OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lapena v notách - 1. kapitola



Lapena v notách - 1. kapitolaElena právě končí studium na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Navenek to vypadá, že se jí plní jeden sen za druhým. Chlapci po ní touží, všude je vítaná. Takže nikdo netuší, že přede všemi skrývá děsivé tajemství. Díky kamarádce se seznamuje s její oblíbenou kapelou Bleeding Scream. Jedná se pro ni konečně o odrazový můstek, nebo o další komplikaci? Elena je odhodlaná vrátit svůj život do normálu a vše si vyřešit sama. Netuší, že osudu neunikne, ať se snaží sebevíc. Tento příběh je plný správných i špatných životních rozhodnutí a zvratů, kde nic nemusí být tak, jak se zdá.

Tma. Tma neproniknutelná jako ocelová opona a studená jako led. Stahuje se kolem mne s miliony bodajících ledových jehel.

Utíkám a rukama přitom bezradně tápu kolem sebe. Jenomže ta zatracená cesta mi pod nohama vůbec neubývá. U pusy se mi sráží pára. Každý nádech i výdech mě v krku bolí. Srdce mi zběsile tluče, tep mi duní v hlavě.

Temnota, která mě obklopuje, je náhle ještě hutnější. Začíná po mně natahovat své chladné pařáty.

Cítím v té tmě něco hmotného a nebezpečného…

 

„Eleno?“ ozve se z místa spolujezdce máma. Tím přetrhne tok mých myšlenek. „Vnímáš mě vůbec?“

„Tys něco říkala?“ vyhrknu poněkud zmateně.

„Jen mě zajímalo, jestli se těšíš.“

„Na co?“

„Dnes oficiálně končíš školu,“ zkouší to máma dál.

Když adekvátně nereaguji, začne bojovat s pásy, aby se na mě mohla otočit a přitom se tváří ustaraně. „Jsi hrozně bledá. Tobě je špatně?“

„Co? Ne. Nic mi není.“

„Měla bys chodit víc na sluníčko.“

„Jasně, a kolem nosu mi vyskáčou pihy. Děkuju pěkně. Nechci!“ Hlas mi zní ostřeji, než jsem zamýšlela.

„Máma má pravdu. Jseš pořád zalezlá doma. Takže sbal deku, kámošky a alou na koupák,“ přidá se od volantu táta. „Jo a znám novou hádanku. Víte, co se stane chlapovi, když mu odoperují půlku mozku?“

Místo odpovědi jen vyvrátím oči v sloup.

„Dostane menstruaci,“ dodá a mrkne na mě ve zpětném zrcátku.

Dochází mi, že tím táta naráží na moji podrážděnou náladu a zřejmě si myslí, že odhalil její příčinu. Kdybys jen věděl, tati, povzdechnu si.

„Taky se chci jít koupat!“ začne se dožadovat naší pozornosti Nikolka, moje malá sestřička.

Než jí odpovím, nasadím svůj obranný rozzářený úsměv: „Až tam půjdem, tak tě vemem s sebou, prcku.“

„Ale kdy, vždyť se stěhuješ?“ kňourá.

„Neboj.“ Prohrábnu jí škádlivě vlásky. „Za chvíli budou prázdniny, takže se mě nějakou dobu ještě nezbavíte.“

Můj život je teď jeden velký paradox. Nesnáším lhaní a lžu svým nejbližším. Nesnáším přetvářku a předstírám, že vše je tak, jak má být.

Neměla bych si stěžovat. Odmaturovala jsem. Zvládla přijímačky na svou vysněnou vysokou školu UMPRUM, obor design. Tak proč se z toho nedokážu radovat? Vlastně vím proč. Vše se změnilo. Já se změnila.

Na podzim se stěhuju do Prahy, kde mě čeká všechno nové! Nové město, nová škola, nové bydlení i noví lidé. Třeba mi tyhle změny pomůžou zapomenout a začít znova. Potřebuji mít nějaký cíl, abych se úplně „nezcvokla“.

Ačkoliv je venku snad třicet ve stínu, do auta nám klimatizací proudí příjemně studený vzduch. I když jsme už skoro u cíle, nasadím si sluchátka a pouštím písničku Life on the edge od Bleeding Scream, abych načerpala potřebnou energii a ten dnešek zvládla.

Když přijíždíme před kulturní dům, kde se dnešní „sláva“ koná, otevírám dveře a vlna horkého vzduchu mě málem srazí zpátky do auta.

„Ukaž, srovnám ti šaty,“ poskakuje kolem mě máma a pokouší se zachránit cestou způsobenou spoušť, přitom lamentuje: „Nemohla sis vybrat něco míň mačkavýho?“

Moje světlemodré retro šaty jako ze 70. let naši ani ne čtvrthodinovou jízdu autem skutečně těžce snášely. A nebyly samy, i já se cítím jako vyždímaný hadr.

„Mám je ráda,“ pokouším se je bránit.

„Proboha, takhle pomačkaní budeme jen pro ostudu,“ povzdechne si máma, obrací svou pozornost na tátu a snaží se mu srovnat košili. Samozřejmě nemá šanci, naše oblečení nad ní dnes vyhrává na plné čáře.

Při vstupu do kulturního domu nás vítá příjemný osvěžující chládek. Zato v předsálí, již zpola zaplněno nastrojenými lidmi, mi pohled s nelibostí padne na známou dvojici, Báru s Petrem. Jak dlouho už s Petrem nechodím? Řekla bych tak přes půl roku. Důvodem našeho rozchodu byla právě Bára, se kterou mě začal podvádět. I když vím, že bych se s ním rozešla i bez toho, tuhle zradu mu nedokážu odpustit. Ano, chovám se přízemně a hloupě. Holt nejsem dokonalá. Nejvíc mi na něm ovšem vadilo, jak hýřil sladkými slovíčky. Říkával samé „lásko moje jediná“ nebo „srdce mé bije jen pro tebe“ a podobné… no ano, kecy. I tak byl na něj pořád hezký pohled. Příroda měla smysl pro humor, když umístila tak přízemní mysl do takového krásného těla.

Cítím, jak mi někdo sahá na rameno. Leknutí mě na chvilku úplně ochromí. Snažím se zklidnit, ale srdce mi stále silně buší.

„Zdravím klan Malých!“ Zjeví se mi před očima Monika, s úsměvem od ucha k uchu, v červených minišatech, které ji obepínají jako druhá kůže. Aspoň ona dnes oplývá dobrou náladou. Svoje obvykle rovné černé mikádo po ramena má tentokrát natočené.

„Potřebuju s tebou a Val probrat něco důležitýho,“ šeptá mi do ucha.

V tom okamžiku zmiňovaná Val vpluje do dveří, ve zlatých koktejlkách, s nadýchanými spodničkami. Tím upoutá pozornost nejen naší skupiny. Zírám na ni a snažím se, aby mi nepoklesla čelist příliš viditelně.

„To myslí vážně?“ ujede mi.

„Smrtelně vážně,“ konstatuje Monika s kamennou tváří.

Ladným krokem svých dlouhých nohou a s pohupováním v bocích doplouvá Val až k nám.

„Sluší mi to, holky?“ zajímá se, jakmile nás pozdraví, a přitom zamrká dlouhými umělými řasami. „Ty šaty mi ušila sestřenice.“ Nezapomene udělat otočku, aby se nám v té parádě, jak se patří, ukázala ze všech stran.

„Sluší ti, i když v nich vypadáš jako vánoční stromeček o Velikonocích,“ ohodnotí outfit Monika.

Val její poznámku přejde s blahosklonným úsměvem. My ostatní vidíme, že má Monika pravdu: ty šaty jsou jako pěst na oko. Ale co, Valeriině postavě více než lichotí a naše kamarádka se v nich očividně cítí velmi dobře.

„Vy se mi, holky, snad jenom zdáte!“ řeknu. Při sledování těch dvou mi jdou, dnes poprvé upřímně, koutky úst samy od sebe vzhůru.

„Ne, bohužel jsme skutečné,“ odvětí Monika. „A teď… Teď jdeme skončit tu komedii.“

Komedii? To je celá Monča, nic nebere vážně.

Míříme k ostatním spolužákům, kteří sedí na židlích seřazených do úhledných řad. Rodiče s Nikolkou si jdou také najít nějaká volná místa. Všimnu si Moničiny mámy, jak na mě mává a pozdrav jí oplácím.

„Hele, než na to zapomenu,“ ozve se Monika, sotva usedneme. Spiklenecky nám naznačí, abychom k ní sklonily hlavy a ona nám tak mohla sdělit své nejžhavější novinky.

„Seznámila jsem se, přes jednu holčinu, s úžasným klukem, co dělá zvukaře u Bleeding Scream, a ten mi slíbil lístky na jejich páteční koncert! Dámy…“ dramaticky se nadechne, „mám tři! Myslela jsem i na vás. No nejsem boží?“ Spokojenost z ní přímo sálá.

„Tak počkat, nikdy ses nezmínila, že by se ti líbili. Co tak najednou?“ ozvu se.

Opravdu mě tím zaskočí. O jejich koncertě samozřejmě vím. Jak by taky ne. Je to moje nejoblíbenější kapela. Ještě před rokem bych skákala radostí do stropu a nic by mi nezabránilo tam jít. Ale dneska? Courání za večerní zábavou pro mě nepřipadá v úvahu! Strach mi už pěkných pár měsíců nedovoluje chodit kamkoli jinam než do školy a ze školy. Jenže holky o mých děsech nemají tušení. I když jsou moje kamarádky, nějak jim o tom, co se stalo, nedokážu říct. Přiznávám, jsem zbabělec!

Monika je k neudržení: „A jen tak pro informaci, dámy, ten zvukař se jmenuje Marek a je fakticky k sežrání… Takže od něj ruce pryč! Ten je můj!“ sděluje nám s divokými záblesky v očích.

„Už jsem několik jejich písniček taky slyšela. Von je totiž poslouchá můj ujetej brácha,“ zapojí se do hovoru Val. „A hlavně maj neskutečně sexy zpěváka!“ našpulí rty.

„Myslíš pana Lukyna s neonkovýma očima?“ dobírám si ji. Nejde odolat.

„Náhodou… jsou nádherně modrý a s tím jeho rozcuchem, co má na hlavě…“ a Val se zasní, div se u toho neposlintá.

Monika jí luskne prsty před obličejem. „Haló, Země volá Val...“

„Ty jsi blbka,“ hodí po ní Val ošklivý škleb. „El, ty mi dáš určitě za pravdu, že je Lukyn sexy.“ S těmi slovy stáčí své pomněnkové oči ke mně.

Povytáhnu obočí. „Když se ti líbí propíchaný uši a potetovaný těla…“ Co jiného k tomu můžu říct? Mě tihle „namachrovaní týpci“ nikdy nebrali. Ovšem teď mě zajímá něco jiného.

„Moni, to, že máš lístky, je super, ale je ti jasný, že jde o metalovej koncert? Já jenom... že se ti metal nikdy nelíbil.“

„No a?“ odpoví zvesela. Jak vidno, dnes je velmi, velmi pozitivně naladěná.

Další rozhovor přeruší náš pan ředitel, jenž zahájí svým proslovem „Slavnostní vyřazení absolventů gymnázia za rok 2012“. Nedokážu ho poslouchat a myšlenkami se opět vracím k předchozímu rozhovoru s holkami.

Jakmile se ozve moje jméno, jsem nucena se zvednout ze svého místa a jít si pro maturitní vysvědčení. Na mém se skví „Prospěla s vyznamenáním“. Jen pro informaci: nejsem šprtka - je to prostě tím, že jsem poslední měsíce seděla doma a učila se, abych přišla na jiné myšlenky. Během krátké doby naštěstí ceremoniál končí.

Než se mi podaří si promluvit s Monikou a říct jí, že se mnou nemají počítat, ozve se sama: „Tak v pátek, dámy,“ a zmizí v davu. Co má tohle znamenat? Zarazím se. Vůbec ji nezajímá, co si o tom myslím, a rovnou počítá, že půjdu. Budu muset vymyslet nějaký pádný důvod, proč nemůžu, kterému uvěří celá naše holčičí parta. Při posledním neúspěšném pokusu vytáhnout mě někam ven, mě holky už určitě začaly podezírat, že se něco děje.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lapena v notách - 1. kapitola:

3. Shaki přispěvatel
22.02.2020 [12:38]

ShakiDěkuji vám za komentáře, které mě potěšily. I když je to příběh smyšlený, potřebuji nějaký záchytný bod. V tomto případě je jedním z nich právě prostředí, kde se odehrává. Snad se bude líbit i dál.
Klidně pište i zápornou kritiku, pokus se něco nebude líbit. Zlobit se nebudu. Emoticon

2. Sadie
22.02.2020 [11:05]

Souhlasím s Annie, prostředí ČR je příjemná změna, působí to tak domácky. Líbí se mi též tvůj styl psaní, připomíná mi to Lenku Lanczovou, na které jsem jako mladá ujížděla Emoticon Doufám, že další kapča bude brzy, těším se! Emoticon

1. Annie
20.02.2020 [21:09]

Hmm, povídka vypadá dost zajímavě Emoticon Líbí se mi, že se to neodehrává někde v USA a podobně, ale hodila si děj do ČR. Jsem zvědavá, co bude dál Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!