OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvespřísežníci - 9. kapitola



Krvespřísežníci - 9. kapitolaI když je Maki zklamaná, že se přímo nesetkala se Samuelem, dává Johnovi najevo, že by mohla být schopná naslouchat i nadále.
Než si poslechne další přesvědčující fakta, vezme ji Stik na pořádné jídlo a ukáže, že se může spát i pohodlně.
Pro Joi, Hejly a steel. Díky alespoň za ty smajlíky.

Jelikož minulá kapitolka byla tak krátká, rozhodla jsem se, že jako omluvu napíšu o něco delší, a tak jsem se do toho zabrala, že z toho vzniklo tohle, snad se vám bude další vývoj událostí líbit a zanecháte mi nějaký komentář. Budu vám moc vděčná.

Maki jen s úžasem hleděla na muže před sebou. „Vy jste Samuel,“ zopakovala znovu, jakoby tomu sama nemohla uvěřit. John jí položil ruku na rameno a lehce jej stiskl. Bál se to udělat razantněji, protože Maki vypadala spíše jako chodící kostra potažená kůží. Vyhublá a slabá, ale při obraně dokázala složit někoho jako je Carter, takže nebude radno se jí stavět do cesty až nabude sil.

„Kéž bych jím byl, ale věř mi, chci ho také poznat. Stejně jako všichni ti lidi tady dole.“ Natáhl ruku a opsal jí oblouk nad obrovským prostorem pod nimi. „Samuel je jedním z důvodů, proč se stále snažíme získat zpět svou svobodu, kterou jsme měli před příchodem Krvespřísežníků.“ Poslední slovo drtil mezi rty, než ho vyplivnul jako zkažené jídlo. Mračil se přitom a jeho modré oči vypadaly jako moře v bouře. Divoce běsnící voda.

Maki se nad tím ušklíbla a pohřbila v sobě nadšení, které ji zaplavilo. Byla zklamaná. Sama se se Samuelem přála setkat. Viděla v něm, jako spoustu dalších „Vzpurných lidí“ jak jim říkali Krvespřísežníci, naději na znovuobnovení původního řádu světa. Byla si jistá, že už mu je tak blízko, ale opět se od něj na míle vzdálila. Zklamaně se opřela o zábradlí a zhnuseně se podívala na ty lidi pod sebou. Zaplavil ji vztek, který si musela vybít a na ráně byl právě John. Chtěla mu dát ochutnat vlastní zklamání.

„Jsi hloupý, když si můžeš myslet, že ty s tou svou hrstkou lidí můžeš Krvespřísežníky porazit!“ sykla a podívala se mu do očí. „Jsou jich tisíce, po celém světě, ani kdybys přetáhl na svoji stranu všechny lidi, tak pořád tu zůstávají gardisté a ti jsou daleko krutější než ty, které chrání.“ John se ušklíbl a začal sestupovat po starém železném schodišti dolů, jakoby ho Makiina slova nijak neurazila. Kráčel vzpřímeně a jeho jistý krok Maki rozčiloval ještě víc.

„Ty si můžeš být jista, že tohle mi je známé.“ Maki si chtěl dupnout, ale nakonec se s velkou dávkou nevole vydala za ním. Popustila trochu batoh a hodila si ho na záda a popruhy přitáhla tak silně, až se jí roztrhaný batoh natiskl na záda a kopíroval dokonale její páteř.

„Slyšela jsem o akcích jidášovců,“ pospíšila si za ním. „Jsou rychlé, tvrdé a nikdo neví, kde zaútočí, ale skutečně si myslíš, že něčeho dosáhneš? Jak dlouho tahle skupina pracuje?“ Dávala ve svém hlasu jasně najevo, jak jím pohrdá a vysmívá se mu. Přesto ani tehdy John nehnul ani brvou. Nepodíval se na ni zlostně ani nezačal vztekle křičet, že tomu nerozumí. Jen dál kráčel po dlouhých schodech.

„Celou dobu, co jsou Krvespřísežníci u moci,“ odpověděl na její poslední otázku a ignoroval další. Maki povytáhla obočí.

„Ale začátky byly nevalné,“ posměšně se mu Maki zasmála. John se otočil a poprvé se skutečně zamračil.

„Jsi příliš mladá, aby sis mohla pamatovat vpád Krvespřísežníků.“ Nebyl to vůči ní útok, ale jen klidné konstatování. Maki k němu došla a podívala se mu do očí.

„Když si to myslíš.“ John zamrkal a nechal ji kolem sebe projít. Šla před ním a silně se přidržovala zábradlí. Všiml si, že jí dává velkou práci, aby se udržela na nohou. Už dlouho se mu nestalo, aby viděl někoho tak vysláblého. Sám viděl spoustu lidí, kteří se k němu přidali, ale v takovém stavu nebyl ani jeden. Vypovídalo to o tom, že je Maki na útěku už hodně dlouho. Dlouhé týdny nebo měsíce, ale podle propadlé tváře by typoval tak dva roky.

„Co donutilo tebe, abys utíkala?“ zeptal se pomalu a šel za ní o něco rychleji, aby ji mohl zachytit, kdyby náhodou omdlela.

„To co tebe.“

„A to je?“ zeptal se John a možná čekal něco závratnějšího než stejná věc, co donutila jeho. Jenže ona nemohla vědět o jeho skutečných důvodech boje proti Krvespřísežníkům.

„Nenechám si od někoho diktovat, co mám dělat, kde bydlet a kam smím chodit. A když jsem u toho,“ podíval se na Johna, „moje krev je moje a jen já rozhodnu, jestli ji někomu dám. Nikdo mě nebude nutit, abych ji někomu dávala jen kvůli tomu, že si tím zajistím údajné bezpečí a klidní život.“

„Takže si myslíš, že když nebudeš dávat svou krev, tak vyhladovíš Krvespřísežníky? Vážně? Co je jeden člověk oproti těm miliardám, co na světě jsou.“ John došel na její úroveň a zastavil ji. Maki se na něj vzpurně podívala.

„Myslela jsem, že jidášovci jsou tvrdou údernou jednotkou, ale ne, vy jste jen banda hlupáků, co vůbec netuší, proti čemu stojí,“ plivala ze sebe vzteklá slova. Za tu dobu, co utíká, potkala už tolik skupin, co si mysleli, že bojují proti Krvespřísežníkům, že další pro ni jen znamenala hanbu. „Jste jen ubozí amatéři, protože kdybyste byli tím, za co vás Krvespřísežníci považují, tak byste věděli…“ rázem zmlkla. Pokusila se uklidnit. Odtrhla pohled od Johna a zadívala se na lidi pod sebou. John ji neuvěřitelně rozzlobil a ona se málem prořekla! Kdyby mohla, mlátila by se do hlavy a zacpala si pusu. Takhle se nechat vyprovokovat. To se jí dlouho nestalo. Tak dlouhou dobu nepromluvila s normálním člověkem, že málem byla schopná říct prvnímu úplně všechno.

„Co máme vědět?“ zeptal se John a chytil ji za vyhublou paži.

„Nic,“ odsekla Maki. John si ji přitáhl k tělu a donutil, aby se na něj podívala.

„Máme snad vědět, že ta krev není vůbec pro Krvespřísežníky?“ Maki zatajila dech a vykulila oči. „Máme snad vědět, že ta velká spousta krve, kterou darují lidi na svoji svobodu, slouží jako krmení pro gardisty? Tak tohle máme vědět.“ John ji pustil a prohlížel si její udivený pohled. Zaskočil ji, to bylo jasné.

„Já…“ Maki netušila, co má říct. I když se dokázala obrnit, být proti všem útočná a nepříjemná, nečekala by, že někdo zjistí pravdu o Krvespřísežnících.

„Nejsme banda hlupáků a už vůbec ne amatérů, před lety možná, ale od té doby, co nás Samuel vede a radí nám, víme o hodně věcech, které jsou obyčejným lidem zatajeny.“ John Maki pustil ze svého silného sevření a dál se na ni díval svým modrým pohledem. „Jen to nám umožnilo přežít a bojovat.“ Maki se odvrátila a podívala se na tu spoustu lidí pod sebou. Desítky lidí sedělo u strohých stolů a jedlo. Sama měla neuvěřitelný hlad. Nejedla už tak dlouho, že už ani žaludek o tom nedával vědět.

„Jen se na ně podívej,“ povzbudil ji John. Opřel se o zábradlí vedle ní, jen o schod výše. „Je jich tu tolik a všechny spojuje jediné. Touha po svobodě, touha po vlastním rozhodování, touha po moci sami nad sebou. Jen se podívej!“ Přitlačil ji jemně k zábradlí. „Tady jsou lidi jako skupina, ne jako jednotlivec, tady se rozhoduje společně, neutíká se, tady se bojuje.“ Maki od sebe Johna odstrčila a zuřivě se na něj podívala. Bylo to zpět. Vrátila se do rovnováhy.

„Ty i ti lidi jste hloupí, nevíte, proti čemu stojíte. Nemůžete si myslet, že tak malá skupinka lidí něco zmůže pro milionům gardistů. Zabijete jednoho a na místo toho se jich objeví desítka nových!“ John se usmál. Musel uznat, že tahle divoženka se nenechala zaskočit na příliš dlouho dobu. Opět začala vystrkovat svoje drápky, sic unavené, přesto stále v pohotovosti.

„Ale ani to nejde donekonečna. Gardisti mají jen omezenou dobu trvání.“ Maki sepjala rty a bez emocí se na Johna podívala. Přesto nedokázala zastavit to slovo, které se jí přes rty, než je sevřela, dostalo.

„Jak…?“ John se usmál.

„Víme mnohem víc, než si myslíš. Jinak bychom nepřežili. Ano, možná máš pravdu v tom, že nedokážeme zničit všechny, ale oslabíme je a ukážeme tím ostatním, že mohou také bojovat, že když budou chtít, tak se můžeme spojit a porazit je…, všechny. A to začíná u gardistů. Až zdecimujeme jejich řady, lidi si rozmyslí, jestli se mají přidávat k nim, když mi je dokážeme zabít.“ Ví to! Maki to silně otřáslo. On dokonce ví o zasvěcování gardistů. Ví, že se lidé k nim dobrovolně přidávají, aby unikli před nuceným odevzdáváním krve.

„Ano, vím i tohle,“ potvrdil John, když viděl její překvapený výraz. „Vím, že tebe k tomu nepřemluvím hned. Tím jsem si jist. Naše pokroky nejsou tak rychlé, jak by si někteří přáli. Bojujeme tolik let a jen jsme je trochu polechtali, ale každým měsícem se k nám přidává víc a víc lidí, dokonce i vojáků. Je jen otázkou času, kdy budeme mnohem silnější a schopnější větších akcí a Samuel nám v tom pomůže.“ Maki se přesto nenechala tak snadno obalamutit sladkými řečičkami.

„Tohle jde i za hranice vašich možností, to mi věřte, ani kdyby za vámi stáli všichni lidi, nedokážete nic.“ Maki začala znovu sestupovat dolů. Snažila se vytěsnit z hlavy ty hrůzná slova, která jí napovídal. Dlouhé měsíce se budila s hrůzou, že se můžou stát skutečností a ani tolik let potom, nedokázala klidně spát. Stále měla na mysli tu hrozbu, která jednoho dne přijde, až zmizí i poslední známky odporu. Lidstvo bude podrobeno a kdo se bude vzpouzet, bude nemilosrdně zabit.

„Pořád je ještě naděje,“ promluvil John u jejího levého ucha. „Nesmíš to vidět tak černě.“

„Ty nevíš, co já. Ani Samuel to neví.“ Chtěla si za tu teatrálnost nafackovat, ale co jiného jí zbývalo. Denně umíralo spoustu lidí, kteří věří v něco, čeho se nedá dosáhnout.

„Tak mi to řekni. Vím, že víš mnohem víc, než říkáš a jsem si vědom i toho, že to neřekneš jen tak někomu.“ Maki se k němu otočila. „Důvěřuj alespoň mně,“ nabádal ji John soustředěně.

„Čekáš, že ti po pár hodinách známosti všechno vyklopím? Nehledě na to, jak se na mě ten tvůj poskok vrhnul? Že mě tu držíš jako vězně? Že jsi mě unesl?“

„Samozřejmě ne, ale chci, abys věděla, že jsme si rovni a beru, že potřebuješ čas, aby ses s tím tady srovnala.“ Nepatrně se zamračil, když přešel k temnějšímu výrazu ve tváři, který nevěstil nic dobrého.  „Zároveň ti musí být jasné, že když jsi tohle všechno viděla, tak…“

„… mě nikam nepustíš,“ dokončila Maki za něj.

„Ano,“ přisvědčil John a zmírnil neklid, který se mu táhl tváří.

„Což mi nevadí, pokud mám jistotu, že tu po mě nepůjdou gardisté.“ Snažila se z toho Maki něco vytěžit.

„O tomhle místě nevědí, takže se nemusíš bát. Nikdo nás nesledoval, takže můžeš být naprosto v klidu a zvyknout si na to tady.“ John se chabě pousmál, ale dál se na Maki díval.

„Jak mi můžeš jen tak věřit?“ zeptala se ho téměř úžasem.

„Nemůžu, ale věřím lidem, co tu žijí a ti by tě určitě nenechali uniknout.“ Maki se zastavila na konci schodišti. Jen velmi pomalu se otočila a podívala se na muže nad sebou.

„Je to výhružka?“ John jí položil ruku na rameno. V jeho tváři se rázem nedalo nic pořádného vyčíst.

„Ber to jako přátelskou… radu. My teď nemůžeme věřit tobě a ty zase nám, takže mi to připadá jako naprosto fér, co myslíš?“ Maki pomalu přikývla.

„Zdá se to tak.“ John spustil ruku z jejího ramene a zamnul rukama.

„Teď budeš mít určitě hlad, co?“ Maki se na něj dychtivě podívala. „Je mi to jasné. Někoho zavolám, aby tě doprovodil jak na jídlo, tak i do tvého pokoje, souhlasíš? A uložím někoho, kdo tě bude hlídat.“

„Ano, ale mám podmínku.“ John se na ni zkoumavě podíval.

„Zatím si nemůžeš diktovat…“

Maki ho zastavila. „Nikoho tu neznám, ale ten mladý hlas, který u mě byl…“ John se pousmál.

„Chceš toho mladíka?“ Maki přikývla. „Budiž.“ Sešel, s Maki v patách, až k prvnímu stolu hned pod schodištěm, který spíš vypadal jako stanoviště pro hlídky.

„Kde teď najdu Stika?“ zeptal se muže v tmavě modré uniformě, který k němu okamžitě vzhlédl. Postavil se a drbnul do druhého strážného, který si klidně ťukal na obrazovce tabletu. Maki si nemohla nevšimnout, že tam hraje, a když do něj kolega drbnul, vypnul je vrátil tablet svému kolegovi. Strážný na něm chvíli ťukal, než se spokojeně usmál.

„Je ve zbrojnici.“ John se zašklebil. Zřejmě ho to příliš nepotěšilo.

„Tak ho stáhněte do jídelny,“ řekl chladně. Strážný se opět posadil a dál ťukal na obrazovce tabletu. Poté si stiskl ucho, ve které měl sluchátko, zřejmě od vysílačky.

„Stik se dostaví do jídelny, neprodleně,“ hlásal. Maki si všimla, že se pár lidí  od jídelních stolů po něm otočilo, ale hned se zase vrátili k jídlu. Museli být navzájem propojeni. Zajímavý systém.

„Zatím na ni dejte chvíli pozor a Stikovi řekněte, ať ji vezme na jídlo a ukáže její pokoj. Takže zjistěte, který je volný.“

„Ano pane!“ John se přiblížil k Maki a položil jí ruku na rameno.

„Stik je velmi mladý. A byl bych velmi rád, kdybys neutíkala, stejně nemáš kam utéct. U každých dveří stojí strážný a pochybuju, že adrenalin, který ti teď koluje v žilách, ti dokáže nahradit jakoukoliv energii, kterou jsi ztratila, když jsi nejedla.“ Maki přikývla, ale nic mu na to neřekla. Prozatím neměla na útěk náladu. I když Johnovi ani nikomu z přítomných nevěřila, měla alespoň trochu jistoty, že právě tady ji gardisté hledat nebudou.

„Nu dobrá, zítra ráno, až si odpočineš a pořádně najíš, tak tě si pro tebe dojdu a ještě si promluvíme.“ John kývnul na strážné a pomalu odcházel po schodišti nahoru. Často se ohlížel po Maki, dokud se za ním nezavřely těžké železné dveře.

Strážní se po Maki ostražitě ohlédli, jeden vstal, postavil se vedle ní a čekal. Měl u pasu zbraň a obušek, takže vypadal jako jeden z policistů, kteří ještě před dvaceti lety brázdili ulice lidských měst. Za vládly Krvespřísežníků to nebylo potřeba, protože ti měli své gardisty, kterých nebylo třeba tolik, jak si noví vládci mysleli. Zanechali nějaké správní orgány, ale ty nebyly tak často potřeba, protože stačilo, aby gardisté občas někoho chytili při zločinu, kupříkladu krádež auta, a člověk se už nevrátil domů. Prostě ho zabili a bylo jim jedno, jaké mají lidé zákony. Proto se v některých oblastech kriminalita snížila. Drobní zlodějíčci toho nechali. Jenže byly tu i velké ryby, které ze svých nekalých činností měli dost peněz, hlavně prodej drog a prostituce, kterým po nástupu Krvespřísežníků obchod jen vzkvétal, protože policie, FBI a CIA, které by po nich šly, už neměli tolik lidí, a tak zločinci mohli prodávat a převážet jak chtěli. Problém byl v tom, když prodejce chytili gardisté při činu, pak si vysocí bossové mohli hledat nové.

Maki si muže prohlédla lépe. Mohlo mu být tak kolem padesáti, takže určitě zažil dobu před převzetím. Kolik lidí jako on se dobrovolně vzdalo svého domova, aby přešlo sem, do bunkru uprostřed hory, aby bojovalo proti větrným mlýnům? Kolik lidí už na to doplatilo? Kolik rodin bylo roztrženo, když se někteří z nich stali otroky Krvespřísežníků a jiní raději odešli, aby mohli bojovat ze lepší svět?

Naštěstí nemuseli dlouho čekat. Mladík, který se jmenoval Stik, se k nim prodíral přes celou jídelnu. Lidé se za ním otáčeli a křičeli na něj hanlivá slova, ze kterých si mladíček nic nedělal. Maki se natáhla na špičky, aby si ho prohlédla, než k ní doběhne. Nevypadal přesně tak, jak si ho podle jeho přeskakujícího hlasu představovala.

Mohlo mu být tak patnáct, možná čtrnáct, na svůj věk byl poměrně malý. Nemohl mít víc jak metr padesát, ona sama měla jen něco okolo metru šedesát. Přesto vypadal naprosto obyčejně. Tmavé rovné vlasy, které mu spadaly do šedých očí. Mezi kterými se rýsoval drobný nos následovaný jemnými úzkými rty, které byly roztažené do širokého úsměvu, jakoby si vůbec neuvědomoval v jaké době žije.

Strážný vedly Maki si povzdychl a šel si zpět sednout za velký stůl. Vyměnil si pár slov s mužem vedle sebe, a pak byli ticho.

„Ahoj!“ zavýskl mladík a postavil se před Maki. Byl skutečně o hlavu menší. Maki přikývla. A kriticky si ho prohlédla. Hned jí bylo jasné, že utíkat od něj by ani nebyl útěk. To by se musela stydět. „Super, takže než půjdeme na dlabanec…“ Došel ke stolu a důležitě se o něj opřel. „Vzkázal mi něco John?“ Strážný, který hlídal Maki se podíval opět do tabletu.

„Volný pokoj je v bloku B na jižní straně. Číslo patnáct.“ Stik se tlesknul a před muži se uklonil.

„Díky pánové, a teď,“ otočil se k Maki, „vyrazíme na ten dlabanec. Jak tak na tebe koukám, určitě máš šílenej hlad. Vyrážíme.“ Natáhl ke stolům ruku a naznačil Maki, aby se za ním vydala. Ta měla chvíli dojem, že ji popadne za ruku a odtáhne ji tam raději sám, takže byla ráda, když jí to jen naznačil. Zřejmě by na to zareagovala automaticky a srazila ho k zemi a on se možná poučil, pokud mu ten jeho kumpán řekl, co mu udělala, když se jí dotkl.

Šla pomalu za ním a on se otáčel, aby se ujistil, že tam pořád je. „Víš, viděl jsem tě, když jsi byla ještě mimo.“ Maki se ušklíbla. „Já tě zase slyšela,“ chtělo se jí říct, ale raději mlčela. Před ním neměla potřebu mluvit. Namluvila se dost před Johnem a byla si jista tím, že ji čekají ještě mnohé rozhovory než se dobere k něčemu pořádnému.

„Nebyl jsem sice u toho, když tě chytili, ale Slídiči říkali, že jsi byla mrštná a jen tak jsi se nedala. Už prý dlouho neviděli nikoho, kdo by se dokázal tak mistrně skrývat ve městě plném sledovacích ok a gardistů. Za to ti sklonili poklonu.“ Maki nahnula hlavu, aby se vyhnula pohledu lidí okolo ní. Dívali se na ni dosti podezřívavě. Kdo by se jim divil. Kdyby věděli víc, asi by ji rázem ukamenovali.

„Jen je škoda, že jsem neviděl, jak jsi Carterovi dala pěstí. Řeknu ti, bráchovi snad nikdo takhle nikdy hřebínek nesrazil. Musela to být sranda.“ Maki se na kratičký moment zastavila a hleděla na mladíkem dosti překvapeně.

„Je to tvůj bratr?“

„No jasně. Je to děsnej bručoun, ale kdo by se mu divil. Narodil se den před převzetím. Naše máma neměla moc na vybranou.“ Maki neuniklo uchechnutí. Vzedmula se v ní vlna nevole. Ten mladíček si z toho dělal legraci. Vůbec neměl tušení, jaký je svět venku.

„Nejsi mu podobný,“ konstatovala Maki, když se k ní Stik otočil a bojovala s tím, aby mu na místě nedala facku za jeho lehkovážné chování.

„To proto, že já mám jinýho tátu. Carterův táta byl jedním z těch, které gardisti zabili, když vraceli přistěhovalce zpět do jejich zemí. On sám totiž pocházel z Anglie, kam se podle všeho nechtěl vrátit a s partou dalších, kterým se převzetí nelíbilo, protože byli taky přistěhovalci, se gardistům postavil, ale jak víme, tak gardisty není tak snadný zabít.“ Stik se otočil k Maki, která v jeho výrazu spatřila smutek, který tam nezůstal příliš dlouho. Okamžitě jej vystřídala ta mladická nerozvážnost.

„Aha.“ Maki si byla moc dobře vědoma toho, jak těžké je gardisty zabít. Sama přitom málem zahynula. Než našla dobrý způsob.

„Teď se ale pořádně nadlábneme, protože i já mám hlad a když hodím očkem po kuchařce, mohla by nám něco přidat.“ Stik se na Maki zazubil a kývnul směrem ke stolu, který byl přes celou tu obrovskou místnost přímo naproti tomu strážnému.

„Nazdárek Mel,“ pozdravil Stik zavalitou kuchařku, která nandával jídlo nějaké ženě s šedivými vlasy, jež se k němu otočila. Prohlédla si jeho i Maki, vystrčila bradu a odešla. Kuchařka se usmála a vytáhla zamíchala věcmi před sebou. Maki polknula.

„Copak si dáš, Stiku? Zelenou nebo hnědou?“ Maki se podívala na dvě nádob před sebou, kde byly nevábně vypadající omáčky, ale jejich vůně ji přesvědčila, že má skutečně obrovský hlad.

„Jeminkote!“ vykřikla kuchařka, když si všimla i Maki. „Stiku, ty nezdvořáku!“ Stik se jen zašklebil a uvolnil místo Maki, která jako ve snách přistoupila před vydávací stůl.

„Ty jsi asi už dlouho pořádně nejedla, co zlatíčko?“ Maki nijak nekomentovala kuchařčino vyjadřování, ale na souhlas přikývla. „Tak to já ti musím dát něco mnohem lepšího než je tohle,“ a pohled jí zabloudil ke dvěma omáčkám.

Maki hleděla za kuchařkou, která zaběhla do dveří za jejími zády. Tázavě se podívala na Stika, který jen pokrčil rameny, obešel stůl a na vlastní tác si naložil pořádnou dávku té hnědé břečky a hned vedle si dal tu zelenou, popadl pár krajíců chleba a klidně odnesl tác k nejbližšímu stolu. Vrátil se zpět, nabral si čaj do malého plecháčku a nabídl ho Maki.

„Prvně se napij, z toho, co ti donese Mel, ti vyschne v krku.“ Maki vděčně přijala plecháček, i když jí v hlavě křičel varovný hlas, který nechtěl, aby si cokoliv od těch lidí brala, nedokázal ji donutit ten plecháček položit, už jen kvůli tomu, že hlady sotva stála a žízeň ji stravovala taková, že její hrdlo se změnilo ve smirkový papír.

Obrátila do sebe celý plecháček a natáhla se ke Stikovi pro další, ale ten zavrtěl hlavou. „Ty se máš najíst, ne napít a naplnit ten svůj scvrklej žaludek vodou.“

„Už jsem tady, zlatíčka!“ Kuchařka Mel vyšla ze dveří a v ruce držela dezertní talířek, na kterém se válel kus čehosi bílého. Maki se zašklebila, když se k ní kuchařka s tím nákladem blížila. Rázem ji chuť přešla a raději by se vrhla do té zelené břečky.

Bílá hrouda vypadala velmi nevábně, ale když jí kuchařka strčila talíř pod nos, musela Maki uznat, že naprosto báječně voní. Naprosto se jí v puse udělaly sliny jako už posledních pár let ne. Dychtivě nastavila ruku a kuchařka jí položila talíř do ruky.

„Je to uzený špek, mám ho jen pro  výjimečné situace a ta teď nastala,“ mrkla na Maki usmála se. „Tohle je daleko výživnější. Dokonale tě zasytí, sice ti to nebude ze začátku chutnat, ale uvidíš, že potom budeš najedená k prasknutí. Nemusíš to sníst celé,“ kladla jí kuchařka na srdce, „stejně do sebe toho moc nedostaneš, zbytek ti zabalím na pokoj, aby sis mohla navečer nebo v noci zase dát. Jsi jen kost a kůže!“ Kuchařka Mel podala Maki ještě kousek chleba a usadila ji ke stolu, kam si Stik odnesl svoje jídlo.

„Hamoune!“ štěkla po něm Mel a odnesla tác k výdejnímu stolu a vrátila mu poloviční porci. „Nejsi tu sám!“ kárala ho zlobně, ale Maki si všimla, že něha z jejích očí nezmizela.

„Jsem ve vývinu!“ protestoval Stik, když se začal vidličkou nimrat v tom, co mu Mel nechala. Maki mezi tím vzala do rukou příbor, ale nedokázala ho v ruce udržet. Vlastně si nebyla jistá, jak ho správně držet. Na útěku nebyl čas na poklidné večeře v drahých restauracích.

„Já ti to nakrájím!“ nabídla se Mel, která zůstávala jen kousek od nich a ostrým kuchyňským nožem odkrojila ze špeku dva silné plátky a ty položila na chleba. „Jen se pořádně zakousni!“ Mel se na Maki usmála, na Stika se hraně zamračila, a poté se vrátila za svůj stůl a dál nandávala jídlo nově příchozím.

Maki pomalu žvýkala jednotlivá sousta. První nebylo skutečně nic moc a chvíli měla dojem, že se pozvrací, ale když si na neobvyklou chuť trochu navykla, hned jí to šlo lépe. Stik ji musel dokola zastavovat, aby to pořádně pokousala, než sousto spolkne.

Maki na něj ale nedala a tak po pěti soustech, které téměř zhltala, se chytila za břicho.

„Já ti to říkal,“ posmíval se Maki Stik. „Musíš na to pomalu, přesně jak říkala Mel, nesmíš se hned nacpat, jen ti bude blbě.“ Stik vstal a vzal Maki talíř, která se na něj nesouhlasně podívala. Ten se k ní naklonil a jen se usmál. „Jen to nechám zabalit, aby sis to mohla vzít na pokoj. Nechci, aby se za náma táhla skupina hladových koček,“ vysvětloval jí jak malému děcku. Vzpurně se na něj podívala, ale hned toho nechala. Uvědomila si, že se chová hloupě, jenže to jídlo bylo tak výborné. Skutečně se cítila najezená. Až ji tlačil žaludek.

Stik se za moment vrátil a podal jí zabalenou krabičku, ze které stále cítila uzený špek.

„Tak vstáváme, jdeme do pokoje. Je čas na siestu.“ Maki se jen s obtížemi zvedla. Batoh měla stále pevně na zádech. Tížil ji, ale nechtěla ho dát z ruky.

„Tak to asi nepůjde,“ uvažoval Stik, když se Maki sotva držela na nohou. Křečovitě se držela hrany stolu. Otočil se, hvízdnul na muže, kteří seděli vedle u stolu a dojídali svou porci.

„Pánové, smím vás poprosit o pomoc?“ Muži se vzájemně na sebe podívali.

„Stiku…“ začal jeden z nich.

„Tady dáma potřebuje pomoci,“ ukázal Stik na Maki a doširoka se usmál. Jeden z mužů přikývnul. Měl na sobě, stejně jako jeho soused, maskáčové oblečení a podle tváře mu Maki mohla typovat tak kolem třiceti. Měl černé vlasy a ostře řezané rysy, které dodávaly jeho tváři větší chlad. Vstal, odložil tác svému sousedovi a došel až k Maki. Prohlédl si ji od hlavy až k patě.

„Vypadá, jakoby právě vylezla z dachau,“ nechal se slyšet. Stik se zašklebil.

„To jsem si taky všiml, Ricku, já ji jen potřebuji dotáhnout do jejího pokoje, aby si tam odpočinula, ale se svojí proporcí ji neunesu, ani když váží třicet kilo i s tím batohem.“ Muž jménem Rick se na Stika zašklebil. Vzal Maki do náručí, jakoby zvedal peříčko. Maki to nečekala a nespokojeně vyjekla, ale neměla sílu, aby se mu nějak bránila. Sice najedla, ale potřebovala se i vyspat, aby nabrala nových sil.

„Už dávno ti říkám, kluku, aby ses stavil u nás, my tě pořádně proženeme,“ řekl druhý muž, který ještě seděl u stolu se zachechtal a zapil jídlo čajem z plecháčku. Stejně jako Rick ignoroval Makiiono nespokojené mumlání.

„Ne díky, hoši, já si zatím zůstanu u svého fochu.“ Stik se na ně zazubil a muži se oba rozchehatli. Maki se v mužově náručí napnula. Ještě že si chvíli před tím, než ji zvednul přetáhla batoh na břicho. Tiskla ho k sobě jako dítě. Dokázala by ho bránit i ze spaní, ale spánek, který se jí zmocňoval, nedokázala odehnat a moc dobře věděla proč. Vyčerpala své veškeré síly, a po tom vynikajícím jídle prostě chtěla spát a nic jiného.

„Jdem, nebo nám tady ta kostra usne,“ přidal se k trojici ten druhý muž, kterého Rick jmenoval jako Tima.

„Kam jdem?“ zeptal se Tim a hodil svoji těžkou ruku s četným tetováním Stikovi přes ramena. Chlapci se málem podlomila kolena, ale vydržel. Podíval se na vojáka a udusil v sobě veškeré myšlenky a svého otce.

„Blok B, jižní strana,“ oznámil rychle a shodil Timovu ruku.

Maki se nakonec Rickovi schoulila v náručí. Naprosto ignorovala svůj pud sebezáchovy a nechala se unášet. Rickova rytmická chůze ji ukolébala ke spánku, ze kterého se trhnutím probudila. Myslela si, že usnula na kratičkou chvíli, ale když bleskově otevřela oči a hleděla do temnoty, která ji obklopovala. Dostala rázem šílený strach. Svaly se jí napnuly. Jednala naprosto automaticky. Zašmátrala ve strachu kolem sebe. Batoh jí spočíval hned vedle levého boku. Trochu si oddychla, ale když se znovu zamyslela, nedokázala se zorientovat.

Temnota nikdy nevěstila nic dobrého. Hlasitě dýchala a dál šmátrala kolem sebe. Bolelo ji celé tělo a to na čem seděla, bylo podivně měkké. Natahovala ruce dál, až se něčeho dotkla. Na omak to bylo teplé.

„Hej!“ vyhrklo rozespale to, čeho se dotkla. „Ježíš, nech toho!“ Stik! No ano, to musel být Stik a také že naštěstí byl. Stiskl nějaké tlačítko a oba zalilo trocha světla. Maki zamrkala, než si oči přivykly.

„Kde to jsem?“ zeptala se rozhlédla se kolem sebe. Stik se choulil jen kousek do ní a rozespale se protahoval. Vlasy mel rozcuchané a na obličeji měl otlačenou ruku a celkově vypadala zmačkaně.

„Ve svém pokoji. Usnula si, než jsme stačili vyšli z jídelny. Rick tě sem donesl a já tě uložil, ale nevěděl jsem, jak dlouho budeš spát, tak jsem u tebe zůstal než mě zavolá John a asi jsem u toho taky usnul,“ zívnul a postavil se. Protahoval ztuhlé údy. Maki dál seděla, s batohem přitisknutým k hrudi a dívala se na chlapce.

„Jak dlouho?“ zeptala se.

„Jak dlouho co?“ Stik se na ni nechápavě podíval. Pomaličku si protahoval krk.

„Jak dlouho jsem spala?“ Stik žuchnul zpátky k ní a zadíval se na hodinky na své ruce. „Hm, asi tak deset hodin. Počítám.“ Znovu se na ni podíval a zívnul. „Jak se ti spalo?“ Maki si poposedla a pozorně se kolem sebe rozhlédla. Pokoj nebyl nic extra, ale určitě mnohem lepší než tvrdá zem nebo popelnice a spoust dalších míst, kde se jí za ty roky poštěstilo spát.

„Dobrý, ale bolí mě záda.“

„Já říkal hned, že potřebuješ tvrdší madraci, že ta měkká ti způsobí muka.“ Maki položila jednu ruku vedle sebe a přejela po hladké látce. I přes bolest dokázala ocenit něco tak obvyklého pro jiné lidi, ale pro ni zapovězeného, že se spontánně položila opět na záda a vrtěla se, jakoby nemohla uvěřit tomu, že leží na madraci.

„Jen se nezblázni,“ pokáral ji Stik pobaveně.

„Kolik je hodin?“

„Za dvě minuty půlnoc,“ vybafnul Stik podrážděně. „Což je čas, kdy normální lidi spíjou!“ Maki sebou trhla a znovu se na svého společníka podívala.

„Hned zase půjdeme spát.“ Pomalu se zvedla. Nohy měla ztuhlé, ale to vůbec nevadilo. Cítila se jinak dobře. Najedeně, i když by si zase dala, ale pro jistotu, to nechá až na ráno. Rozhlédla se kolem sebe a uznala, že je skutečně ve vojenském bunkru. Výbava pokoje byla ve strohém vojenském stylu. Stejně tu nehodlala zůstat dlouho. Utíkala před gardisty a tady zřejmě byla v bezpečí, ale její cíl byl někdo jiný. Toužila se setkat se Samuelem, který by jí mohl pomoci od toho problému..

„Au!“ Maki vykřikla a chytila si pravou ruku a bolestivě narazila ramenem do zdi vedle dveří. Překvapeně shlédla na svou ruku. Všemocně si tiskla pravou dlaň, aby z ní vyhnala šílenou bolest. Tepání nepřestávalo, a tak se podívala do rozevřené dlaně. Bílá jizva se na ni šklebila, jakoby se jí vysmívala.

„To ne!“ vykřikla hlasitě a sjela po zdi na zem. Držela pravou dlaň daleko od sebe, jakoby snad ani nechtěla, aby jí patřila.

„Co je?“ zeptal se Stik vyjeveně a bleskově se postavil na nohy. Díval se na Maki, která se snažila postavit. Po tvářích jí tekly obrovské slzy a tvář měla staženou neviditelnou bolestí.

„Jen to ne!“ zaúpěla Maki a konečně se jí podařilo narovnat. Kolena se jí klepala a nedokázala v sobě zaplašit vnitřní bolest, která byla horší než ta tělesná.

„Co ti je?“ zařval Stik a došel až k ní. Položil Maki ruku na rameno, ale ona ho od sebe odstrčila až padl na madračku, kde ještě sama před chvílí ležela.

„Gabe ne! Prosím!“ zaječela, a naposledy se podívala na vyjeveného Stika a zhroutila se na podlahu.

Pravá dlaň se jí na podlaze rozevřela a ukázala výraznou jizvu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krvespřísežníci - 9. kapitola:

4.
Smazat | Upravit | 06.04.2013 [10:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Simones
04.04.2013 [21:06]

dost zajímavá kapitola ! :) hlavně mě dost překvapil ten konec, takže Gabriela zná, ale teď ještě zjistit, co s ním má společného :) doufám, že v další kapitole mi to osvětlíš :) :D a vůbec bych se nezlobila, kdyby byla takhle dlouhá ;)

2. Hejly
04.04.2013 [20:30]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. steel
04.04.2013 [20:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!