OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (5. kapitola: Barelův seznamovací večer, 3. část)



Potencionální partnerky se scházejí na seznamovací večer, jenže záhy se ukazuje, že najít tu pravou nebude tak snadné. Každá je něčím zvláštní!

„Co to je?“ nechápal Lotr, Květoslav zívl. Znal Kecala a věděl, že dokud neodvypráví svou historku, nedá pokoj. Navíc bylo lepší, když si to čaroděj odbyde a bude to mít za sebou. Pokud Kecal chtěl něco vyprávět, nedal pokoj, dokud to nevyprávěl. A vůbec mu nevadilo, že od počátku vyprávění uplynuly hodiny, dny, ba i týdny. Historku, kterou načal, musel dokončit, i kdyby byl stokrát přerušen a vzpomněl by si na ni opět za nějaký čas.

„Ty pocházíš odkud, proboha? To jsou přece zkratky našich tehdejších holubích stran.“

„Já pocházím z okolí Persie, tam nikdy žádné volby nebyly,“ ohradil se Lotr.

„To je fakt, tam vládne jen sultán, že?“

„A má patnáct žen,“ zasnil se Lotr.

„Každá ta zkratka něco znamená. Ta první strana byla zkratkou slov Animální osvěta a ta druhá Odevzdaný snob. A ty dvě strany se strašně praly o naše hlasy. ANO se snažila voliče přesvědčit, že holub by měl především o lidi pečovat, a pokud tak bude činit s láskou a péčí, tak mu to lidé vrátí. ODS naopak tvrdila, že holub je především živý tvor, patří do přírody a lidé by se měli podřizovat jemu, když pro ně tak tvrdě dřeme.“

„Proboha, má ten příběh nějakou pointu?“ chytil se za spánky Květoslav.

„Jo, kdo to vyhrál?“ zeptal se napjatě Lotr.

„Má, vyhráli to ti první, neboť ty druhé vyhodili z okna. Rovných dvacet jedna jich povyhazovali.“

„Jak to souvisí s tímhle?“ ukázal čaroděj lokty směrem k soše.

Kecal se dlouze zamyslel. „No… že všechny volby mají nejistý výsledek.“

„To jsem tedy opravdu rád, žes nám to objasnil. A teď, když oba dovolíte, vyslechnu Brana Pírsinga.“

Kecal i Lotr se stáhli do rohu a Květoslav se mohl soustředit na svou práci. Namířil na sošku obě ruce, něco chvíli mumlal a pak spustil paže dolů. Bran Pírsing v podobě hliněné sošky zakroutil hlavou.

„A další údy nic?“ byla jeho první věta.

„Ani za mák, nenechám si tě utéct. Mě zajímá jen jediné, proč ses stal lovcem upírů a proč bych tě neměl zaklít doživotně?“

„Jéminkote, to je mi otázka. Každý se přece musíme nějak živit. Starosta vypsal odměnu na zabití upíra a já se chopil příležitosti.“

„To neznělo moc jako obhajoba. Nechceš mi alespoň lhát něco o tom, že tě tvůj opilecký otec bil, nebo že tě zneužívali jezuité řádu sv. Marka, nebo tak něco?“

„Mělo by to cenu?“

„Ne,“ přiznal se čaroděj.

„Tak se nebudu namáhat.“

„A chápeš, že na tebe v tom případě musím seslat nějakou hrozivou kletbu, která tě bude sžírat po zbytek tvého života?“

„Co už nadělám. Prohrávám sice nerad, ale musím se s tím smířit. Je to můj konec.“

„Tak jednoduché jsem to nečekal,“ poznamenal čaroděj a na jeho tváři se objevil výraz uspokojení. Nerad zaklínal kohokoli, to se musel přiznat, raději uděloval výchovné tresty, ale v tomto případě to prostě nešlo jinak.

„Vím, čekal jsi, že se rozbrečím a budu tě žádat o milost,“ řekl hrdě Bran.

„Trochu,“ pokýval hlavou na souhlas Květoslav.

„Mám svou hrdost.“

„Fajn, tím líp pro mě,“ odvětil čaroděj, zvedl se k odchodu z Barelovy ložnice právě ve chvíli, kdy se přes hranu rakve objevila upírova hlava.

„Co se to tu děje? Přišel jsem o něco?“ promnul si oči.

„Kdepák,“ mávl křídly Kecal, „jen tě chtěli….“

„Dost!“ umlčel ho Květoslav. „Nic se nedělo, všechno je v pořádku.“

„Jé, hele, socha, která hýbe hlavou,“ zvolal a ukázal na ni svým dlouhým ukazováčkem.

„To je toho, dokonce i mluvím.“

„Jé, hele a mluví,“ žasl Barel. Vystoupil z rakve, pomalu přistoupil k sošce a prohlížel si ji. Klekl si, aby na ni lépe viděl.

„Co tak čumíš? Nechceš mě tak náhodou sežrat?“

„No dovol, co si to o mně myslíš, já hlínu nežeru.“

„Ale lidi ano, co?“ udeřil na něj Bran.

„Lidi? A co jsem? Nějaké prase, nebo co? Jo, to takhle nadívaného holuba…“

„Csss…“prskal Kecal a odletěl z místnosti.

„Nebo krocana s nádivkou. Nebo například kachničku se zelím,“ olízl se mlsně upír.

„Ty nežereš lidi?“ zeptal se viditelně zklamaně Bran.

„Ne, lidi nežeru. Ani steaky nemám rád krvavé, ale pěkně propečené.“

„Vidíš, jak předsudky ničí vztahy mezi lidmi. Tedy… mezi lidmi a bytostmi různého jiného charakteru,“ poučil lovce upírů čaroděj, který zahanbeně svěsil hlavu.

„Jak to, že ta socha mluví?“ ukázal upír prstem směrem ke zmenšenému modelu Brana Pírsinga, přičemž čaroději věnoval nechápavý pohled.

„Proboha nestarej se o sochu a běž se upravit. Za chvíli zde máš nápadnice,“ vyháněl ho Květoslav z pokoje.

„A mě tu necháte samotného?“ volal Bran.

„S tebou si to vyřídím pak. Musím vymyslet, jaký další osud tě potká. Ty ho hlídej,“ zaúkoloval Lotra a ten se toho ujal s radostí. Svou plochou zatarasil dveře. Dolními cípy se rozkročil, horní si založil do sebe.

Vše bylo nachystáno. Občerstvení na stole ve vstupní hale lákalo k ochutnání. V nabídce byly jednohubky, masové rolky, dokonce i jedna rozmražená rybí čudla se našla. Lahve červeného i bílého vína stály na okraji stolu a Barel se oblékl do fraku a nasadil si oranžového motýlka.

„Sluší ti to,“ spráskla křídla Dorota.

Květoslav a Barel se posadili do pohovky naproti vstupním dveřím, čímž připomínali porotu nějaké talentové soutěže, Kecal usedl na čelo, Létavice poletovala vedle sedačky a byla připravená zasáhnout, kdykoli bude nutné, aby její syn byl uchráněn čemukoli pohoršujícímu.

Dorota vyletěla rozpadajícími se dveřmi ven, aby zjistila, kolik a zda vůbec nějaké nápadnice přiletěly. Za chvíli se vrátila s potěšující informací.

„Barele, jsi připraven?“ pohlédl čaroděj na upíra, ale ten konsternovaně zíral před sebe. „Jsi v pořádku?“

„Jo… ale jsem hrozně nervózní.“

„Klid, proto jsme tu s tebou. Pomůžeme ti kvalitně vybrat,“ poplácal ho Květoslav po rameni.

„To zrovna ten pravý,“ podotkla Létavice.

„Mlč, náhodou ženám rozumím velmi dobře.“

„Pouštím první,“ sykla Dorota a snažila se vehementně otevřít nalomené dveře. Když se jí podařilo vytvořit tu správnou mezírku právě takové velikosti, aby se jí protáhla malá, drobná upírka, vlétla do místnosti společně s ní. Dveře se se skřípěním přivřely.

„Dobrý večer, slečno. Já jsem čaroděj Květoslav a tohle je Barel Haufnberg,“ představil dvojici čaroděj.

„Já jsem, prosím, Jarkulela Sluníčková,“ a udělala pukrle.

Před nimi stála dívka nepříliš vysokého vzrůstu, žlutých vlasů a tmavě červených očí. Byla štíhlá, a pokud mohl Květoslav soudit, její tvary byly téměř dokonalé.

Pokynul upírce, aby si sedla, a když tak učinila, zeptal se jí, co ji přimělo přijít na seznamovací večer.

„No… víte, nedávno jsem ukončila vztah a ráda bych se seznámila s někým, s kým bychom mohli podnikat společné aktivity.“

„Ano, to je milé,“ zatleskala nadšeně křídly Dorota.

„Jistě, tak to máte hned jednu věc společnou, že, Barele?“ šťouchl do upíra, který jen mechanicky přikývl. Když čaroděj viděl, že se Barel nezmůže na slovo, pokračoval sám.

„A jaké tedy máte zájmy, slečno?“

Drobná dívenka se usmála. Zřejmě tohle bylo téma, na jaké hovořila ráda.

„Především tanec. Strašně ráda tančím dlouho do noci v upírských klubech, popíjím alkoholické nápoje a oddávám se vášnivému milostnému styku dlouhé hodiny,“ červenala se při posledních slovech.

„Aha a nechcete se seznámit spíše tadyhle s čarodějem?“ vykřikla Létavice.

„Mlč ti říkám,“ řekl koutky úst Květoslav a nahlas dodal: „Neposlouchejte ji, je to jen létající koberec, který neví, co mluví.“

„Já myslela, že se chce seznámit pan upír,“ špitla.

„Jistě že ano. A máte i jiné zájmy než jen sex a chlastání?“ vložila se do toho znovu Létavice, ale její dotaz se setkal pouze s opovrženým pohledem čarodějovým.

„Umíte třeba vařit?“ přidala se Dorota.

„Holky, uklidněte se, já myslím, že tohle jsou prakticky ideální zájmy,“ bránil slečnu čaroděj.

„Pro tebe,“ řekla Létavice. „Já myslím, že pokud si má Barel najít vhodnou partnerku, měly by se do toho vložit ženy.“

„Začínám si to taky myslet,“ souhlasila Dorota.

„Myslím, že by se k tomu měl taky vyjádřit Barel,“ obrátil se na něj Květoslav. Nastalo dlouhé mlčení, upír hleděl neurčitým směrem a pouze pohledem těkal z jednoho na druhého. „Nevadí, vyjádřím se za něj. Nevím, zda se chce Barel spíše bavit, nebo nudit. Přeci by nebylo nijak záživné, kdyby se slečna věnovala vyšívání nebo pletení.“

„To nikdo neříká, ale Barel hledá člověka pro život. A takový člověk musí umět uklízet a hlavně vařit. Umíte vařit?“ zeptala se Dorota a věnovala slečně přísně profesorský pohled. A přísně na ni nahlížela i Létavice, zkoumavě si ji prohlížel Květoslav. Proto značně znervózněla. Obrátila se zrakem k Barelovi, ale když si všiml, že se na něj dívá, ihned trhl pohledem do stropu.

„Tedy ano. Umím třeba… uvařím…“ koktala, „… čaj umím, to jako vážně. Pak taky ovesnou kaši. A brambory.“

Hedvika suše polkla.

„A co se týče úklidu, za mě dosud uklízela maminka,“ přiznala s nesmělým úsměvem.

Dorota se posadila upírskému mláděti na rameno a řekla: „Tak my vám děkujeme, slečno, my se vám ozveme.“

Dívka pomalu vstala, nechápavě přikývla a opustila dům.

„Leť ji dát mou adresu,“ zašeptal Květoslav směrem ke Kecalovi.

„Ale necháš mě se na vás dva dívat.“

„Leť a nemel,“ přikázal.

Dorota Drchcánková lítala po hale z jedné strany na druhou. „Jestli budou všechny takové, tak se zblázním.“

„Jestli budete na všechny takové, tak se zblázním já,“ podotknul Květoslav.

„Ale on přece nehledá pařmenku, která stráví celé noci po zábavách.“

„Taky ale nehledá služebnou.“

„Především by se k tomu měl vyjádřit sám Barel, že?“ zírala na něj Létavice.

Barel však dělal, že tam není.

„Musí se ti přeci taky líbit.“

„Tahle byla celkem hezká,“ utrousil.

„Uvažuj, Barele, potřebuješ především praktickou ženu,“ naléhala na něj Dorota.

„Když já se stydím. Jak vidím hezkou ženu, vyschne mi v ústech, nějakým záhadným způsobem se mi prodlouží krk a srdce se mi dostane do spodní části těla.“

„Dobře, to se nic neděje, Barele. Já tě znám a vím přesně, jakou ženu potřebuješ a jaká by se ti líbila. Nech to čistě na nás, my ti nějakou vybereme. A nedělej ty pochybovačné oči, čaroději, já to vidím. Jsem sova a ty jsi evidentně nedával ve škole pozor, když jste se o nás učili.“

„Co kdybys zavolala další?“ navrhl čaroděj.

Rozhodl se ponechat to čistě v ženské režii. Možná to tak vskutku bude lepší. Veškeré protesty byly stejně zbytečné. Během čarodějových úvah se Dorota vrátila s úplně jinou dívkou, než jaká před chvíli dům opustila. Dovnitř vstoupila mladá žena v roztrhaných kalhotách a tričku s dlouhými mastnými černými vlasy, která neustále něco žvýkala. Květoslav si ji velmi důkladně prohlížel a nebyl sám. Její doplňky udivily všechny. Dorota cvrnkla křídlem do kroužku, který měla zapíchnutý v nose. Ujistila se, že je skutečně kovový. Další různě tvarované kusy kovu visely na dívčině štíhlém krku, na tváři, jedna kovová kulička byla dokonce na víčku. Zapíchané ale měla něco i v prstech.

„Nebolí to?“ zeptala Dorota a zkoumala další kovové prvky umístěné různě po těle.

Žvýkající dívka se na ni obrátila, ale neodpověděla. Kecal se vrátil právě včas, aby spatřil na dívčině levé paži složitý obrázek, který odhalila se slovy: „Tohle bolelo, drahoušku. Ale pro krásu se musí trpět.“

„A co to tam máte za obrázek, jestli se můžu zeptat?“ zajímalo Kecala.

„To je pirát, který se právě miluje s mořskou pannou. Eroticky vulgární, ale přesně v mém stylu.“

„A ty kovové kroužky máte zapíchané ještě někde?“ prohlížela si ji důkladně Dorota.

Žena si ji změřila pohledem a pak odpověděla: „I na takových místech, že bys čučel, ptáku.“

Dorota, kterou takové oslovení silně urazilo, poodlétla kousek stranou.

„A tam to teprve bolelo, milá, zlatá,“ dodala. Pak se podívala na Barela. „Chtěl bys vidět, co všechno a kde mám zapíchané? Pojď se mnou do ložnice, vole.“

Barel si dívku prohlížel s široce rozevřenýma očima a otevřenou pusou. Po jejích slovech se pokusil o úsměv. Skutečně rád by s tou dívkou šel do ložnice, aby mu ukázala, kde co má. Zaujalo ho totiž, že je to velmi silná žena, která lehce snáší bolest.

„Na stehně mám obrázek vrány klovající do lebky staříka ve značném stádiu rozkladu v záři červánků,“ lákala ho dál.

„Můžete nám sdělit, jak se prosím, jmenujete?“ položila stroze otázku Létavice.

„To můžu, peršane, jsem Agónie Nirvánová.“

„Tak to je tedy skutečně zajímavé jméno.“

Tahle dívka ani trochu nepřitahovala čarodějovu pozornost, a tak mu vůbec nevadila představa, že by se jí přítomné ženy rychle zbavily. Sám se k tomu taky hodlal přičinit. „Jaké máte zájmy?“ řekl tvrdě.

„Já především ráda ulamuji kobylkám nožičky.“

„To je mi pěkná zábava,“ otřásla se Dorota odporem.

„Že jo?“ obrátila se k ní nadšením Agónie, že našla někoho se stejným koníčkem.

„A mám ráda bičování a svazování, jestli mi rozumíš, hřebečku,“ několikrát divoce zamrkala směrem k Barelovi, který se vyděšeně zasunul ještě více do sedačky.

„Teda, řeknu vám, vás by měli v královských mučírnách rádi,“ smál se čaroděj neobvyklé zábavě.

„Já to mám ráda při sexu, ty idiote,“ zavrčela.

„A proč by se při tom někdo bičoval, proboha?“ nechápal.

Létavice zuřila. Už podruhé musela Bleskovi držet své cípy u těch jeho. Něco zkrátka není pro dětské uši.

Agónie si všechny prohlédla a pak se zeptala Doroty. „Hele, řekne ten ocas taky něco?“

„Tak a dost. Barel není žádný ocas, nebo jak jsi ho to nazvala. Vypadá snad jako nějaký kůň nebo osel?“

„No, možná ty špičaté uši, takhle jak se dívám,“ zamyslela se Agónie.

„Víte, co?“ Dorota strkala do Agónie Nirvánové tak dlouho, až ji dostrkala ven. „My se vám možná ozveme.“

 Opřela se o dveře zevnitř. „Ty vole, co to je? Přece musí být někdo normální.“

„Já věřím, že bude, ještě tam přece někdo je, ne?“ ujistil se Květoslav.

„Ano, ještě dvě.“

„Kecale,“ zařval Květoslav, který dostal neuvěřitelný nápad, „zaleť pro tu Agónii a řekni jí, že pro ni máme vhodného partnera. Někoho, kdo miluje svazování, ale především bičování.“

„My máme pro Agónii vhodného partnera?“ žasla Dorota, když Kecal vyletěl z domu ven.

„A koho?“ přidala se Létavice.

„Přemýšlejte trochu, já asi vím…“ začal se chichotat Blesk.

Za moment byla Agónie zpátky. „Tak hele, jestli si ze mě děláte jako tu… prdel, tak se ale vážně naštvu,“ ujistila všechny.

Květoslav vstal, objal Agónii kolem ramen a vedl ji po schodišti nahoru. „Ani nápad, žádná sranda. Je to muž, kterého si ale budeš muset asi trochu zkrotit, víš? Ale když to dokážeš, pak ti bude absolutně po vůli.“

Agónie se zastavila těšně pod vrcholem schodiště. „Moment, takže on po mně bezbožně netouží. To ho mám jako nutit, aby se mi celý oddal?“

„Jak bych ti to správně vysvětlil. Víš, on původně upíry zabíjel. A já mám možnost ho buďto zaklít, abych všechny upíry navždy ochránil, nebo mu udělil jiný trest. A mně se zdálo, že bys nějakého poslušného muže ocenila.“

„Ty jako myslíš, že by ten trest mohl vykonat v mé náruči.“ Agónii se zajiskřilo v očích.

„Jsi nejen neobyčejně krásná, ale i chytrá,“ lichotil Květoslav upírce.

„Poslouchej, kocoure, ty se mi líbíš, nechceš se mi oddat ty?“

„Já? Promiň, ale já jsem tvor, který se neoddává hříšnému tělesnému pokušení. Byl jsem tak vychován,“ dodal tiše.

„Aha, to je škoda. A nechceš to přeci jen zkusit? Já bych si tě vzala do parády.“

„Ne, nezlob se, ale myslím, že pro tebe je Bran Pírsing naprosto vhodný muž. Ty už si s ním budeš vědět rady.“

„Cože?!“ zvolala Agónie a dala si ruce v bok. „To je ten slavný Pírsing, lovec upírů a milovník žen?“

„To druhé je jistě pomluva, já slyšel jen to první.“

„Tak toho si podám,“ pokračovala upírka, jako by čarodějovu poznámku neslyšela. „To jsi udělal správně, čaroději, to byl vynikající nápad. Za všechny upíry, na kterých se dopustil násilných činů, to ti slibuji. Ten bude skákat, jak já budu pískat.“

Květoslav dovedl Agónii do ložnice a ukázal na sošku. „Samozřejmě ho uvedu do lidské podoby.“

„Hlavně, aby mu nechyběl žádný úd,“ zašeptala.

Bran Pírsing vytřeštil oči a začal vyděšeně koktat. „Co… co chcete dělat? Ona mě chce sežrat, co?“ tázal se Květoslava, ale pohled upírce nevěnoval.

„To si piš, že si tě vychutnám, brouku. Ty budeš ještě vzpomínat na dobu, kdy jsi byl malý chlapec a ohlížel si magazíny pro dospělé, to mi věř. Se mnou zažiješ nebeské peklo na zemi.“

„Co prosím? Já si nepřeju, aby mě ta ženská slibovala nesmysly, a už vůbec s ní nechci nic zažívat.“

„Ale budeš muset,“ dodala a smyslně se olízla.

„Čaroději, já tě žádám… ne, já tě prosím, tohle je moc krutý trest.“

„Ne, ne, tohle je ten nejlepší trest.“

„A to bude furt tak malej? Já ho chci velkýho, protože jinak bude mít všechno malé,“ protestovala Agónie.

„Klídek, uvedu ho do běžné lidské velikosti.“ Po těchto slovech si vzal upírku stranou. „Jen by asi bylo vhodné si ho nějak pojistit, aby ti jako neutekl.“

„A ty víš, jak?“

Květoslav spiklenecky mrkl. „Jistě. Dám mu napít nápoje lásky.“

„To jako, že mě bude zbožňovat?“

„Celým svým srdcem a tělem zároveň,“ ujistil Květoslav.

„Tak to mu ho dej vypít celý sud,“ zvolala natěšeně Agónie.

„To nebude potřeba, stačí pouhá kapka.“

Přistoupil k sošce a vytáhl z kapsy lahvičku s růžovým obsahem. „Tohle vypiješ.“

„Co to je?“ polkl vyděšeně Bran.

„Máš dvě možnosti. Buď prožít vášnivý život s touhle krasavicí, nebo do sebe dostat kapku tohoto jedu a ukončit tak své trápení.“

Bran Pírsing pokýval odhodlaně hlavou. „Chápeš přece, proč si musím vybrat to druhé. Tamté bych se ani nedotkl,“ řekl s odporem.

„Rozumím ti, tak se napij.“

Květoslav poklekl, přiložil lahvičku k drobným ústům a Bran Pírsing usrkl z nápoje.

„Tak a je tvůj,“ vstal a proměnil lovce upírů zpět do lidské podoby. Pak strčil do Agónie tak, aby ona narazila do Brana, čímž na ni hned pohlédl. Chvíli na upírku civěl a pak se mu rozjasnilo. Jeho tvář zalilo podivné světlo a doširoka se usmál.

„Ó, ty nádherná ženo. Ty poklade, jenž v mé pokladnici dosud chyběl. Ty květe ze všech nejvoňavější, ty šelmičko, jež se chystám ulovit. Tebe miluji ze všech nejvíce. Tobě dám, co je potřeba,“ klekl si na kolena Bran.

„Mně stačí, když mi dáš,“ řekla mu a obrátila se na čaroděje. „Hele, takhle jako debil nebude mluvit pořád, že ne?“

„Já myslím, že ty si ho už vychováš.“

Do ložnice vlétla Dorota. „Tak co je, proboha? Ty dvě dole už jsou dost nervózní.“

„Už jdeme. Tady je vše vyřešeno.“

Agónie Nirvánová si vzala Brana Pírsinga do náruče a nesla si ho po schodech dolů a ven z domu. Mezitím, nyní již bývalý lovec upírů, stále pěl ódy na její krásu a schopnosti.

„Jak jsi silná, ženo, a jaká máš mohutná stehna. A tvůj láskyplný pohled svědčí o tom, že mě miluješ stejnou měrou jako já tebe.“

„Víc bych tě milovala, kdybys už zavřel klapačku.“

„Dobrá, ty má křepeličko křehká, přeješ-li si, budu mlčet, abych ti působil jen radost a vyplnil milené tvé přání.“

„Nedal jsi mu toho moc?“ zeptala se při odchodu upírka.

„Kdepák, tohle je prostě nápoj lásky. U každého se projeví trochu jinak, záleží na mnoha okolnostech. U něj bych řekl, že asi žádnou pořádnou lásku ještě nezažil.“

„Však já mu tu lásku už vybičuji z hlavy.“

Když nově vytvořený pár opustil budovu, nasoukala se do dveří velmi korpulentní postarší dáma v krátké sukni, těsných šatech s hlubokým výstřihem. Květoslav hlasitě polkl. A žena spustila uragán.

„Zdravíčko, zlatíčko, já jsem tady, prosím, na ten seznamovací večírek. Koukala jsem na ty nedostatečně vyživené venku, ale upřímně řečeno, ženská musí být za co chytit, co?“ smála se, až se v pase ohýbala, a všichni přítomní včetně veškerého nábytku nadskakovali.

„Ženská bez prdele jako týden bez neděle. A ženská bez řiti je, jako když slunce nesvítí. Protože jen se ženskou plnou špeku nepotřebuješ na zimu deku.“ Následovala další vlna obrovitého a děsivého smíchu. Pak se uklidnila, hlasitě tleskla a spustila nanovo.

„Takže, milánkové, abychom se vzájemně nezdržovali, já se jmenuji Gustava Vázičková a mám ráda tanec, hlavně teda ten u tyče, to mě strašně baví, pak ráda pleju zahrádku a vařím. A jak tak koukám na mého budoucího muže, je to doslova vyžle,“ řekla a najednou spráskla ruce. „Ti jedno malinké vyžlátko, tebe si já si čelého vykrmím, aby nevypadalo jako trestanec ve věznici a aby nám netrpělo hlady. Neboj še, ty chudáčku, ty še budeš mít jako prašátko v žitíčku.“

Pak se narovnala a pokračovala ke všem ostatním. „Budu upřímná. Nesnáším lež, nevěru a zeleninu. Miluju kachnu se zelím, tvarohové knedlíky a bobra.“

Květoslav zíral na Gustavu s otevřenou pusou a ani si nevšiml, že Barel právě zalomil hlavu. „Víte, že tomu s tím bobrem bych se ve vašem případě ani nedivil?“ řekl jen tak mimochodem.

„Vypadám na to, co?“ usmála se nadšeně upírka.

„Jo, vypadáte.“

„Sama jednoho mám a umím s ním neuvěřitelné věci,“ chlubila se Gustava.

„Věřím tomu, to mi zase věřte vy.“

„A já myslím, že je čas, abys šel spát,“ prohlásila rozzuřeně Létavice směrem k Bleskovi.

„Ale, mami, já nevím, co je na bobrech špatné. Já mám třeba rád papoušky,“ bránil se Blesk.

„Nezlob se, ale jsou věci, které bys slyšet neměl.“

„Už není malé dítě,“ zvolal Lotr opřený o zábradlí v prvním patře.

„Být tebou, tak zrovna mlčím!“

Lotr jen mávl cípem a zalezl zpět do ložnice.

„Co se týče mě, tak já mám děti ráda. Kvůli mně si nemusíte dělat zlost a odvádět jej odtud,“ ubezpečovala Gustava.

„Vy se styďte, paní, protože mluvit o takových věcech… Víte, já si myslím, že dáma má mít určitá tajemství, která muži mohou objevovat, ale když na sebe prozradíte hned všechno, to je teda…“ Létavice nemohla najít správný výraz, „… no, prostě divné,“ dodala nakonec a přikázala Bleskovi, aby vyletěl nahoru.

„Mami, vždyť víš, že…“

Ale nemohl větu dokončit, protože jej Létavice hned okřikla: „Žádné výmluvy. Musíš se alespoň snažit. A jestli se snažit nechceš, tak pěšky nahoru. A dělej!“ Vzápětí vylétla vzhůru. „My počkáme společně jako rodina v ložnici. Nebudeme se účastnit takových to vulgárních slovních orgií,“ zaječela Létavice, zatímco Blesk se loudal po schodech. Když konečně i on zmizel, pohlédla Gustava užasle na ostatní, zejména pak na Dorotu, která jen pokrčila rameny.

„To je zajímavá rodinka. Ale jsou nějací divní. Já nevidím nic špatného na tom, že doma chovám bobra. Jiní lidé chovají slepice, mají kočky či psi a já mám prostě ráda bobry, no.“

„Aha, vy máte opravdu doma bobra,“ řekl Květoslav.

„No jistě, vždyť to celou dobu říkám.“

„Chrrrrrr….“ chrápal Barel.

„Poslyšte, on spí?“ ujišťovala se Gustava, zda vidí správně.

„My ho hned probudíme,“ zvolala Dorota, ale čaroděj ji gestem ruky zastavil.

„Kdyby spal, chrápe jako zařezaný,“ potvrdil, ale Dorota ho nepochopila.

„Co to děláš,“ šeptala.

„Tak já se tady snažím a pán si klidně chrápe. Takže ho nezajímají moje veliké přednosti.“

„Opravdu veliké,“ potvrdil čaroděj.

„Ho nezajímá, co by sňatkem se mnou získal,“ hřímala.

„Asi ne.“

„Nezajímá ho můj bobr.“

„Tak ten už vůbec ne.“

„To je mi tedy skandál. To jsem tedy opravdu zklamaná. Já se sem táhnu a vy ke mně takhle. No jak myslíte. Fuj, je mi z vás mdlo.“

„Proboha, jen nám tu neomdlete, kdo by vás zvedal.“

„Květoslave,“ šeptla Dorota, tohle jí už přišlo trochu moc.

„Jen si ze mě dělejte legraci, čaroději. Ze mě, z počestné ženy přicházející za účelem nalezení lásky,“ vzlykala. Pak vytáhla z kapsy kapesník velikosti ubrusu, utřela si mokré oči a hlasitě se vysmrkala. Zvedla bradu, povýšeně se na všechny podívala a opustila dům.

„Květoslave, byla docela milá a do domácnosti,“ řekla Dorota.

„Probůh, vždyť to byla almara, jen by si na Barela lehla a rozmáčkla by ho jako obtížný hmyz.“

„Ty taky myslíš pořád jen na to jedno.“ Zamávala křídly.

„Já teda nevím, ale můj děda měl kamaráda a ten měl strýce a ten měl pratetu a ti znali jednoho holuba, který byl tak tlustý…“ spustil Kecal a zarazil se teprve, když na něj Květoslav s Dorotu pohlédli současně.

Po chvíli ticha dodal: „Já jen, že se pod ním propadlo patro v holubníku, tak ho pak vyhnali a on zemřel sám v lese hladem,“ říkal a s každým slovem jeho hlas slábl, až docela špital.

„Uvědomuješ si, že pokud ta poslední…“

„Chrrrrrrrr.“

„… nebude ta pravá, tak jsme vyčerpali všechny možnosti?“ udeřila na čaroděje Dorota.

„Nevadí. Svět nekončí. Tak se rozjedeme do nových krajů a to by v tom byl čert, aby se nenašla ženská, která bude úplně normální.“

„Chrrrrrrr.“

„A ty nespi sakra, když si máš vybírat životní partnerku,“ šťouchl do Barela.

„Co je, co je, o něco jsem přišel?“

„Naštěstí o nic,“ odpověděl čaroděj a vyzval pokynutím dlaně Dorotu, aby vpustila do domu poslední.

„Jen o jednu strašně tlustou,“ začal Kecal.

„Vůbec nejlepší by bylo, kdybys mluvil jenom, až budeš tázán,“ okřikl ho Květoslav.

Dorota Drchcánková uvedla poslední kandidátku na upírské seznámení. Vešla dívka, která Květoslava ihned zaujala. Přistihl se při hříšné myšlence, kterou hned zapudil. Řekl si, že jestli ani tato není vhodná, tak prostě použije nápoj lásky bez Barelova vědomí, protože na příchozí neshledával nic pohoršujícího. Od počátku působila slušně a moc mile.

Vysoká, štíhlá dívka jemných rysů a velmi milého úsměvu se sama bez vyzvání posadila. Kaštanové vlasy jí splývaly přes ramena. „Dobrý večer, jmenuji se Kunráda Bělostníčková,“ řekla tiše.

„Zajímavé jméno. Zde je Barel Haufnberg,“ ukázala Dorota křídlem na upíra, který opět hlasitě chrápal. Květoslav s ním zatřásl. Barel si promnul oči a pohlédl na Kunrádu. Milejší oči a úsměv nikdy neviděl. Usmál se, ale pak zůstal opět nehybně sedět. V jeho těle došlo ke stavu, který již dříve přátelům popsal. V krku mu vyschlo a srdce spadlo někam do spodní části těla.

„Tak řekni přece něco,“ vyzvala ho Dorota, ale Barel na ni jen zoufale pohlédl.

„Víte, Barel je strašně nervózní, je to nesmělý muž,“ vysvětlil Květoslav.

„To vůbec nevadí, já jsem taky nervózní a taky nesmělá,“ špitla upíří slečna.

„Tak to máte něco společného,“ zaradovala se Dorota, ale vzápětí si uvědomila, že tohle už tady jednou bylo.

Čaroděj, poučen z předchozích chyb, přiložil praktickou otázku. „Slečno Kunrádo, umíte vařit?“

Dorota ho pochválila kývnutím hlavy.

„Jistě,“ odpověděla. „Žiju sama a nějak se živit musím, že?“

Dorota se nemohla ubránit přívalu radosti v podobě poletování dokolečka dokola. Ale stále v sobě měla drobounký pocit, že na ní musí být něco špatně. Přece není dokonalá.

„Víte, měla bych ale jednu drobnou prosbičku.“

„A je to tady,“ pomyslela si Dorota.

„Sakra, teď přijde něco příšerného, co to všechno zkazí,“ problesklo hlavou i čaroději.

„Ten dům tady je moc hezký, takový útulný, ale já ve své jeskyni bydlím již od narození. Na tu jeskyni mám hluboce zakořeněné vzpomínky. Zemřela mi v ní prababička, pradědeček, babička i dědeček a maminka s tatínkem. A navíc jsou v ní všichni pohřbení.“

„Aha, takže vlastně budete bydlet na hřbitově,“ prohlásil čaroděj, ale Dorota po něm hodila příborovým nožem, který vzala ze stolu. Naštěstí se netrefila.

„Co prosím? Asi jsem vám nerozuměla,“ zeptala se dívka nesměle.

„Ne, nic, přítel je srandista, toho si nevšímejte.“

„To jsem netušila, že je to váš přítel, ale musí vám to spolu slušet,“ pochválila oba Kunráda.

„Proboha, my nejsme pár. Ona myslela, že jsme přátelé,“ uvedl vše rychle na pravou míru Květoslav.

„Ach tak, myslíte, že má jediná prosba by nebyla problém?“

„To záleží na Barelovi,“ obrátil se na upíra čaroděj.

Barel otevřel ústa, chtěl něco říct, ale po marné snaze jen zakroutil hlavou.

„Říká, že není,“ překládal čaroděj.

„Tomu jsem rozuměla, nejsem úplně blbá,“ řekla si pro sebe Kunráda, ale nikdo ji neslyšel. Hlasitěji pak prohodila, že se jí Barel líbí, ale není si jistá, zda ona se líbí jemu, když stále nic neříká.

„Já vím, je nervózní a nesmělý,“ řekla mladá upírka a vstala. Došla až k Barelovi, v kterém se skoro zastavilo srdce – toho času ve spodní části těla, a pohladila ho po tváři. Ten zůstal ve strnulé poloze a nehnul ani brvou. Tak ho pohladila znovu, tentokrát po hlavě.

„Nemusíš být nervózní. Já jsem se hrozně těšila, až tě poznám. Jsi velmi oku lahodící muž,“ použila znovu svůj milý úsměv.

„Oku lahodící muž, to jsou výrazy,“ opakoval si čaroděj.

„Ty jsi taky velmi oku lahodící žena. A z té barabizny se klidně odstěhuji,“ řekl náhle Barel.

Květoslav s Dorotou se usmáli a pomalu vyklidili prostor. Tiše se odebrali nahoru do ložnice k rodince létajících koberců. Kecal je následoval.

„Ale já mám rád všechna zvířata, nejen bobry. Mám rád všechna chlupatá zvířata,“ vysvětloval zrovna Lotr.

„Ale bobři jsou ti milejší, co?“ útočila na něj Létavice.

„Přísahám, že neupřednostňuju bobry před jinou zvěří.“

„Kecáš a lžeš. A víš co? Máš pravdu, od této chvíle nebudu Bleskovi zakrývat uši. Ať to slyší. Ať slyší, jaké seš prase!“

„Já nevím, co tě tak popuzuje na tom, že mám prostě rád zvířata.“

„Koukám, že jsme přišli právě včas,“ vložil se do hádky čaroděj.

Létavice jen nazlobeně mávla levým cípem.

„Že vy dva toho nikdy nenecháte,“ kroutil hlavou čaroděj.

„A čeho konkrétně myslíš? Víš, já už jsem na to za ty roky zvyklá, ale že se nestydí před tím dítětem. Co myslíš, že tady dělal, zatímco my všichni jsme byli dole?“ Létavice pohlédla na Lotra, zda se přizná. Prakticky ihned jí došlo, že ne. Její manžel se pokoušel levým spodním cípem marně vytvořit v prkenné podlaze důlek a dělal, jako by se ho řeč netýkala.

„Tak já ti to řeknu, už měl v náručí malý špinavý kus hadru,“ ukázala Létavice do rohu, kde skutečně ležel špinavý hadr.

„Já tě žádám, abys tak o ní nemluvila. Je to moc milá dívka. Sice toho moc nenamluví, ale má své kouzlo.“

„Vidíš, vidíš,“ obrátil se Květoslav k hadru, „proč sis s ním začínala, je to ženatý muž a navíc tě nazývají špinavým kusem hadru.“

„Možná nemluví proto, že je to jen hadr,“ utrousila Dorota, dolétla k němu, zvedla ho do drápů a opustila ložnici. „Vyperu ho,“ řekla cestou.

„Vidíš, HO!“ poznamenala Létavice. „Ne, vyperu ji, ale ho, je to muž.“

„Můžete toho oba nechat, je to jen hadr. Někdy se sám sebe ptám, mám-li to zapotřebí,“ prohlásil Květoslav. „No nic, sbalíme se a pojedeme. Tady jsme už hotovi.“

„Vážně? Tak aspoň někomu ta láska vyšla, to je tak romantické,“ spráskla cípy dojatě Létavice.

Dorota přilétla zpět do ložnice, aby všem oznámila, že se mohou vrátit do haly. Když to všichni udělali, Barel a Kunráda spolu stáli, ruku v ruce a usmívali se.

„Tak se to přeci jen povedlo,“ prohlásil čaroděj.

„A s tvou pomocí,“ smála se Dorota.

„A bez nápoje lásky,“ připomněl Barel, který vzápětí položil Kunrádě hlavu na rameno a začal chrápat.

Ta poplašeně těkala z Květoslava na Dorotu. „Neomdlel snad? Nedostal srdeční záchvat? Neměli bychom mu pomoci?“

„Neboj se, nic se nestalo. Je to jen drobná indispozice. Vyřeší to lektvar, který jsem již připravil. Stačí, když jej zítra vypije,“ uklidňoval Květoslav.

„Tak to jsem hned klidnější. Víte, mně babička, matka, otec a můj první manžel zemřeli na srdeční slabosti,“ vysvětlila Kunráda.

„Já jsem tak šťastná. Po těch prvních holkách jsem už nevěřila, že se objeví někdo jako vy,“ svěřila Dorota a Kunráda se rděla.

„My se s vámi chceme také rozloučit,“ řekl Květoslav. „Svůj úkol jsem nakonec splnil, i když už jsem tomu skoro nevěřil. Ale přeju vám to. Vlastně jen starosta unikl svému trestu, když vy se budete stěhovat.“

„Starosta?“ podivila se Kunráda.

„To je dlouhá historie,“ mávla křídlem Dorota.

„A co kdybych se zítra objevil ve vsi a párkrát se nad ní proletěl? Vyděsím pár občanů a ti si pak starostu podají,“ napadlo Barela, který se zase probral.

„Výborný nápad, zaslouží si to,“ pochválil Květoslav. „A my musíme letět, čeká nás dlouhá cesta.“

„Ale kam byste letěli? Zůstaňte, noc je ještě mladá, musíme to všechno oslavit,“ navrhla Kunráda a Květoslav ochotně souhlasil. Musel připustit, že létat v noci není moc bezpečné.

Když se všichni veselili, připíjeli si vínem a pochutnávali si na jednohubkách, vzal si čaroděj Kecala stranou.

„Ještě zbývá dořešit jedna věc,“ řekl Barel, ale nikdo netušil, co má na mysli. „No… víš, čaroději, já nejsem bohatý, nevím, co bych ti dal odměnou…“ pokračoval upír, ale Květoslav jen odmítavě mávl rukou.

„To nech být, nemusím vždy dělat něco jen za odměnu,“ řekl a překvapil tím Létavici, která uznale pokývala hlavou.

„Ne, ne, něco pro tebe přesto mám. Víš, já to už nebudu potřebovat a tobě se to bude hodit.“

Květoslav se vnitřně vyděsil, protože měl za to, že teď od Barela dostane nějakou cetku nebo krám, na který jen bude sedat prach, čistě jen proto, aby se čaroději zavděčil. A on ze slušnosti nebude moct odmítnout. „Snad to nebude ten hadr, ať mám doma klid,“ pomyslel si.

Barel mezitím, co čaroděj uvažoval, jakou nepotřebnou věc mu chce asi upír nabídnout, zmizel v ložnici. Po chvíli se vrátil a nesl něco malého. Zprvu si čaroděj nebyl jistý, co to může být, ale jak se upír přibližoval, bylo mu jasné, co že to dostane. Barel loktem vyčistil sklo a předal čaroději malé zrcátko. Když viděl Květoslavův nechápavý obličej, dal se do vysvětlování.

„Tohle je mluvící zrcátko. Kdo do něj pohlédne, dozví se o sobě, jak vypadá a jaký je to ve skutečnosti člověk. Bohužel má jednu vadu.“

„Jak jinak. Vše, co získá Květoslav Dobromysl Stehýnko má jednu nebo i více vad. Já to snad přitahuju,“ pomyslel si čaroděj.

„Mluví pravdu. Vždy a za každých okolností.“

„To jako vážně?“ žasl Květoslav.

„Ano, chceš ho vyzkoušet?“ Podal mu zrcátko.

„Jo, ale né na mně, raději…“ řekl a namířil zrcátko na Kecala.

Netrvalo to ani chvilku a už zrcátko medovým hlasem spustilo. „A jéje, to je ale kecalista. Tak tohle je mi pěkná osoba. Každou historku si přikrášlí a mele a mele a mele. A strašpytel, no hrůza.“

Kecal si založil křídla a uraženě se otočil.

„Hm, funguje, evidentně,“ pronesl Květoslav zlomyslně a namířil ho na Lotra.

„Další povedená bytost. Já už vidělo mnohé, ale ještě jsem nevidělo, aby se koberec takhle spustil s každým královským ručníkem. A co ten hadr, ty prase? Fúj, že se nestydíš.“

Lotr zahanbeně svěsil okraj a zíral do země.

„Já myslím, že by to stačilo, co kdybys to zrcadlo namířil třeba na sebe?“ navrhla Dorota.

„Ani náhodou,“ odpověděl Květoslav, shoval zrcátko do tlumoku a obrátil se na Barela Haufnberga. „Děkuji, to se rozhodně bude hodit.“

„Jen si dej pozor. Zrcadlo je schopno říkat i ty největší tajemství daného člověka, protože vidí hluboko do duše a ne každý je na pravdu připraven. Ale nikdy ti neřekne, zda daný člověk mluví pravdu, nebo ne.“

Květoslav přikývl a když všichni usedli, aby formálně zahájili oslavu, vzal si Kecala stranou.

„Takže dal jsi té Jarkulele mou adresu?“

„Ale jo, dal… akorát…“ zarazil se holub.

„Co je, něco se stalo?“

„Ale ne, jen říkala, že doufá, že ti nebude vadit, že je občas taková… drsnější.“

„Jak drsnější, nerozumím.“

Květoslav se rozhlédl, a když si byl jistý, že je nikdo neposlouchá, nahnul se k čaroději a zašeptal. „Říkala, že někdy ve vášnivé euforii svému milenci rozškrábe celá záda a někdy i omylem vytrhne kousek masa. Nemůže si pomoct, ale způsobuje to v ní rozkoš,“ významně pokýval hlavou.

„Kruci... a dal jsi ji správnou adresu, jo?“ ujišťoval se čaroděj.

„Nejsem blbý, dal.“

„Právě, že seš blbý. Copak jsem vězeň na mučidlech? Netoužím mít rozškrábaná záda.“

„Ale říkal jsi přece…“

„Říkal, říkal… poté, co ti tohle řekla, jsi měl vytušit, že nechceš, aby tvůj milovaný pán trpěl a dát jí adresu někoho úplně jiného.“

„Ale já jinou adresu neznám,“ protestoval Kecal.

„Chyba. To je aspoň vidět, že máš ještě mezery.“

„No dovol…“ urazil se Kecal.

Květoslav Dobromysl Stehýnko ještě upozornil Kecala, aby rozhodně tvrdil, že čaroděj není doma, kdyby Jarkulela přiletěla a ten mu to, naoko ještě uražený, slíbil.

Na rohu pohovky seděla se založenými cípy stále nazlobená Létavice. Lotr si k ní přisedl a pokusil se ji obejmout.

„Nech mě, prasáku.“

„Ale no tak, miláčku.“

„Neříkej mi tak, ty úchylné prase. Že se uchyluješ ke královským načinčaným dečkám, to bych možná ještě zvládla pochopit. Jo, taky bych byla tak načinčaná, kdybych nemusela dělat domácí práce a umývat nádobí, to se pak těm paničkám z hradů a zámků strojí, když mají na všechno sluhy a služky. Ale že se spustíš se špinavým hadrem, to je pro mě vrchol ponížení.“

„Já se s ním přece nespustil. Jen jsme si povídali.“

„To je zajímavé,“ obrátila se na Lotra, „a se mnou si po TOM nikdy povídat nechceš.“

„Vždyť s ní jsem taky nezažil TO.“

„No ještě aby, ty čuně. Běž se umýt, než na mě sáhneš, bůhví jakou nemoc jsi od ní, nebo od něj, chytil. Válí se tam bůhví jak dlouho v rohu v prachu a špíně…“

„Dobře, tak já se ti omlouvám.“

„Omlouvám, omlouvám… a od kdy chováš lásku k bobrům?“

„Já? Já chovám lásku ke všem zvířátkům,“ prohlásil něžně Lotr.

„Ty určitě. Na sultánově dvoře ses neměl ani k chování slepic a králíků a najednou se ti líbí bobři.“

Lotr se pokusil Létavici znovu obejmout, ale ta se mu vysmekla.

 

Zatímco se druhý den ráno Květoslav a celá jeho parta připravovali k odjezdu, na hradě krále Hluponě si nejvyšší rádce domluvil u krále audienci hned poté, co dorazil poštovní holub. Král přivítal rádce poněkud rozmrzele. Neměl rád jednání v tak brzkých hodinách.

„Co se děje, můj milý rádče, že jste mě vzbudil z pěkných snů, které jsem právě měl.“

„Dnes ráno dorazil holub od krále Fridricha Valdštejna Kohuslava Obecného.“

„A to mě budíte kvůli tomu, abyste mi sdělil, co budu mít k obědu?“ promnul si král oči.

„Králi, my toho holuba nebudeme jíst, on dorazil s poštou. Se zprávou od krále.“

„To se nevylu…“ zívl král, „... čuje.“

Rádce krále znal, a tak si odpustil další komentář a přešel rovnou k věci. „Král si stěžuje na čaroděje Květoslava Dobromysla Stehýnka.“

„Jo? A proč?“ podivil se panovník.

„Protože ho požádal, aby zbavil jeho království draků a on je místo toho nechal v jeho zemi žít. Prý v míru. Král za to požaduje vysoké čarodějovo potrestání,“ citoval z dopisu.

„Tak mu neměl za jeho služby zaplatit,“ namítl otráveně král. Neměl pocit, že je to tak důležitá zpráva, aby kvůli ní musel vstávat dřív, než bude na stole vonět oběd.

„Taky mu nezaplatil.“

„Tak o co jde?“ nechápal Hlupoň.

„Pane, Fridrich se cítí být ponížen před vlastním lidem a žádá o čarodějovo potrestání. A upřímně řečeno sám víte, že to není jediná stížnost na čaroděje. Stěžují si rolníci i sedláci, že jim ojíž… chci říct zneužívá dcery. A také lesníci, že v okolí jeho chalupy se dějí nepřístojnosti. Hluk, hlasitá hudba…nprostě hrůza.“

„Tak on si pořádá večírky s mladými poddajnými holkami a nás nepozve.“

Rádce, překvapen takovým závěrem, který nakonec vedl ke královu rozčílení, přitakal. „Vidíte, takový je to nezdvořák. Trest si zaslouží.“

Král se zvedl z trůnu a podruhé zívl. „A dochází vám, jaká je to citlivá záležitost trestat čaroděje? Dochází vám, že by z nás hravě mohl udělat erotické pomůcky pro nemravné ženy?“

„Možná by jako příklad stačily krysy,“ poznamenal rádce.

„To je jedno. Uděláme to takhle. Sbírejte dál na Květoslava všechny jeho hříchy a až toho bude dost, tak s tím teda něco uděláme. A teď mě nerušte, jdu si ještě dáchnout,“ zívl potřetí. „Vzbuďte mě, až uděláte toho holuba.“

„Ale, pane, musíme přece něco králi Fridrichovi odpovědět.“

„Tak mu napište, že se tím intenzivně zabýváme, pracujeme na nápravě této politováníhodné události a takové ty bláboly, co píšete každý rok pro veřejnost,“ odpověděl a odebral se do komnaty.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (5. kapitola: Barelův seznamovací večer, 3. část):

1. Maya666
27.01.2020 [11:15]

Další skvělá příhoda Emoticon pokud plánuješ nějakou další tak se na ni hrozně těším Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!