť mě moje předchozí reakce na jeho osobu úplně vykolejila.

Ian mě pustí, jako by ho dotek mojí pokožky popálil.

Já si ruku okamžitě stáhnu a překryji druhou dlaní v obranném gestu.

„Tahle Siréna má pěkně ostré drápky,“ ozve se Lukyn a roztáhne ústa v zářivý potměšilý úsměv.

Chvilku na něj nechápavě civíme a pak mi docvakne, že ho inspirovalo moje tričko. Abych byla příště s výběrem oblečení opatrnější…

„Rád tě poznávám,“ vmísí se mezi nás Drew, čímž mě zachrání. „Všechno nejlepší k narození.“ U něj cizí přízvuk působí skutečně roztomile. Bez předchozího varování mě obejme a políbí na obě tváře.

Opět mi ten dotyk není příjemný, ale i tak musím přiznat, že se mi Drew opravdu zamlouvá. Sice může na lidi svým vikingským zjevem působit poněkud děsivě, jenže má ohromné charisma.

„Děkuju,“ řeknu jen.

Holky se mezitím klukům taky představily.

„Tak co bude s tou flaškou? Jde někdo?“ chce vědět Aleš, pořád s úsměvem od ucha k uchu.

„Já jsem pro,“ souhlasí rychle Monika. Udělala by cokoliv, aby mohla být s Markem.

„Já rozhodně taky,“ přidá se Val.

Lukyn k ní vyrazí a s domýšlivým úšklebkem ve tváři si ji přitáhne k sobě. Nebrání se a z jejího výrazu jde vyčíst, že je spíš v sedmém nebi.

Marek se otočí na mě: „A ty?“

A já? Povzdechnu si.

„Já už bych nejradši jela domů.“

Vypadá zklamaně, i když nevidím důvod, proč by se ho moje rozhodnutí mělo nějak dotknout, přesto slíbí: „Jestli tu chtějí kamarádky zůstat, postarám se, aby domů dorazily v pořádku.“ Potom ještě dodá: „Ale jak se chceš odtud dostat ty?“

Má pravdu. Předpokládala jsem, že se budu vracet s holkami, ale všechno se zkomplikovalo. Pak mě to napadne: „Vezmu si taxi, venku bude určitě nějaké stát.“

Sice budu muset překonat tu vzdálenost od vchodu až k silnici a skutečně se netěším, jenže být v Ianově blízkosti déle nechci. Nedokážu ten pocit popsat. Znervózňuje mě.

Drew mě sleduje s potutelným úsměvem, zato Ian se tváří nakvašeně, ale ten si může laskavě trhnout levou zadní. Nikdo mě díky bohu nepřemlouvá, abych zůstala. Kupodivu ani holky.

„Než zmizíš, tak si musíme udělat ještě společnou fotku,“ navrhne Lukyn. „Marku, můžeš to zařídit?“

Marek není proti a vytáhne mobil. Zrádce. Drew přikročí a akčně mě zvedne do náruče, jako bych nic nevážila, a moje následné vyjeknutí bere zřejmě jako strašnou srandu.

Po zvěčněném momentu nastane čas se rozloučit.

Ian ke mně přistoupí, skloní se a zašeptá: „Tohle není konec.“

To víš, že je to konec, macho! Jeho sebevědomé chování mi neskutečně drásá nervy.

Ostatním klukům z kapely zamávám radši už jen z bezpečné vzdálenosti. Doteků bylo dnes víc než dost, ale u holek se zdržím trochu déle. Hryže mě svědomí, že je tu nechávám samotné. Na druhou stranu mě štve, že nejdou se mnou.

Naberu vzduch do plic a vyrazím. Nikdo z nich neví, jak je pro mne těžké vyjít z těch dveří samotná.

Nečekaně mě někdo chytne za paži. Vyděsí mě, až sebou trhnu. Marek. Nedá jinak, než že mě gentlemansky doprovodí až k taxíku.

„Moc rád jsem tě poznal,“ řekne mi cestou. „Doufám, že se zase brzo uvidíme a třeba dojde i na toho panáka.“

Upřímně jsem ráda, že na něj dnes nedošlo.

Je vážně milý. Předtím mi přišel takový tuctový. Zřejmě na něj pomalu měním názor.

„Napadlo mě…“ začne opatrně, „dát ti svoje číslo, kdybys někdy chtěla další lístky.“

Ou, zbystřím. Chceš mi dát svoje číslo. Co mám dělat? Vytáhnu mobil a zjistím, že je vybitý. Přijde mi to jako požehnání shůry.

„Nebo když mi dáš číslo ty, můžu ti napsat, pokud budem hrát někde poblíž,“ navrhne, jelikož si všimne nereagujícího telefonu a zřejmě si špatně vyloží mé rozpaky.

Jak se mám zachovat? Zrovna, když potřebuji pomoc od Moniky, není tu. V hlavě mi šrotují kolečka na plné obrátky. Nakonec Markovi svoje číslo nadiktuji a on si ho spokojeně uloží. Přinejhorším si tě zablokuju, uklidňuji se.

Poblíž skutečně stojí nejedno volné taxi. Marek se ke mně nesnaží nějak víc přiblížit, jen mi přidrží otevřené dveře od auta. Přijde mi to jako přátelské gesto bez postranních úmyslů. Monika si opravdu umí dobře vybrat.

Při nasedání do auta mi z ničeho nic přejede po zádech mráz. Zřejmě za ten pocit může únava z dlouhého večera. Vůbec vjemů a zážitků z celého dne bylo dnes více než dost. Ještě naposledy Markovi zamávám a řidič se rozjede.

Konečně klid. Dnešek byl pro mě velmi náročný a vyčerpávající. Ale já ho zvládla a časem si koncerty zas budu užívat. Nenechám ho vyhrát a nebudu se celý život krčit v koutku!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lapena v notách - 3. kapitola:

6. Shaki přispěvatel
29.02.2020 [1:51]

ShakiAnnie, zajímavých postav tam bude spousta. Každá osůbka bude mít nějaký význam v Elenině životě. Někdo menší, někdo větší. Některé charaktery ještě tvořím.

5. Annie
28.02.2020 [15:42]

Ou, ten Ian vypadá pěkně zajímavě. Zbožňuju takové typy chlapů Emoticon Emoticon
Jen tak dál, zatím je povídka parádní Emoticon

4. Shaki přispěvatel
27.02.2020 [14:54]

ShakiDěkuji Maya666, mám radost, jestli někoho moje řádky dokáží vtáhnout do děje. Jen doporučuji se občas nadechnout. Emoticon Nerada bych Tě měla na svědomí. Emoticon
Samozřejmě, že jednou se dozvíte, co přesně se jí stalo. Ale důležité je i to, jak se tím vším mění její život, jak ji to posouvá jinam než původně chtěla a snila.
Snad si pozornost čtenářů udržím i dál. Emoticon

3. Maya666
27.02.2020 [13:03]

Zatím povídku hltám jedním dechem Emoticon jsem zvědavá jestli se časem dozvíme co přesně se Elen stalo Emoticon

2. Shaki přispěvatel
26.02.2020 [23:01]

ShakiDěkuji Myerel.
Uvidíme, jaká bude Ianova úloha v Elenině životě. :) Ale určitě se nepotkali naposledy. Už sama anotace, u prvního dílu, tomu napovídá.
Otázkou je, jestli je to dobře nebo špatně.

1. Myerel přispěvatel
26.02.2020 [19:21]

MyerelVyzerá to, že z Iana bude veľká voda. :D Nemôžem sa dočkať ich ďalšej konfrontácie.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!