OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (5. kapitola: Barelův seznamovací večer, 1. část)



Čaroděje Květoslava navštíví sova Dorota, která přichází s prosbou, její přítel upír Barel Haufnberg potřebuje pomoci - trpí samotou!

„Mám,“ zakřičel Kecal a Květoslav se narovnal.

„Mohl bys, prosím tě, přestat tak řvát?“ okřikl ho. „Jsme v lese. Nemusíš pokaždé hlásit, když něco máš. Prostě je jen házej do košíku.“

„Řvete tady oba. Les je klidné místo,“ vyčetla jim Létavice.

„A tys teď neřvala, jo?“ obrátil se na ni Lotr.

„Au, mami, já zakopl,“ zkoumal bolestivé místo Blesk.

„To máš z toho, že nelítáš, kdybys lítal…“ prohlásil Květoslav, aniž by přestal očima pátrat po houbách.

„Ale no tak, Květoslave, musíš mu to neustále připomínat?“ rozzlobila se Létavice a hladila synka po horním okraji.

„Jo, kdo má pořád vyměňovat ložní prádlo,“ křikl polohlasem Lotr, ale Létavice mu hned věnovala zlý pohled, protože ho všichni slyšeli.

„On se i počůrává?“ Zvedl oči čaroděj.

„Miluji, když lufťáci vyrazí na houby,“ řekl datel.

„To nejsou lufťáci, to je ten čaroděj znedaleka,“ odpověděla manželka.

„A jaký tu byl klid, co?“

„Jo, jo, byl. A už není.“

„A jaká plodná konverzace.“

„Taková intelektuální.“

„Ne, proboha, můj manžel se špatně vyjádřil, Blesk akorát v noci pláče nešťastný nad svým osudem.“

„Svůj osud může změnit, stačí se snažit,“ poučil Kecal. „Víte, jak jsem se naučil létat já? Táta ani děda se se mnou nesmolili. Nejprve mě shazovali z květu pampelišky, pak z bidýlka v holubníku a nakonec z borovice.“

„Bože, to je kruté. Jako bys ani nebyl jejich,“ zhrozila se Létavice.

„Vždyť já možná nebyl jejich. To už jsem přece říkal, že v holubníku bylo těsno a máma chudák nevěděla…“

„Dítě,“ vykřikla Létavice.

„No jo, ale víte, jak rychle jsem se naučil lítat? Když jsem po dvanácté zlomenině krčního, nosního, křídelního a páteřního svalu znovu stál na borovici, pud sebezáchovy mi nedovolil nic jiného než divoce mávat křídly. A naučil jsem se.“

„Po dvanácté zlomenině?“ vykřikla zděšeně Létavice. „To je hrozné.“

„Kecá,“ řekl Květoslav.

„Možná trošku, ale pravdou je, že jsem trpěl jako zvíře.“

„Nejspíš proto, že jsi zvíře,“ pronesl nevzrušeně Květoslav.

„Tohle bych vlastnímu dítěti nikdy neudělala.“

„Kecal kecá, ale v jednom má pravdu. Možná by to pomohlo.“

„Nebudu své dítě, svého jediného syna, vystavovat nebezpečí zranění! Doufám, že jsem to řekla dost jasně!“

„Létající koberec, který neumí létat…“ rýpl si Květoslav.

„Musíš to neustále předhazovat, čaroději?“

„Věř, Létavice, že mi to nedělá žádnou radost.“

„Sám jsi říkal, že je to výrobní vada,“ připomněl mu Lotr.

„To říkala Hermína, ale do Orientu kvůli tomu rozhodně nepojedu. A vůbec, mě už to sbírání hub nebaví. Nechápu, proč nemůžou být prostě řízky jako vždy.“

„Budou řízky, ale z hub. Nemůžeš mít pořád jen maso. Tvá strava, a s ní přirozeně i naše, je hrozně jednotvárná.“

„Houby moc nemusím, Létavice, to přece víš.“

„Za celou dobu, co jsme u tebe, jsem je ještě nedělala. Pro jednou to přežiješ.“

„A to je druhá věc, jestli to přežiju, to je otázka. Znám různé byliny, ale na houby bůhví jaký odborník nejsem.“

„Nemusíš se bát, nastudoval jsem si tuhle příručku hub, co jsi měl na půdě, takže je od sebe lehce rozeznám,“ vytáhl Kecal útlou knížku z malého baťůžku na zádech. „Tak například poznám, jak vypadá muchomůrka.“

„Tak to je vážně šílený pokrok,“ poznamenal Květoslav.

„Náhodou ta je hned na páté straně.“

„Takže ty jsi zatím došel pouze na pátou stránku? A tím se chlubíš?“

„No…“ poškrábal se za uchem, „ty první čtyři houby byly těžké.“

„Myslím, že raději použiju kouzlo, abychom oddělili jedovaté od jedlých.“

Květoslav se sehnul ke skoro plnému košíku, vyslovil kouzelnou formuli a do vzduchu se vznesla drtivá většina hub, která se rozprskla na jemný prášek. Nic neřekl, jen se podíval na Kecala, který pokrčil křídly. „No, ještě se musím hodně učit.“

„Mě už ty houby nebaví, jdu domů. Pokračujte sami. Až něco nasbíráte, tak se vraťte. Ale hněte sebou, už mám hlad,“ přikázal Květoslav a vydal se na cestu k domovu.

„Konečně ticho,“ řekl si pro sebe. Nádherné a nespoutané ticho. Zastavil se, aby se zhluboka nadechl. „No jo, je tu krásně.“

„Ty jsi Květoslav Dobromysl Stehýnko?“

Čaroděj se ohlédl přes rameno, ale nejprve si nikoho nevšiml. Až když se celý otočil, spatřil na nejnižší větvi borovice sedět sovu.

„Tos na mě mluvila ty?“

Mlčky přikývla.

„Ano, to jsem já. Takže ty mě hledáš. A můžu se zeptat z jakého důvodu?“

„Mám jednoho velmi nešťastného přítele. Chtěla bych, abys mu pomohl.“ Sova mluvila táhlým hlubokým hlasem a k tomu poulila své velké žluté oči.

„Co je to za přítele a jakého druhu jsou jeho potíže?“

„Můj přítel je upír a má problém se seznámit.“

Květoslav chvíli stál s otevřenými ústy a nebyl si jistý, zda správně slyší požadavek, který právě sova vypustila ze zobáku, ale když ta na něj dále hleděla, aniž by hnula jedinou brvou, pochopil, že to myslela naprosto vážně.

„Ale já nejsem vztahový poradce.“

„To ani není třeba. On žádný vztah nemá, takže s žádným nepotřebuje ani poradit. Potřeboval by pomoci si najít nějakou hodnou, milou upírku. Nejlépe aby uměla taky vařit.“

„Jenomže já nejsem dohazovač. Neumím hledat vhodné partnerky,“ rozhodil rukama Květoslav.

Sova si povzdychla, pak si křídlem promnula oči a řekla: „Nikdo tě nežádá o to, abys našel mému příteli vhodnou partnerku. Ale je hrozně těžké najít vůbec nějakou upírku, chápeš to? Partnerku si z nich vybere už sám.“

„Jo ták, už rozumím. Ty po mně chceš, abych vyhledal určitý počet upírek, které by měly zájem se seznámit. A on už si z nich vybere.“

Sova ukázala křídlem na čaroděje a kývla. Květoslav se podrbal na hlavě. „No, to není lehká věc. Upírek moc není, abych pravdu přiznal.“

„Máš sice pomalý rozjezd, ale když se rozjedeš, stojí to za to.“

Květoslav se rozhodl tuto poznámku nechat bez komentáře. „Dobrá, seženu tým a vyrazíme.“

„Tým? Vás je víc?“ podivila se sova a bylo to poprvé, co si Květoslav všiml, že drobounce pozvedla obočí.

„Jistě, mám poštovního holuba a také dva létající koberce. Vlastně tři, ale jen dva z toho skutečně létají.“

„To je dobře, budou se hodit, myslím.“

Květoslav se sovou se vraceli k místu, kde své přátele zanechal, ale během cesty mu došlo, že bude těžké je najít. Při hledání hub se jistě posunuli bůhví kam. Anebo také už šli domů. Zastavil se. „Víš, možná bude lepší, když půjdeme domů. Jsi už jistě hladová, alespoň se najíme, než vyrazíme. Jak dlouho jsi vlastně na cestě?“

„Tři a půl měsíce,“ odpověděla sova s klidem.

„Kolik?“ vykřikl Květoslav.

„Tři a půl měsíce, nechápu, co tě na tom tak překvapilo.“

„Vlastně nic,“ mávl rukou čaroděj. Co by ho mělo překvapovat, sovy jsou tím známé. „To si tedy ten přítel počká. On na to moc nespěchá, co?“

„Upíři už nemají kam spěchat. Ale víš… on neví, že jsem tady.“

Květoslav se zastavil. Začínal se v tom docela ztrácet. „On neví, že jsi tady?“

„On neví, že jsem tady.“

„Tak on neví, že jsi tady,“ mumlal si pro sebe.

„Neví, že jsem tady on.“

„Co prosím?“

„Začalo to být příliš jednotvárné.“

„Mohla bys mi, prosím tě, vysvětlit, jak mu mám sehnat upírky, když ani neví, že mu nějaké mají přijít do baráku?“

„Víš,“ vzdychla sova, „já na něm vidím, jak se trápí, jak usouženě chodí po domě, jak vzdychá. Samota ho tíží.“

„A nějaké náhodné známosti nemá?“

„Měl, ale neuspokojily ho.“

„Takže se nějaká upírka našla.“

„Totiž, já bych ti to asi neměla říkat, ale upírek je nedostatek. Zato hřbitovů je až dost.“

„Hřbitovů? Zřejmě nechápu, jak to myslíš.“

„Copak jsi nikdy neslyšel o tom, jak… chápeš, ne?“

Květoslav zakroutil hlavou.

„Prostě, jak probíhá fyzický styk mezi upírem a mrtvolou, ježíš.“

„Ty mi chceš říct, že on znásilňuje mrtvoly?“ zašeptal Květoslav.

„Jaké znásilňuje. Vybírá si ženy výhradně s jejich souhlasem.“

Čaroděj si promnul oči, pak chvíli mlčel a po chvíli řekl: „Moment, tahle konverzace je na mě asi moc náročná. Jak může mrtvola souhlasit s tím, že si zaš… chci říct, že si zasouloží s upírem, můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit?“

„Ach bože, čaroděj a ničemu nerozumí. Každá mrtvola má přece duši, ne? A když duše neodejde nahoru ani dolů, tak zůstává kde?“

„Že by v těle?“

„Vidíš, že to jde. Takže když můj přítel dorazí na hřbitov a seznámí se s nějakou fešnou slečnou, nebo paní a jsou si navzájem sympatičtí, tak na to hupsnou, co je na tom.“

„Asi nemusím vědět všechno,“ poznamenal zdrceně Květoslav.

„Jako duch ona vždycky souhlasí, a když se přesune do svého těla, také z toho má požitek.“

„Já to nechci vědět, jasné? NECHCI TO VĚDĚT!“ zařval.

„Původně jsi to vědět chtěl.“

„Máš pravdu, potřebuje ženskou. Skutečnou ženskou,“ dodal důrazně, když sova otvírala ústa.

A cestou zpátky si mumlal, proč on musí vždycky dostat takovéto úkoly a co komu udělal a za co jej pán Bůh trestá.

Ohledně návratu Kecala a rodinky létajících koberců se nemýlil. Opravdu už byli doma a nasbíraný měli skoro celý košík. Když čaroděj použil své kouzlo podruhé, vylétlo do vzduchu jen málo hub, a tak mohla Létavice připravit oběd. Během jeho přípravy se všichni se sovou seznámili. Dostali z ní i její jméno – Dorota Drchcánková. Po obědě Květoslav všem sdělil, jaký další úkol před nimi leží a že tentokrát bude potřebovat, aby se s ním vydali na cestu všichni. Pak přikázal, aby zabalili věci a připravili se na cestu.

Když po delší době usedl Květoslav na Lotra společně s Dorotou a Kecalem, zvedla se i Létavice s Bleskem na hřbetě a vyrazili. Počasí skupině přálo, a tak cesta ubíhala rychle. Barel Haufnberg bydlel nedaleko v hlubokých lesích. Jak jeho přítelkyně Dorota vysvětlila, mělo to hlavně obranný účinek. Do hustých lesů se živáček nevypravil, a tak měli od lidí klid. Ostatně, dobře věděla, že na upíry jsou vypsány odměny a nespočet lovců upírů se za nimi vydává.

„Ano, já vím,“ řekl Květoslav. „Je to stejné jako s draky. Ti jsou také loveni pro peníze a též zábavu.“

„Nejznámějším lovcem upírů – možná ho znáš, je Bran Pírsing. Musím-li to tak říct, je to doslova hovado v lovení upírů. Opravdu je v tom dobrý. Dokonce o něm byla napsána kniha. Nečetl jsi ji náhodou?“ otočila hlavu na čaroděje.

„Upřímně řečeno moc nečtu.“

„Napsal ji jeho přítel Kram Joker. Nejironičtější na tom je, že se hodně spekuluje o tom, že je taky upír, ale kdo ví.“

„Co ty všechno nevíš,“ divil se čaroděj.

„Člověk leccos v lese zaslechne.“

„Trochu se do toho zamotávám. Pěkně postupně. Řekni mi něco o tvém příteli.“

„No, kde začít.“

„Klidně od začátku. Řekni mi o něm vše, co víš.“

„Tak fajn. Barel se narodil v dalekých hustých lesích Krasománie, to je země zaslíbená upírům. Tedy… byla. Upíři schválně rozšířili pověst o děsuplném místu, kde se množí, aby tam za nimi lidé nechodili a neobtěžovali je. Samozřejmě, že se čas od času nějaký člověk objevil, takže bylo třeba ho vyděsit a byl zase dlouho klid. Jeho otec byl slavný upír, hrabě Mrákula, řečený Popichovač. To víš, dělal si z každého legraci, pořád do někoho rýpal, popichoval, a tak mu to zůstalo. Nebyl na svou přezdívku zrovna pyšný. Nicméně… žili si tam poklidně po celé generace, jenže od jisté doby nabralo všechno rychlý spád.“

„Konečně to začíná být zajímavé.“

„Nepřerušuj. Jeho matka zemřela brzy poté, co se Barel narodil. Nesl to těžce.“

„Jak vlastně zemřela? Zabil ji některý lovec upírů?“

„Kéž by.“

„Co prosím?“ podivil se Květoslav.

„Možná kdyby ji zabil lovec, necítila by se chudinka po smrti tak trapně.“

„Jak proboha víš, jak se cítila po smrti?“

„Přirozeně, že mi to řekl Barel. Její duch ještě nějakou dobu zůstal v hradu, a tak si s ní mohl povídat. Věděl bys to, kdybys mě neustále nepřerušoval.“ Sova se na moment odmlčela. „Takže, pokud tedy mohu pokračovat, zemřela docela banální smrtí. Každý rok na jaře dělala jarní úklid, s čímž souviselo i umývání oken. Toho rána se rozhodla umýt okna v nejvyšší věži, určené původně k účelu moření hladu – tedy jako hladomorna.“

„To jsem pochopil,“ cítil se dotčeně Květoslav, že mu sova všechno tak polopaticky vysvětluje.

„Chudinka se moc naklonila a slítla rovnou do příkopu. Možná by přežila, kdyby hlavou nenarazila na ty ostny, které tam dali s manželem nainstalovat jako obranu. Hrozná smrt. Mrákula si to tenkrát hodně vyčítal a od té doby už nikdy nedělal jarní úklid.“

Sova se opět odmlčela a Květoslav si všiml, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Jak nad tím tak usilovně přemýšlím, nedělal už pak ani vánoční, ani letní úklid. Vlastně nedělal vůbec žádný úklid. A tak hrad docela pustl. Zpráva, že manželka Mrákuly zemřela, se roznesla rychle, ale to ještě nebyl ten správný impuls pro lovce. Mrákula sám o sobě naháněl dost strachu, a tak se lovci teprve připravovali na finální útok. Největší z upírů ale přesto nebudil takový strach jako předtím. Chodil po hradu jako tělo bez duše.“

„Upíři jsou těla bez duše,“ podotkl Květoslav.

„Proboha, nechytej mě za každé slovíčko. Zkrátka, byl žalem celý zmámený a byla jen otázka času, kdy lovci zaútočí a zabijí ho.“

„Takže Mrákula zemřel útokem lovců.“

„No, takhle je to popsáno v knize Krama Jokera. Ve skutečnosti to tak nebylo.“

„A jak to bylo?“

„Mrákula prostě a jednoduše uklouzl v koupelně, když vylízal z vany. Vypadlo mu z rukou mýdlo, sklouzl se po něm, udeřil se do hlavy a zemřel.“

„Banální.“

„Přesně. Na jedné straně je možná dobře, že slavný autor hororů popsal jeho smrt jako dlouhý, mnohahodinový boj s lovcem, při kterém Mrákula neskutečně dlouho vzdoroval. Je to lepší než prosté – vylezl z vany, uklouzl na mýdle a třískl se do hlavy.“

„Je to o hodně lepší,“ souhlasil Květoslav. „Ale co dál? Mrákula zemřel, co bylo s Barelem?“

„No, zpráva o smrti Mrákuly se roznesla ještě rychleji než zpráva o smrti jeho ženy.“

„Jak? Jak se roznesla tak rychle?“

„Jak asi. Ptáci, zvířata, předávali si to celkem snadno a stačilo, aby se novinka donesla k jedinému čaroději, který ovládal zvířecí řeč jako ty, a bylo hotovo. První na hrad dorazil právě Bran Pírsing. Takže měl logicky právo si přisvojit příběh o zabití slavného upíra. A všichni tomu věřili. Jakmile Barel zjistil, že se do hradu dobývá slavný lovec upírů, okamžitě jej opustil. Přeměnil se v netopýra a letěl míle a míle daleko, až se usadil na místě, na které právě míříme.“

„Moment, moment,“ přerušil Květoslav opět Dorotu. „Ten tvůj příběh má jednu drobnou vadu.“

Dorota si uraženě založila křídla na hrudi. Nedovedla pochopit, jak může někdo zpochybňovat její vyprávění.

„Pokud se upíři dovednou měnit v netopýry, proč tak neučinila i matka Barela, když padala z okna?“

„Hej, je to příběh, nemůžeš zpochybňovat každou větu, kterou řeknu. Musíš ho brát tak, jak je.“

„Myslím, že se nezabila pádem z okna a ty pěkně kecáš. Zeptám se na to Barela.“

„Tak dobře, řeknu ti pravdu. Barela se na to ptát nemůžeš, je to pořád citlivá záležitost.“ Opět se na chvíli odmlčela. „Zabila se pádem ze schodů vedoucích do sklepa, když šla pro brambory.“

„Ještě banálnější.“

„Právě, ta první historka zněla líp.“

„Tím si sice nejsem úplně jistý, ale nemůžeš pravdu překrucovat jen proto, jak dobře, nebo špatně ve skutečnosti zní.“

Dorota si Květoslava změřila od hlavy k patě. „To říká ten pravý.“

„Jak to ksakru myslíš?“

„Abych byla upřímná, musela jsem si být jistá, že úkol, kterým jsem tě pověřila, svěřím do rukou toho pravého. Takže jsem si o tobě popovídala s tvými sousedy.“

„Pchá,“ posměvačně se zasmál Květoslav, „tak to jsem v klidu. Nemám žádné sousedy.“

„Myslím pochopitelně srny, ptáky a víly.“

„Fakt, a co říkali?“ zeptal se suše.

„Nic moc dobrého, ale mě to přesvědčilo.“

„Tak co říkali?“ Květoslav zvědavostí hořel, protože ho vskutku zajímalo, jaký názor na něj okolní obyvatelé lesa mají. Jistě, mohl si to dost dobře představit. Nedělal v lese nepořádek, všechno po sobě uklízel, v zimě dával ptákům i zvěři do krmítka a zásadně lovil jen staré a nemocné kusy.

„Že jsi hovado, které večer co večer pořádá divoké večírky, obtěžuje mladé víly a opíjí se do němoty. Po celém lese je vždy slyšet obrovský kravál, zní divoká hlasitá hudba a ty jsi opilec a děvkař.“

Tohle si dost dobře nepředstavil ani v nejhorším snu.

„Už jsem dneska říkal, že nepotřebuji slyšet všechno a mělo to platit i pro tohle. Počkej, a tohle tě přesvědčilo, že se na ten úkol hodím?“ užasl Květoslav.

„Jistě, máš s mladými dívkami zkušenosti, takže budeš umět vybrat typy vhodné k seznámení.“

„Líbí se mi tvůj pragmatický přístup,“ ocenil čaroděj a pochvalně ji pohladil po křídlech.

„Hele, hoď se do klidu. Chápu, že se ti líbím, ale nejsem šelmička k lovu a nechci být tvým zářezem na sekyře. Mám ráda romantické muže se smyslem pro povinnost a odpovědnost a nic z toho, co jsem o tobě slyšela, o tom rozhodně nesvědčí.“

Zpražený Květoslav se zmohl jen na: „Jistě.“

Nemohl uvěřit, že si Dorota skutečně myslí, že by o ni mohl mít zájem. Doslova se mu zvednul žaludek z představy, že by měl cokoli s kýmkoli jiným než s lidskou ženou.

„Zkrátka mě nezajímá, jak se chováš ke svým sousedům a že už tě všichni v okolí mají plné zuby. Mně jde o to, abys splnil, co po tobě žádám.“

„Naprosto tomu rozumím. Hodně jsme odbočili, měli bychom se vrátit k podstatě věci. Takže, jestli tomu dobře rozumím, Barel Haufnberg pochází ze slavného rodu upírů, který žil v ještě slavnějším kraji upírů. Pak se oba jeho rodiče zabili trapnou smrtí…“

„Ale no tak, čaroději,“ napomenula ho Dorota.

„Já mu to říkám pořád, že neumí být dostatečně citlivý. Chybí mu empatie,“ vložila se do rozhovoru Létavice letící poblíž.

Květoslav pokračoval, aniž by jakkoli reagoval na obě poznámky. „Toho využil Bran Pírsing, vlítl do hradu a zmasakroval to, co z Mrákuly zbylo, aby si přisvojil zásluhy jeho zabití. A o tom všem napsal knihu jeho přítel Kram Joker.“

„Takhle dramaticky jsem to sice nepopsala, ale shrnul jsi to relativně přesně.“

„Fajn. Musím zcela zásadně přehodnotit úkoly, jaké beru.“

„Teď, když jsem ti všechno řekla, mohl bys mi, prosím, nastínit způsob, jakým chceš mému příteli pomoci?“

„Řeknu to takhle, pakliže Barel bude vůbec chtít pomoci, protože si dovoluji připomenout, že o tvé záchranné misi neví, pak rozešlu své přátele do všech světových stran, aby hledali upírky. Až je naleznou, předají jim vzkaz, že se bude konat seznamovací večer a pokud mají zájem, aby se dostavily. A pak uvidíme.“

„Banálně jednoduché.“

„Myslím, že bychom dnes už měli vynechat slovo banální.“

Do konce cesty nikdo nepromluvil, a tak ubíhala klidně. Zdálo se, že bude opět slunečný den. Na jedné straně byl čaroděj rád, protože to bylo počasí naprosto se hodící na cestování, na straně druhé věděl, že hajní, sedláci a koneckonců i zvěř by déšť uvítali.

Netrvalo dlouho a v dálce před skupinkou se objevil opravdu hustý les. Tak hustý, že Květoslav přikázal zastavit před ním. Měl obavy, že by se koberce při dalším letu mohly potrhat, a tak museli zbytek cesty pěšky. Dorota Drchcánková přátele vedla, Květoslav nesl v každé ruce jeden koberec - Blesk byl smotaný do matky, a Kecal mu seděl na rameni. Několika šrámům od větví se ale nevyhnul.

Dorota všechny ujistila, že nepůjdou nikam daleko a nelhala. Krátce poté, co do lesa vstoupili, ocitli se na nevelké mýtině, na níž stál polorozpadlý dům s dírou ve střeše, okny nakřivo a tím, co zbylo z komína. Ten připomínal spíše pařez poraženého stromu.

„To je změna oproti hradu.“

„Veliká změna. Ale Barel byl rád, že unikl a že ho tady nikdo nehledá.“

„Ještě mě zajímá jedna věc. Jak se Barel vlastně živí? Tady asi těžko saje krev, že?“

„Vidíš, a to je další mýtus, který se o upírech celkem snadno rozšířil. Ani Mrákula neměl možnost lovit lidi, když do Krasománie nezavítal živáček. Dobře, dobře, připouštím, sem tam zbloudil nějaký turista a rodině Mrákulů se jim ho zželelo. Stejně by umřel hlady a žízní, než by našel cestu z lesa ven. Takže mu zkrátili utrpení.“

„Možná by bohatě stačilo jej správně nasměrovat.“

„Vysvětlím ti základní pravidlo zbloudilého turisty, milý čaroději. Takový turista má hlad a žízeň a sotva plete nohama. Takže mu hrozí smrt hladem, žízní nebo únavou. A teď si představ, že se před něj postaví upír a navrhne mu, že mu poradí. Co myslíš, že by se stalo?“

„Asi rozumím, co se snažíš říct,“ připustil čaroděj.

„Měl by strach. Takže by začal před upírem prchat a mohl by snadno zakopnout o kořeny stromů, nebo se udeřit do nějaké nízké větve…“

„Já tomu rozumím,“ řekl důrazněji.

„Nebo by ho mohla sežrat divá zvěř, nebo by prostě mohl zemřít únavou či prostým strachem.“

„CHÁPU TO!“ zařval.

„Nekřič, jsme v lese,“ napomenula ho Dorota. „Takže se živili přesně tím samým, čím se živí lidé a totéž teď praktikuje i Barel.

Květoslav vykročil směrem k domu, ale křídlo Doroty jej zastavilo. „Ještě ti musím o Barelovi něco říct.“

„Poslouchám.“

„Víš, trpí takovou nemocí.“

„Jakou nemocí zase?“

„No, my nevíme, jak se jmenuje, ale… jak bych to řekla. On se za to stydí,“ zašeptala.

„Další věc, o které se s ním nesmím bavit?“

„Vlastně ne. Právě naopak. Bylo by zapotřebí tenhle problém vyřešit dřív, než se s někým bude seznamovat, protože je to docela trapné a stává se mu to i při tom…“ při poslední části už špitala tak, že měl čaroděj co dělat, aby ji slyšel.

„Ale co, probůh?“

„Často usíná a chrápe při tom.“

„Usíná častěji než normální lidé?“

„Jistě. A je to docela nepříjemné. Když usnul naposledy při vaření, opařil si obličej o rozpálená kamna. Dokáže usnout při jídle, při močení, nebo klidně uprostřed věty.“

Chvíli bylo ticho.

„Říkala jsi, že usne i při tom, ale neřekla jsi při čem?“ zeptal se náhle Kecal.

„Je ještě něco, co bych měl vědět?“ ignoroval otázku Květoslav.

Dorota přemýšlela. „Asi ne.“

„Výborně, docela jsem si oddechl. Myslím, že můžeme dovnitř.“

„Můžeme, ale stejně budeme čekat.“

„Čekat? Na co?“ zeptal se nechápavě čaroděj.

„Tady uprostřed lesa to tak nevypadá, ale zřejmě jsi zapomněl na čas. Je den. A ve dne upíři spí. Musíme počkat, až zapadne slunce, pak se Barel probere. Udělám vám zatím čaj.“

Dorota Drchcánková vařila čaj, Lotr, Létavice a Blesk se konečně mohli rozvinout, ale raději se vlnili nad zemí, než aby dosedli na zaprášenou podlahu a Kecal usedl na nejvyšší skříň, aby měl rozhled. Jak už měl Květoslav ve zvyku, prošel si knihovnu toho, koho navštívil. Neplatilo to vždy, jak zvláště v poslední době pochopil, ale někdy se z ní mohl dozvědět o obyvateli domu dost na to, aby si o něm udělal obrázek. A tentokrát musel přiznat, že si obrázek o Barelovi udělal. Dorota měla pravdu, Barel byl osamělý a snil o lásce. Alespoň jeho knihovna o tom svědčila.

Nevěřte všemu, co se povídá o upírech, i krvelačné monstrum má srdce

Patnáctero pohádek o zamilovaném upírovi

Kterak upír svou lásku sežral

Nechyběl ani slavný dramatický milostný román Poražené od kosti

Strašidla sýrárny

Než jsem tě probodla

Hubený v pase

Rodeo a sépie

Sama se štaflemi

„Všechno to jsou zamilované romány, anebo romány se smutným koncem. Tohle je přímo žalozpěv smutku a depresí,“ prohlásil Květoslav, když si zběžně prohlédl celou knihovnu.

„Ty jsi něco z toho četl?“ zeptala se Dorota, když servírovala na rozviklaný stůl.

„Ne, knihy nečtu. Ale o některých svazcích jsme se učili ve škole, jiné jsou tak slavné, že je znám.“

„Jak jsem říkala, je chudák nešťastný.“

„Všimli jste si někdo, že Barel spí v rakvi ve tvaru písmene iks?“ upozornil Kecal. „Vy to tam odtud nemůžete vidět, ale já ze svého místa vidím do patra a opravdu to tak je.“

„Ano, běžná rakev Barelovi škodila. Potřeboval si protáhnout údy, a tak se rozhodl pořídit si speciální rakev, která míří do všech směrů,“ vysvětlila Dorota.

„Aha, to je praktické, natáhne si pořádně všechny svaly v těle. Ale taková rakev se přece nedá koupit,“ podivil se čaroděj.

„To nedá, je vyrobená na zakázku.“

Květoslav se posadil na silně zaprášenou pohovku. „S tím úklidem bys mu ale mohla pomoct.“

„No dovol, copak já jsem nějaká uklízečka? Stačí, že mu peru, žehlím, věším, vařím, stelu postele. Co bych všechno ještě měla dělat? Ať to dělá jeho budoucí žena.“

Čaroděj přikývl a rozdal přátelům úkoly. „Hledáme jakékoli upírky. Je jedno, jak budou vypadat, jaké budou chováním či kde budou žít. Potřebujeme ženu či dívku, která je ochotná se seznámit. Pozvete je na seznamovací večírek za dva dny, aby měly dostatek času se připravit. Každý se rozletíte na jednu světovou stranu. Čím více pozvánek rozdáte, tím lépe. Je všechno jasné?“ Květoslav se rozhlédl a všichni souhlasili.

„Výborně, tak leťte. Ale ne abyste letěli až někam k moři. Hledáme v bližším, případně lehce vzdálenějším okolí, ano? Večírek bude za dva dny, tak je důležité, abyste je nestrávili na cestách celé,“ upozornil.

„Ale my nemůžeme letět, vždyť bychom se v lese potrhali,“ namítla Létavice.

„Když poletíte přímo nad komínem vzhůru, dostanete se lehce nad les, aniž by vás zasáhla jediná větévka,“ poradila Dorota.

„Slyšeli jste, jo, a Lotře, tentokrát tě nebude nikdo hlídat, jestli někde uděláš nějakou ostudu nebo skandál, upozorňuji tě rovnou, že ti nepomůžu. Neletíš flirtovat, letíš plnit úkol.“

Lotr schlíple svěsil horní okraj.

„Jo, nebo půjdeš z domu,“ zahrozila levým cípem Létavice.

„Kdo půjde a nepůjde z domu, o tom si s dovolením rozhodnu sám.“

„Tak… tak… budeš spát na slamníku,“ dodala honem.

„Leťte, nemáme moc času.“

Dorota počkala, až osaměli, a pak se zeptala. „Žádné pozvánky jsme ale nevytvořili, jak budou vědět, kam mají přijít?“

„Létající koberce mají úžasný orientační smysl. Takže případným zájemkyním snadno vysvětlí cestu nebo nakreslí mapu.“

Pak už Květoslav a Dorota mlčky pili čaj a čas ubíhal. Slunce pomalu zapadalo a čaroděj doufal, že Barel skutečně o nějaké seznámení stojí. Že byl nešťastný a osamělý byla jedna věc, ale co když chtěl být raději po rodinné tragédii sám? A co když se styděl za své usínání a chrápání natolik, že nebyl schopen se seznámit. Na to chrápání Květoslav úplně zapomněl. Bude muset Barela toho problému zbavit. Chce to nějaký lektvar, ale vytvořit správný nebude tak snadné. Čaroděj listoval knihou bylin a hledal ty nejvhodnější. Hermína by si věděla rady hned. Je odbornicí na lektvary.

„Už to možná mám. Tyhle bylinky, když se zkombinují, tak by měly Barelovi pomoci,“ ukázal Dorotě obrázky rostlin. „Tyhle mi zítra přineseš. Bohužel to má jeden problém.“

Dorota vytřeštila oči. „Jaký proboha?“

„Lektvar se musí nechat pár dní odležet, takže do seznamovacího večírku se to nestihne.“

„To je ale hrozné. Vždyť ho žádná nebude chtít, až to uvidí.“

„Alespoň se ukáže, která o něj skutečně stojí, a to i s jeho problémem. A když takovou najdeme, pak ji prozradíme, že ho jeho nemoci zbavíme. Takže nesýčkuj.“

„Já můžu.“

„Dobře, tak sýčkuj, ale není ti to nic platné. Nemusíš se bát, myslím, že se Barel určitě seznámí.“

„Jak si kruci můžeš být tak jistý?“ nechápala Dorota.

„Nebuď zvědavá, budeš brzo lysá,“ odsekl jí Květoslav.

Pokračovat v rozhovoru už jim nebylo umožněno. V prvním patře se něco s třísknutím sesunulo na zem a bylo jasné, že to bylo víko od rakve. Barel právě vstal. Dorota s Květoslavem pak slyšeli kroky. Chvíli trvalo, než se upír objevil na schodišti. Ihned si čaroděje všiml. Chvíli si ho prohlížel a pak vycenil své ostré a špičaté, bíle se lesknoucí zuby. Při prvotním pohledu na Květoslava jej ani náhodou nenapadlo, že by se mohlo jednat o čaroděje. Považoval ho za dalšího ze zbloudilých cestovatelů, které snadno z domu vypudí. Stačí ho pořádně vyděsit. Ale k jeho překvapení se ten cizinec nevyděsil. Dokonce se snad i usmál. Tak tohle asi bude silnější oříšek. Roztáhl ruce i nohy a divoce zařval. Květoslav se ani nehnul.

„Ty lidský odpade, vysaju ti krev z celého tvého těla. Sežeru tě za živa.“

Květoslav pozvedl obočí, jeho jediná reakce, které byl teď schopen.

„Úúúúúú, už jdu na tebe.“

Čaroděj si povzdychl a pak řekl tak nejopatrněji, jak momentálně dovedl a pamětlivý slov Létavice, že nevládne empatií: „A to je všechno, co dovedeš?“

A hned vzápětí mu došlo, že to asi nebylo příliš empatické.

Barel svěsil ramena a pohlédl smutně do země. „Fajn, na co se tady vůbec snažím. Jsem přece jenom upír, který má umět vyděsit lidi, ale ani to nezvládnu. Dobrá, dobrá, ukřižuj mě, urvi mi hlavu, já jsem stejně totálně neschopný a úplně na houby!“

„Ale no tak, Barele,“ snažila se ho uklidnit Dorota, „tohle není běžný člověk. Je to čaroděj. Čaroděj, chápeš? Proto se tě nebojí.“

„Ale na tom strašení bys měl zapracovat.“

Dorota po něm šlehla ostrým pohledem. Barel sestoupil po schodech a celý nešťastný se posadil na pohovku. S hlavou v dlaních počal lkát nad svým nešťastným osudem. „Celý život musím jen utíkat, rodiče mi zabili a ještě jsem totálně neschopný upír. Copak já za to můžu, že jsem se takhle narodil? Můžu za to, že mám v krvi upířinu? Vážně se na nic nehodím.“

„Věřím, že to není pravda. Každý umí něco,“ chlácholil ho Květoslav.

„Kromě mě. Jsem totálně neschopný.“

„A za to můžeš ty…“ zašeptala Dorota.

„Já? Proč já?“ bránil se čaroděj.

„Ne, za to nemůžete ani jeden,“ prohlásil Barel.

„Vidíš, nemůžu za to,“ řekl Květoslav. Další slova utichla v hrozivém chrápání. Dorota se plácla křídlem do hlavy.

„Říkala jsem to, tohle se mu stává běžně.“

„S tím něco uděláme,“ ujišťoval.

„To ti sice ráda věřím, ale než přijedou upírky, tak mu to zůstane, a až to ty holky uvidí, žádná ho nebude chtít.“

„Nemusíš se bát, o to se postarám.“

Dorota poplácala Barela křídlem po hlavě. Když to nepomohlo a on chrápal dál, vzlétla do vzduchu, chytila ho drápy za hlavu a zlehka s ní zatřásla. Ale Barel se jen poškrábal v rozkroku a pokračoval ve spánku. To už dopálilo Květoslava a pořádně s Barelem zatřásl.

„Co je? Válka? Už musím utíkat? Už jsou zase tady?“ Vyskočil z pohovky s vytřeštěnýma očima

„Klid, Barele, jsi doma,“ řekl Květoslav.

Barel si oddychl a pak se zadíval na čaroděje. „Tebe neznám, kdo jsi?“

„Tohle je, prosím, Květoslav Dobromysl…“

„Nemusíš to říkat celé, stačí, aby věděl, že jsem čaroděj a přišel jsem mu pomoci.“

„… Stehýnko. Je to čaroděj a přišel ti pomoci.“

„Děkuji, jsi ohleduplná.“

„Rádo se stalo, to ty jsi taky, jak tě začínám poznávat.“

Barel se zamyslel. Čarodějovu jménu se nesmál. Vlastně nad ním vůbec nepřemýšlel. Daleko víc ho zaujal fakt, že potřebuje pomoct. Strčil si ukazováček do úst a rychle přemýšlel. Jestli potřebuje pomoct, znamená to, že se musí sbalit, protože se stěhuje pryč. Má vůbec nějaký kufr?

„První, kdo se nesměje mému jménu.“

„Barele, vnímáš nás?“ Létala mu před očima Dorota.

Barel Haufnberg zamrkal. „Jo, vnímám. Přemýšlím, zda mám doma kufr.“

„Kufr? Ty se stěhuješ?“ podivila se Dorota.

„Říkali jste přece, že jsem v nebezpečí, a to znamená se přestěhovat někam do bezpečí.“

„Pokud vím, tak Dorota o nebezpečí vůbec nemluvila.“

„Ale v tom případě nechápu, proč byste mi měli pomáhat. S čím?“ zahleděl se na ně užasle Barel.

„Nemám počkat venku? Nechcete si to vy dva v klidu vyříkat?“ navrhl Květoslav.

„Ne, bude lepší, když tu zůstaneš,“ odpověděla Dorota a obrátila se na upírského přítele. „Letěla jsem za zde přítomným Květoslavem Dobromy… prostě čarodějem a požádala jsem ho o pomoc pro tebe. Koukám a pozoruju tě, jak tu chodíš jako tělo bez duše. Smutný, někdy uplakaný, i když to skrýváš nebo si utíráš slzy. Trápí tě samota, já to vím. Vidím to na tobě. Požádala jsem ho, aby ti našel nějakou… přítelkyni.“

„Co jsi udělala?“

„Mám tě ráda, je mi tě líto. Vím, že tě samota ubíjí. Tam v Krasománii jsi měl spousty známých a přátel, ale tady jsi více méně sám.“

„Ale já se přece nemůžu s nikým seznamovat!“ rozhodil rukama Barel.

Tahle věta přiměla Květoslava vstát ze sedačky. „Proč bys nemohl, tomu nerozumím.“

Barel smutně vzdychl. „Podívejte se na mě. Copak někdo jako já může někoho zaujmout? Nejsem žádný krasavec a taky ta má nemoc. Usínám i při močení. Komu já bych se mohl líbit? Kdo by se do mě mohl zamilovat? A jde to vůbec?“

„Jasně, že to jde,“ usmál se Květoslav a vytáhl z kapsy lahvičku s růžovým obsahem.

„Jo, vím, co to je. Nápoj lásky, ale tohle já nechci! Takhle to nechci! Já bych chtěl, aby mě někdo opravdu miloval a ne aby byl opojený lektvarem lásky, chápeš?!“ Barel odešel ven na terasu.

„Je nešťastný,“ řekla Dorota.

„Já vím. Pokud ale nechce má kouzla, pak musíme doufat, že se do něj opravdu někdo zamiluje.“

„A když ne?“

„To nevím.“

 

Jako tělo bez duše,

jako šípy bez kuše

je můj úsměv prázdný, leč

není se mnou žádná řeč.

 

V noci spím, o lásce sním,

duše zeje prázdnotou,

a láska ta, co chtěl bych dát,

mizí s dřímotou

a dívky žádné nepřijdou.

 

O lásce už nechci jen číst,

já nepopsaný prázdný list,

je čas asi smířit se s tím,

přestat věřit naivním lžím.

 

V noci spím, o lásce sním,

duše zeje prázdnotou,

a láska ta, co chtěl bych dát,

mizí s dřímotou

a dívky žádné nepřijdou.

 

Láska ta, co chtěl bych dát,

mizí s dřímotou

a dívky žádné nepřijdou.

 

Kdo by takový osud chtěl,

aby smutné písně pěl,

ze samoty mám já strach,

srdce mé obléklo černý frak.

 

Teď, když v mé sklence

kostky ledu plavou,

všechnu svou sodu

vypiju s touhle tou whiskou.

 

V noci spím, o lásce sním,

duše zeje prázdnotou,

a láska ta, co chtěl bych dát,

mizí s dřímotou

a dívky žádné nepřijdou.

 

Ta láska má, co rád bych dal,

tak vzdálená věc.

Je fakt zlá, tak už mě, amore, tref,

samota mě zlobí a pije krev.

 

Kéž by mi tak ležela u nohou,

kéž bych jí tak mohl ležet u nohou.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (5. kapitola: Barelův seznamovací večer, 1. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!