OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvespřísežníci - 12. kapitola

25.04.2013 (19:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 772×

Zahrada za domem tonula ve slunečních paprscích. Malý chlapec s blonďatými vlásky a nebesky modrým pohledem seděl na trávníku a podával asijské holčičce čerstvý kopeček zmrzliny, který právě donesl z domu.

„Gabe!“ zavolala na chlapce jeho matka z domu. „Pojď pro Makiinu zmrzlinu.“ Chlapec doběhl k domu a k matce.

„Kde máš zmrzlinu?“

„Dal jsem ji Maki,“ přiznal malý Gabriel s úsměvem. Jeho matka se na něj usmála a dala mu zmrzlinu.

„Jsi hodný, Gabe.“ Pohladila syna po hlavě a nechala ho jít k malé Maki, která seděla na houpačce a lízala zmrzlinu.

Než stihl Gabe doběhnout k Maki, jeho matka se rozkřičela, když kolem ní proběhlo na zahradu několik černě oděných mužů.

„Gabe!“ zakřičela a její hlas, se ztrácel ve změti hlasů a hluku, který vycházel z domu hned vedle.

„Maki!“ volala žena dál, když si všimla, jak zadním vchodem u vedlejšího domu vytahují na zahradu dva asiaty a dávají jim na zápěstí za zády pouta.

Malý Gabriel křičel z plných plic, protože těch pět zakuklenců se vrhlo na Maki a drželi ji mezi sebou. Vrhnul se mezi ně a pokoušel se jim děvčátko vytrhnout, ale marně. Byli na něj moc silní.

Muž z vedlejšího domu křičel a pral se s muži, co se ho snažili poutat. Jemu se podařilo vyprostit a přeskočit nízký plot. Vrhnul se mezi muže tak rychle, že je porazil a ti pak dívenku pustili.

„Uteč Kiti!“ zařval a děvčátko se na něj překvapeně podívalo.

„Tati?“

„Běž!“ zaryčel znovu, když se něj muži znovu vrhli.

„Utíkej!“ volal i malý Gabriel.

Maki se dívala na tu vřavu, a když jeden z černě oděných mužů vytáhl úzký nůž, zajíkla se, protože ho zarazil do těla jejího otce. Zděšeně se rozkřičela chtěla se k němu rozběhnout, ale malý Gabriel se vymanil ze změti a rukou ji strčil do zad a Maki přepadla přes nízký živý plot a skutálela se do zahrady domu pod ním. V San Francisku byly zadní zahrádky vždy nad úrovní domů pod nimi.

Malý Gabriel ležel na zemi a tam ho pevně držel jeden z černooděnců. Z očí mu tekly slzy a díval se na místo, kde přepadla Maki.

„Kde je to děvče?“ Malý Gabriel otočil hlavu k muži, který právě přicházel z jeho domu. Byl to postarší muž, ale vitální. Jeden z černooděnců si stáhl helmu a poklonil se muži.

„Utekla, Mistře.“ Mistr zařval a praštil muže před sebou do hrudi.

„Jak je to možné, Ado?!“

„Ten kluk,“ a muž kývnul na malého Gabriela, který před nimi ležel na trávníku.

„Gabriel Monroe?“ Malý Gabriel se vzpíral. „Nu, než ji najdete, bude muset stačit.“

***

Gabriel se prudce posadil na posteli s Makiiným jménem na rtech. Okolo něj byla spousta světla, které ho donutilo okamžitě zavřít oči a padnout zpátky na záda. Bolelo ho celé tělo a měl dojem, že mu kůže při každém pohybu praská.

„Já jsem ale Damaris, Gabrieli, to bys už měl dávno vědět,“ ozvala se vedle něj sladce a Gabriel opatrně otevřel oči, aby si zvykly na příval světla.

Vedle něj na posteli seděla ta otravná blondýna, co mu za poslední deset let nedala pokoj. „Já vím, kdo jsi,“ odsekl hrubě a zaskřípal zubama, když ucítil nepříjemný tah na krku.

„Probuzení nebývá vždy příjemné, že? To pnutí kůže je k zbláznění, ale počkej za chvíli, až se dostaví migréna a třes,“ řekla uštěpačně a postavila se. Byla jako vždy dokonale upravená. Černé přiléhavé šaty dokonale vykreslovaly její štíhlé linie.

„Byl jsem upozorněn,“ štěkl Gabriel a provrtával blondýnu očima, jakoby jí chtěl do hlavy provrtat díru.

„Kdo je Maki?“ zeptala se Damaris a otočil se na Gabriela. Ten seděl v posteli už klidněji. Když se nehýbal, tak ho kůže tolik nebolela, ale hlava ho začínala pomalu bolet.

„Nevím, o čem to mluvíš.“ Damaris se usmála a posadila se vedle něj.

„Nedělej ze sebe hlupáka, Gabrieli. Víš stejně dobře jako já, co jsi vyslovil za jméno. Nejsem tu u tebe celou dobu, abys mi pak mohl lhát do očí,“ řekla mu mile, ale Gabriel moc dobře věděl, že je to mrcha, od které se snažil celou dobu u Krvespřísežníků držet dál. Jenže se na něj pokaždé nalepila jako moucha na mucholapku.

„Tak to sis mohla ušetřit čas a nemarnit ho tady.“

„Však víš, že já mám času, kolik chci a je jen na mně, jak ho využiju,“ zavrkala a přejela rukou po Gabrielově nahé hrudi. „Je dobře, že jsi přijal Mistrův dar,“ mlaskla a v očích jí zaplanul chtíč, ale Gabriel ji od sebe odstrčil. Z jejího hlasu mu tarokovala hlava.

„Odejdi, Damaris,“ řekl jí mírně.

„Nebo co?“ zeptala se koketně a přejela mu prstem po klíční kosti. Než však stačil Gabriel něco říct, ozval se ode dveří jiný hlas.

„Nebo poznáš moji zlobu, Damaris!“ zavrčel Mistr. Damaris se narovnala, jako když střelí a ještě rychleji se postavila.

„Mistře,“ kníkla Damaris a došla až k němu.

„Počkej na mě na chodbě.“ Damaris poslušně vyšla. Mistr se otočil k posteli a chvíli hleděl na Gabriela.

„Jak je ti?“

„Dobře, Mistře,“ zalhal.

„Odpočiň si, zítra nás čeká spousta práce.“

„Ano Mistře.“ Gabriel se pomalu položil a zatínal zuby, aby mu neunikl ani jeden sten bolesti, dokud Mistr nevyšel ze dveří na chodbu.

„Ty se mi snad jen zdáš, Damaris?!“ zahřměl Mistr, když blondýnu dotáhl do výtahu.

„Mistře, já…“

„Nechci nic slyšet! Říkal jsem ti, že máš dohlídnout na to, aby za ním přišla ošetřovatelka a místo toho se dozvím, že jsi ji odvolala!“

„Chtěla jsem se o Gabriela postarat sama,“ kníkla.

„Proč?“ zeptal se jí Mistr, i když moc dobře věděl, proč to udělala.

„Chtěla jsem vám udělat radost,“ zalhala, ale Mistr si umanul, že ji chvíli nechá v jistotě, že jí je zase nakloněn blíž, aby se cítila bezpečně.

„Nu dobrá, ale zakazuji ti, dělat mu návrhy, víš moc dobře, že takové chování se mezi Krvespřísežníky nesmí!“ Damaris přikývla.

„Mistře,“ začala nejistě.

„Ano?“

„Kdo je Maki?“ Mistr ztuhnul.

„Kde jsi to jméno slyšela?“

„Gabriel ho volal ze spaní.“ Mistr zaťal ruce v pěst. Tohle nebylo dobré. Vůbec to nebylo dobré.

„Neznám ho,“ zalhal a vystoupil na svém patře a Damaris poslal dolů. Vyrazil ke své kanceláři, kde na něj poslušně čekal Bill.

„Okamžitě sežeň Leona a Adu!“ zakřičel až s sebou Bill cuklu.

„Jak si přejete,“ řekl benjamínek nejistě a vběhnul do výtahu, odkud sledoval, jak Mistr při vstupu do své kanceláře bouchá dveřmi.

„Toho jsem se obával,“ řekl si Mistr pro sebe, když došel k oknu, aby shlédl na město ve své denní kráse.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvespřísežníci - 12. kapitola: